ECLI:CZ:US:2002:1.US.470.02
sp. zn. I. ÚS 470/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného advokátem JUDr. J. S., proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. 2. 2002, sp. zn. 1 Nt 124/2001 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 9 To 159/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením zamítl Okresní soud Praha - západ návrh stěžovatele na obnovu řízení, skončeného pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 13. 10. 2000, sp. zn. 1 T 55/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9.1. 2001, sp. zn. 10 To 577/2000.
V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud především uvedl, že v dané trestní věci uznal soud citovaným rozsudkem stěžovatele vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a trestným činem zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 trestního zákona a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal a krajský soud zmíněným usnesením jeho odvolání zamítl. Podle jeho názoru bylo řízení provedeno v souladu se zákonem a ani později nebyly zjištěny žádné skutečnosti či důkazy svědčící o opaku, tedy že by byl stěžovatel poškozen na svých Ústavou zaručených právech. Proto soud nepovažoval za nutné doplnit dokazování o stěžovatelem navrhované výslechy svědků. Okresní soud - po přezkoumání stěžovatelova návrhu - nezjistil žádný důvod povolení obnovy řízení. Pokud jde o novelu trestního zákona účinnou po 1. 1. 2002, pak ani po této novele nedošlo v právní kvalifikaci stěžovatelova jednání ke změně a ani ve spojení s novelou (konkrétně s §89 odst. 11 trestního zákona) nebyly zjištěny žádné nové rozhodné skutečnosti.
Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení okresního soudu zamítl.
V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že soud I. stupně dostatečně přezkoumal předcházející řízení a náležitě se zabýval tím, zda vyšly najevo nové skutečnosti či důkazy, které by byly soudu dříve neznámé, jež by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele či o přiznaném nároku poškozených na náhradu škody. Podle názoru krajského soudu okresní soud řízení o povolení obnovy řízení provedl v souladu se zákonem a to i s ohledem na námitku stěžovatele ohledně složení senátu. Stěžovatel se prý totiž mylně domnívá, že složení senátu by mělo být shodné se složením senátu, který rozhodoval v nalézacím řízení; takovou podmínku však trestní řád nestanoví a proto soud I. stupně nepochybil ani v tomto směru. Co se týče námitky stěžovatele, že nalézací soud neprovedl všechny důkazy k objasnění otázky odpovědnosti za finanční prostředky poškozených - konkrétně důkazy účetními doklady provozovny - krajský soud uvádí, že nejde o důkazy dříve soudu neznámé. Již obhajoba stěžovatele byla totiž vedena tímto směrem a soudy obou stupňů se zabývaly otázkou, zda ty účetní doklady, které měly k dispozici jako důkazy, postačují pro rozhodnutí; nepovažovaly za potřebné - s ohledem na povahu trestné činnosti - zjišťovat blíže skutečnosti o hospodaření provozovny, protože by výsledky tohoto dokazování byly pro závěr o vině stěžovatele irelevantní. Závěrem krajský soud konstatuje, že zcela správně nevyhověl okresní soud návrhu stěžovatele na výslech osob působících v dané věci jako orgány činné v trestním řízení a na výslech předsedy Ústavního soudu. Podle jeho mínění se okresní soud dostatečně vypořádal i s námitkou související s novelo trestního zákona účinnou od 1. 1. 2002.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a na spravedlivý soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále jeho základní právo zaručené čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Brojí konkrétně proti tomu, že senáty okresního i krajského soudu rozhodovaly v jiném složení než při původním rozhodování o rozsudku a o odvolání proti němu. Domnívá se, že zásada bezprostřednosti je vyjádřena požadavkem, aby soud rozhodl na základě důkazů před ním provedenými tj. "na základě bezprostředních dojmů z provedeného řízení". Protože senáty nebyly složeny shodně jako v předchozím rozhodování o rozsudku a o odvolání, nevypořádaly se prý s jeho návrhem tak, jak to vyžaduje stav trestního řízení.
Stěžovatel proto navrhl, aby byla napadená usnesení Okresního soudu Praha - západ a usnesení Krajského soudu v Praze zrušena.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle článku 83 Ústavy ČR je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud není třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Zásahy Ústavního soudu v tomto směru by totiž značně překračovaly ústavní vymezení jeho funkcí. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, tzn. posuzování "nových" důkazů ve spojení s důkazy původními, jež mělo vliv na zamítnutí návrhu na obnovu řízení. Ústavní soud současně dovozuje - s ohledem na obsah předmětného spisu i na napadená usnesení - že ani v postupu obou obecných soudů ani v jejich právních závěrech nelze shledat extrémní rozpor ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu. Taková výjimečná situace v totiž souzené věci nenastala.
Námitka stěžovatele proti složení senátu rozhodujícího o návrhu na obnovu řízení - apelující na nutnost "bezprostředních dojmů" z předchozího řízení - není na místě. Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem a řízení o ní představuje řízení samostatné, jež má odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění pravomocných rozhodnutí. I z toho důvodu není třeba trvat na tom, aby soud rozhodující ve věci obnovy řízení zasedal ve stejném složení jako soud, který rozhodoval v řízení původním. Tuto podmínku neukládá ani trestní řád, na který právem odkázal i krajský soud. Ani v tomto směru tedy nelze - z ústavněprávního hlediska - napadeným usnesením nic vytknout.
Za tohoto stavu je zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, v souzené věci zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu