ECLI:CZ:US:2013:1.US.4816.12.1
sp. zn. I. ÚS 4816/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Edity Andrýskové, zastoupení Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2012, čj. 57 Co 632/2012-115, a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 30. 4. 2012, čj. 37 C 91/2010-71, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora uvedeným rozhodnutím, kterými bylo rozhodnuto o rozvodu manželství podle §24 zákona o rodině. Podle stěžovatelky mělo být těmito rozhodnutími porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky plynoucí z článku 32 odst. 1, z článku 36 odst. 1 a z článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost není přípustná §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Předtím než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky jejího projednání.
Ústavní soud se ve své dřívější rozhodovací praxi (například usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02, sp. zn. IV. ÚS 778/02, sp. zn. IV. ÚS 532/03 a sp. zn. IV. ÚS 274/04) uvedl, že zákon o Ústavním soudu se k podání ústavní stížnosti ve věcech upravených zákonem o rodině, kdy příslušná rozhodnutí zakládají či mění osobní status fyzických osob, resp. ve věcech rozvodu manželství, explicitně nevyjadřuje. Ústavnímu soudu proto s ohledem na výše uvedené skutečnosti nezbylo, než se zabývat otázkou, zda ústavní stížnost za dané situace vůbec z ústavněprávních hledisek připustit. V daném případě proti sobě totiž stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a z druhé strany princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv, která mohla být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání příslušných rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušena. Princip právní jistoty se v tomto případě projevuje jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Přitom jak princip právní jistoty, tak ochrana ústavně zaručených základních práv jsou podstatnými prvky ústavnosti, které je nutné pojímat komplementárně, nikoliv kontradiktorně, přičemž tyto principy nejsou ve vztahu jednou provždy dané hierarchie.
Po zvážení této otázky dospěl v uvedených rozhodnutích Ústavní soud k závěru, že respektování právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu (čl. 1 Ústavy) musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí o rozvodu manželství prioritu před principem spravedlivého rozhodování. Případná kasace napadených rozhodnutí o rozvodu manželství by znamenala zásah do principu právní jistoty, do té míry a s takovými možnými důsledky, že by v podstatě šlo o popření základního atributu právního státu, tj. principu právní jistoty. Z tohoto důvodu nebylo možno zkoumat, zda napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do stěžovatelkou namítaných základních práv.
I když důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti v tomto případě nevyplývá ze zvláštních ustanovení zákona o Ústavním soudu (§75), která upravují nepřípustnost ústavní stížnosti, je nutné jej dovodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku České republiky.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřovala proti pravomocným rozhodnutím, kterými bylo rozhodnuto o rozvodu manželství stěžovatelky, nezbylo proto Ústavnímu soudu než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. listopadu 2013
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj