ECLI:CZ:US:2019:1.US.484.18.1
sp. zn. I. ÚS 484/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti D. T., zastoupeného Mgr. Barborou Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1474/2017-37 ze dne 13. prosince 2017, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 271/2017-642 ze dne 20. července 2017 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 89 T 18/2017-576 ze dne 17. května 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Brně a rozsudku Městského soudu v Brně v trestní věci zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stádiu pokusu. Usnesením Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a rozsudkem Městského soudu v Brně měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo zakotvené v čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel byl Městským soudem v Brně, jakožto soudem prvního stupně, uznán vinným ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve stádiu pokus dle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl vyměřen trest odnětí svobody v délce trvání 24 měsíců s podmíněným odložením výkonu na zkušební dobu 24 měsíců. Uvedeného zločinu se stěžovatel měl dopustit tím, že jako člen představenstva společnosti X zahrnul do daňového přiznání k dani z přidané hodnoty fiktivní daňové doklady údajně vystavené společností A.A.A. Ateliér architektury Blansko, spol. s r. o. s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty a následně z této daně inkasovat nadměrný odpočet.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Brně, jakožto soudu odvolacímu, přičemž namítal, že ještě před zahájením úkonů trestního řízení byla daň vyměřená na základě dodatečného platebního výměru uhrazena, a proto by se na jeho situaci měla vztahovat ustanovení trestního zákoníku o účinné lítosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že uhrazení daně po skončení daňové kontroly nelze považovat za dobrovolné, což je jedna z podmínek účinné lítosti, a odvolání usnesením zamítl.
4. Následně bylo stěžovatelem podáno dovolání k Nejvyššímu soudu na základě dovolacího důvodu dle 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu). Nejvyšší soud však neshledal jakékoli právní vady rozhodnutí soudu prvního stupně ani soudu odvolacího a dále připomněl, že uvedený dovolací důvod neumožňuje přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů, neboť Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Nejvyšší soud z toho důvodu dovolání usnesením odmítl.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve uvádí, že obecné soudy pochybily, když na jeho situaci neaplikovaly ustanovení o účinné lítosti. Dle jeho názoru obecné soudy chybně určily okamžik, dokdy mohla být považována dodatečná úhrada daně za dobrovolnou nápravu škodlivého následku, respektive nevzaly v potaz, že tak bylo učiněno ještě před podáním jeho vysvětlení u orgánu činného v trestním řízení. Zároveň tvrdí, že k dřívější úhradě nedošlo pouze z toho důvodu, že správce daně nezákonně zadržoval finanční prostředky.
6. Dále stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3093/08 ze dne 28. července 2009 (N 170/54 SbNU 167), zejména pak s námitkou, že stěžovatel neuhradil daň pod hrozbou trestního stíhání. Stěžovatel v tomto ohledu odkazoval rovněž na speciální ustanovení o účinné lítosti, jenž se váže k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby. Trestní odpovědnost může v takovém případě zaniknout, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Stěžovatel má za to, že by se okamžik účinné lítosti v jeho případě měl posuzovat obdobně, ačkoli se jedná o odlišný trestný čin. Na závěr se stěžovatel vyjádřil tak, že dle jeho názoru do dnešního dne nebyla dostatečně vyřešena otázka, do jakého okamžiku je možné uplatnit účinnou lítost u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. V dalších vyjádřeních stěžovatel setrval na své dosavadní argumentaci přednesené v ústavní stížnosti.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, krajského soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky výhradně soudním orgánem ochrany ústavnosti. V tomto ohledu je nutné zmínit, že jedině obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené.
11. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedená východiska nejprve uvádí, že námitky stěžovatele směřují zejména proti způsobu, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Ve své stížnosti však neuvádí žádné jiné argumenty a ani námitky, s nimiž by se obecné soudy řádně nevypořádaly již v odvolacím a především v dovolacím řízení, přičemž v obou případech stěžovatelově opravnému prostředku nebylo vyhověno. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudů žádnou vadu dosahující ústavně právní relevance.
13. Stěžovatel plnil povinnost nikoliv v průběhu daňové kontroly, avšak po jejím skončení, a to na základě dodatečného platebního výměru (tj. poté, co již došlo k provedení daňové kontroly a zjištění pochybení). Ústavní soud se v této souvislosti vyjadřuje k námitce stěžovatele ohledně nedostatečného vypořádání se Nejvyššího soudu s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3093/08 ze dne 28. července 2009 (N 170/54 SbNU 167), neboť tato námitka (krom věcné správnosti) směřuje i na nedostatek odůvodnění a s tím související porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Argumenty, které stěžovatel z citovaného nálezu použil, není možné posuzovat odděleně od jejich kontextu. V tomto ohledu je zejména nutné vzít v potaz argumentaci, že v případě trestného činu zkrácení daně nastává reálná hrozba trestního stíhání vždy v okamžiku jeho spáchání, načež Ústavní soud souhlasí s judikaturou Nejvyššího soudu, že by účinná lítost mohla být akceptována, pokud by k ní došlo ještě před ukončením kontroly správce daně a nikoliv až poté. Ústavní soud tedy sice přiznává trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby jistou podobnost s trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby - avšak v žádném případě nelze říci, že by se na něj měla v plném rozsahu vztahovat účinná lítost stanovená výslovně pouze pro druhý z uvedených trestných činů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1452/2009 ze dne 28. 4. 2010). Tato skutečnost je dále podpořena rovněž tím, že po vydání výše zmiňovaného nálezu došlo k rekodifikaci trestního práva, a to trestním zákoníkem, přičemž formulace ohledně speciální účinné lítosti vztahující se k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby zůstala zachována beze změny.
14. Úvahy vedoucí zákonodárce k takto úzce vymezené speciální účinné lítosti vyplývají již z důvodové zprávy k zákonu č. 140/1961 Sb., trestnímu zákonu (dále jen "trestní zákon"), kterou v minulosti Ústavní soud citoval. Zde je uvedeno, že "na rozdíl od trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 trestního zákona, postihujícího případy podvodného tvrzení o výši daně nebo jiné dávky, se tato skutková podstata zaměřuje na případy, kdy poplatník neskrývá svou daňovou nebo poplatkovou povinnost nebo její výši, ale z nejrůznějších důvodů tuto povinnost nesplní. V souladu s ústavní zásadou, vylučující trestní postih neschopnosti dostát svému finančnímu závazku, se v této skutkové podstatě postihuje jen jednání, kdy plátce (zaměstnavatel) zákonné srážky ve vztahu ke svým zaměstnancům provede a poškodí je tím, že je neodvede státu (postih se omezuje jen na tu část daně nebo pojistného, kterou má plátce daně odvést za poplatníka a kterou tedy poplatníkovi i srazil). Podmínky účinné lítosti jako formy zániku trestnosti jsou formulovány obdobně jako je tomu v §214 trestního zákona. Důvodem je skutečnost, že v daném případě fiskální zájmy státu mají přednost před bezvýjimečným trestním postihem" [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 21/2000 ze dne 13. 12. 2000 (N 188/20 SbNU 303; 7/2001 Sb.)]. Z uvedeného vyplývá jasný záměr zákonodárce motivovat pachatele dle jeho názoru méně společensky škodlivého trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby, k dobrovolnému plnění povinnosti bez hrozby trestněprávního postihu. Ústavní soud považuje rozlišení uvedených trestných činů zákonodárcem za logické a v souladu s ústavními principy a v takovém případě mu nepřísluší pohnutky zákonodárce jakkoli dále zpochybňovat.
15. Ústavní soud dále nepovažuje za potřebné blíže specifikovat podmínky určení okamžiku účinné lítosti, neboť jsou dle jeho názoru dostatečně specifikovány zákonem. Bližší určení okamžiku účinné lítosti by nadto směřovalo proti smyslu tohoto institutu, a to z důvodu proměnlivosti skutkových okolností každého jednotlivého případu.
16. Prizmatem shora uvedeného tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, krajského soudu a městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny, jakož ani s čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Ústavy.
17. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2019
JUDr. David Uhlíř v. r.
předseda senátu