ECLI:CZ:US:2001:1.US.486.01
sp. zn. I. ÚS 486/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. P. T., zastoupeného advokátem JUDr. J. Š., proti opatření Policie ČR - Krajského úřadu vyšetřování v Brně ze dne 17. 4. 2001, ČVS: KVJM-186/21-01, a proti přípisu (poznámka: stěžovatel chybně označil jako "rozhodnutí") Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 1 KZv 71/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Policie ČR - Krajský úřad vyšetřování v Brně napadeným opatřením stěžovateli sdělila, že jej stíhá jako obviněného z trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst. 2 písm. a) a odst. 4 trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství.
Krajské státní zastupitelství v Brně v záhlaví označeným přípisem stěžovateli sdělilo, že na jeho žádost přezkoumalo veškerý spisový materiál a zjistilo, že postup vyšetřovatele je v souladu s trestním řádem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným přípisem krajské státní zastupitelství porušilo čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítanou protiústavnost spatřuje v tom, že prý již sdělení obvinění je v rozporu s ustanovením §160 odst. 1 trestního řádu, neboť neobsahuje důvody, pro které je stěžovatel stíhán. Za těchto okolností stěžovatel nemůže předkládat důkazy na svoji obhajobu a činit příslušné návrhy. V tom stěžovatel spatřuje porušení svého práva na obhajobu. Stěžovatel uvádí, že jeho jednání bylo klasifikováno jako poškozování věřitele, nicméně ve sdělení obvinění není prý žádný věřitel (tzn. poškozený subjekt) "ustanoven" a není ani popsán způsob vzniku škody. Sdělení obvinění je zmatečné a směřuje vůči neexistující osobě, neboť rodné číslo neodpovídá stěžovatelovu rodnému číslu. Navíc je stěžovatel stíhán za trestný čin ve spolupachatelství s ing. J. K., což však prý není možné, jelikož je pojmově vyloučeno spolupachatelství dvou osob při naplnění rozdílných skutkových podstat. Ze sdělení obvinění není údajně ani zřejmé, proč 62 věřitelů s celkovými pohledávkami ve výši cca 233.780.000 Kč nemohlo být uspokojeno z konkurzní podstaty pro naprostý nedostatek dlužníka. Ve sdělení obvinění se totiž mluví o konkursní podstatě, přestože konkurs na H., s.r.o., byl prohlášen až dne 16. 8. 1999, tzn. tři a půl roku po uzavření předmětných právních úkonů. Vyčíslená škoda navíc neodpovídá tržnímu ocenění, nýbrž ocenění dle vyhlášky, což je prý v rozporu s §89 odst. 15 trestního zákona. Stěžovatel se dále domnívá, že sdělení obvinění učinil místně i věcně nepříslušný úřad vyšetřování, neboť jím měl být Okresní úřad vyšetřování Jihlava a dozorujícím státním zastupitelstvím Okresní státní zastupitelství Jihlava (§17, 18 trestního řádu). Stěžovatel rovněž tvrdí, že nikdy neměl v úmyslu zmařit uspokojení věřitele a že ze sdělení obvinění není zřejmé, že spáchal předmětný trestný čin, jelikož prý pouze (ohledně prvního skutku) nezaúčtoval určitou finanční hotovost do účetnictví společnosti H. a protože (ohledně druhého a třetího skutku) na předmětných nemovitostech vázlo zástavní právo I., a.s., takže i při změně vlastnických vztahů k nim nezaniklo právo věřitele na uspokojení pohledávky. Navíc se údajně ani nejednalo o dispozici s majetkem dlužníka, jelikož prodávající nebyl dlužníkem zástavního věřitele.
Proto prý u skutků č. 2 a 3 chybí objekt trestného činu poškozování věřitele, kterým je právo věřitele na uspokojení pohledávky, u všech tří skutků chybí objektivní stránka trestného činu, jelikož údajně nedošlo ke škodě a snížení majetku společnosti H., s.r.o., a rovněž u všech tří skutků chybí subjektivní stránka trestného činu, protože stěžovatel za nakoupené nemovitosti řádně uhradil kupní cenu a nebyl mu znám stav hospodaření společnosti H.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje obě napadená "rozhodnutí" (poznámka: ve skutečnosti přípisy) jako protiústavní zrušit.
Ústavní soud především konstatuje, že podstata ústavní stížnosti brojí - z obsahového hlediska - proti citovanému sdělení obvinění, byť formálně napadá rovněž uvedený přípis státního zástupce. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že tento přípis státního zástupce stěžovatel pokládá za rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práv, který zákon připouští.
Ještě předtím, než se Ústavní soud blíže vyjádří k podstatě souzené věci, považuje za případné uvést několik poznámek obecnější povahy. V první řadě Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle níž samotné sdělení obvinění samo o sobě není způsobilé k tomu, aby mohlo přezkoumávanou věc posunout do ústavněprávní roviny a aby tedy bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem. Sdělení obvinění je totiž podle platného trestního řádu (tj. před 31. 12. 2001) pouhým opatřením, čemuž odpovídá i forma zachycení tohoto úkonu trestního řízení, kterým je záznam. Pouze za situace, kdy by bylo vznesené obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, jež by nebylo možné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zadržení), by ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, mohla přicházet v úvahu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 408/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 16, str. 353-354). V souzené věci dále Ústavní soud shledal, že předmětné sdělení obvinění stěžovatel již ústavní stížností napadl, leč Ústavní soud tuto ústavní stížnost usnesením ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 366/01, odmítl jako nepřípustnou právě s poukazem na právní názor vyslovený v citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 408/99. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že podle novely trestního řádu, účinné od 1. ledna 2002, dozná tato právní úprava změnu, a to v tom smyslu, že zahájení trestního stíhání již bude mít podobu usnesení o zahájení trestního stíhání a že proti tomuto usnesení výslovně bude přípustná stížnost (§160 odst. 1 a 7 trestního řádu ve znění zákona č. 265/2001 Sb.).
Za tohoto stavu Ústavní soud konstatuje, že sdělení obvinění - s ohledem na svoji povahu a na stádium trestního řízení, kdy k němu dochází - zpravidla nelze označit za protiústavní rozhodnutí či za jiný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny totiž nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Sdělení obvinění (podle stávající úpravy činěné formou záznamu) představuje především časový okamžik zahájení trestního stíhání a je zřejmé, že svojí podstatou spadá pod ochranu čl. 8 odst. 2 Listiny, tzn. že musí být provedeno výhradně z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, tzn. trestní řád. Zároveň však z postavení a funkce Ústavního soudu (srov. především čl. 83 Ústavy ČR) vyplývá, že Ústavní soud nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti a opodstatněnosti sdělení obvinění, nýbrž že může toliko kontrolovat, zda konkrétní sdělení obvinění a následná rozhodnutí státního zastupitelství jsou v souladu s čl. 8 odst. 2 Listiny (případně s jinými základními právy), tzn. zda ke sdělení obvinění došlo z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Pouze v případě zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva by Ústavní soud ve výjimečných případech mohl uznat důvodnost ústavní stížnosti, směřující proti sdělení obvinění a proti následným rozhodnutím státního zástupce. Jinak řečeno, v obecné rovině platí, že míra zásahu Ústavního soudu by zásadně měla korespondovat intenzitě protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Sdělení obvinění však svojí podstatou představuje toliko primární procesní předpoklad, nezbytný k tomu, aby určité trestní řízení bylo vůbec zahájeno a následně realizováno. Přitom je zřejmé, že trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces sestavený ze spolupůsobení a zároveň kontroly realizované jednotlivými orgány činnými v trestním řízení a že tedy v procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ústavní soud, veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, proto - jak již uvedl - spatřuje prostor pro svůj zásah (tzn. vyhovění ústavní stížnosti) v této fázi trestního řízení toliko výjimečně. Důvodnost obvinění je totiž zkoumána v rámci celého trestního řízení a proto Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod stěžovatelů zpravidla teprve po jeho ukončení, tedy po vyčerpání všech procesních prostředků, které k ochraně práv trestní řád poskytuje.
Opíraje se o tyto obecnější úvahy, uvádí Ústavní soud v souzené věci následující.
Stěžovatel především zpochybňuje obsah sdělení obvinění, když tvrdí, že neobsahuje důvody, pro které je trestně stíhán, že v něm není označen žádný věřitel (poškozený subjekt) a že není ani popsán způsob škody. Ústavní soud, vycházeje z výše popsaného způsobu a rozsahu (svého) ústavněprávního přezkumu napadeného zásahu orgánu veřejné moci, konstatuje, že základní náležitosti sdělení obvinění upravuje ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu, stanovící, že záznam musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Z předmětného záznamu o sdělení obvinění Ústavní soud zjistil, že je dostatečně (tzn. nezaměnitelně) popsán předmětný skutek, spočívající v převodu několika blíže specifikovaných nemovitostí ze společnosti H., s.r.o., na tři jiné společnosti s ručením omezeným (F., L.), které stěžovatel jako jediný zakladatel založil. Kupní cena za tyto nemovitosti nebyla do účetnictví společnosti H., s.r.o., zaúčtována a nikdy nebyla použita k úhradě splatných závazků věřitelů této společnosti. Ve sdělení obvinění je rovněž obsaženo zákonné označení trestného činu poškozování věřitele [§256 odst. 2 písm. a), 4 trestního zákona], výše škody a její vznik a důvody, pro které je stěžovatel stíhán. Ústavní soud usuzuje, že v daném konkrétním případě postačuje i vymezení poškozených, neboť sdělení obvinění za ně označuje 62 věřitelů společnosti H., kteří jsou přihlášeni do konkursního řízení vedeného pod sp. zn. 37 K 64/96. Ústavní soud se proto nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že předmětné sdělení obvinění odporuje ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu.
Ústavní soud neshledal opodstatněnými ani námitky, že sdělení obvinění směřuje vůči neexistující osobě (s ohledem na chybně uvedené rodné číslo stěžovatele), že stěžovatel je trestně stíhán ve spolupachatelství s ing. Klepáčkem - což prý není pojmově možné (neboť se jedná o rozdílné skutkové podstaty), a že sdělení obvinění učinil nepříslušný úřad vyšetřování a následnou kontrolu provedlo nepříslušné státní zastupitelství. Jak totiž vyplývá z příslušného vyšetřovacího spisu, sdělení obvinění stěžovateli sice skutečně obsahovalo jeho chybné rodné číslo, nicméně jednalo se pouze o písařskou chybu, která byla opravena přípisem Krajského úřadu vyšetřování v Brně ze dne 7. 6. 2001, ČVS: KVJM-186/21-01 (č.l. 7), a tento přípis byl řádně doručen jak stěžovateli, tak i jeho právnímu zástupci JUDr. Š. Stěžovatel se rovněž mýlí, když zpochybňuje otázku svého spolupachatelství s ing. K. Podle ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona totiž spolupachatelství znamená, že byl trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob. V daném případě policejní orgán sdělil obvinění jak stěžovateli, tak také ing. K. (č.l. 8 a násl.) a z obsahu obou těchto záznamů je zřejmé, že oběma jmenovaným bylo sděleno obvinění za trestný čin podle ustanovení §256 odst. 2 písm. a), 4 trestního zákona, který spáchali částečně společným jednáním. Ústavní soud konečně neshledal ani důvod k domněnce, že sdělení obvinění stěžovateli realizoval nepříslušný policejní orgán; ohledně příslušnosti státního zastupitelství je nutno vycházet z toho, že v současnosti již dozor nad vyšetřováním má vykonávat Okresní státní zastupitelství v Jihlavě, na což upozornil stěžovatel (srov. sdělení Krajského státního zastupitelství v Brně Ústavnímu soudu ze dne 12. 9. 2001).
K námitkám stěžovatele, že prý ze sdělení obvinění není zřejmé, že stěžovatel spáchal předmětný trestný čin, že ve skutečnosti nedošlo ke škodě (objektivní stránka trestného činu), která nebyla řádně stanovena a že chybí i subjektivní stránka trestného činu (zavinění), Ústavní soud uvádí, že tyto námitky teprve budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže výsledky tohoto trestního řízení předjímat; jak vyplývá z úvodních obecnějších poznámek, možnost jeho přezkumu je v tomto směru nutno interpretovat velmi restriktivně.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu