ECLI:CZ:US:2005:1.US.486.04
sp. zn. I. ÚS 486/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Sdružení Jihočeské matky, občanského sdružení se sídlem České Budějovice, Bedřicha Smetany 19, zastoupeného Mgr. Františkem Korbelem, advokátem se sídlem Tábor, Pražská 223, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2004, čj. 6 A 7/2001 - 43, za účasti Ministerstva pro místní rozvoj, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pro porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a na projednání věci v přiměřené době, zaručeného mu v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti shrnul skutkové a právní okolnosti průběhu řízení, ukončeného označeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Tehdejší Okresní úřad Třebíč, jako příslušný stavební úřad, vydal dne 18. května 2000, pod č.j. 108-18/00-Ka, územní rozhodnutí o umístění stavby "Sklad vyhořelého paliva v jaderné elektrárně Dukovany", ve prospěch společnosti ČEZ, a. s. Účelem této stavby je dočasné skladování jaderného paliva z reaktorů v jaderné elektrárně Dukovany. Odvolání stěžovatele proti označenému rozhodnutí Okresního úřadu Třebíč bylo nadřízeným správním orgánem - Ministerstvem pro místní rozvoj - zamítnuto. Správní žaloba, podaná k Vrchnímu soudu v Praze dne 9. 1. 2001, přešla ke dni 1. 1. 2003 na Nejvyšší správní soud, který dne 11. 5. 2004, bez nařízení jednání, žalobu zamítl shora označeným rozsudkem.
Stěžovatel v právním odůvodnění ústavní stížnosti úvodem prohlásil, že si je vědom toho, že předmětem sporu v územním řízení bylo množství podrobných technicko-organizačních i právních otázek, jejichž řešení tím či oním způsobem nepřesahuje aplikaci "běžného práva" a nezakládá samo o sobě porušení základních práv. Z tohoto důvodu stěžovatel pomíjí velkou většinu námitek, které uplatnil ve vlastní správní žalobě, a argumentuje jen těmi důvody, které mají, podle jeho názoru, ústavněprávní relevanci.
Stěžovatel namítl, že řízení před správním soudem trvalo přibližně tři a půl roku, aniž v mezidobí učinil jakýkoliv procesní úkon. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel dovodil, že došlo k průtahům v řízení, a tedy i k porušení práva na spravedlivý proces, což navrhl vyslovit ve zrušujícím nálezu, případně v jiném nálezu, podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud se nezabýval většinou jeho žalobních bodů, čímž se vůči němu dopustil "denegatio iustitiae". Většinu námitek totiž Nejvyšší správní soud vůbec nepřipustil, neboť byly podle něj námitkami jiného odvolatele a jejich "převzetí" se jevilo soudu jako nepřípustné. Stěžovatel upozornil, že některé takto soudem označené námitky byly ve skutečnosti námitkami stěžovatele. Dále stěžovatel uvedl, že i kdyby některý ze žalobních bodů neuplatnil ve svém odvolání v předchozím správním řízení, nelze z toho dovozovat nepřípustnost žaloby. Žádný právní předpis nestanoví povinnost napadnout správní rozhodnutí správní žalobou jen z těch důvodů, které byly uplatněny jako odvolací důvody ve správním řízení.
Stěžovatel konečně uvedl, že byl zkrácen i na svém právu na příznivé životní prostředí, jehož se ve správním řízení domáhal. V tomto ohledu považuje argumentaci Nejvyššího správního soudu za chybnou, pokud tvrdí, že stěžovatel není v dané věci nositelem žádného hmotného práva, ale pouze práv procesních. Pokud by tomu tak bylo, namítá stěžovatel, pak by klíčové ustanovení §70 zákona č. 114/1992 Sb., které účastenství stěžovatele ve správním řízení založilo, zcela ztrácelo svůj význam. Smyslem účasti organizované veřejnosti ve správním řízení je, podle citovaného ustanovení, meritorní přispívání k ochraně zájmů ochrany přírody a krajiny tam, kde by jinak citelně scházela aktivní legitimace. Ostatně tomu svědčí přímo text §70 zákona č. 114/1992 Sb., podle něhož "ochrana přírody" se uskutečňuje za přímé účasti občanů, prostřednictvím jejich občanských sdružení. Podstatou tohoto ustanovení je tedy evidentně ochrana přírody, tedy hmotných práv, a účast ve správním řízení je pouze prostředkem, nikoliv cílem. Podle stěžovatele tuto otázku vyřešil Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 70/97 a autorita tohoto nálezu nebyla doposud zpochybněna.
Ústavní soud vyzval, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, k vyjádření účastníky řízení.
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že ve věci existovaly objektivně průtahy, nicméně věc byla rozhodnuta v třetím senátu v nejkratším možném termínu. Zdůraznil, že věc rozhodl meritorně a současně přiznal stěžovateli subjektivní procesní právo, protože některé stěžovatelovy námitky byly nad rámec jeho námitek, uplatněných ve správním odvolání. Těmito námitkami se, v souladu se zákonem, nezabýval. Nejvyšší správní soud setrval na stanovisku, že právo na příznivé životní prostředí je subjektivním hmotněprávním oprávněním, které může příslušet fyzickým osobám jako biologickým organismům, jeho nositeli proto nemohou být osoby právnické. Jeho rozsudkem proto nemohlo být omezeno právo stěžovatele na příznivé životní prostředí, neboť stěžovatel, jako právnická osoba, nemůže být nositelem tohoto práva. Tímto názorem není, podle Nejvyššího správního soudu, nijak dotčena judikatura Ústavního soudu.
Ministerstvo pro místní rozvoj popsalo procesní postup řízení před oběma správními soudy. K věci samé pak uvedlo, že mu nepřísluší vyjadřovat se k úvahám a závěrům správního soudu. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu má za dostatečné.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud především konstatuje, že průtahy v řízení, které v dané věci nesporně byly (viz shodný názor stěžovatele i Nejvyššího správního soudu), samy o sobě nezakládají důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu (viz ostatně i stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 70/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, str. 375 a násl.). Ústavní soud tedy nemohl napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušit jen pro průtahy v řízení.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud odkazuje na svůj nález sp. zn. III. ÚS 70/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, str. 375 a násl.), v němž vyslovil, že stěžovateli - právnické osobě - rovněž přísluší práva deklarovaná článkem 35 Listiny, tedy základní právo na příznivé životní prostředí a základní právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. V tomto nálezu Ústavní soud mj. uvedl, že "při posouzení povahy ochrany životního prostředí, z hlediska uvedeného rozlišování, nutno přisvědčit názoru stěžovatele, podle něhož skutečnost, že životní prostředí je veřejným statkem (hodnotou) ve smyslu preambule Ústavy a Listiny a čl. 7 Ústavy, nevylučuje existenci subjektivního práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny), jakož i práva v zákonem stanoveném rozsahu se jej domáhat (čl. 41 Listiny)". Je tomu tak proto, že v demokratickém právním státě je životní prostředí hodnotou, jejíž ochrana má být realizována za aktivní participace všech složek občanské společnosti, včetně občanských sdružení a nevládních organizací, které mají povahu právnických osob. Diskurs v rámci otevřené společnosti, realizovaný případně též právními prostředky a v řízení před soudy, je pak účinnou zárukou ochrany přírodního bohatství státu (čl. 7 Ústavy ČR).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí nikoliv proti porušení čl. 35 Listiny jako takového, ale proti údajným procesním pochybením Nejvyššího správního soudu. V tomto řízení nešlo o "denegatio iustitiae", jak namítá stěžovatel. Nejvyšší správní soud o správní žalobě stěžovatele rozhodl meritorně. Z toho, že rozhodl v neprospěch stěžovatele, nelze dovozovat porušení jeho základních práv. Ve svém rozsudku se Nejvyšší správní soud s některými námitkami stěžovatele vypořádal a o jiných pak dovodil, že je stěžovatel nemohl v řízení před správním soudem použít, neboť jimi uplatňoval zkrácení práv jiného účastníka správního řízení.
Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, ani Nejvyšší správní soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Ústavní soud nepovažuje závěry Nejvyššího správního soudu a jeho interpretaci za protiústavní exces v tom smyslu, jak o tom hovoří judikatura Ústavního soudu výše uvedená.
Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a proto ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu