ECLI:CZ:US:2002:1.US.488.01
sp. zn. I. ÚS 488/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. l, České Budějovice, zastoupeného primátorem Doc. RNDr. M. T., CSc., právně zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 10 Ca 60/2001, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 9. 8. 2001.
Ve svém návrhu napadá rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, uvedený v záhlaví tohoto usnesení, kterým byly zamítnuty návrhy na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 27. 12. 2000, sp. zn. 7250/140/2000, 7335/140/2000, 7336/140/2000, 7337/140/2000 a 7253/140/2000, kterými byla zamítnuta odvolání proti - v rozsudku blíže specifikovaným - rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích, o vyměření daně z převodu nemovitostí.
Stěžovatel má za to, že finanční úřad i finanční ředitelství měly vyměřit daň z převodu nemovitostí tzv. kombinovanou metodou a pokud ji vyměřily z jinak zjištěného základu, pak došlo k vyměření daně v rozporu se zákonem, a tedy i v rozporu s ústavním principem zakotveným v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Dále stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud tím, že žaloby podané stěžovatelem zamítl a rozhodnutí finančních orgánů nezrušil, odepřel mu tak právo na soudní ochranu a došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil příslušný spis Krajského soudu v Českých Budějovicích a vyžádal si vyjádření tohoto soudu a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedlo, že se neztotožňuje s názorem stěžovatele ohledně porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť daňová povinnost byla stěžovateli stanovena v souladu se zákonem č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, jakož i zákonem č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve spojení s vyhláškou Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., kterou se tento zákon provádí. Rovněž se vyjádřilo ke způsobu stanovení daně z převodu nemovitostí.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření zastává názor, že v souzeném případě je předmětem sporu právní otázka, jaká cena je základem daně z převodu nemovitostí podle §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. za situace, že původní nájemní vztah se změnil na vztah spoluvlastnický. Tato právní norma stanoví, že základem daně je cena zjištěná podle zvláštního předpisu platná v den nabytí nemovitosti, a to i v případě, pokud je cena nemovitosti sjednána dohodou jako cena nižší, než cena zjištěná. Přitom podle ustanovení §133 odst. 2 občanského zákoníku je zapotřebí okamžik nabytí vlastnictví k nemovitosti vykládat tak, že se nevztahuje k datu účinnosti smlouvy o převodu vlastnictví, ale ke dni, kdy nastaly právní účinky vkladu do katastru nemovitostí. Stěžovatelem nabízenou metodu nebylo lze akceptovat, neboť pro jeho výklad bylo základní podmínkou, že ke dni ocenění zůstalo pronajato 80% podlahových ploch. To v daném případě zjištěno nebylo. Původní nájemní vztahy totiž zanikly a kupující se stali vlastníky, což lze jinak vyjádřit tak, že nájemní vztahy byly nahrazeny vztahy vlastnickými. Krajský soud uzavřel, že uplatnil státní moc v mezích zákona, rozhodoval nezávisle, po zhodnocení provedených důkazů, a že nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele a nebyly porušeny jím uváděné články Listiny základních práv a svobod ani Ústavy ČR a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh ústavní stížnosti je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nejprve konstatoval, jako již mnohokrát, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel obecnému soudu vytýká nesprávné stanovení základu daně z převodu nemovitostí, respektive nesprávnou argumentaci a právní posouzení věci, a tím porušení jeho ústavních práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. V odůvodnění svého návrhu vesměs opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v průběhu soudního řízení, a se kterou se již obecný soud ve svém odůvodnění náležitě vypořádal.
K namítanému porušení práva podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod lze uvést, že pokud toto ustanovení stanoví, že daně mohou být ukládány na základě zákona, znamená to, že i způsob jejich výpočtu a vybírání upravuje zákon. Je-li daň a způsob jejího vyměření a vybírání stanoven zákonem, jde o úpravu provedenou způsobem ústavním. Ústavní soud pak neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (tu posuzují příslušné obecné soudy), pokud není porušeno konkrétní ústavně zaručené základní právo.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že Ústavní soud zastává již ustálený názor, že skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995).
S výše uvedeným souvisí i otázka namítaného porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Článek 36 tvoří součást komplexu práv na tzv. spravedlivý proces, vyjádřený články 36 - 38 Listiny základních práv a svobod. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají výše uvedené principy tzv. řádného procesu a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (tj. že bylo odepřeno právo stěžovatele na soudní ochranu), respektive že soudy zákonem stanoveným způsobem neposkytly ochranu jeho právům nebo že by soudce nebyl při svém rozhodování vázán zákonem.
Ústavní soud v daném případě nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a nezbylo mu než považovat ústavní stížnost za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu