ECLI:CZ:US:2001:1.US.489.01
sp. zn. I. ÚS 489/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. T., zastoupeného advokátem JUDr. V. J., kterou se domáhá vyslovení zákazu Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatele a příkazu obnovit stav před jejich porušením tím, že Ústavní soud uloží vyšetřovateli založit do spisu podnět, na základě kterého bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání a seznámit stěžovatele s ním, odstranit ze spisu listiny datované ještě před sdělením obvinění stěžovateli a uložit vyšetřovateli provést důkazy navržené stěžovatelem při seznámení se spisem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že dne 16. 9. 2000 mu bylo sděleno obvinění pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu dle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona k ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Dne 1. 2. 2001 byl seznámen s vyšetřovacím spisem a poté učinil návrhy na doplnění dokazování, které však vyšetřovatel opatřením odmítl. Stěžovatel proto podal návrh na přezkoumání postupu vyšetřovatele, o němž rozhodlo Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové opatřením ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. 2 KZv 118/2000, tak, že námitky stěžovatele neshledalo důvodnými.
Stěžovatel se domnívá, že citovaným opatřením Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové porušilo jeho základní práva, zaručená v čl. 36, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel se totiž citovaným návrhem na přezkoumání postupu vyšetřovatele domáhal, aby byl do vyšetřovacího spisu založen podnět, kterým bylo zahájeno trestní stíhání, leč státní zastupitelství ve zmíněném opatření uvedlo, že trestní stíhání bylo zahájeno na základě vlastní iniciativy orgánů Policie ČR. K žádosti stěžovatele, aby z vyšetřovacího spisu byly odstraněny úřední záznamy o operativním šetření Policie ČR, které jsou datovány před sdělením obvinění a týkají se jiných trestných činů (pro které mu nebylo sděleno obvinění), státní zastupitelství sdělilo, že tyto listiny je nutno ve spise ponechat, "neboť mají bezprostřední vztah" a bylo z nich vycházeno při předchozím přezkoumávání postupu vyšetřovatele ze strany dozorového státního zástupce, konaného dne 25. 10. 2000. Stěžovatel se domáhal i provedení důkazů, jež navrhl po seznámení s výsledky vyšetřování, což státní zástupce (a předtím vyšetřovatel) odmítl, neboť prý nebyla zjištěna jejich spojitost "s vlastní výstavbou čističky vod a kanalizace".
Stěžovatel především namítá, že v demokratickém zřízení není přípustné, aby trestní stíhání bylo zahájeno na základě pouhé vlastní iniciativy orgánů Policie ČR. Podnět k zahájení trestního stíhání sice může vzejít i z vlastního policejního šetření, nicméně i v takovém případě prý musí takový podnět existovat - ve formě úředního záznamu či jiné listiny. Tím, že ve vyšetřovacím spise žádný podnět založen není, je údajně stěžovateli upíráno právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a navrhovat důkazy vlastní.
K listinám (úředním záznamům), shromážděným před sdělením obvinění, stěžovatel uvedl, že úřední záznam v přípravném řízení trestním slouží ke zvážení, zda určitý důkaz bude proveden či nikoliv. Teprve provedením důkazu výslechem svědka proto dochází ke "zprocesnění úředního záznamu o podání vysvětlení" a není proto zákonný důvod, aby úřední záznam byl nadále součástí spisu. Úřední záznamy týkající se zcela jiných trestných činů, než pro který bylo stěžovateli sděleno obvinění, pro trestní řízení nemají žádný význam a jejich ponechání ve vyšetřovacím spise prý porušuje jeho právo na obhajobu.
Ve skutečnosti, že byly odmítnuty návrhy stěžovatele na doplnění vyšetřování, stěžovatel konečně spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a porušení principu presumpce neviny.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno.
Ústavní soud především konstatuje, že tato ústavní stížnost, podaná ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, brojí nikoliv proti "rozhodnutí", nýbrž proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci. Tento jiný zásah spatřuje stěžovatel v tom, že ve vyšetřovacím spise není založen podnět, na jehož základě bylo zahájeno trestní stíhání, že se v tomto spise nacházejí listiny datované ještě před sdělením obvinění a že vyšetřovatel neprovedl jím navržené důkazy.
K citovaným námitkám stěžovatele Ústavní soud především uvádí, že systém ústavního soudnictví v České republice je založen především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Pravomoc Ústavního soudu směřuje proto především proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy věci jiným způsobem. Přitom pojem "jiného zásahu" orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu proto čelit jinak, nežli ústavní stížností.
Ústavní soud dále vycházel ze skutečnosti, že trestní řízení ve své podstatě představuje zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude teprve následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přitom je zřejmé, že v procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Z tohoto důvodu a - se zřetelem na ústavní vymezení postavení Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy ČR - je tedy nutno dovozovat, že ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení lze v přípravném trestním řízení akceptovat jen výjimečně.
Základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, svojí podstatou spadají do oblasti tzv. práva na spravedlivý proces. V daném případě proto Ústavní soud musel posoudit, zda postupem orgánů činných v trestním řízení v předmětném přípravném řízení trestním k porušení práva na spravedlivý proces skutečně došlo.
K jednotlivým konkrétním námitkám obsaženým v ústavní stížnosti uvádí Ústavní soud - vycházeje z předchozích obecných úvah - následující.
Stěžovatel především namítá, že ve vyšetřovacím spise není založen písemný podnět, na jehož základě bylo jeho trestní stíhání zahájeno. V demokratickém zřízení prý není přípustné, aby trestní stíhání bylo zahájeno na základě pouhé vlastní iniciativy orgánů Policie ČR bez příslušného podnětu, založeného ve spise. Tím je údajně stěžovateli upíráno právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a navrhovat důkazy vlastní. K tomu Ústavní soud uvádí, že jednou z klíčových zásad trestního řízení v České republice je zásada oficiality (§2 odst. 4 trestního řádu), podle níž orgány činné v trestním řízení musí úřední povinností učinit vše pro naplnění účelu trestního řízení. Tato zásada vyplývá z povinnosti státu chránit demokratický právní řád a právem chráněné hodnoty. Je proto zřejmé, že policejní orgán může zahájit trestní stíhání nejen na základě např. podaného trestního oznámení, nýbrž že tak musí učinit z vlastní iniciativy. Jestliže tak učiní bez vyhotovení písemného záznamu, nelze v takovém postupu - podle názoru Ústavního soudu - spatřovat protiústavní pochybení v namítaném smyslu. Základní vymezení konkrétního trestního řízení, v jehož rámci bude provedeno také příslušné dokazování, totiž přirozeně nemůže být dáno zmiňovaným záznamem (popř. trestním oznámením) - jak se domnívá stěžovatel - nýbrž sdělením obvinění. Proto také trestní řád jasně vymezuje zákonné náležitosti sdělení obvinění (§160 odst. 1 trestního řádu). Ústavní soud tedy k této námitce stěžovatele uzavírá, že uvedeným postupem policejních orgánů nebylo stěžovateli nijak znemožněno nebo ztíženo právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a navrhovat důkazy vlastní, jelikož tato procesní aktivita stěžovatele by se měla odvíjet právě od sdělení obvinění. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
Nad rámec této argumentace Ústavní soud konstatuje, že teprve podle novely trestního řádu (účinné od 1. ledna 2002) bude policejní orgán povinen sepsat záznam o zahájení úkonů trestního řízení, v němž uvede skutkové okolnosti, pro které se řízení zahajuje, a způsob, jakým se o nich dozvěděl (§158 odst. 3 trestního řádu ve znění zákona č. 265/2001 Sb.). Opis tohoto záznam zašle státnímu zástupci; jeho smyslem je tedy primárně kontrola postupu policejního orgánu ze strany státního zastupitelství.
Stěžovatel dále tvrdí, že součástí vyšetřovacího spisu jsou listiny (úřední záznamy), datované před sdělením obvinění. K tomu Ústavní soud uvádí, že názor stěžovatele, že úřední záznam o obsahu vysvětlení v přípravném řízení trestním slouží ke zvážení, zda určitý důkaz bude proveden či nikoliv a že teprve provedením důkazu výslechem svědka proto dochází ke "zprocesnění úředního záznamu o podání vysvětlení", je v zásadě správný. Podle ustanovení §158 odst. 4 trestního řádu totiž takovýto záznam skutečně slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takovéto vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek a soudu k úvaze, zda takovýto důkaz provede. Záznamem nelze v řízení před soudem provést důkaz. Ze skutečnosti, že předmětné záznamy jsou součástí vyšetřovacího spisu, však podle názoru Ústavního soudu nelze dovozovat tvrzené porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného textu, trestní řízení je koncipováno tak, že jeho jednotlivé fáze na sebe navzájem navazují. O případné vině a trestu pro stěžovatele (tzn. obviněného) bude rozhodovat až nezávislý a nestranný soud a při svém rozhodování nebude moci jako důkaz použít předmětné úřední záznamy. Funkce těchto záznamů spočívá toliko ve zvážení případného provedení procesně použitelných důkazů, k čemuž jsou oprávněny nejen orgány činné v trestním řízení, nýbrž také stěžovatel. Námitka, že ponecháním těchto úředních záznamů ve vyšetřovacím spise je porušeno právo stěžovatele na obhajobu, je proto rovněž zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se konečně domnívá, že odmítnutím jeho návrhů na doplnění vyšetřování došlo k porušení práva na spravedlivý proces a k porušení principu presumpce neviny. I při hodnocení důvodnosti této námitky je nutno vycházet ze samotné koncepce trestního řízení a z toho, že rozhodování o vině a trestu za trestné činy náleží výhradně obecnému soudu (čl. 40 odst. 1 Listiny). Je zřejmé, že návrhy na doplnění dokazování může stěžovatel podat i v dalších fázích trestního řízení (v řízení před soudem) a že se s nimi musí příslušný soud náležitě vypořádat. Jestliže tedy v souzené věci policejní orgán odmítl provedení některých stěžovatelem navrhovaných důkazů, přičemž toto odmítnutí řádně zdůvodnil (č.l. 2401 a násl. vyšetřovacího spisu), nelze ani v této skutečnosti z ústavně právního hlediska spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatele, jichž se dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu