Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 07.02.2001, sp. zn. I. ÚS 505/99 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 25/21 SbNU 219 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.505.99

sp. zn. I. ÚS 505/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. S,, a J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 28 Co 323/99, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 4. 1997, sp. zn. 6 C 361/96, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 28 Co 323/99, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 4. 1997, sp. zn. 6 C 361/96, se zrušují. Odůvodnění: I. Ústavní stížností ze dne 14. 10. 1999 se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 28 Co 323/99, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 4. 1997, sp. zn. 6 C 361/96. Zmíněným rozsudkem rozhodl Okresní soud v Rakovníku ve věci návrhu stěžovatelů na vyklizení nemovitosti, že odpůrci - V. a M. F-ovi - jsou povinni vyklidit a předat stěžovatelům obytnou část zemědělské usedlosti č. p. 75 v P., a to do 15 dnů po přidělení náhradního bytu. Proti tomuto rozsudku, a to pouze do výroku o bytové náhradě, lhůtě stanovené k plnění a do výroku o nákladech řízení, podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 1997, sp. zn. 28 Co 368/97, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovaní (odpůrci) jsou povinni předmětnou nemovitost vyklidit do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Na rozdíl od prvoinstančního soudu dospěl odvolací soud k závěru, že nemohl vázat povinnost žalovaných vyklidit nemovitost na zajištění bytové náhrady, neboť by tímto postupem konstituoval jejich právo na náhradní byt a stěžovatelům by vznikla povinnost náhradní byt zajistit. Takové oprávnění však podle názoru odvolacího soudu použité ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku neumožňuje. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní F-ovi dovolání, které Nejvyšší soud ČR shledal důvodným, rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1747/97, Nejvyšší soud vyslovil, že uloží-li soud povinnost vyklidit byt po zajištění bytové náhrady, nemůže výrok o povinnosti byt vyklidit nabýt samostatně právní moci. Krajský soud v Praze posléze rozsudkem ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 28 Co 323/99, znovu rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když shodně s tímto soudem dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro použití §3 odst. 1 občanského zákoníku, aby povinnost vyklidit obytnou část zemědělské usedlosti byla vázána na poskytnutí náhradního bytu. Stěžovatelé jsou toho názoru, že naposled uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze, jakož i rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku byla porušena jejich základní práva, zakotvená v čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a odst.4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukázali na skutečnost, že manželé F-ovi v nemovitosti bydlí bez právního důvodu, což bylo zjištěno v řízení před obecnými soudy. Jestliže Okresní soud v Rakovníku a posléze i Krajský soud v Praze vázaly povinnost manželů F-ových vyklidit obytnou část zemědělské usedlosti na zajištění náhradního bytu, pak to nelze podle stěžovatelů hodnotit jinak, než jako jim uloženou povinnost zajistit odpůrcům tento byt, aniž by však pro stěžovatele taková povinnost vyplývala ze zákonných ustanovení, upravujících vlastnictví. Co se týče tvrzeného porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, lze se dle názoru stěžovatelů takového porušení dopustit i nerespektováním závazného právního názoru dovolacího soudu, čehož se prý Krajský soud v Praze dopustil. Stěžovatelé se totiž domnívají, že soud nevzal zřetel na judikaturu, citovanou v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, jejíž závěry jsou prý jednoznačné v tom směru, že je-li žalováno na vyklizení nemovitosti, může soud návrh zcela zamítnout (zjistí-li, že požadavek je v rozporu s dobrými mravy), nebo návrhu vyhovět bez vázanosti vyklizení na jakékoli zajišťování bytové náhrady. Ústavní soud si po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejších účastníků řízení a zaslání spisového materiálu. Za účastníka řízení - Krajský soud v Praze - se dne 11. 11. 1999 vyjádřila JUDr. E. D., která úvodem poukázala na zjevnou písařskou chybu, obsaženou v odůvodnění napadeného rozsudku (záměna §3 odst. 1 o. s. ř. s §3 odst. 1 o. z.), když z textu jednoznačně vyplývá, o které ustanovení se výrok o poskytnutí náhradního bytu opírá. K meritu ústavní stížnosti uvedla, že dle stěžovatelů odvolací soud konstituoval neexistující povinnost vlastníka na základě §3 odst. 1 obč. zákoníku. V daném případě dospěl Krajský soud v Praze k závěru, že ochrana práv všech účastníků je na místě, i když výkon práv stěžovatelů byl pouze omezen. Pokud stěžovatelé uvedli, že se odvolací soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu, neodpovídá to dle stanoviska Krajského soudu v Praze obsahu spisu. Odvolací soud v původním řízení rozhodl tak, že nelze v této věci konstituovat právo žalovaných na náhradní byt a Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil, přičemž vyslovil závazný právní názor, že v řízení byla porušena práva žalovaných, když odvolací soud věc posoudil tak, že výrok o povinnosti byt vyklidit nabyl samostatně právní moci. Rozsudek byl proto zrušen se závazným právním názorem, že odvolací soud musí přezkoumat všechny výroky napadeného rozsudku, tedy i výrok o vyklizení. Tímto závazným právním názorem se pak krajský soud řídil. Účastník řízení uzavřel, že se domnívá, že nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Okresní soud v Rakovníku ve svém vyjádření ze dne 18. 11. 1999 pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí tohoto soudu. Vedlejší účastníci řízení, V. F. a M. F., v obsáhlém vyjádření ze dne 25. 11. 1999 uvedli, že odvolací soud se plně řídil právním názorem Nejvyššího soudu ohledně rozsahu odvolacího přezkumu. Poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Cdon 51/96, kde byl vysloven názor, že prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku stanovením bytové náhrady nedochází ke konstituování "nového" práva, ale k omezení práva již existujícího. V řízení bylo podle vedlejších účastníků prokázáno, že manželé F-ovi měli k nájmu rodinného domu č. p. 75 souhlas tehdejšího vlastníka J. M. s tím, že J. M. s nimi poté, co v roce 1989 požádal MNV v Pavlíkově o souhlas s ubytováním rodiny F-ových, uzavřel nájemní smlouvu. MNV v Pavlíkově, ač souhlasilo s tím, aby předmětný byt F-ovi užívali, nepostupovalo v souladu s tehdy platným zákonem o hospodaření s byty a nevydalo rozhodnutí o přidělení bytu do jejich osobního užívání. Manželé F-ovi však nevydání příslušného rozhodnutí MNV nezavinili, naopak byli přesvědčeni, že souhlasem vlastníka nemovitosti a schválením tohoto souhlasu ze strany MNV jim vzniklo oprávnění byt v domku č. p. 75 užívat a byli proto v dobré víře, že jim svědčí platný titul bydlení. V další části svého vyjádření vedlejší účastníci uvádějí důvody, které vedly k přestěhování rodiny jejich dcery do nemovitosti v P., které byli v té době spoluvlastníky. Jednalo se o zdravotní problémy jejich vnuka, které rodina řešila přestěhováním z Kladna na Rakovnicko a nešlo tedy o žádný spekulativní postup. Vše se podle tvrzení vedlejších účastníků událo v době, než bylo panu J. M. oznámeno právním zástupcem stěžovatelů, že na nemovitost uplatňují restituční nárok. Na základě uvedených skutečností se vedlejší účastníci domnívají, že nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Naopak, výkon práv stěžovatelů bez rozhodnutí o zajištění bytové náhrady by vedl podle názoru vedlejších účastníků k rozporu s dobrými mravy. II. Po zvážení všech okolností daného případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V první řadě je nutno připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, dal opakovaně a jednoznačně najevo, že není součástí soustavy obecných soudů, není jim nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat důkazy jimi provedené. Z judikatury Ústavního soudu však také vyplývá, že nevylučuje situaci, kdy výklad právních předpisů obecnými soudy bude natolik extenzivní, že dojde k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který ukládá šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod. Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu zjistil tento skutkový děj: v roce 1990 V. P., dcera manželů F-ových, přenechala družstevní byt v Kladně svému známému a přestěhovala se s poukazem na lepší zdravotní prostředí pro dítě do domu č. 84 v P., který patří manželům F-ovým. Ti si sjednali s J. M. pronajmutí jiného domu (č. 75, na který je uplatněn restituční nárok), a po adaptaci domu se do něj v srpnu 1991 nastěhovali. Kromě toho jsou spoluvlastníky též domu č. 48, který je veden jako sedlářská dílna a je nezpůsobilý k bydlení. Ze spisu Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 6 C 361/96, Ústavní soud zjistil, že ač se obecné soudy věcí pečlivě zabývaly, došlo v ústavní stížností napadeném rozsudku Okresního soudu v Rakovníku k výše zmíněným pochybením, na která reagoval Krajský soud a v rozsudku Krajského soudu k pochybením, na něž reagoval Nejvyšší soud. V soudním řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že vedlejší účastníci užívají obytnou část zemědělské usedlosti v domě č. p. 75 v P. bez právního důvodu, neboť nebylo prokázáno vydání rozhodnutí MNV o přidělení bytu v tomto domě. Proto jim byla stanovena povinnost obytnou část zemědělské usedlosti vyklidit a vyklizenou stěžovatelům odevzdat podle §126 odst. 1 občanského zákoníku. Dále se soudy, jak výše uvedeno, zabývaly tím, zda lze v tomto případě použít ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku a přiznat vedlejším účastníkům právo na poskytnutí bytové náhrady. Ústavní soud připomíná, že tuto poslední problematiku posuzoval již ve věci sp. zn. II. ÚS 190/94, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 87, na což stěžovatelé ostatně poukázali. Ústavní soud zde konstatoval, že na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníků. Dispoziční právo vlastnické lze sice výjimečně omezovat zákonem, ovšem za předpokladu, že takové omezení respektuje zásadu, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. V §711 a §712 občanský zákoník jednoznačně stanoví, v jakých případech je přípustné omezení vlastnického práva ve vztahu k existujícímu nájmu bytu, což je v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Nezbývá než zopakovat, že úvaha soudu musí být vždy podložena konkrétními zjištěními, dovolujícími závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Nelze do budoucna předpokládat, že vlastník své právo bude realizovat v rozporu s dobrými mravy, a tím ho předem omezit ve výkonu jeho práv. Nutno zdůraznit, že vyřešení sociální situace vedlejších účastníků se tím navíc zce la přesunulo na bedra stěžovatelů, když napadená rozhodnutí ve svých faktických důsledcích vedla k založení dosud neexistujícího práva chráněného nájmu bytu. Podle názoru Ústavního soudu nelze pominout ani skutečnost, že manželé F-ovi nejpozději od října roku 1991 museli již vědět, že na předmětný byt je vznesen restituční nárok, že jej patrně budou moci užívat pouze dočasně, a tedy již od této doby mohli vyvíjet snahu k vyřešení své bytové situace. Specifické okolnosti daného případu, spočívající m. j. v tom, že manželé F-ovi jsou spoluvlastníky dalších nemovitostí v téže obci, nevedou ke zcela jednoznačnému závěru, že by se vyklizením obytné části předmětné zemědělské usedlosti dostali do neřešitelné sociální situace. Stěžovatelé, kterým byla nemovitost vrácena v restituci, se naopak nacházejí v situaci, kdy se svou věcí nemohou zcela volně disponovat, což je v rozporu s obsahem pojmu vlastnictví, tvořeného souborem subjektivních vlastnických práv. S ohledem na okolnosti případu pokládá Ústavní soud za spravedlivé požadovat, aby vedlejší účastníci v přiměřené lhůtě byt restituentů vyklidili. Použitá interpretace §3 odst. 1 občanského zákoníku obecnými soudy tak v zásadě eliminovala dispoziční vlastnické právo stěžovatelů, čímž nešetřila podstatu a smysl jednoho z ústavně garantovaných základních práv a svobod. Tím došlo k porušení čl. 4. odst. 4, čl. 11 odst. 4 a ve svém důsledku i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zakotvuje právo na soudní ochranu. Ústavní soud proto stěžovatelům vyhověl a ústavní stížností napadené rozsudky zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 7. února 2001