ECLI:CZ:US:2001:1.US.506.01
sp. zn. I. ÚS 506/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. B., a O. Č., obou zastoupených JUDr. P. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, čj. 22 Co 194/2001 - 365, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svém návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem ze dne 14. 8. 2001, označeným jako ústavní stížnost, napadají rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, čj. 22 Co 194/2001 - 365, kterým byl potvrzen ve výroku o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2000, čj. 12 C 43/92 - 340, jímž žalovaným - stěžovatelům - byla uložena povinnost uzavřít se žalobkyněmi podle zákona č. 87/1991 Sb. dohodu o vydání věci, a to každému ideální jednu čtvrtinu domu na parcelách, zapsaných v katastru nemovitostí na LV pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu P. (ve znění uvedeném ve výroku I.). Mají za to, že postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno jejich právo na spravedlivý a nestranný proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, kdy odvolací soud evidentně přehlížel důkazy svědčící v jejich prospěch a naopak ve prospěch žalující strany byly konstatovány neexistující důkazy, anebo ve zkreslené formě. Dovozovat protiprávní zvýhodnění povinných osob podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jen na základě nepodstatných porušení tehdy platných předpisů, jde podle stěžovatelů nad rámec úmyslů zákonodárce. Podle názoru stěžovatelů rozhodnutím soudů prvního i druhého stupně bylo porušeno právo zaručené v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, v čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhují, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Ústavní soud je nucen zdůraznit, tak jak to již učinil v řadě svých předchozích rozhodnutí, že není součástí obecných soudů ve smyslu čl. 91 Ústavy ČR a nevykonává přezkumné pravomoci, a to za předpokladu, že napadeným rozhodnutím soudu nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 12 C 43/92, Ústavní soud zjistil, že z podnětu podaného odvolání Městský soud v Praze, jako soud odvolací, podle ustanovení §212 odst. 1 a 2 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 11. 2000, včetně řízení, které předcházelo jeho vyhlášení, a odvolání neshledal důvodným. Odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho závěry, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., a že věc přešla v rozhodném období na stát smlouvou o darování nemovitosti uzavřenou dárcem v tísni (ustanovení §6 odst. 1 písm. d) citovaného restitučního zákona). Odkázal také na správný závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaní, jako právní nástupci původně žalovaných, jsou povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona, kteří nabyli věc od státu na základě protiprávního zvýhodnění, když nemovitosti nabyli v rozporu nejen s cenovým předpisem, ale i s ustanovením §200 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění tehdy účinném, a §15 odst. 7 vyhl. č. 156/1975 Sb. Obě smluvní strany při uzavírání kupní smlouvy ze dne 21. 9. 1981, ačkoli si byly dobře vědomy, že dům nesplňuje kritéria rodinného domu ve smyslu ustanovení §128 občanského zákoníku, jej označovaly v příslušných dokumentech jako rodinný, aby tak převod nevzbuzoval žádné pochybnosti. Odvolací soud ve svém rozsudku poukázal na okolnost, že ani stavba, která nesplňovala vymezení rodinného domu, ale byla větší, nemohla být předmětem osobního vlastnictví, a to ani tehdy, plnila-li stejnou funkci jako rodinný dům. Tato skutečnost je podle odvolacího soudu v dané věci oním protiprávním zvýhodněním, které má na mysli ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a je přitom nerozhodné, kdo se na tomto zvýhodnění podílel či je zavinil. Námitka konkrétních investic do nemovitosti, uplatněná žalovanými - stěžovateli - dle odvolacího soudu může mít vliv pouze pro posouzení zhodnocení nemovitosti, resp. volbu oprávněných osob podle §7 odst. 4 restitučního zákona.
Městský soud v Praze se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně odůvodňujícím rozhodnutí o vydání pozemků, ohledně kterých bylo v roce 1981 zřízeno právo osobního užívání. Nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že dohoda neměla být státním notářstvím registrována, když celková výměra pozemků několikanásobně přesahovala přípustnou mez a ve svém rozhodnutí poukázal na to, že úmyslem zákonodárce nebylo chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc na základě protiprávního zvýhodnění. Ustanovení §8 odst. 4 zákona nelze chápat jako absolutní překážku pro vydání pozemku, nýbrž jako překážku obecnou, která však v konkrétním případě nemůže bránit vydání věci při splnění podmínek ustanovení §4 odst. 2 zákona. Dospěl k závěru, že v souzené věci byli nabyvatelé domu při získání vlastnického práva k němu protiprávně zvýhodněni, a i když povinnost vydat věc stíhá osoby jim blízké, pak je stíhá nikoli proto, že by na ně byla věc nabyvateli převedena, ale proto, že do řízení vstoupili jako právní nástupci nabyvatelů, a to je podle odvolacího soudu důvod, proč na žalované - stěžovatele - ustanovení §8 odst. 4 nedopadá.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze opakují námitky, které vznášeli již v řízení před obecnými soudy. Jsou pouhou polemikou se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Ústavnímu soudu nezbylo než přisvědčit správnosti závěrů Městského soudu v Praze. Tento soud se námitkami proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které stěžovatelé uplatnili v odvolání, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Ústavní soud je nucen konstatovat, že skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy a pokud jde o jejich hodnocení, bylo postupováno oběma soudy v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na výstižné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s jehož závěry se ztotožňuje.
Vzhledem k tomu, že obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 12 C 43/92, svědčí o tom, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, při rozhodování předmětné věci respektovaly zásady týkající se práva na soudní a jinou právní ochranu, obsažené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a poněvadž nebylo shledáno nic, co by nasvědčovalo tvrzenému porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, nelze z tohoto hlediska rozhodnutím soudů nic vytknout.
Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu