ECLI:CZ:US:2003:1.US.516.01
sp. zn. I. ÚS 516/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelek M. S. a H. G., zastoupených advokátem JUDr. V. U., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2789/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 1. 1999, č.j. 20 C 14/97-181, uložil odpůrci P. Z. (dále jen "vedlejší účastník") zaplatit navrhovatelce M. S. částku 19.729,- Kč a navrhovatelce H. G. částku 19.728,- Kč (dále jen "stěžovatelky") u obou shodně s 21 % úrokem z prodlení od 14. 2. 1997 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud v odůvodnění rozsudku poukázal na skutečnost, že stěžovatelky jako dědičky po svých rodičích (manželech Z.) prokázaly v průběhu řízení existenci zděděné pohledávky jejich rodičů vůči jejich sestře E. Z., jejímž dědicem je syn (vedlejší účastník), který odpovídá za zůstavitelčiny dluhy do výše ceny nabytého dědictví, jež převyšuje výši pohledávky. Okresní soud proto rozsudkem uložil vedlejšímu účastníkovi, aby každé ze stěžovatelek zaplatil její podíl na pohledávce, tj. částky ve shora uvedené výši.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 12 Co 458/99, rozsudek okresního soudu změnil tak, že se návrh, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce M. S. částku 19.729,- Kč s přísl. a stěžovatelce H. G. částku 19.728,- Kč s přísl., zamítá. Odvolací soud dále rozhodl, že stěžovatelky jsou povinny zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku (po doplněném dokazování) poukázal především na skutečnost, že okresní soud, ačkoli "zcela správně vycházel z listinných důkazů ohledně vzniku dluhu, jimiž jsou prohlášení E. Z. ze dne 30. 12. 1982 a z uznání dluhu ze dne 6. 4. 1990, nezaměřil se na jejich hodnocení z hlediska posouzení práva navrhovatelek (poznámka: stěžovatelek) domoci se uplatněného dluhu soudní cestou, tj. pominul zcela zabývat se otázkou, zda navrhovatelkám již vznikl nárok na jeho zaplacení, který podmiňuje možnost soudu existující právo přiznat". Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že základním kritériem posouzení práva jako nároku. tj. soudní vynutitelnost dluhu obecně, je jeho splatnost, neboť platí, že dluh, který není dosud splatný, nelze přiznat, a to právě pro absenci určení času, respektive doby, kdy má být splněn (poznámka: z obsahu listinných důkazů, stejně jako z hlediska hodnocení výpovědi stěžovatelky M. S. plyne a bylo potvrzeno, že žádná konkrétní doba splnění dluhu dohodnuta nebyla). Odvolací soud proto uvedl, že strany v uvedeném závazkovém vztahu mají - byť došlo ke změnám v konkrétních osobách, ovšem nikoli v obsahu závazku jako takového - totéž postavení jako jeho původní účastníci. Odvolací soud v této souvislosti dovodil, že na nikoho nemůže být převedeno více povinností, než měl původní dlužník. Na souzenou věc proto dopadá ustanovení §564 o.z. (v úplném znění publikovaném pod č. 165/1998 Sb.), podle něhož, je-li doba plnění ponechána na vůli dlužníka, určí ji na návrh věřitele soud podle okolností případu tak, aby to bylo v souladu s dobrými mravy. Stěžovatelky v průběhu celého řízení netvrdily ani nedoložily, že by se jejich tvrzený dluh za vedlejším účastníkem stal splatným v souladu v souladu s ustanovením §564 o.s.ř. a neobstojí ani jejich stanovisko, že uplatněním požadavku na zaplacení dluhu nastávají současně důsledky §564 o.s.ř. Odvolací soud proto podle §220 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř. rozsudek okresního soudu změnil, neboť ten vycházel z nesprávných, právních, respektive ne zcela úplných závěrů.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytkly nesprávné právní posouzení věci, pokud dovodil, že žaloba je s ohledem na ustanovení §564 o.z. předčasná. Dále namítly, že se odvolací soud nevypořádal s obsahem doplnění jejich žaloby ze dne 3. 3. 1998.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 1. 2001, č.j. 33 Cdo 2789/2000-263, dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení poukázal mimo jiné na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dále především na ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř., podle něhož není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč. V souzené věci stěžovatelky napadly dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, přičemž předmětem řízení před soudy obou stupňů byl nárok první stěžovatelky ve výši 19.729,- Kč a nárok druhé stěžovatelky ve výši 19.728,- Kč. Nejvyšší soud v uvedené souvislosti konstatuje, že přípustnost dovolání proti jednotlivým výrokům je třeba posuzovat samostatně, neboť není rozhodující, že o nároku každé ze stěžovatelek vůči vedlejšímu účastníkovi bylo rozhodnuto jedním rozhodnutím. Rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitých nárocích stěžovatelek, z nichž žádný nepřevyšuje 20.000,- Kč (k příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží) a přípustnost dovolání je proto vyloučena ustanovením §238 odst. 2 o.s.ř. vyloučena. Nejvyšší soud konečně s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. [neboť omezení uvedené v ustanovení §238 odst. 2 písm. a) zde neplatí] konstatuje, že stěžovatelky ani netvrdily a ani z obsahu spisu nevyplynulo, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soudu proto uzavřel tak, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 4. 2000, č.j. 12 Co 458/99-241, který byl doručen právnímu zástupci stěžovatelek dne 29. 8. 2000, podaly stěžovatelky dne 2. 4. 2001 ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. I. ÚS 206/01, v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jako opožděnou odmítl.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2001, č.j. 33 Cdo 2789/2000-263, které bylo právnímu zástupci stěžovatelek doručeno dne 17. 7. 2001, napadly stěžovatelky ústavní stížností. V ní kritizovaly především to, že dovolací soud nárok každé z nich posuzoval samostatně, tj. ve výši nižší než 20.000,- Kč, v důsledku čehož nebyly - dle jeho názoru -splněny podmínky pro podání dovolání, neboť podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není za této situace dovolání přípustné. Podle mínění stěžovatelek je však předmětem sporu částka vyšší než 20.000,- Kč; ustanovení §91 o.s.ř. "připouští tzv. procesní společenství účastníků na straně sporu" z důvodu hospodárnosti, která se podle názoru stěžovatelek obrací proti nim. Stěžovatelky se dále domnívají, že rozhodující je výše dluhu dlužníka (tj. částka vyšší než 20.000,- Kč) - k jehož rozdělení došlo v rámci dědického řízení, ve kterém stěžovatelky vstoupily do práv a povinností původního věřitele - a nikoliv skutečnost, kolika oprávněným věřitelům má dlužník z celkové výše dluhu plnit. Výše plnění je prý tedy rozhodujícím kritériem. Stěžovatelky poukazují na nelogický charakter právního názoru dovolacího soudu a domnívají se, že je "postaven do roviny, aby nemusel soud v této věci rozhodovat". Názoru stěžovatelek prý dále nasvědčuje skutečnost, že žalobu (i dovolání) podaly společně, tím stanovily celkovou výši plnění a ta je na straně žalovaného dlužníka vyšší než zákonem požadovaná částka 20.000,- Kč.
Stěžovatelky se proto domnívají, že Nejvyšší soud ČR porušil ustanovení §6 o.s.ř., zejména pak čl. 90 Ústavy ČR, který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytly ochranu právům a dále ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen (Listina"), který především poskytuje každému právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva.
Proto stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud vydal nález, že se usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2789/2000, zrušuje.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelky v podstatě namítají, že postupem Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, které soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a ustanovení čl. 36 Listiny (poznámka: zřejmě odst.1), podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Tuto argumentaci akceptovat nelze.
Ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelkám nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným způsobem svého práva (nejdříve u Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a posléze) u Nejvyššího soudu ČR v Brně domáhaly. Toho ostatně také využily. Proto nelze přijmout jejich tvrzení, že Nejvyšší soud - aniž by to stěžovatelky blíže konkretizovaly - porušil ustanovení §6 o. s. ř. a zejména pak čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud se dále ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu ČR, podle nichž - vzhledem k ustanovením §238 odst. 1 písm. a) a §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. (poznámka: ve znění do 31. 12. 2000) - dovolání přípustné nebylo. Závěry dovolacího soudu, který nárok každé ze stěžovatelek posuzoval samostatně, tj. ve výši nižší než 20.000,- Kč, jsou v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž "přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §238 odst. 2 písm. a) a §239 odst. 3 o.s.ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 20 000 Kč" (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, in: Soudná judikatura 2000, 5: 182). Shodně uvádí i uznávaná literatura (srov. též Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, 2001, str. 988). Tato judikatura a literatura je podle přesvědčení Ústavního soudu i z ústavně právního hlediska akceptovatelná. Ústavní soud konečně dodává, že o. s. ř. v ustanovení §91 sice upravuje procesní společenství (tzv. subjektivní kumulaci), současně však rozlišuje (v odst.1 tohoto předpisu) společenství samostatné, jehož důvodem je především hospodárnost řízení a v jehož rámci jedná každý účastník sám za sebe, a (v odst. 2) společenství nerozlučné, u kterého hmotné právo neumožňuje projednat předmět řízení samostatně vůči každému společníkovi (blíže srov. Komentář, str. 289, 291 - 292). Citovaný Komentář jako příklad sice uvádí řízení o dědictví, popř. stav, kdy do řízení na místo zůstavitele vstoupili dědici. Podle názoru Ústavního soudu však taková situace nenastala, neboť v souzené věci se jedná - jak samy stěžovatelky uvedly v žalobě - o spor, který okresní soud vyloučil mimo dědické řízení a stěžovatelky teprve žalobou uplatnily svá tvrzená práva (srov. č.l. 5 spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 20 C 14/97).
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR k zásahu do základních práv a svobod, jichž se stěžovatelky dovolávají, a které jsou zaručeny ústavními zákony, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu