ECLI:CZ:US:2004:1.US.548.02
sp. zn. I. ÚS 548/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele L. U., zastoupeného JUDr. V. B., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Co 50/2002-155 a 1 Co 51/2002 ze dne 11. 6. 2002, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-141 ze dne 25. 1. 2002 a proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-103 ze dne 15. 11. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností brojí proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Co 50/2002-155 a 1 Co 51/2002 ze dne 11. 6. 2002, proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-141 ze dne 25. 1. 2002 a proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-103 ze dne 15. 11. 2001. Označeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo ve výroku II. rozhodnuto tak, že se usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-141 ze dne 25. 1. 2002 ve výroku o zamítnutí návrhu na prominutí lhůty k podání odvolání potvrzuje. Citovaným (napadeným) usnesením Městského soudu v Praze bylo ve výroku I. rozhodnuto o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-105 ze dne 15. 11. 2001. Stěžovatel dále napadl i usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-103 ze dne 15. 11. 2001 ve výroku II., kterým označený soud rozhodl o neustanovení zástupce - advokáta stěžovateli. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svých základních práv odůvodňuje stěžovatel následovně:
Usnesením Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-103 ze dne 15. 11. 2001 ve výroku o neustanovení zástupce - advokáta bylo porušeno ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny, protože každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení. Podle §5 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") poskytují soudy účastníkům poučení o jejich právech a podle §30 odst. 1 o.s.ř. ustanoví předseda senátu účastníkovi, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Citovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze došlo k porušení uvedených ustanovení, neboť stěžovatel nebyl řádným způsobem poučen o svých právech a k jeho žádosti mu nebyl ustanoven zástupce. Stěžovatel za porušení svého práva považuje zejména to, že o neustanovení zástupce - advokáta rozhodl Městský soud v Praze tentýž den, kdy vynesl rozhodnutí v meritu věci, takže neměl možnost být v řízení před tímto soudem zastoupen. Přípustnost ústavní stížnosti proti tomuto usnesení dovozoval stěžovatel z ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože ústavní stížnost svým dosahem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy.
Námitka stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-141 ze dne 25. 1. 2002 ve výroku o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2001, č.j. 34 C 122/2000-105 (tedy ve věci samé) je založena na údajném porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že v tomto usnesení nebylo jednoznačně a srozumitelně formulováno poučení o odvolání. Pokud poučení takové není, dochází k porušení práva na soudní a jinou ochranu. Soud prý měl postupovat ve smyslu §204 odst. 2 o.s.ř., protože poučení o odvolání bylo nesprávné. Téhož účinku bylo možné dosáhnout i aplikací ustanovení §204 odst. 3 o.s.ř. s ohledem na námitky stěžovatele, týkající se jeho zdravotního stavu.
Námitka stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Co 50/2002-155, 1 Co 51/2002 ze dne 11. 6. 2002 je založena na údajném porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny. Odvolací soud prý měl usnesení soudu I. stupně zrušit pro zjevný rozpor s ustanovením §204 odst. 2 o.s.ř., jestliže nebylo řádným způsobem konkretizováno poučení o odvolání. Pokud by byl tento soud nedošel k tomuto závěru, měl s ohledem na námitky stěžovatele, týkající se jeho zdravotního stavu, akceptovat žádost o prominutí zmeškání lhůty. Dále pak stěžovatel upozornil na to, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je zřejmě v právní moci, byť mu dosud nebylo formálně řádným způsobem doručeno, protože podle jeho názoru plná moc, kterou udělil "advokátní kanceláři JUDr. V. a JUDr. V.", byla omezena pouze na "nahlédnutí do spisu a vyzvednutí protokolu".
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil všechna tři napadená usnesení obecných soudů.
Stěžovatel doplnil své podání přípisem ze dne 17. 9. 2002, v němž Ústavnímu soudu upřesnil, jak vymezil rozsah pověření pro advokáta a doložil kopii plné moci ze soudního spisu.
Stěžovatel doplnil své podání i přípisem ze dne 19. 8. 2003, v němž podrobněji rozvádí námitku proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-141 ze dne 25. 1. 2002 pokud jde o formulaci poučení o odvolání.
Stěžovatel dále doplnil své podání ještě přípisem ze dne 31. 10. 2003, v němž uvedl, že obecné soudy dále ve věci jednaly a že Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 1 Co 259/2003-220 ze dne 24. 9. 2003 potvrdil usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-194, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-105 ze dne 15. 11. 2001. Poukazoval na nesprávnou interpretaci plné moci, kterou údajně udělil pro své zastupování. Uvedená rozhodnutí však ústavní stížností nenapadl.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze, v němž navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl pro opožděnost. Napadené rozhodnutí Vrchního soudu bylo totiž doručeno zástupci stěžovatele s procesní plnou mocí - advokátovi již dne 9. 7. 2002. Pokud bylo napadeno ústavní stížností i usnesení č.j. 34 C 122/2000-103, to nabylo právní moci dne 3. 1. 2002; protože nebylo napadeno odvoláním, je na místě odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Městský soud pak po věcné stránce odkázal na obsah předmětného spisu.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na předmětné usnesení.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal rovněž spis sp. zn. 34 C 122/2000 vedený u Městského soudu v Praze. Z něho Ústavní soud zjistil, že věcně se stěžovatel jako žalobce domáhal ochrany osobnosti; porušení svého práva spatřoval ve falšování protokolů z jednání před Obvodním soudem pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 11 C 70/95. Ústavní stížnost se však netýká věcné stránky sporu, ale otázek procesních - ustavení advokáta stěžovateli a prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání.
Pokud jde o ustanovení právního zástupce stěžovateli, bylo rozhodnuto napadeným usnesením Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-103 ze dne 15. 11. 2001 tak, že se zástupce - advokát žalobci neustanovuje. Odůvodnění tohoto usnesení soud I. stupně opřel o skutečnost, že stěžovateli bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků jen do výše 75 %. Ustanovení §30 odst. 1 o.s.ř. stanoví, že účastníkovi, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Soud I. stupně uvedl, že ustanovení §30 odst. 1 o.s.ř. se vztahuje pouze na případy, kdy jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků zcela, resp. kdy je o takovém osvobození rozhodnuto. Vzhledem k tomuto právnímu závěru soud I. stupně žádosti o ustanovení zástupce nevyhověl. Usnesení obsahovalo řádné poučení o možnosti podat odvolání a bylo doručeno stěžovateli dne 18. 12. 2001 (doručenka na č.l. 109).
Pokud jde o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-105 ze dne 15. 11. 2001, bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-141 ze dne 25. 1. 2002 a následně pak usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Co 50/2002-155, 1 Co 51/2002 ze dne 11. 6. 2002.
Městský soud v Praze usnesením č.j. 34 C 122/2000-141 ze dne 25. 1. 2002 ve výroku sub I. rozhodl tak, že se návrh stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Městského soud v Praze č.j. 34 C 122/2000-105 ze dne 15. 11. 2001 zamítá. V odůvodnění tohoto usnesení pak soud I. stupně uvedl, že neshledal omluvitelné, objektivní důvody prominutí zmeškání lhůty ve smyslu §58 odst. 1 o.s.ř. Rozsudek Městského soudu v Praze byl stěžovateli doručen dne 18. 12. 2001. Poslední den lhůty k podání odvolání (2. 1. 2002) podal stěžovatel k poštovní přepravě návrh na opravu odůvodnění rozsudku. Následně dne 8. 1. 2002 podal k poštovní přepravě návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání a s tímto úkonem zároveň spojil odvolání proti uvedenému rozsudku. Důvody prominutí zmeškání lhůty spatřoval stěžovatel "v důsledku lží a zkreslení, zmanipulování výslechu svědkyň, čímž mělo dojit k narušení léčby vysokého krevního tlaku a vzestupu četnosti projevů aritmie v činnosti srdce". Další důvod prominutí zmeškání lhůty stěžovatel spatřoval v tom, že mu bezprostředně po jednání nebyl doručen protokol o jednání. Soud I. stupně konstatoval, že pokud mohl stěžovatel v zákonem stanovené lhůtě podat návrh na opravu odůvodnění rozsudku v rozsahu 3 stran strojopisu, nic mu nepochybně nebránilo připojit jednu další větu, ve které by uvedl, že se proti rozsudku odvolává, a odůvodnění samotného odvolání mohl odeslat později.
K odvolání stěžovatele rozhodoval o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání Vrchní soud v Praze, který usnesením č.j. 1 Co 50/2002-155, 1 Co 51/2002 ze dne 11. 6. 2002 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že stěžovatel neprokázal, že by lhůtu zmeškal z omluvitelného důvodu. Stěžovatel byl o této lhůtě řádně poučen a jeho tvrzení o nesrozumitelnosti poučení proto, že v něm chybí čárka mezi slovy "podepsaného" a "ve dvojím vyhotovení" je pouze účelové. Skutečnost, že mu kopie protokolu o jednání soudu nebyla doručena ihned po jednání, ale až spolu s rozsudkem, nemůže být omluvitelným důvodem prominutí zmeškání lhůty. Důvodem v dané věci nemůže být ani zdravotní stav stěžovatele, neboť, jak správně dovodil soud I. stupně, jestliže zdravotní stav nebránil stěžovateli v podání návrhu na opravu odůvodnění rozsudku ve lhůtě, nemohl mu bránit ani v podání včasného odvolání, neboť jeho rozsah je věcí stěžovatele a nikoli "zadáním soudu".
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud jak napadená rozhodnutí, tak i řízení jim předcházející. Dospěl k závěru, že stěžovateli vyhovět nelze.
Ústavní soud nejdříve posoudil ústavní stížnost směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-103 ze dne 15. 11. 2001. Usnesení bylo doručeno stěžovateli dne 18. 12. 2001. Lhůta k podání odvolání proti tomuto usnesení uplynula dne 2. 1. 2002, aniž by byl stěžovatel této lhůty k odvolání využil. V uvedené lhůtě byl soudu I. stupně doručen pouze návrh stěžovatele na opravu odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-105 ze dne 15. 11. 2001 (č.l. 111-112 podáno k poštovní přepravě dne 2. 1. 2002, doručeno soudu I. stupně dne 3. 1. 2002).
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Výjimkou jsou případy předvídané ustanovením §75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona. Pokud jde o usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-103 ze dne 15. 11. 2001, z provedené rekapitulace vyplývá, že stěžovatel svého práva podat odvolání nevyužil. Proto je ve smyslu citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu je jeho ústavní stížnost proti tomuto usnesení nepřípustná. Ústavní soud neshledal, že by byly v dané věci naplněny podmínky stanovené v §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože věc se týká toliko osobně stěžovatele a obecný význam nepochybně nemá. Za této procesní situace tedy nebylo třeba zvažovat argumentaci městského soudu, že nelze stěžovateli ustanovit zástupce (advokáta), jestliže mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků jen částečně.
Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-103 ze dne 15. 11. 2001 podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Dále se Ústavní soud zabýval ústavní stížnosti směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-141 ze dne 25. 1. 2002 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Co 50/2002-155, 1 Co 51/2002 ze dne 11. 6. 2002.
Ústavní soud nejdříve posoudil námitku Městského soudu v Praze, že ústavní stížnost byla podána opožděně. Této námitce nelze přisvědčit. Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jehož se městský soud dovolává, bylo doručeno zmocněnci stěžovatele dne 9. 7. 2002. Ústavní stížnost byla doručena faxovým podáním Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2002 a její písemné vyhotovení bylo odevzdáno poště dne 6. 9. 2002. Byla tedy podána v zákonné lhůtě podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Po věcné stránce Ústavní soud dovozuje, že je zásadně v rozhodovací pravomoci obecných soudů posuzovat otázku zmeškání lhůty k příslušnému úkonu v intencích daných §58 odst. 1 o.s.ř. Podle obsahu spisu obecné soudy hodnotily důvody, pro které stěžovatel zmeškal lhůtu k podání odvolání, objektivně, na základě skutečností, které jsou v předmětném spise doloženy. Ve způsobu, jakým obecné soudy posoudily závažnost a omluvitelnost důvodů prominutí zmeškání lhůty, pak Ústavní soud neshledal, že by došlo k pochybení, které by bylo způsobilé porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces. Pokud jde o námitku, že poučení o odvolání nebylo srozumitelné, Ústavní soud konstatuje, že tato námitka již byla vznesena v odvolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu a odvolací soud se s ní náležitě vypořádal (str. 3 citovaného usnesení vrchního soudu). Co se týče námitky, že usnesení Vrchního soudu nebylo stěžovateli řádně doručeno - protože plná moc, kterou udělil advokátní kanceláři JUDr. V. a JUDr. V., byla prý omezena pouze na nahlédnutí do spisu a vyzvednutí protokolu - Ústavní soud konstatuje, že usnesení Vrchního soudu bylo doručeno advokátu JUDr. V. dne 9. 7. 2002 (doručenka na č.l. 158) a ve spise je založena plná moc udělená dne 12. 4. 2002 stěžovatelem advokátovi JUDr. V. V. V plné moci je sice v prvním odstavci uvedeno, že je udělena k nahlédnutí do spisu sp. zn. 34 C 122/2000 vedeného u Městského soudu v Praze a vykonávání veškerých úkonů s tím spojených, leč z druhého a třetího odstavce je zřejmé, že tato plná moc je udělena v rozsahu procesní plné moci se všemi příslušnými úkony. Lze tedy dovozovat, že napadenými rozhodnutími nedošlo ani v tomto směru k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 34 C 122/2000-141 ze dne 25. 1. 2002 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Co 50/2002-155, 1 Co 51/2002 ze dne 11. 6. 2002 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2004
JUDr. František Duchoň, v.r.
předseda senátu