Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.04.2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 63/22 SbNU 65 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.549.2000

sp. zn. I. ÚS 549/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatelů A. M., bytem SRN, a O. M., bytem, SRN, obou zastoupených advokátem JUDr. L. Ch. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. 18 Co 140/2000, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. 18 Co 140/2000, se zrušuje. Odůvodnění: I. Rozsudkem ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 19 C 148/99, Obvodní soud pro Prahu 9 ve věci stěžovatelů (žalobců) proti žalovanému P. F. (dále jen "žalovaný") o zaplacení částky 427.500 Kč s příslušenstvím každému ze stěžovatelů rozhodl tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že se stěžovatelé domáhali zaplacení předmětné částky s poukazem na to, že dohodou ze dne 7. 10. 1991 M. S. darovala žalovanému chatu ev. č. 612 v Praze 5 - Stodůlky se stavební plochou č. 810 a zahradou č. 811 (dále jen "předmětné nemovitosti") pod podmínkou, že žalovaný po 1prodeji těchto nemovitostí vyplatí každému stěžovateli z celkové ceny. Důvodem této smlouvy byla podle tvrzení stěžovatelů skutečnost, že stěžovatelé byli devizovými cizozemci, takže jim M. S. nemohla předmětné nemovitosti darovat. Obvodní soud však dospěl k závěru, že mezi žalovaným P. F. a M. S. sice bylo dne 7. 10. 1991 uzavřeno ujednání, podle něhož měl žalovaný po darování předmětných nemovitostí umožnit M. S. doživotní užívání těchto nemovitostí a polovinu výtěžku z jejich pozdějšího prodeje dát stěžovatelům, leč po sjednání této dohody byla prý uzavřena řádná darovací smlouva spolu se zřízením věcného břemene užívání nemovitostí pro M. S., v níž se však o tomto ujednání nehovořilo. Z výpovědi žalovaného a svědkyně Š. vyplynulo, že M. S. toto ujednání označila za neplatné a požádala je, aby je zlikvidovali. M. S. na stěžovatele pamatovala i ve své poslední vůli. Obvodní soud proto konstatoval, že v daném případě nebylo zřejmé, co měla M. S. úkonem ze dne 7. 10. 1991 na mysli, neboť se v něm prý hovořilo o blíže nespecifikované podmínce, na kterou byl vázán prodej předmětných nemovitostí (právo užívání pro M. S. na dožití) a rovněž nebylo zřejmé, kdo je má prodat. Proto obvodní soud dospěl k závěru, že předmětná dohoda, o kterou se stěžovatelé ve své žalobě opírali, představovala absolutně neplatný právní úkon a žalobu zamítl. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 potvrdil. V jeho odůvodnění konstatoval, že nalézací soud dostatečným způsobem zjistil skutkový stav, provedené důkazy správně zhodnotil a vyvodil z nich i správné právní závěry. Ujednání ze dne 7. 10. 1991 je prý možno považovat za inominátní smlouvu podle ustanovení §51 občanského zákoníku v tehdejším znění ve prospěch třetí osoby, avšak toto ujednání bylo obsahově nesrozumitelné a proto i absolutně neplatné ve smyslu ustanovení §37 občanského zákoníku. II. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především tvrdí, že napadeným rozsudkem Městský soud v Praze porušil čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR. Protiústavnost napadeného rozsudku spatřují stěžovatelé v tom, že jím soud porušil zásadu pacta sunt servanda a že zcela opomenul zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Dohoda ve prospěch třetího (§50 občanského zákoníku) i inominátní dohoda (§51 občanského zákoníku) nevyžadují písemnou formu. Žalovaný v podání ze dne 28. 6. 1999 i ve výpovědi ze dne 1. 7. 1999 výslovně uznal, že s M. S. uzavřel dohodu ve prospěch stěžovatelů ve výše uvedeném smyslu a tím prý potvrdil daný právní stav. Ujednání ze dne 7. 10. 1991 bylo určité a v průběhu soudního řízení byly prokázány "rozhodné okolnosti uzavření jednání", úmysl a chování jeho účastníků před i po uzavření tohoto ujednání, jež údajně potvrzují pravou a trvalou vůli M. S. Rozsudky obecných soudů proto stěžovatelé považují za nelogické a stojící v rozporu s provedeným skutkovým zjištěním, když je navíc např. zřejmé, že prodej věci může provést pouze její vlastník, takže nebylo možné, aby tento prodej uskutečnil někdo jiný než žalovaný. Stěžovatelé dále dokládají konkrétní důkazy (závěť M. S., dopis M. S. matce stěžovatelů a stěžovatelům ze dne 30. 8. 1984, dodatky k poslední vůli), které mají potvrzovat, že předmětné ujednání bylo platné a určité a že - především - nebylo později ze strany M. S. zrušeno. Mimoto stěžovatelé prý již od roku 1975 byli v závětích M. S. uvedeni na prvním místě jako dědici největšího majetku, takže není pravdou, že se měli stát dědici až po předmětném ujednání ze dne 7. 10. 1991. Odvolací soud se dopustil pochybení i tím, že ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch stěžovatelů (odvolatelů), což je nepřípustné. Stěžovatelé konečně spatřují protiústavnost napadeného rozsudku v tom, že odvolací soud zcela opomenul jejich důkazní návrhy, především návrh na výslech H. Š. a J. J., které mohly potvrdit pravou vůli M. S., pokud jde o ujednání z 7. 10. 1991. V této souvislosti poukázali na judikaturu Ústavního soudu, podle níž se obecný soud musí ve svém rozsudku vypořádat s navrženými důkazy a uvést, proč nebyly provedeny. III. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a předpoklady a že tedy nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. Proto si vyžádal předmětný soudní spis (sp. zn. 19 C 148/99), vyjádření účastníka řízení - Městského soudu v Praze a vedlejšího účastníka řízení - P. F. Městský soud v Praze ve svém vyjádření toliko odkázal na právní závěry, které učinil v odůvodnění napadeného rozsudku, a navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout, popř. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. P. F. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v souzené věci nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů. Ujednání ze dne 7. 10. 1991 totiž bylo obecnými soudy prohlášeno za absolutně neplatné pro jeho nesrozumitelnost, s čímž se P. F. ztotožňuje. Dle §37 občanského zákoníku totiž musí být právní úkon učiněn určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Text předmětného ujednání je však vyjádřen takovým způsobem, že prý nelze jednoznačně identifikovat jeho obsah. Napadený rozsudek proto údajně neporušuje ani zásadu "pacta sunt servanda", jelikož každá dohoda musí být v první řadě platná. Na tom nic nemění ani skutečnost, že dohoda ve prospěch třetího nemusí být uzavřena v písemné formě. K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy P. F. konstatoval, že soud prvního stupně i soud odvolací respektovaly ustanovení §132 o.s.ř., přičemž stěžovatelům prý nijak nebylo bráněno při uplatňování jejich práva u nezávislého a nestranného soudu a byla dodržena i zásada rovnosti účastníků řízení. K námitce, že se v souzené věci jednalo o občanskoprávní vztah s cizím prvkem, P. F. uvedl, že stěžovatelé jako cizinci činili právní úkon v České republice a soudy uznaly, že stěžovatelé jsou způsobilí k právním úkonům podle českého práva. To, že stěžovatelé podali žalobní návrh u soudu v ČR, prý svědčí o tom, že přijali jako rozhodné právo české. Důvodem neplatnosti předmětného ujednání je prý i skutečnost, že se týká blíže neurčených nemovitostí a připojené podpisy nejsou úředně ověřeny. Proto také byla dne 22. 10. 1991 státním notářstvím ve formě notářského zápisu sepsána darovací smlouva mezi paní S. a P. F. Navíc dle §628 odst. 3 občanského zákoníku je neplatná darovací smlouva, podle níž má být plněno až po dárcově smrti. P. F. dále ve svém vyjádření ze dne 24. 9. 1999 vznesl námitku promlčení nároků stěžovatelů, neboť ti se prý o ujednání mezi M. S. a P. F. dozvěděli ještě v roce 1991. Ze všech uvedených důvodů vedlejší účastník dovodil, že základní práva a svobody stěžovatelů nebyly napadenými rozsudky porušeny a navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta. IV. Ústavní soud i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto ani přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy, popřípadě zabývat se porušením běžných zákonů, pokud tím však nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že ochranu ústavnosti je nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů. To znamená, že pokud je nálezem zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 205/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 375). Rovněž v souzené věci se Ústavní soud nejprve soustředil na otázku, zda bylo respektováno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. To ostatně tvoří těžiště ústavní stížnosti. Podle názoru Ústavního soudu se obecné soudy v tomto směru dopustily procesního pochybení ústavně právní relevance, neboť ignorovaly relevantní důkazní návrh stěžovatelů na provedení výslechů svědkyň M. S. a J. J.. Tento důkazní návrh učinil právní zástupce stěžovatelů již při ústním jednání, konaném u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 30. 9. 1999 (č.l. 24 p.v.), a opakoval jej v přípisu ze dne 11. 5. 2000, který předložil Městskému soudu v Praze při jednání dne 12. 5. 2000 (č.l. 45). V obou případech však obecné soudy navržené důkazy neprovedly a v odůvodnění citovaných rozsudků se k této otázce ani (žádným způsobem) nevyjádřily. K tomu Ústavní soud již opakovaně judikoval, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal". "Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost" (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51). Ústavní soud proto usuzuje, že již v této skutečnosti (tzn. v existenci opomenutých důkazů v uvedeném smyslu) spočívá protiústavnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a tedy i důvod jeho derogace. Ústavní soud se pro úplnost zabýval i skutkovými okolnostmi souzené věci. V tomto směru konstatuje, že nepojmenované (tzn. inominátní) smlouvy podle ustanovení §51 občanského zákoníku nevyžadují písemnou formu, jak správně uvádějí stěžovatelé. Jestliže tedy obecné soudy zkoumaly předmětné ujednání ze dne 7. 10. 1991, měly je hodnotit nikoliv pouze z hlediska jeho doslovného textu, nýbrž i v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na důkazy, o nichž stěžovatelé hovoří i v ústavní stížnosti (např. stanovisko žalovaného P. F., v němž vyjádřil podstatu a smysl citovaného ujednání (č.l. 6), což zopakoval i při ústním jednání před obvodním soudem (č.l. 9), přípis zesnulé S. ze dne 28. 1. 1993, dodatek poslední vůle atd.), z nichž je úmysl M. S. zřejmý. Ústavní soud, který ve své judikatuře opakovaně kritizuje přepjatý formalismus a akcentuje principy materiálního právního státu, proto nemůže jednoznačně akceptovat právní závěr obecných soudů, že předmětné ujednání bylo obsahově nesrozumitelné a proto i absolutně neplatné. Tento právní závěr je podle názoru Ústavního soudu - a v souladu s jeho ustálenou judikaturou - v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze porušuje právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve výše uvedeném smyslu (k vymezení pojmu "extrémní nesoulad" srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257). Dalšími argumenty ústavní stížnosti se již Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny a s čl. 6 Úmluvy jako protiústavní zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. 4. 2001