Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.01.1996, sp. zn. I. ÚS 56/95 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 2/5 SbNU 11 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.56.95

sp. zn. I. ÚS 56/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě věci ústavní stížnosti B. L., zastoupené JUDr. J. T., účastníka řízení Krajského soudu v Českých Budějovicích, vedlejší účastnice M. K., zastoupené JUDr. F. B., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 1994, č.j. 7 Co 2744/94-44, takto: Ústavní stížnost se zamítá . o d ů v o d n ě n í : Stěžovatelka ústavní stížností ze dne 15. 3. 1995, doplněné podáním ze dne 13. 4. 1995, napadla rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 1994, č.j. 7 Co 2744/94-44, ve výroku sub II., kterým se nepřipouští přistoupení dalšího odpůrce J. P. do řízení u tohoto soudu, a ve výroku sub III., kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na zrušení kupní smlouvy ze dne 31. 5. 1965, č.j. N 154/65-NZ 154/65, v části týkající se převodu vlastnictví druhé ideální poloviny pozemků uváděných v předmětném rozsudku. Dále stěžovatelka namítla, že krajský soud neuvedl ve výroku sub III. rozsudku pozemek č. 936/1 v k. ú. D., ačkoliv tento pozemek v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích uveden byl. Stěžovatelka tvrdí, že (spolu s další navrhovatelkou M. K.) podala u Okresního soudu v Českých Budějovicích návrh podle §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě v platném znění. Návrh byl podán na základě výpisu z katastru nemovitostí a směřoval jen proti R. P., která byla uvedena ve výpisu z listu vlastnictví jako jediný vlastník pozemků. V průběhu řízení bylo zjištěno, že předmětný výpis z LV je chybný a že správně druhým spoluvlastníkem je i J. P., bývalý manžel R. P., který měl být na LV uveden. Zápis v LV byl proveden na základě kupní smlouvy ze dne 31. 5. 1965, č.j. N 154/65 - NZ 154/65, podle které bývalí manželé P. získali bezplatně pozemky v souvislosti s převodem domu čp. 25 v D. bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ačkoli podle platného práva zemědělské pozemky předmětem bezpodílového spoluvlastnictví být nemohly. Po zjištění uvedených skutečností stěžovatelka (spolu s další navrhovatelkou M. K.) ve svém odvolání navrhla krajskému soudu, aby připustil na straně odpůrkyně R. P. "vystupování" další osoby podle §92 odst. 1 o.s.ř., a to J. P., který je stále ideálním spoluvlastníkem jedné poloviny nemovitostí. Pokud tomu soud nevyhověl, postupoval prý v rozporu s ustanovením §92 odst. 1 o.s.ř. a s ustanovením §41 o.s.ř., které ukládá soudcům "posuzovat každý úkon podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen a nesprávně směřuje jen proti jednomu odpůrci". Z uvedených důvodů stěžovatelka dovodila, že soud svým postupem porušil článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu a že dále porušil článek 90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Stěžovatelka proto navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 1994, č.j. 7 Co 2744/94-44, ve výroku sub II. a ve výroku sub III. zrušeno. Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální. Na základě jeho výzvy právní zástupkyně stěžovatelky konkretizovala petit ústavní stížnosti a vyjasnila, že stěžovatelkou je toliko B. L. a že M. K. je vedlejší účastnicí. Vzhledem k tomu, že nebyly shledány důvody k odmítnutí ústavní stížnosti, bylo možné přistoupit k jejímu zkoumání po stránce věcné. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení i vedlejší účastníci řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že v řízení před soudem I. stupně byla jako povinná osoba označena pouze R. P. a nikoli i její bývalý manžel J. P. Ztotožnil se s názorem okresního soudu, že manželé P. nemohli nabýt pozemky do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť tomu bránilo ustanovení §143 občanského zákoníku. Pokud byla žalována jen R. P. a nikoli i bývalý manžel J. P., mohlo dojít ke zrušení kupní smlouvy jen ve vztahu k ní, tedy v části týkající se jen jedné poloviny pozemků a nikoli pozemků všech. Ve věci návrhu stěžovatelky (a další navrhovatelky M. K.) na přistoupení dalšího spoluvlastníka J. P. do odvolacího řízení poukázal soud na ustanovení §216 o.s.ř., které odvolacímu soudu bránilo připustit ho jako účastníka do řízení. Uvedené ustanovení vychází z toho, že odvolací soud jako soud přezkumný může rozhodovat jen o těch subjektech, které byly účastníky řízení již před soudem I. stupně. Jinak by rozhodoval o právech někoho, kdo se prvostupňového řízení vůbec nezúčastnil a o jehož právech nebylo soudem ani rozhodováno. Podle krajského soudu tedy nedošlo k porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod, neboť samo citované ustanovení §216 o.s.ř. není v rozporu s článkem 1, článkem 36 či jiných článků Listiny. Krajský soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření odkázal na své rozhodnutí, v jehož odůvodnění jsou obsaženy i jeho právní závěry a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. M. K. jako vedlejší účastnice se ve svém vyjádření připojila k návrhu stěžovatelky bez dalších připomínek a navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl. R. P. ve svém písemném vyjádření jako vedlejší účastnice uvedla, že se žalobě bránila před soudy obou stupňů a pokud neměla procesní úspěch, nezbývá jí, než aby se rozsudku podrobila a tento vzala na vědomí. S vývody stěžovatelky nesouhlasí a ztotožňuje se s právním názorem krajského soudu, pokud nepřipustil přistoupení J. P. do řízení. Domnívá se, že v tomto případě nebyly žalobkyně (tedy stěžovatelka a druhá navrhovatelka) postupem státního orgánu poškozeny. Obě podaly žalobu pouze proti ní a pokud ji rozšířily až po rozhodnutí soudu I. stupně, učinily tak opožděně. Vedlejší účastnice proto navrhla, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. K ústnímu jednání se však nedostavila a nebyla zastoupena advokátem, takže ji Ústavní soud nadále za vedlejší účastnici nepovažoval (§30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Ústavní soud se zabýval v podstatě třemi návrhy, které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla. V ústavní stížnosti ze dne 15. 3. 1995 stěžovatelka namítla, že krajský soud neuvedl v napadeném rozsudku i parcelu č. 936/1 v k. ú. D. V tomto směru zjistil Ústavní soud ze soudního spisu, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 1995, č.j. 7 Co 2744/94-50, byla tato chyba opravena. Tím došlo i k vyřízení tohoto požadavku stěžovatelky. V doplňku ústavní stížnosti ze dne 13. 4. 1995 požadovala stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku v záhlaví uvedeného, a to ve výrocích sub II. a sub III., které jsou uvedeny v úvodní části tohoto nálezu. Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že krajský soud nepřipustil do řízení i dalšího odpůrce, bývalého manžela R. P. J. P. (bod II. napadeného rozsudku), s čímž souvisí i zamítnutí návrhu stěžovatelky a M. K., aby byla citovaná kupní smlouva zrušena i v části týkající se převodu vlastnictví druhé ideální poloviny v rozsudku uvedených pozemků, která patří J. P. (bod III. rozsudku). Proto se Ústavní soud soustředil na otázku, zda uvedeným postupem a následným rozhodnutím krajského soudu nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, zejména těch, jichž se v ústavní stížnosti dovolávala. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost není důvodná. Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu. Podle odst. 4 tohoto článku podmínky a podrobnosti upravuje zákon. V souzené věci je zřejmé, že krajský soud stanoveným způsobem, který je dán zákonem, postupoval. Ze spisu plyne, že stěžovatelka a její sestra podaly návrh u soudu toliko proti R. P. a návrh na přistoupení J. P. do řízení učinily až v odvolání dne 31. 10. 1994. Obecný soud právem poukázal na ustanovení §216 o.s.ř., podle něhož ustanovení §92, které umožňuje soudu připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení, pro odvolací řízení neplatí. Za tohoto stavu proto odvolací soud v souladu se zákonem přistoupení J. P. do řízení nepřipustil. Vzhledem k tomu nelze dovozovat, že by krajský soud tímto postupem porušil článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článek 90 Ústavy či jiný (stěžovateli neuvedený) ústavní zákon či mezinárodní smlouvu ve smyslu článku 10 Ústavy. Za této situace není rozhodné, že stěžovatelka (a její sestra) podaly návrh u soudu toliko proti R. P. z toho důvodu, že se opřely o obsah výpisu z katastru nemovitostí, v němž J. P. nebyl uveden. Ani Ústavní soud nemůže ignorovat platná a zcela funkční ustanovení občanského soudního řádu (konkrétně cit. ustanovení §216 odst. 1 a §92), která nebyla zrušena ani napadena a jež Ústavní soud považuje za zcela konformní s ústavními zákony i mezinárodními smlouvami ve smyslu článku 10 Ústavy. Proto Ústavní soud nezvolil postup podle ustanovení §78 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, který mu umožňuje za podmínek v zákonu uvedených přerušit řízení a podat návrh plénu na zrušení právního předpisu. Ostatně, stěžovatelka byla upozorněna na právní problematiku věci a na možnost jejího úspěchu pouze v jedné polovině uplatňovaného nároku při jednání prvého soudu dne 5. 10. 1994, tedy před vyhlášením rozsudku 10. 10. 1994. Mohla tedy při náležité pečlivosti reagovat návrhem na přistoupení dalšího odpůrce J. P. do řízení již před soudem 1. stupně a nikoli až v řízení odvolacím. V této souvislosti Ústavní soud uvažoval i o tom, zda obecné soudy nezanedbaly zákonnou poučovací povinnost, pokud žalobkyni samy neupozornily na možnost navrhnout přistoupení J. P. do řízení na straně odpůrce. Dospěl k závěru zápornému. Poučovací povinnost soudu je upravena v ustanovení §5 o.s.ř. a omezuje se na procesní práva a povinnosti účastníků. Poučení o tom, že má či může být žalován ještě další odpůrce, však z mezí procesních pravidel sporu zřetelně vybočuje, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení. Poučovací povinnost ve smyslu §5 o.s.ř. plnil obecný soud tím, že již při prvním jednání dne 16. 2. 1994 poučil stěžovatelku (a druhou navrhovatelku) o možnosti přizpůsobit petit návrhu "zákonu č. 183/1993 Sb. (roz. míněn je nepochybně zákon č. 229/1991 Sb. v úplném znění), avšak marně. Nelze tedy srovnávat souzený případ s jinými rozhodnutími Ústavního soudu ohledně poučovací povinnosti obecných soudů, která se vesměs týkala poučení žalobce ve věci změny označení žalovaného subjektu. Pro úplnost vzal Ústavní soud v úvahu i námitku stěžovatelky, která se dovolávala nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92. Tento odkaz je však nesprávný. Uváděný nález řešil především problém dvou možných výkladů některých ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a v této souvislosti otázku eventuálního procesního postupu zejména z hlediska žalobního petitu. Se zřetelem k tomu se Ústavní soud ČSFR zabýval i hodnocením poučovací povinnosti soudu dle §5 o.s.ř. Citovaný nález je tedy pro řešení souzené věci nepoužitelný, neboť její podstata se týká problému zcela jiného. Ústavní soud se konečně zabýval i tvrzením stěžovatelky předneseným až při ústním jednání, podle něhož je zápis v katastru - v němž je jako vlastnice uvedena jen R. P. - veřejnou listinou zavazující i soud, který proto nebyl oprávněn prejudicielně řešit platnost zápisu v katastru a tím i otázku vlastnictví sporných pozemků. Toto tvrzení však míjí podstatu věci, která spočívá v tom - jak již bylo uvedeno - že krajský soud nepřipustil přistoupení dalšího odpůrce do řízení a že v souvislosti s tím zamítl návrh na zrušení kupní smlouvy ze dne 31. 5. 1965 i v části týkající se převodu vlastnictví druhé ideální poloviny pozemků. Z tohoto důvodu je tedy uvedené tvrzení stěžovatelky pro řešení ústavní stížnosti irelevantní. Ze všech těchto důvodů byla ústavní stížnost zamítnuta. P o č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soud se nelze odvolat. V Brně dne 3. ledna 1996