ECLI:CZ:US:2015:1.US.561.15.1
sp. zn. I. ÚS 561/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti Mgr. Martina Rybnikáře, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 2108 C 97/2013-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. února 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 2108 C 97/2013-90 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městský soud v Brně na základě žaloby, podané Statutárním městem Brnem dne 10. září 2013, uložil stěžovateli povinnost zaplatit částku 3 720 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. září 2012 (výrok I.), žalobu ohledně zákonného úroku z prodlení z žalované částky od 5. května 2011 do 17. září 2012 zamítl (výrok II.) a uložil stěžovateli zaplatit Statutárními městu Brnu na náhradě nákladů řízení částku 2 815 Kč (výrok III.). Městský soud dovodil, že Statutárnímu městu Brnu vzniklo právo požadovat po stěžovateli nárokovou částku ve výši 3 720 Kč, jakožto důvodný nárok na náhradu škody a dále i částečně zákonný úrok z prodlení, za odtažení vozidla dne 4. května 2011 za účelem blokového čištění a následné vrácení vozidla zpět na místo odtahu.
3. Stěžovatel porušení svých základních práv a svobod spatřoval v tom, že napadený rozsudek nebyl vydán na základě zákona a v jeho mezích a při zachování základních práv a svobod, neboť městský soud nevzal vůbec v potaz podmínku, že k tomu, aby provozovateli odstraněného vozidla vznikla povinnost zaplatit náklady na odstranění ("odtah") vozidla z místa blokového čištění, je "neuposlechnutí" rozhodnutí silničního správního úřadu o dočasném zákazu stání v dané lokalitě ze strany provozovatele vozidla. Stěžovatel tvrdil, že svoje vozidlo zaparkoval na označeném parkovišti v době, kdy na daném místě nebyla umístěna žádná dopravní značka zakazující stání na tomto parkovišti, takže zaparkováním svého vozidla na tomto parkovišti se žádného "neuposlechnutí rozhodnutí silničního správního úřadu" nedopustil. Za protiústavní považoval stěžovatel i uložení povinnosti hradit náklady za vrácení ("zpětný odtah") vozidla po dokončení blokového čištění, neboť nebyl po odtažení vozidla upozorněn na to, že jeho vozidlo bylo odtaženo a že si ho může někde vyzvednout. Dále stěžovatel napadl i uložení povinnosti hradit náklady řízení ve výši 2 815 Kč, když výrok o nákladech řízení je podle jeho názoru v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 a II. ÚS 376/12.
4. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 2108 C 97/2013, vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
5. Předmětem sporu je částka ve výši 3 720 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní a napadené rozhodnutí je rozhodnutím, proti němuž není odvolání přípustné. Implicitním předpokladem ochrany před Ústavním soudem totiž je, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli způsobena, což vzhledem k nízké peněžní částce, o niž v řízení jde, splněno není. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, III. ÚS 661/15 a IV. ÚS 1319/15) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
6. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Takový přístup nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 o. s. ř.
7. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí nic, co by jeho spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatel předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
8. Závěry uvedené v napadeném rozhodnutí nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, neboť na nyní projednávaný případ nedopadají. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Z uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za rozhodnutí učiněné v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu