ECLI:CZ:US:2007:1.US.566.06
sp. zn. I. ÚS 566/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti J. C., zastoupeného JUDr. Jiřím Kúrem, advokátem v Bruntále, Opletalova 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 453/2006 ze dne 26. 4. 2006, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 119/2004 ze dne 15. 6. 2004 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově č.j. 3 T 103/97-402 ze dne 25. 4. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 453/2006 ze dne 26. 4. 2006, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 119/2004 ze dne 15. 6. 2004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově č.j. 3 T 103/97-402 ze dne 25. 4. 2003. Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákona a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 a 2 trestního zákona, jimiž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále č.j. 2 T 49/2000-265 ze dne 30. 5. 2001, byl podle §247 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 46 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel především namítá nepřiměřenou délku trestního řízení. Trestní stíhání bylo zahájeno 19. 12. 1993 a dne 7. 11. 1996 byla podána obžaloba Okresním státním zastupitelstvím v Prostějově. Následně mělo u tohoto soudu dojít ke ztrátě podstatného obsahu spisu a prováděla se jeho rekonstrukce. Hlavní líčení bylo zahájeno 15. 2. 2000. Nalézací soud rozhodl rozsudkem až dne 19. 3. 2002 a po jeho zrušení odvolacím soudem rozhodl až dne 25. 4. 2003, tedy až po téměř deseti letech od zahájení trestního stíhání. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto a dovolání odmítnuto. Z uvedených skutečností prý vyplývá nepřiměřená délka řízení.
Stěžovatel rovněž namítal, že postupem Krajského soudu v Brně byl odňat svému zákonnému soudci, protože o odvolání proti rozsudku soudu I. stupně ze dne 19. 3. 2002 rozhodoval dne 15. 10. 2002 senát 5 To, kterému předsedala JUDr. Marie Káňová. Oproti tomu k veřejnému zasedání o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu ze dne 25. 4. 2003 byl stěžovatel předvolám na den 15. 6. 2004 předsedou senátu 5 To JUDr. Alešem Flídrem. V tomto veřejném zasedání však rozhodoval senát 5 To ve složení předsedkyně JUDr. Hana Kleinová a členové JUDr. Hudečková a Mgr. Hlavina.
Stěžovatel ještě v ústavní stížnosti uvedl, že bylo proti němu vedeno trestní stíhání též Okresním soudem v Blansku pod sp. zn. 1 T 187/98 (pro trestný čin spáchaný dne 3. 3. 1998) a Okresním soudem v Bruntále pod sp. zn. 2 T 49/2000 (pro trestný čin spáchaný dne 13. 10. 1997). Po tomto datu se žádné další trestné činnosti nedopustil. Usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. PP 96/99 ze dne 11. 1. 2000 byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Zkušební doba podmíněného propuštění v trvání pěti let již také uplynula a stěžovatel žije řádným životem. Vzhledem k těmto okolnostem by bylo možné zabývat se rovněž otázkou zániku trestnosti činu, pro který je stíhán od února 1994.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Vyjádření Krajského soudu v Brně bylo zasláno stěžovateli k případné replice, této možnosti však nevyužil.
II.
Nejvyšší soud ČR ve stručném vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, protože podle jeho názoru nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Krajský soud v Brně k námitce týkající odnětí stěžovatele jeho zákonnému soudci uvedl, že JUDr. Hana Kleinová byla s účinností od 1. 5. 2004 přidělena jako druhý předseda senátu 5 To pro rozhodování trestních věcí.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal rovněž spis sp. zn. 3 T 103/97 vedený u Okresního soudu v Prostějově. Ze spisu zjistil, že obžaloba na stěžovatele byla vznesena dne 7. 11. 1996 za trestný čin, jímž jinému způsobil z nedbalosti těžkou újmu na zdraví a smrt spáchaný dne 19. 12. 1993 a za trestný čin zmocnění se cizího vozidla spáchaný dne 1. 2. 1994. Ze záznamu ve spisu vyplývá, že dříve než ve věci začal soud I. stupně konat, bylo nutno trestní spis rekonstruovat. Podle uvedeného záznamu byl spis zřejmě založen do jiného spisu či po odnesení z kanceláře soudce odeslán bez vyznačení v rejstříku a lhůta pro nalezení spisu uplynula marně dne 31. 12. 1998. Po rekonstrukci spisu bylo hlavní líčení nařízeno na den 18. 5. 1999 (č.l. 177), avšak pro technické překážky na straně věznice (nemožnost provést eskortu na tento den) bylo přeloženo na 22. 6. 1999 (č.l. 194-195). Hlavní líčení probíhalo dne 22. 6. 1999 (č.l. 201-205) a za účelem provedení dalších důkazů bylo odročeno na 10.8. 1999. Odročeno na neurčito pro hospitalizaci stěžovatele (č.l. 229). Hlavní líčení bylo nařízeno na 23. 11. 1999 (č.l. 231), ale pro nemožnost stěžovatele účastnit se ho vzhledem k jeho zdravotnímu stavu bylo přeloženo na 11. 1. 2000 (č.l. 237, 244). Hlavní líčení se konalo dne 11. 1. 2000, dne 15. 2. 2000, dne 14. 3. 2000, dne 30. 3. 2000, bylo odročeno na 2. 5. 2000 za účelem předvolání svědka B.. Stěžovatel se k jednání nedostavil, následně bylo doručeno rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti (č.l. 276). Hlavní líčení bylo nařízeno na 1. 6. 2000 (č.l. 275), vzhledem k pracovní neschopnosti stěžovatele byla vyžádána zpráva o zdravotním stavu. Ke dni nařízeného hlavního líčení soud I. stupně zjistil, že pracovní neschopnost stále trvá, a proto bylo hlavní líčení odročeno na 27. 6. 2000 (č.l. 280 revers). Volaný svědek B. B. se nedostavil, doručení nevykázáno, stěžovatel trval na jeho výslechu a navrhl další důkazy, a proti bylo jednání odročeno na 25. 7. 2000 (č.l.295-296). Hlavní líčení se konalo dne 25. 7. 2000, byli vyslechnuti svědci, avšak svědek B. B. se nedostavil, doručení nevykázáno, hlavní líčení bylo znovu odročeno na 12. 10. 2000. Hlavní líčení bylo na žádost právního zástupce, protože stěžovatel nesouhlasil se substitucí (č.l. 308), odročeno na 23. 11. 2000 a znovu ze stejného důvodu na 7. 12. 2000 (č.l. 310). Pro nemoc stěžovatele bylo hlavní líčení přeloženo na 23. 1. 2001 (č.l. 318-319). Z přípisu advokátní kanceláře vyplynulo, že obhájce stěžovatele byl vzat do vazby a zatím neustanovil jiného advokáta svým zástupcem, ale stěžovatel trval na tom, aby ho tento advokát zastupoval, protože ho zvolil plnou mocí (č.l. 322); hlavní líčení bylo odročeno na 15. 3. 2001 (č.l. 324 revers). Rozhodnutím ČAK ze dne 11. 1. 2001 byl zástupce původního advokáta určen JUDr. Vladimír Ježek (č.l. 331). Hlavní líčení se dne 15. 3. 2001 uskutečnilo, byly čteny důkazy, stěžovatel sdělil, že netrvá na osobním výslechu svědka B. B.. Hlavní líčení bylo odročeno na 20. 3. 2001. Z úředního záznamu (č.l. 335 revers) bylo zjištěno, že hlavní líčení bylo odročeno na neurčito z důvodu nemoci předsedy senátu. Další úkon ve spise je ze dne 12. 12. 2001. Hlavní líčení bylo nařízeno na 19. 3. 2002, stěžovatel byl přítomen, souhlasil s tím, že bude jednáno v nepřítomnosti obhájce; při tomto hlavním líčení byl vynesen rozsudek č.j. 3 T 103/1997-364 ze dne 19. 3. 2002. Stěžovatel byl uznán vinným spácháním trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 46 měsíců. Trestní stíhání pro trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 trestního zákona bylo usnesením Okresního soudu v Prostějově č.j. 3 T 103/1997-370 ze dne 19. 3. 2002 zastaveno (amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998).
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (předsedkyně senátu JUDr. Marie Káňová) usnesením č.j. 5 To 290/2002-383 ze dne 15. 10. 2002 zrušil citovaný rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil s odůvodněním, že řízení, které předcházelo jeho vydání, vykazuje vady, na základě nichž byl stěžovatel zkrácen na právech obhajoby. K hlavnímu líčení dne 19. 3. 2002 byl totiž obeslán zástupce původního obhájce stěžovatele, který se bez omluvy nedostavil, bylo jednáno v jeho nepřítomnosti a byl vynesen rozsudek. Takový postup je v rozporu s ustanovením §202 trestního řádu, byť stěžovatel s ním souhlasil.
Hlavní líčení bylo soudem I. stupně nařízeno na 22. 4. 2003 (č.l. 388); při tomto hlavním líčení poukázal stěžovatel na nepřiměřenou délku trestního řízení (č.l. 393). Hlavní líčení bylo za účelem přednesení závěrečných návrhů, ověření údajů nutných pro rozhodnutí o vrácení peněžité záruky a vyhlášení rozsudku odročeno na 25. 4. 2003. Napadeným rozsudkem č.j. 3 T 103/97-402 ze dne 25. 4. 2003 byl pak stěžovatel odsouzen za trestný čin výše uvedený a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 46 měsíců za současného zrušení dříve uloženého trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců, k němuž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále č.j. 2 T 49/2000-265 ze dne 30. 5. 2001. K námitce vznesené stěžovatelem při hlavním líčení dne 25. 4. 2003 soud I. stupně uvedl, že ze spisu jsou patrny důvody, pro které bylo hlavní líčení opakovaně odročováno, proč se řízení neúměrně protáhlo a proč nebyl proveden důkaz výslechem svědka, kterého se přes úsilí soudu nepodařilo zajistit.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž namítal neúplnost skutkových zjištění a rovněž nepřiměřenou délku trestního řízení. Rozhodnutím místopředsedy Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2004 byla věc přidělena k projednání a rozhodnutí předsedovi senátu 5 To dr. Flídrovi (č.l. 425). Veřejné zasedání se konalo dne 15. 6. 2004, ve věci rozhodoval senát, jemuž předsedala JUDr. Hana Kleinová (č.l. 428). Napadeným usnesením č.j. 5 To 119/2004-431 ze dne 15. 6. 2004 bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. V odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal s námitkami, uplatněnými v odvolání i při veřejném zasedání. Konstatoval, že soud I. stupně dostatečně přihlédl ke všem zákonným okolnostem a stanovený trest je plně v souladu s trestním zákonem vyžadovanými hledisky.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dne 9. 12. 2004 dovolání a dne 6. 12. 2004 i ústavní stížnost. Ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 670/04 ze dne 13. 4. 2006 odmítnuta jako nepřípustná (pro předčasnost). Dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 3 Tdo 453/2006-482 ze dne 26. 4. 2006, protože nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně; stěžovatel se sice dovolával ustanovení §265 odst. 1, písm. g) tr. řádu, ale primárně se domáhal revise skutkových zjištění, nikoli změny právního posouzení.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel předně namítal, že byl odňat svému zákonnému soudci, protože původně byla předsedkyní senátu odvolacího soudu 5 To JUDr. Marie Káňová, předvolání k veřejnému zasedání na den 15. 6. 2004 bylo však podepsáno dr. Flídrem a ve veřejném zasedání předsedala senát 5 To JUDr. Hana Kleinová. K posouzení této námitky si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, který přiložil rozvrh práce a jeho změnu na rok 2004. Ze spisu vyplývá, že rozhodnutím místopředsedy Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2004 bylo tato věc přidělena předsedovi senátu 5 To dr. Flídrovi (č.l. 425). Z rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro rok 2004 sp. zn. Spr 3277/2003, ve znění změny rozvrhu práce provedené rozhodnutím sp. zn. Spr 1087/2004 ze dne 23. 4. 2004 je zřejmé, že JUDr. Marie Káňová byla uvolněna jako předseda senátu 5 To, protože byla pověřena zastupováním místopředsedy Krajského soudu v Brně - pobočka Zlín. Do senátu 5 To byl jako předseda senátu na prvém místě uveden JUDr. Aleš Flídr, na druhém místě JUDr. Hana Kleinová a byl zrušen člen senátu JUDr. Jaroslav Pálka (str. 4). Z nově doplněného bodu 5 rozvrhu práce vyplývá, že na prvním místě v obsazení senátu je uveden předseda senátu, který je pověřen organizačním řízením senátu, tzv. řídící předseda senátu Jeho pravomoc spočívá především v tom, že organizuje práci v jím řízeném senátu, dohlíží na plynulost vyřizování věcí. Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud nepovažuje námitku stěžovatele za důvodnou. Změna ve funkci předsedy senátu 5 To byla provedena rozhodnutím místopředsedy Krajského soudu v Brně v souladu s jeho pravomocemi. Stejně tak i rozdělení pravomoci mezi prvního a druhého předsedu senátu odpovídá uvedenému rozvrhu práce. Ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny tak nebylo porušeno.
Druhou námitkou stěžovatele byla námitka týkající se nepřiměřené délky trestního řízení.
Přiměřenost doby řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných orgánů. V případě trestního řízení tak může být významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti, či přítomnost mezinárodního prvku. Státu pak nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení, dané uplatňováním procesních práv stěžovatelem. Konečně je třeba zkoumat zda orgány činné v trestním řízení konaly v dané věci plynule (blíže nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 641/04 ze dne 19. 1. 2005, publikovaný in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, str. 115).
Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě zásahem proporcionálním či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základního práva na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem; to však dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. I zákonem předvídané omezení základních práv je totiž třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jeho aplikace obstála v testu proporcionality. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (stejně i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005).
V odůvodnění napadených rozhodnutí není sice výslovně uvedeno, že při posuzování věci a ukládání trestu bylo přihlédnuto k délce trvání trestního řízení, avšak z kontextu napadených rozhodnutí i z rekapitulace soudního spisu je patrno, že obecné soudy vzaly v úvahu všechny okolnosti případu, posoudily i nebezpečnost souzeného trestného činu pro společnost. Vycházely i ze skutečnosti, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen Okresním soudem v Bruntále k trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců a při ukládání souhrnného trestu za souzený trestný čin mu uložily trest odnětí svobody v trvání 46 měsíců. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy zohlednily skutečnost délky řízení ve svých rozhodnutích a přiměřeným způsobem ji kompenzovaly. Ani této stěžovatelově námitce tedy nelze přisvědčit.
Stěžovatel konečně namítal, že se po podmíněném propuštění z výkonu trestu chová řádně, takže by bylo namístě zabývat se otázkou zániku trestnosti jeho činu ve smyslu §65 trestního zákona. Podle obsahu spisu jde však o námitku novou, uplatněnou až v ústavní stížnosti, a proto k ní Ústavní soud - podle ustálené judikatury - nepřihlíží.
Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2007
Vojen Güttler
předseda senátu