ECLI:CZ:US:2002:1.US.567.01
sp. zn. I. ÚS 567/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B., s.r.o., zastoupeného advokátem JUDr. A. J., proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. M-1403/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ministr spravedlnosti ČR v záhlaví označeným rozhodnutím podle ustanovení §20 písm. a), §22 odst. 3 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, zrušil zápis stěžovatele v seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost, vedeného Ministerstvem spravedlnosti, "protože nejsou splněny podmínky pro řádný výkon znalecké činnosti".
Toto rozhodnutí ministr spravedlnosti odůvodnil tím, že prý bylo dodatečně zjištěno, že stěžovatel podniká ve více oborech shodných nebo blízkých předmětu znalecké činnosti. Ve smyslu opatření Ministerstva spravedlnosti ze dne 26. 7. 1991, č.j. 758/91-OOD, totiž byla přijata zásada, podle níž nebudou do seznamu ústavů zapisována odborná pracoviště, která vyvíjejí v určitém oboru obchodní nebo zprostředkovatelskou činnost, což se týká i případů, kdy podnikatelé působí ve více obchodních společnostech. Po upozornění na střet zájmu ve znalecké a podnikatelské činnosti prý jednatel stěžovatele doc. J. R. založil dne 3. 12. 1997 další obchodní firmu I., s.r.o., na kterou převedl obchodní činnost z firmy B., s.r.o., a rozšířil ji o činnost realitní a o správu nemovitostí. V obou obchodních společnostech jsou prý stejní společníci a doc. J. R. působí jako statutární zástupce při vypracování znaleckých posudků ústavu a v zastupování obou obchodních firem. Založení nové firmy údajně mělo vést pouze k obejití citovaného opatření Ministerstva spravedlnosti a k zajištění statutu znaleckého ústavu pro stěžovatele. Protože v činnosti stěžovatele "evidentně existuje stav odporující vydaným podmínkám", bylo nutno rozhodnout o zrušení jeho zápisu v seznamu znaleckých ústavů.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutí byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 26 odst. 1, 2 a v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrzené porušení citovaných základních práv spatřuje v tom, že ke zrušení jeho zápisu v seznamu znaleckých ústavů došlo nikoliv na základě zákona, nýbrž s odkazem na "jakési opatření" Ministerstva spravedlnosti, podle něhož v zájmu objektivity nebudou do seznamu ústavů zapisována odborná pracoviště, která vyvíjejí v určitém oboru obchodní nebo zprostředkovatelskou činnost, ani pro obor ekonomika, odvětví cen a odhady, "kdy uvedené zásady" platí i pro případy, kdy podnikatelé působí ve více obchodních společnostech. Závěr, obsažený v napadeném rozhodnutí, že založení samostatné obchodní firmy, v níž jsou společníky stejné osoby jako u stěžovatele, mělo zřejmě za účel obejít zmíněné opatření Ministerstva spravedlnosti, označil stěžovatel za naprosto nepodložený. Stěžovatel se proto cítí být poškozen jak ve svém právu podnikat (čl. 26 Listiny), tak také v právu na soudní ochranu (čl. 36 Listiny), jelikož mu prý bylo znemožněno bránit se proti nepravdivým tvrzením.
Proto stěžovatel navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí jako protiústavní zrušeno.
Ústavní soud požádal ve smyslu ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o vyjádření k ústavní stížnosti účastníka řízení - ministra spravedlnosti ČR JUDr. J. B.
Ministr spravedlnosti ve svém vyjádření především poukázal na skutečnost, že organizování a zajišťování znalecké a tlumočnické činnosti vyjadřuje charakteristický znak výkonu státní správy v zákonem svěřené oblasti. Podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb. nesmí znalec (tlumočník) podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo jejich zástupcům pochybnosti o jeho nepodjatosti, přičemž tato zásada se vztahuje též na znalecké ústavy, které jsou zapisovány do seznamu Ministerstva spravedlnosti (§22 odst. 3 cit. zákona). V procesu rozhodování o zápisu subjektu do seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost je prý nezbytné vyloučit možné pochybnosti o podjatosti v pozdějším výkonu znalecké činnosti, a to i z důvodu střetu zájmu mezi jím provozovanou obchodní a jinou podnikatelskou činností a výkonem znalecké činnosti. Proto opatřeními ministra spravedlnosti bylo stanoveno, že do seznamu nebudou zapisovány ústavy, jež vyvíjejí v určitém oboru obchodní nebo zprostředkovatelskou činnost, a to ani pro tento obor, ani pro obor ekonomika - ceny a odhady. To platí i pro případy, kdy někteří podnikatelé působí ve více obchodních společnostech. Ustanovení §20 (ve vazbě na §22 odst. 3) zákona č. 36/1967 Sb. umožňuje orgánu, který znalecký ústav jmenoval, rovněž zrušení jeho zápisu. Protože ani předmětný zákon ani vyhláška č. 37/1967 Sb. neupravují odchylný procesní postup pro jmenování a odvolání znalce z funkce, "není důvodu z hlediska forem správní činnosti rozlišovat mezi povahou jmenovacího aktu a aktu odvolání". K námitce, že stěžovateli bylo odňato právo svobodně podnikat, ministr spravedlnosti uvedl, že obchodní činnost stěžovatele existovala již před zápisem do seznamu znaleckých ústavů a napadené rozhodnutí mu v této činnosti nijak nebrání. Na zápis do seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost a setrvání v tomto seznamu prý totiž není právní nárok a rozhodnutí o této otázce spočívá na uvážení správního orgánu. Existující právní úpravě prý neodpovídá ani tvrzení stěžovatele, že nemohl podat proti napadenému rozhodnutí opravný prostředek. Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, případně zamítnuta.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když navrhovatel - před jejím podáním - vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb.). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci stěžovatel napadl ústavní stížností rozhodnutí ministra spravedlnosti, přičemž se zjevně domníval, že proti tomuto rozhodnutí neexistuje žádný prostředek k ochraně jeho práv. Ústavní soud však v této souvislosti poukazuje na generální klausuli obsaženou v ustanovení §244 odst. 1 o.s.ř., podle níž v rámci správního soudnictví je úkolem soudu přezkoumat na základě žaloby nebo opravného prostředku zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, jimiž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti fyzických či právnických osob. Jak vyplývá z rekapitulace ústavní stížnosti, stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo svobodně podnikat dle čl. 26 Listiny. Za těchto okolností je zřejmé, že stěžovatel měl před podáním ústavní stížnosti podat správní žalobu ve smyslu ustanovení §247 a násl. o.s.ř., protože se domnívá, že napadeným rozhodnutím byl na svých právech zkrácen rozhodnutím ministra (tedy monokratického správního orgánu), a měl soud požádat o přezkum zákonnosti tohoto rozhodnutí. Ústavní soud totiž neshledal žádný z taxativně stanovených důvodů, pro který by tato správní žaloba měla být a priori považována za nepřípustnou (§248 o.s.ř.); rozhodování podle zákona č. 36/1967 Sb. nejsou z přezkoumávání soudem vyloučena ani přílohou A o.s.ř. ani zvláštním zákonem (§248 odst. 3 o.s.ř.). V tomto směru lze poukázat i na současnou judikaturu Vrchního soudu v Praze, s níž se Ústavní soud ztotožňuje (srov. rozsudek ze dne 27. 9. 2001, č.j. 7 A 160/99-22).
Ústavní soud tedy dovozuje, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky k ochraně svého práva nevyužil.
Proto je ústavní stížnost nepřípustná (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Za těchto okolností se Ústavní soud již dále nezabýval důvodností námitek stěžovatele, že napadeným rozhodnutím ministra spravedlnosti bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo svobodně podnikat, neboť by to bylo nadbytečné.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj