Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.02.1995, sp. zn. I. ÚS 57/94 [ nález / PAUL / výz-2 ], paralelní citace: N 6/3 SbNU 21 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:1.US.57.94

sp. zn. I. ÚS 57/94 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. února 1995 o ústavní stížnosti navrhovatelek 1) M. K., 2) Z. P., 3) V. K. proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 4/94 ze dne 24. 1. 1994, ve věci vydání nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb., takto: Ústavní stížnosti se plně v y h o v u j e a rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 4/94 ze dne 24. 1. 1994 se z r u š u j e . Odůvodnění: Dne 28. 12. 1993 podaly stěžovatelky ve smyslu ust. §246 odst. 1 o. s. ř. opravný prostředek proti rozhodnutí Pozemkového úřadu Prostějov č. j. PÚ 4146/92/93-To-999 ze dne 24. 11. 1993 ke Krajskému soudu v Brně jako soudu věcně příslušnému. Dne 24. 1. 1994 byl opravný prostředek usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 4/94 - 9 odmítnut s odvoláním na ust. §250p o. s. ř. s tím, že proti tomuto jeho rozhodnutí již nejsou přípustné opravné prostředky. Toto usnesení nabylo právní moci dne 12. 2. 1994. Krajský soud v Brně odůvodnil odmítnutí opravného prostředku tím, že ačkoliv soud poučil stěžovatelky a současně je vyzval k odstranění vad podání, zejména úpravě petitu tak, aby odpovídal ust. §250q odst. 2 o. s. ř., stěžovatelky k výzvě soudu doplnily svůj návrh na zahájení řízení způsobem, který neodpovídá ust. §250q odst. 2 o. s. ř.. Krajský soud dospěl proto k závěru, že stěžovatelky v daném případě neodstranily vady podání, jejichž odstranění soud nařídil, přičemž jde o vady, které brání věcnému vyřízení návrhu. Stěžovatelky nesouhlasily s těmito závěry Krajského soudu v Brně a podaly ústavní stížnost ze dne 8. 4. 1994 Ústavnímu soudu, která byla doplněna podáním ze dne 31. 5. 1994. V ústavní stížnosti uvedly, že poučení a výzva k odstranění vad opravného prostředku ze dne 12. 1. 1994 neobsahovaly výzvu "zejména k úpravě petitu tak, aby odpovídal ust. §250q odst. 2 o. s. ř.", jak se konstatuje v odůvodnění usnesení o odmítnutí opravného prostředku. Stěžovatelky podle svého názoru vyhověly výzvě podle svého nejlepšího vědomí ve stanovené lhůtě (17. 1. 1994), třebaže byla pouze pětidenní, což považovaly za lhůtu nepřiměřeně krátkou, m. j. i s ohledem na to, že požadavek byl formulován zcela obecně a neurčitě. Připouštějí, že formulace petitu neodpovídala ust. §250q o. s. ř., avšak obsahovala návrh rozhodnutí ve věci, který zjevně nebránil věcnému vyřízení návrhu ve smyslu §250p o. s. ř. Stěžovatelky měly z těchto důvodů za to, že uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně, t. j. odmítnutím opravného prostředku pouze z formálních důvodů, došlo k porušení principu plné ochrany práva, a tedy jednoho ze základních lidských práv a svobod, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a navrhly, aby Ústavní soud ČR ve smyslu §82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 4/94 - 9 ze dne 24. 1. 1994 zrušil a stěžovatelkám přiznal, že náklady zastoupení v jejich případě uhradí v plném rozsahu stát. Ústavní soud po zjištění, že formální náležitosti pro podání ústavní stížnosti byly splněny, si vyžádal příslušný spisový materiál Krajského soudu v Brně, jakož i Okresního úřadu v Prostějově a požádal účastníka řízení o písemné vyjádření. Soudce zpravodaj poté podle návrhu stěžovatelek rozhodl podle §83 zákona č. 182/1993 Sb., vzhledem k osobním a majetkovým poměrům stěžovatelek, že náklady jejich zastoupení zcela zaplatí stát. Ve vyjádření k ústavní stížnosti se vyslovil přípisem ze dne 4. 7. 1994 předseda senátu Krajského soudu v Brně který uvedl, že s námitkami stěžovatelek nelze souhlasit, protože v dané věci soud postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. S ohledem na ustanovení §249 odst. 2 a §2501 odst. 2 o. s. ř. se soud nejprve zabýval otázkou, zda návrh stěžovatelek na zahájení řízení ze dne 28. 12. 1993 má všechny náležitosti opravného prostředku ve smyslu části páté, hlavy třetí o. s. ř. Protože uvedené podání povinné náležitosti neobsahovalo - z návrhu nebylo patrné, v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno a formulace petitu neodpovídala ust. §250q odst. 2 o. s. ř. - soud ve smyslu ust. §5 o. s. ř. stěžovatelky po procesní stránce řádně poučil, s výslovným odkazem na ust. §250q odst. 2 o. s. ř., současně je vyzval k odstranění vad podání, stanovil jim k tomu přiměřenou lhůtu a upozornil je na možnost odmítnutí opravného prostředku. Tímto poučením soud plně vyčerpal svoji poučovací povinnost. Přitom konstatoval, že stěžovatelky nevyhověly této výzvě, a proto byl jejich opravný prostředek odmítnut, přičemž na tento následek byly stěžovatelky upozorněny. Dále vyslovil nesouhlas se stanoviskem stěžovatelek, že vytýkaná vada, jejíž existenci ostatně samy připouštějí, zjevně nebrání věcnému vyřízení návrhu, a to proto, že formulace petitu musí odpovídat ve správním soudnictví ust. §250j odst. 2 či §250q odst. 2 o. s. ř. podle toho, zda se jedná o rozhodování o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, či rozhodování o opravných prostředcích proti těmto rozhodnutím. Rozhodující je, že formulace petitu stěžovatelek však shora uvedeným ustanovením o. s. ř. neodpovídala a že soud v řízení dle §250l odst. 1 a násl. o. s. ř. není oprávněn o opravném prostředku rozhodnout takovým způsobem, jakým se stěžovatelky domáhaly. Lhůtu stanovenou k odstranění vad nepovažuje za nepřiměřeně krátkou, s ohledem na jí předcházející lhůtu třiceti dnů k podání opravného prostředku. Ústavní soud po zhodnocení všech podkladů dospěl k těmto závěrům: Krajský soud v Brně zaujal stanovisko, které vyjádřil ve svém usnesení o odmítnutí opravného prostředku, že stěžovatelky neodstranily vady, jejichž odstranění soud nařídil, zejména že z návrhu nebylo patrno, v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno a že formulace petitu neodpovídala §250q odst. 2 o. s. ř., tedy že navrhovatelky výslovně v petitu neuvedly, zda soud má přezkoumávané rozhodnutí potvrdit nebo zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení. Ústavní soud se s tímto názorem Krajského soudu neztotožňuje, protože to, co stěžovatelky svým podáním sledovaly, z jejich návrhu nepochybně dostatečně jasně vyplývalo, t. j. že napadají v celém rozsahu rozhodnutí Pozemkového úřadu v Prostějově, protože byl popřen jejich nárok na vydání nemovitostí, a že jde tedy o zrušení tohoto rozhodnutí, tedy o návrh na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu, takže bylo nepochybné, co stěžovatelky věcně požadovaly, i co navrhovaly. Vady, jejichž odstranění Krajský soud v Brně požadoval a které dle názoru Krajského soudu nebyly odstraněny, však nebránily věcnému vyřízení návrhu a jeho projednání, takže podmínky pro odmítnutí opravného prostředku podle §250p o. s. ř. nebyly dány. Rozhodnutí o tom, která alternativa z možností daných §250q o. s. ř. přichází v úvahu, náleží v každém případě soudu. Jistě nelze předpokládat, že stěžovatelky samy navrhovaly, aby Krajský soud přezkoumávané rozhodnutí potvrdil, když toto rozhodnutí samy napadaly. Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti není další instancí v řešení věci samé a nerozhoduje v tomto případě o tom, zda a komu má být, či nemá být majetek vrácen. Jeho úkolem je zjistit, zda pravomocným rozhodnutím Krajského soudu bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatelek. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že nesprávnou aplikací ustanovení §250p o. s. ř. ze strany Krajského soudu v Brně došlo k porušení základních práv stěžovatelek, a to jejich práva na soudní ochranu vůbec, jakož i práva na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci zvlášť, ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Současně bylo porušeno jejich právo, aby jejich věc byla projednána veřejně, v jejich přítomnosti a aby se mohly vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto možnost Krajský soud ani jako poslední instance v tomto řízení stěžovatelkám neposkytl. Ústavní soud proto ústavní stížnosti stěžovatelek vyhověl a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 4/94 ze dne 24. 1. 1994 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil. Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. si Ústavní soud České republiky vyžádal od účastníků řízení jejich souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť nebylo možno očekávat další objasnění věci. Tento souhlas byl předsedou senátu Krajského soudu v Brně a všemi stěžovatelkami udělen. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se podle §54 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. nelze odvolat. V Brně dne 2. února 1995