ECLI:CZ:US:2004:1.US.58.03
sp. zn. I. ÚS 58/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm o ústavní stížnosti stěžovatele P. h. S. n., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2002, čj. 14 Nc 2512/2002 - 9, a o návrhu stěžovatele na zrušení části §45 odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení části §45 odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu 27. 1. 2003, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení a navrhl zrušení části ustanovení §45 odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "volební zákon").
Stěžovatel ve stížnosti uvedl, že podal pro volby do zastupitelstva městské části Praha 13 (v dalším textu stížnosti uvádí Praha 6), konaných ve dnech 1. a 2. 11. 2002, v koalici se Stranou zelených, kandidátní listinu a společně kandidovali jako volební strana Sdružení nezávislých a Strana zelených (dále jen "volební strana"). Jako subjekt oprávněný podle §60 zákona o volbách do zastupitelstev obcí a §200l zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ"), podal návrh na vydání rozhodnutí o neplatnosti volby kandidátky J. B. a návrh na přerušení řízení a postoupení věci Ústavnímu soudu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výše uvedeným usnesením návrhy stěžovatele zamítl. Podle stěžovatele byla postupem městského soudu porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny o volné soutěži politických stran (sil) a čl. 6 Listiny o ochraně menšin. Stěžovatel také uvedl, že koalici politických stran je přiznána způsobilost být účastníkem soudního přezkumu voleb. Koalice však není právnickou osobou, nemůže být jako non-subjekt dotčena na svých právech a nemůže podat ústavní stížnost, proto ji stěžovatel podává samostatně.
Koalice, jejíž součástí byl stěžovatel, získala podíl 3,68% z odevzdaných hlasů. Podle §45 odst. 1 volebního zákona se k těmto hlasům nepřihlíží, což stěžovatel považuje za porušení ústavně zaručeného přístupu k voleným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny a principu rovného volebního práva podle čl. 102 Ústavy a čl. 21 odst. 3 Listiny. Podle stěžovatele principu rovného volebního práva odpovídá jak požadavek, aby každý volič měl hlas stejné váhy, tak i požadavek, aby ke zvolení jednoho zastupitele byl potřebný stejný počet hlasů. Stěžovatel nespatřuje porušení rovnosti v samotné 5% uzavírací klauzuli, ale v tom, že zákon umožňuje přidělit mandát volební straně se ziskem okolo 3% hlasů (funkce politické integrace tedy není plněna) a na druhé straně umožňuje, aby úspěšnější volební strana ve stejném volebním obvodu těsně nezískala 5% hlasů a zůstala bez mandátu. Takové ustanovení považuje stěžovatel za projev neodůvodnitelné státní libovůle v oblasti, o které údajně konstatoval Ústavní soud, že zákonodárce v ní má jen velice úzce vymezené možnosti regulace. Stěžovatel uvedl hypotetický příklad, ve kterém by měl na své kandidátní listině pouze prvních 17 kandidátů místo 35, listina by získala celkem 31 088 hlasů (2,01% z celkového počtu), přičemž uzavírací klauzule by činila pouze 29 157 hlasů (1 543 622 x 0,05 x 17/45), a získal by tedy jeden mandát. To by platilo ještě při počtu 28 kandidátů, ale při jejich větším počtu již nikoli. Kandidátní listina s pouhými 2,01% hlasů tak může získat jeden mandát, kandidátní listina s 3,68% hlasů žádný mandát. Podle stěžovatele je absurdní a v právním státě nepřijatelné, aby strana s menším počtem hlasů získala v systému poměrného zastoupení více mandátů než strana s větším počtem hlasů.
Argumentace obecného (městského) soudu je podle stěžovatele neudržitelná. Soud principiálně odmítá rozhodnout, která strana získala kolik mandátů, nebo uložit registračnímu úřadu povinnost vydat osvědčení o zvolení. V případě řízení o neplatnosti volby kandidáta nestačí, podle stěžovatele, pouze prohlásit volbu za neplatnou, ale je nezbytné určit další postup, protože důsledky mohou být rozdílné. Právní úprava soudního přezkumu voleb je podle stěžovatele velmi kusá. Volební zákon v ustanovení §60 vůbec nestanoví, za jakých podmínek musí soud prohlásit volby, hlasování nebo volbu kandidáta za neplatné. Stanoví pouze subjektivní domněnku o kvalifikovaném porušení volebního zákona. Soud při tomto rozhodování není ničím formálně vázán. Městský soud tvrdí, že nemůže přezkoumávat ústavnost zákona. Podle stěžovatele přezkoumávání ústavnosti zákonů je nikoli jeho právem, ale povinností, vyplývající z ust. čl. 95 odst. 2 Ústavy. Jen v případě, že soud sám posuzuje soulad zákona s Ústavou, může dospět k závěru, že zákon je protiústavní a navrhnout Ústavnímu soudu jeho zrušení. Ústavu nelze podle stěžovatele vykládat tak, že Ústavní soud je jediným orgánem ochrany ústavnosti, ale tak, že je orgánem, jehož jediným úkolem je ochrana ústavnosti. Soud také nemůže odmítnout přerušit řízení a postoupit věc Ústavnímu soudu pouze proto, že obyčejný zákon stanoví pro rozhodnutí krátké procesní lhůty. Hierarchii právních norem je třeba posuzovat podle jejich právní síly. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením obecného soudu o tom, že by případné zrušení části volebního zákona nemohlo mít vliv na přerozdělení mandátů. Podle stěžovatele ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upravuje pouze přímé důsledky derogace, ale neomezuje možnost, aby individuálními akty příslušných orgánů (např. v řízení o ústavní stížnosti) byly napraveny neústavní zásahy do zaručených práv a svobod.
Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/96, který se zabýval ústavností uzavírací klauzule v souvislosti s volbami do Poslanecké sněmovny a označil klauzuli za integrační stimul, odůvodnitelný pouze obecným zájmem na utváření funkčních většin v Parlamentu. Podle stěžovatele existuje mezi obecními zastupitelstvy a Poslaneckou sněmovnou rozdíl. Modifikace uzavírací klauzule byla podle stěžovatele přijata s cílem nevylučovat z rozdělování mandátů jednotlivé nezávislé kandidáty, kteří samostatně nemohou získat 5% hlasů, i když mají výraznou podporu. Podle stěžovatele si však zákonodárci neuvědomili, že tato modifikace jednotlivým nezávislým kandidátům nepomůže, ve velkých městech totiž hlasy získané jednotlivcem nebudou k zisku mandátu stačit. Za ústavně neobhajitelné považuje stěžovatel to, že volební zákon za určitých okolností postihuje volební strany ztrátou mandátů za zisk většího počtu hlasů (viz výše uvedený příklad s plně neobsazenými kandidátními listinami).
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.
Městský soud ve vyjádření uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, stěžovatel pouze opakuje argumenty uplatněné již v návrhu, o němž městský soud rozhodl, nebo polemizuje se závěry soudu. Městský soud na tyto závěry odkázal a uvedl, že nemá, co by k nim dodal.
Městská část Praha 6 uvedla, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti podle §72 zákona o Ústavním soudu, protože je odlišným subjektem od toho, který podával návrh, zamítnutý rozhodnutím městského soudu. V úvahu zde přichází tedy řešení podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, tj. odmítnutí návrhu z důvodu jeho podání někým zjevně neoprávněným.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti, nutné k meritornímu projednání ústavní stížnosti. Poté, co z přiloženého usnesení městského soudu zjistil, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení ve věci vedené pod sp. zn. 14 Nc 2512/2002 před městským soudem, Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel se sice s touto skutečností snažil vyrovnat v prvním odstavci svého návrhu, kdy uvedl, že koalice není právnickou osobou, nemůže být tedy jako non-subjekt dotčena na svých právech a nemůže podat ústavní stížnost. Jeho úvaha je však chybná. Volební straně (koalici) byla přiznána procesní způsobilost a v rámci této speciální procesní způsobilosti byla oprávněna využít všech opravných prostředků, včetně podání ústavní stížnosti. Takový krok však neučinila.
Pro úplnost však považuje Ústavní soud za vhodné vyjádřit se ve stručnosti k obsahu ústavní stížnosti.
K přidělování hlasů ve volbách do zastupitelstev obcí dochází na základě dopředu stanovené a transparentní techniky volební reprezentace. Je nutné konstatovat, že pravidla volební aritmetiky jsou pro všechny subjekty, soutěže se účastnící, stejná a rovná. Záleží pak pouze na těchto subjektech, jakou zvolí volební taktiku, protože volební pravidla dopředu znají (nebo mají rovnocennou možnost je poznat). Neúspěch konkrétního politického subjektu na základě špatně či nevhodně vybrané volební taktiky (např. proto, že na svou kandidátku nominoval určitý počet kandidátů) nelze v žádném případě označit za zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tohoto subjektu.
Podle stěžovatele má zákonodárce v oblasti právní úpravy komunálních voleb jen velice úzce vymezené možnosti regulace. Takový závěr vyvodil stěžovatel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/96, který sám cituje. V jeho interpretaci se však stěžovatel mýlí. Uvedený nález se týkal voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Ústava v čl. 18 odst. 1 stanoví, že volby do Poslanecké sněmovny se konají podle zásad poměrného zastoupení. V otázce voleb do obecních zastupitelstev však Ústava nestanoví, zda se volby konají podle zásad poměrného zastoupení nebo většinového sytému [čl. 102 Ústavy]. Jestliže tedy v této oblasti ústavodárce mlčí, je otázka úpravy komunálních voleb v působnosti zákonodárce, takže stěžovatelovo tvrzení o úzce vymezené možnosti regulace je zjevně nesprávné.
Z výše zmíněných skutečností vyplývá, že byl naplněn důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti, protože návrh byl podán někým zjevně neoprávněným [ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, odpadla podmínka projednání návrhu na zrušení zákona podle ust. §74 zákona o Ústavním soudu [viz podobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, C. H. Beck, Praha 1996, str. 351]. Ústavní soud se tak nezabýval návrhem na zrušení části ust. §45 odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2004
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu