Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.02.2002, sp. zn. I. ÚS 592/2000 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 15/25 SbNU 115 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.592.2000

sp. zn. I. ÚS 592/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. D., a F. Z, proti postupu vyšetřovatelů Okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky v Pardubicích ze dne 1. 9. 2000 ve věci vedené pod ČVS: OVPU-1306/2000, postupu Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, takto: Postupem Okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky v Pardubicích dne 1. 9. 2000 ve věci vedené pod ČVS: OVPU-1306/2000, kterým nebylo stěžovatelům, zadrženým podle ust. §75 trestního řádu, umožněno mluvit s jejich obhájcem bez přítomnosti třetí osoby, došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv na právní pomoc a obhajobu, zakotvených v čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud zakazuje příslušným orgánům Policie České republiky v takovém porušování ústavně zaručených základních práv stěžovatelů pokračovat. Odůvodnění: I. Ústavní stížností ze dne 2. 10. 2000 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud přijal nález, jímž vysloví, že dne 1. 9. 2000 byl vyšetřovateli Okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky v Pardubicích ve věci, vedené pod ČVS: OVPU-1306/2000 neumožněním porady obviněných stěžovatelů s jejich obhájcem bez přítomnosti třetí osoby, porušen čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3 čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé uvedli, že dne 31. 8. 2000 jim bylo sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle ust. §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Na základě udělené plné moci převzal jejich právní zastoupení advokát Mgr. J. H., přičemž dne 1. 9. 2000 jim bylo znemožněno poradit se s tímto obhájcem bez přítomnosti třetí osoby. Advokát stěžovatelů podal ke Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatelů, na kterou státní zastupitelství reagovalo přípisem ze dne 11. 9. 2000, zn. 2 Kzv 108/2000-39, v němž konstatovalo, že v uvedeném postupu neshledalo pochybení a dále zejména uvedlo, že problematika realizace práva na obhajobu v případě zadržení obviněného podle ust. §75 trestního řádu není zákonem výslovně upravena. V ustanoveních §33 odst. 1 a §41 odst. 2 trestního řádu je řešeno právo obviněného na rozmluvu se svým obhájcem bez přítomnosti třetí osoby pouze za situace, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, a rovněž ust. §76 odst. 5, 6 nebylo možno na danou situaci aplikovat. Postup vyšetřovatelů proto podle Krajského státního zastupitelství nelze označit za nezákonný. V rámci výkonu dohledu nad činností Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové poté uvedené státní zastupitelství postoupilo předmětné podání obhájce stěžovatelů Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, které se ve svém stanovisku ze dne 25. 9. 2000, zn. II Vzt 767/2000, ztotožnilo s názorem Krajského státního zastupitelství, že v rámci platné právní úpravy není pro daný případ podrobněji upraven a konkretizován způsob realizace práva obviněného na obhajobu. Jak vyplývá z citovaných zákonných ustanovení, právo na rozmluvu obviněného s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby je zákonem upraveno jen v případě, kdy obviněný je již ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž tyto podmínky ve věci dány nebyly. Stěžovatelé jsou toho názoru, že jak vyšetřovatelé Okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky v Pardubicích, tak státní zástupci Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Vrchního státního zastupitelství v Praze porušili uvedeným postupem jejich výše specifikovaná ústavně zaručená základní práva. V ústavní stížnosti se odvolali na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 98/95 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5, č. 42), kde bylo vysloveno, že námitka nedostatku právní úpravy jako důvod pro odmítnutí základních práv obviněných na právní pomoc, odpovídá čistě pozitivistickému přístupu k právu, který nekoresponduje s požadavky právního státu. Podle stěžovatelů právo obviněného i podezřelého nelze omezovat přítomností třetí osoby. Pokud by zákonodárce nechtěl zadrženému obviněnému umožnit poradu s obhájcem o samotě, musel by to uvést přímo v zákoně. Okresní úřad vyšetřování Policie ČR v Pardubicích podal po výzvě Ústavního soudu k ústavní stížnosti stěžovatelů dne 4. 12. 2000 obsáhlé vyjádření, podepsané jeho ředitelem pplk. J. K., ve kterém uvedl, že stěžovatelé byli po sdělení obvinění poučeni dle ust. §36 odst. 3 trestního řádu, že musí mít obhájce již v přípravném řízení (nutná obhajoba). Dále byli obvinění upozorněni, že jsou vyšetřovatelem zadrženi podle ust. §75 trestního řádu, což bylo bezodkladně oznámeno státnímu zástupci spolu s předáním opisu protokolu. Obhajobu stěžovatelů převzal Mgr. J. H., který poté, co byli obvinění postupně předvedeni z cel předběžného zadržení, opakovaně žádal vyšetřovatele, aby mu byla umožněna porada s nimi bez přítomnosti třetí osoby. Tento požadavek nebyl ze strany vyšetřovatelů akceptován s odůvodněním, že porada s klientem je obhájci umožněna sice za přítomnosti třetí osoby, avšak přítomný policista, odpovídající za vlastní realizaci institutu "zadržení obviněného", do této porady nezasahuje. Ve vyjádření Okresního úřadu vyšetřování v Pardubicích se dále uvádí, že zadržení obviněného je zákonným omezením osobní svobody za účelem přezkoumání, zda jsou či nejsou dány důvody vazby s lhůtou 48 hodin pro předání obviněného soudu. Zákonodárce si prý byl vědom "faktické nerealizovatelnosti porady obviněného bez přítomnosti třetí osoby v době jeho zadržení", kdy je obviněný omezen na svobodě v objektech a prostorech, jejichž účelem není výkon trestu odnětí svobody nebo vazby. V daném případě byla obhájci umožněna porada s klienty a převzetí obhajoby, ale za přítomnosti třetí osoby - policisty. Následovalo provádění procesních úkonů, tedy výslechů obviněných stěžovatelů, kteří po řádném poučení využili svého práva a odmítli k věci vypovídat. Okresní úřad vyšetřování Policie ČR v Pardubicích uzavřel, že podle jeho přesvědčení nedošlo ve věci k porušení žádných základních práv nebo svobod stěžovatelů. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 11. 2000, podepsaném Krajskou státní zástupkyní JUDr. R. V-kou, zcela odkázalo na obsah opatření tohoto státního zastupitelství ze dne 11. 9. 2000, č. j. 2 Kzv 108/2000-39, a sdělilo, že se v řízení o předmětné ústavní stížnosti výslovně vzdává postavení vedlejšího účastníka v souladu s ust. §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vrchní státní zastupitelství v Praze uvedlo ve vyjádření ze dne 30. 11. 2000, podepsaném Vrchním státním zástupcem JUDr. L. C., že vykonalo na základě podání Mgr. H. ze dne 3. 9. 2000 dohled nad činností Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, týkající se daného případu, a s ohledem na skutečnost, že problematika realizace práva obviněného na obhajobu v případě zadržení podle ust. §75 trestního řádu není zákonem výslovně upravena, zaujalo shodné stanovisko jako vyšetřovatelé a krajské státní zastupitelství. Stěžovatelé prý poté učinili další podání u Nejvyššího státního zastupitelství ČR a dne 13. 11. 2000 bylo schváleno výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož má i obviněný, který je zadržen, právo na rozmluvu s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby. S ohledem na režim zadržení, blížící se režimu vazby, bude za použití rozšiřujícího výkladu nutno vztáhnout ust. §33 odst. 1 trestního řádu i na případ, kdy obviněný dosud nebyl vzat do vazby, ale je vyslýchán za přítomnosti obhájce poté, kdy byl vyšetřovatelem dle ust. §75 tr. řádu zadržen. Po opětovném posouzení věci tedy Vrchní státní zastupitelství v Praze dospělo k závěru, že postup vyšetřovatelů Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v Pardubicích, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, i samotného Vrchního státního zastupitelství "nebyl zcela v souladu" s ústavně zaručenými základními právy a svobodami stěžovatelů a navrhlo Ústavnímu soudu ČR, aby rozhodl s přihlédnutím k této skutečnosti. II. Ústavní stížnost je důvodná. Její podstatou je nesouhlas s výše podrobně popsaným postupem příslušných orgánů činných v trestním řízení, které neumožnily stěžovatelům, obviněným z trestného činu podvodu podle ust. §250 odst. 1, 4 trestního zákona, a zadrženým podle ust. §75 trestního řádu, poradit se se svým obhájcem bez přítomnosti třetí osoby. Stěžovatelé tedy napadli tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], spočívající v jednorázovém protiústavním útoku tohoto orgánu, resp. orgánů. Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Rovněž Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod stanoví v čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) že každý, kdo je obviněn z trestného činu má mj. právo na přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby a právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Uvedená ustanovení zakotvují některé základní procesní záruky práva na spravedlivé řízení, které jsou nepominutelnou součástí pojmu právního státu. Právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se trestní řízení vede a směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR). Stát proto musí zajistit takové podmínky, aby uvedené principy bylo možné realizovat cestou příslušných procesních záruk postavení obhájce i obviněného. Ustanovení §33 odst. 1 trestního řádu konkretizuje základní práva obviněného, který má mj. právo zvolit si obhájce a radit se s ním i během úkonů, prováděných orgánem činným v trestním řízení a je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může s obhájcem mluvit bez přítomnosti třetí osoby. Ústavní soud je toho názoru, že toto ustanovení je nutno vykládat nikoli omezujícím způsobem, ale s použitím ústavněprávní interpretace z hlediska výše vyložených záruk spravedlivého procesu a že právo hovořit s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby je třeba umožnit i obviněnému, který byl zadržen v souladu s ust. §75 trestního řádu. Pokud by obhájce nemohl mluvit se svým klientem bez dozoru, či alespoň mimo dosah poslechu třetí osoby, pak by jeho odborná právní pomoc, předpokládající rovněž předávání důvěrných instrukcí, do značné míry pozbyla svého smyslu. Je proto nutno odmítnout názor, vyjádřený Okresním ředitelstvím Policie ČR v Pardubicích o "faktické nerealizovatelnosti" porady obviněného bez přítomnosti třetí osoby v době jeho zadržení. Příslušný státní orgán je naopak povinen její faktickou realizovatelnost zajistit. Nutno zopakovat, že zajištění všech podmínek pro výkon řádného práva na obhajobu je povinností státu, přičemž toto právo rozhodně není v rozporu s legitimním zájmem společnosti na odhalení trestného činu a spravedlivém potrestání pachatele. Jak již Ústavní soud několikrát vyslovil, funkcí ústavní úpravy základních práv a svobod je jejich "prozařování" celým právním řádem a orgány veřejné moci jsou tedy povinny interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. Ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech ostatních orgánů. Jelikož v daném případě ochranu stěžovatelům neposkytlo ani Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové, ani Vrchní státní zastupitelství v Praze, nezbylo Ústavnímu soudu, než konstatovat, že došlo k porušení čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K takovému výkladu posléze dospělo i Vrchní státní zastupitelství v Praze a sdělilo Ústavnímu soudu formou vyžádaného vyjádření k ústavní stížnosti stanovisko své i výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ČR. Podle ust. §82 odst. 2 písm. a) a §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, vysloví v nálezu, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona nebo mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy byly porušeny, jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomu došlo a jestliže porušení spočívalo v jiném zásahu, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu v tomto porušování pokračovat a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. I když v daném případě již nelze stav před porušením ústavně zaručených základních práv obnovit, s ohledem na charakter věci a zjištění, že došlo k porušení uvedených práv stěžovatelů, rozhodl Ústavní soud, jak ve výroku uvedeno. Je tedy v prvé řadě na orgánech činných v přípravné fázi daného trestního řízení, aby ve vytýkaném porušování základních práv stěžovatelů nepokračovaly. Dále je věcí orgánů činných v trestním řízení (zejména obecných soudů), aby v konečné fázi svého rozhodování přihlédly k vadě, zjištěné Ústavním soudem a zhodnotily, jaký konkrétní dopad mělo uvedené pochybení v dané věci na výkon práva obhajoby. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že porušení dalších základních práv nebo svobod ve zkoumaném případě neshledal. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 12. února 2002