ECLI:CZ:US:2016:1.US.616.16.1
sp. zn. I. ÚS 616/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Svobodové, zastoupené Mgr. Adélou Kristkovou, advokátkou, se sídlem Komenského 12, Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015 č. j. 21 Cdo 475/2014-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu vlastnictví a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, včetně práva na přiměřenou délku soudního řízení, dle čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
2. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno v řízení o vydání předmětu úschovy, a to psa, který byl do soudní úschovy uložen usnesením policejního orgánu z června 2010, neboť byl zajištěn jako věc důležitá pro trestní řízení a následně na něj uplatnily nárok dvě osoby, přičemž nebylo možno jednoznačně a prokazatelně určit jeho majitele. Poté, co byla stěžovatelce jako příjemkyni uložena povinnost souhlasit s odevzdáním psa ze soudní úschovy přihlašovatelce (druhé osobě) pravomocným rozhodnutím soudu (neboť stěžovatelka i druhá osoba odmítly udělit souhlas s vydáním psa druhé z nich), soudy prvního a druhého stupně v řízení o vydání předmětu úschovy rozhodly o vydání dotčeného psa oné druhé osobě. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud shledal, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a v řízení o vydání předmětu úschovy bylo postupováno v souladu se zákonem (§185d a §185e občanského soudního řádu v relevantním znění).
3. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a domnívá se, že jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Upozorňuje na související trestní řízení, v němž byla obviněna ze spáchání přečinu zatajení věci, jehož se měla dopustit tím, že si přisvojila dotčeného psa, který se do její moci dostal nálezem; avšak trestní stíhání proti ní bylo zastaveno, a tedy její obvinění bylo zcela liché. Stěžovatelka tak nesouhlasí se samotnou úschovou psa, která navíc pokračovala i po skončení trestního řízení. Má za to, že s ohledem na výsledek trestního řízení, je třeba považovat všechny úkony provedené v trestním řízení za vadné. Dále kritizuje, že jí po materiální stránce nebyla zachována možnost domáhat se svého vlastnického práva k věci v občanskoprávním řízení. Upozorňuje také na to, že ona druhá osoba, jíž byl nyní v řízení před obecnými soudy pes vydán z úschovy, se svého vlastnického práva k němu domáhala již v roce 2010, přičemž tehdy se svou žalobou nebyla úspěšná, neboť soud dospěl k závěru, že psa darovala třetí osobě. Mimoto stěžovatelka poukazuje též na zmatečný postup Nejvyššího soudu, který nehledě na stěžovatelčinu žádost o přerušení řízení vydal napadené rozhodnutí ještě před tím, než rozhodl o dovolání v související věci nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy (sp. zn. 21 Cdo 1216/2015).
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i dalších listin k ústavní stížnosti přiložených a souvisejícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1216/2015 a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
7. V posuzovaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadeném rozhodnutí a postupu Nejvyššího soudu neshledal. Pokud stěžovatelka upozorňovala na související řízení před Nejvyšším soudem ve věci nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy, Ústavní soud souhlasí, že by zřejmě bylo příhodnějším, kdyby Nejvyšší soud rozhodl nejdříve v této věci a posléze v navazující věci samotného vydání psa ze soudní úschovy; nicméně opačný postup nelze považovat za vybočující z mezí ústavnosti. Ostatně stěžovatelčino dovolání v uvedené druhé věci (nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy - psa) bylo zamítnuto. Pokud pak jde o ostatní námitky stěžovatelky, ty vycházejí primárně ze stěžovatelčina nesouhlasu s vydáním psa dotčené druhé osobě, a nikoliv stěžovatelce. V tomto ohledu však Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, rekapitulující i předcházející rozhodnutí soudů nižších stupňů, je zcela dostatečně, srozumitelně, přehledně, logicky a přesvědčivě, odůvodněno a Ústavní soud mu nemá co vytknout. Stěžovatelčiny námitky naopak nedosahují hranice ústavnosti.
8. Nad rámec potřebného odůvodnění ovšem Ústavní soud dále poznamenává, že zatímco v trestním řízení se jednalo o to, zda se stěžovatelka dopustila trestného činu, což nebylo shledáno; v následných civilních řízeních se jednalo v podstatě o určení vlastníka dotčeného psa (za situace, kdy se jeho vrácení domáhala jak stěžovatelka, tak třetí osoba). Přitom závěr, že stěžovatelka se tím, že si k sobě psa vzala, nedopustila trestného činu, ještě automaticky neznamená, že byla jeho vlastnicí. Naopak v civilním řízení před obecnými soudy nebyl prokázán žádný zákonný titul, kterým by stěžovatelka nabyla vlastnické právo k psovi - nemohlo se tak stát nalezením, ale ani vydržením, neboť jak obecné soudy shledaly, stěžovatelka již v roce 2011 tvrdila, že věděla, že se jedná o psa nabízeného v roce 2009 inzerátem k darování, a zjistila i totožnost původní majitelky, pročež při nabytí držby psa nemohla být v dobré víře, že jí pes patří. Tím nebyl splněn jeden z předpokladů vydržení, totiž oprávněná držba. Naopak v případě druhé osoby, jíž byl nakonec pes z úschovy vydán, bylo shledáno, že jí svědčí vlastnické právo nabyté darovací smlouvou uzavřenou s onou třetí osobou, jíž sama prve psa darovala (pročež v roce 2010 nebylo shledáno její vlastnické právo k psovi). Z právě uvedeného pak rovněž vyplývá, že stěžovatelka měla možnost domáhat se svého vlastnického práva u soudu, byť v tom byla neúspěšná.
9. Konečně Ústavní soud konstatuje, že chápe i stěžovatelčinu kritiku dlouhého soudního řízení před civilními soudy (stěžovatelka o vydání psa z úschovy požádala již v červenci 2010), během nějž dokonce dotčený pes zemřel; nicméně ani tato skutečnost nemůže založit neústavnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, proti níž by se stěžovatelka mohla bránit v nynějším řízení před Ústavním soudem. Pokud se stěžovatelka domnívá, že bylo porušeno její právo na přiměřenou délku soudního řízení, pak se může domáhat odškodnění zákonem stanoveným způsobem.
10. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, pročež ústavní stížnost byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu