ECLI:CZ:US:2000:1.US.621.99
sp. zn. I. ÚS 621/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti MUDr. M. H., zastoupeného advokátem JUDr. V. J., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 9. 1994, sp. zn. 25 C 48/90, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1998, sp. zn. 16 Co 85/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatel (žalovaný) je povinen zaplatit žalobci (P., a.s.) částku 2.634 USD, popř. částku 24.390 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení ve výši 2.144 Kč.
V odůvodnění rozsudku obvodní soud uvedl, že dne 10. 2. 1987 byla mezi žalobcem a stěžovatelem uzavřena smlouva o zprostředkování pracovního poměru v zahraničí. Tato smlouva byla uzavřena na dobu 36 měsíců a stěžovatel se v ní zavázal z platu 7.280 DZD odvádět po dobu prvních šesti měsíců příspěvek ve výši 290,94 USD, tzn. 15 a 25% z platu a po uplynutí této doby příspěvek ve výši 375,50 USD (15 a 45% platu). Výpočet odvodu měl být prováděn měsíčně podle kursu ČSOB platnému k 10. dni v měsíci. Obvodní soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva byla uzavřena podle ustanovení §51 tehdy platného občanského zákoníku a soud neshledal její neplatnost, neboť stěžovatel prý měl možnost se rozhodnout, zda smlouvu uzavře či nikoli a uzavřel ji bez jakéhokoliv nátlaku či tísně. Byl jí tedy vázán. Odvod sjednaných příspěvků odpovídal vládnímu usnesení č. 35/86 a pokynu Federálního ministerstva zahraničního obchodu ze dne 9. 12. 1985. Nebylo prý podstatné, že ve smlouvě nebyl uveden důvod odvodu a tato povinnost nevyplývala ani ze žádného právního předpisu, protože rozhodná byla v tomto případě existence uvedené smlouvy a odvody byly odměnou za zprostředkování zaměstnání v zahraničí, k nimž se stěžovatel zavázal.
Městský soud v Praze původním rozsudkem ze dne 19. 4. 1995, sp. zn. 13 Co 112/95, tento rozsudek obvodního soudu potvrdil, pokud jím bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci částku 1.821,54 USD nebo 16.867,46 Kč s příslušenstvím a změnil jej ohledně částky 812,46 USD nebo 7.522,54 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že podle názoru Městského soudu v Praze byla předmětná smlouva částečně neplatná, pokud v ní byly sjednány odvody ze mzdy ve vyšší částce, než jak bylo stanoveno usnesením vlády.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1926/97, citovaný rozsudek Městského soudu v Praze v potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Dovolání žalovaného (stěžovatele) proti měnícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze Nejvyšší soud ČR týmž rozsudkem odmítl s odůvodněním, že ve věci v odvolacím řízení rozhodoval soudce vyloučený pro pochybnost o nepodjatosti.
Poté Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu, pokud jím bylo stěžovateli uloženo zaplatit částku 1.821,54 USD nebo 16.867,46 Kč s příslušným úrokem, změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 16.867,46 Kč s příslušným úrokem z prodlení (nikoli tedy v USD) a dále rozhodl o nákladech řízení a nákladech znalečného. Městský soud v Praze dále proti tomuto rozsudku připustil dovolání "k řešení otázky, zda smlouva, kterou se zavázal žalovaný platit příspěvek z platu, byla v souladu s tehdy platnými předpisy, zejména s předpisy upravujícími základní práva a svobody".
V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze především konstatoval, že předmětná smlouva mezi účastníky řízení byla uzavřena podle ustanovení §51 občanského zákoníku a jejím předmětem bylo zprostředkování zaměstnání stěžovatele u zahraničního zaměstnavatele. Tato smlouva byla platně uzavřena a žalovaný jí byl vázán. Původní žalobce byl jako podnik zahraničního obchodu zřízen k plnění úkolů na úseku zahraničně hospodářské činnosti a byl oprávněn s vysílanými experty - jako jediná k tomu oprávněná organizace - uzavírat smlouvy. Smlouva odpovídala usnesení vlády, které sice nebylo obecně závazným právním předpisem a bylo závazné toliko pro žalobce, nicméně prostřednictvím odkazu ve smlouvě se stalo součástí smluvních podmínek, takže jím byl vázán i stěžovatel. Proto také je prý nárok žalobce důvodný pouze v rozsahu stanoveném usnesením vlády č. 35/1986, tzn. pouze v částce 1.821,54 USD nebo 16.867,46 Kč.
Městský soud v Praze totiž odmítl námitky stěžovatele proti platnosti předmětné smlouvy, neboť stávající právní řád respektuje kontinuitu právních vztahů, vzniklých před rokem 1990, pokud zákon výslovně nestanoví jinak. Opačný přístup by prý narušoval princip právní jistoty. Podle názoru obecného soudu "nelze tudíž zpochybňovat platnost právních úkonů v onom období učiněných a existenci na jejich základě vzniklých právních vztahů pouhým obecným poukazem na nedemokratičnost tehdejšího systému porušujícího lidská práva." Stěžovatel údajně netvrdil a neprokázal, že předmětnou smlouvu uzavřel pod nátlakem a že by proto mohla být neplatná pro nedostatek svobodné vůle podle ustanovení §37 občanského zákoníku. V samotné existenci nedemokratického systému nelze spatřovat ani tíseň podle §49 cit. zákoníku. Případná tíseň dále mohla být pouze důvodem k odstoupení od smlouvy, avšak toliko ve spojení s nápadně nevýhodnými podmínkami, což však není možno posuzovat z hlediska dnešního, nýbrž tehdejšího. Předmětná smlouva odpovídala citovanému vládnímu usnesení, takže podmínky v ní obsažené byly stejné pro všechny vysílané experty a v případě stěžovatele proto nemohly být nápadně nevýhodné.
Městský soud dále dospěl k závěru, že v daném případě nelze spolehlivě dovodit splnění předpokladů pro uložení platební povinnosti v cizí měně, a proto stěžovateli uložil povinnost zaplatit peněžité plnění pouze v českých korunách, a to včetně příslušenství.
Stěžovatel proto tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal ústavní stížnost i dovolání.
Usnesením ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 538/98, Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv, jelikož podle jeho názoru bylo v daném případě přípustné dovolání.
Nejvyšší soud ČR však usnesením ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1261/99, stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné odmítl.
V odůvodnění tohoto usnesení především uvedl, že podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání přípustné, jestliže dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč. Protože v daném případě stěžovatel podal dovolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit částku 16.867,46 Kč s příslušenstvím a protože tato povinnost byla uložena i rozsudkem soudu prvního stupně, jde o potvrzující výrok. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení prý tedy byla vyloučena, a to jak ve vztahu k dovolání proti potvrzujícímu výroku, tak i proti měnícímu výroku rozsudku.
Nejvyšší soud ČR dodal, že vzhledem k ustanovení §239 odst. 3 a §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které vylučuje dovolání proti rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč, nemůže být přípustnost dovolání dané věci založena (ani) výrokem odvolacího soudu, "který byl vysloven v rozporu se zákonnými podmínkami stanovenými pro přípustnost dovolání v občanském soudním řádu".
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že mu žalobce neposkytl žádné zprostředkovatelské služby a proto mu od srpna roku 1988 odmítl platit odvod z mzdy, neboť prý neshledal důvod platit vysoké finanční částky pouze za to, že mu bylo umožněno vycestovat z ČSSR do zahraničí. Proto se stěžovatel domnívá, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 3 odst. 1, v čl. 14 odst. 1 a 2, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 2 odst. 2 a 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 6 této Úmluvy a v čl. 12 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a dále čl. 1 a čl. 10 Ústavy ČR. Stěžovatel předmětnou smlouvu uzavřel údajně pouze proto, aby mohl legálně realizovat svou svobodu pohybu a pobytu a vycestovat z komunistického Československa, což však bylo "vykoupeno" povinností platit státu odvody ze získaného zahraničního příjmu. Tato povinnost uvedenou (přirozenoprávní) svobodu pohybu a pobytu nepřípustně omezovala. Stěžovatel se domnívá, že předmětná smlouva byla neplatná, neboť nebyla uzavřena svobodně, svým obsahem i účelem odporovala zákonu a příčila se dobrým mravům. Při posuzování dřívějších právních vztahů prý sice platí kontinuita se "starým právem", avšak zároveň diskontinuita se "starým režimem".
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byly napadené rozsudky zrušeny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze.
Obvodní soud pro Prahu 1 toliko odkázal na rozhodnutí, která v této věci vydal.
Městský soud v Praze pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť v ní prý stěžovatel uplatňuje pouze námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy a polemizuje s jejich závěry. Napadenými rozsudky svoboda pohybu a pobytu porušena nebyla, neboť tato práva stěžovateli odpíral komunistický režim a nikoliv obecné soudy v souzené věci. Proto krajský soud navrhuje ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítnout nebo zamítnout.
Ústavní soud je povinen se zabývat nejprve otázkou, zda podaný návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a předpoklady pro jeho meritorní projednání. V daném případě musel zejména posoudit, zda ústavní stížnost byla podána včas. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V souzené věci byl tímto rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, napadený rozsudek Městského soudu v Praze, neboť podané dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné a toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadl. Je tedy zjevné, že ve vztahu k citovanému rozsudku Městského soudu v Praze byla lhůta k podání ústavní stížnosti podstatným způsobem překročena, neboť tento rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 21. 10. 1998 a ústavní stížnost byla podána dne 9. 12. 1999.
Ústavní soud nicméně nemohl přehlédnout, že k překročení této lhůty došlo proto, že Městský soud v Praze proti svému rozsudku dovolání výslovně připustil a když stěžovatel (zřejmě z důvodu procesní jistoty) podal současně dovolání i ústavní stížnost, byla tato ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu jako nepřípustná odmítnuta proto, že - podle názoru Ústavního soudu - bylo v daném případě dovolání přípustné, takže teprve rozhodnutí o něm představuje rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva ve smyslu zákona o Ústavním soudu. Bližší vysvětlení celé procesní situace je obsaženo v příslušné části odůvodnění tohoto usnesení.
Je proto zřejmé, že pokud by Ústavní soud v projednávané věci odmítl ústavní stížnost pro její opožděnost [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], došlo by ke zjevnému denegatio iustitiae. Z tohoto důvodu Ústavní soud, vědom si svého ústavního vymezení jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), ústavní stížnost pro její opožděnost neodmítl a přistoupil k jejímu meritornímu posouzení.
Podstata věcných námitek stěžovatele spočívá v tom, že prý předmětná smlouva byla neplatná, neboť nebyla uzavřena svobodně, odporovala zákonu, příčila se dobrým mravům a že napadenými rozsudky byla porušena jím citovaná ústavně zaručená základní práva a svobody.
Ústavní soud v první řadě uvádí, že minulý režim nepochybně představoval komunistickou totalitní diktaturu, která nerespektovala základní lidská práva a svobody svých občanů. Proto také Ústavní soud judikoval, že sice respektuje princip legality právního státu a vychází ze zásady právní kontinuity se "starým právem", zároveň však zastává názor o hodnotové diskontinuitě se "starým režimem" (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, C.H. Beck, 1994, str. 1). Je rovněž zřejmé, že předchozí režim zásadním způsobem omezoval svobodu pohybu a pobytu, a to prakticky ve vztahu ke všem svým občanům (s výjimkou privilegované elity).
Nicméně současný demokratický režim nemůže odčinit všechny křivdy, k nimž v minulém období došlo.
V souzené věci považuje Ústavní soud za nesporné, že samotný princip vysílání expertů prostřednictvím organizace, která měla v této oblasti monopol a která si z tohoto titulu nárokovala pravidelné odvody z příjmů těchto expertů, neodpovídá základním zásadám demokratického a liberální právního státu. Zároveň je však zřejmé, že není možné a prakticky proveditelné zpochybňovat všechny právní vztahy, které v minulém režimu existovaly, byť by v poměrech demokratického právního státu byly - přinejmenším - obtížně představitelné. Jestliže tedy v daném případě obecné soudy dovodily, že stěžovatel uzavřel se žalobcem platnou smlouvu o zprostředkování pracovního poměru, která byla sjednána podle ustanovení §51 tehdy platného občanského zákoníku a v níž se stěžovatel ve prospěch žalobce zavázal k pravidelným odvodům, neshledal Ústavní soud důvod jejich právní závěry z ústavně právního hlediska zpochybňovat.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je totiž i její bezprostřednost [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. To znamená, že ústavní stížnost musí směřovat přímo proti zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Jestliže však v souzené věci obecné soudy posuzovaly předmětnou smlouvu o zprostředkování pracovního poměru, uzavřenou za existence předchozího režimu, a dospěly k dostatečně odůvodněnému závěru, že se jednalo o smlouvu platnou, z níž vyplývají sjednaná a nárokovatelná plnění, nelze podle názoru Ústavního soudu úspěšně namítat, že těmito rozhodnutími mohlo dojít k bezprostřednímu zásahu do základních práv stěžovatele na svobodu pohybu a pobytu ve smyslu čl. 14 odst. 1 a 2 Listiny (schválené navíc až v roce 1991), čl. 12 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 2 odst. 2 a 3 Protokolu č. 4.
Ústavní soud neshledal ani porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, které stěžovatel ostatně ani blíže neodůvodnil. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka porušení čl. 3 odst. 1 Listiny (zákaz diskriminace), neboť stěžovatel nebyl ze strany obecných soudů ve vztahu k jiným občanům nijak zvýhodněn. K tomuto znevýhodnění nedošlo ani v souvislosti s uzavíráním předmětné smlouvy, neboť z povahy věci je zřejmé, že zdaleka ne všichni občané měli za minulého režimu možnost vycestovat z pracovních důvodů do zahraničí, byť za - z dnešního pohledu - nepříliš výhodných podmínek. Jestliže by Ústavní soud k názoru o znevýhodnění stěžovatele dospěl, logicky by musel zároveň konstatovat, že daleko více byli znevýhodněni ti občané, kteří možnost vycestování neměli vůbec. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka tvrzeného porušení čl. 1 a čl. 10 Ústavy ČR, protože z citovaných článků žádné ústavně zaručené konkrétní subjektivní veřejné právo, jehož by se stěžovatel mohl domáhat (případně i formou ústavní stížnosti), nevyplývá.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 3. 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu