ECLI:CZ:US:2007:1.US.635.05.1
sp. zn. I. ÚS 635/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy - Asociace svobodných odborů České republiky, se sídlem v Praze 2, Tyršova 6, právně zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Cardou, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2005, č. j. 28 Cdo 261/2005-81, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 11 Co 550/2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 5. 2003, č. j. 10 C 1003/2002-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a řádnou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž nebyl (ve sporu v němž měl postavení strany žalované) určen jako vlastník nemovitostí. Stěžovatel tvrdil, že vydáním těchto rozhodnutí bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soudy porušily zákonem stanovený postup, když ve vztahu ke klíčové otázce stěžovatelem zpochybňované právní subjektivity žalobce neprovedly jím navržené důkazy, což vedlo k nesprávným skutkovým závěrům, vadnému hodnocení důkazů a současně k nesprávnému právnímu posouzení věci, přičemž tyto vady svou povahou dosáhly takové intenzity, že byla porušena základní práva stěžovatele.
Z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 5. 2003, č. j. 10 C 1003/2002-43 Ústavní soud zjistil, že žalobce, Základní odborová organizace EQUI Bořeň - Svinčice byl určen vlastníkem nemovitostí, jejichž vlastníkem byl do té doby dle katastru nemovitostí stěžovatel. Soud nepovažoval za důvodnou námitku stěžovatele, že žalobce nemá právní subjektivitu, což mělo podle stěžovatele vyplývat ze stanov žalovaného, které rozsah právní subjektivity žalobce vázaly výhradně na akt určení, provedený žalovaným, který však nebyl učiněn. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti.
Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2004, č. j. 11 Co 550/2003-59 Ústavní soud zjistil, že krajský soud považoval odvolání stěžovatele za nedůvodné, a proto rozsudek okresního soudu potvrdil. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 261/2005 (srov. pod touto sp. zn. na www.nsoud.cz/rozhod.php), Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele bylo zamítnuto, když dovolací soud jako otázku zásadního právního významu řešil otázku právní subjektivity žalobce.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
V projednávané věci bylo třeba zohlednit právní názory Ústavního soudu vyslovené ve věcech týkajících se svobody sdružování.
Dne 12. 12. 2006 přijal I. senát Ústavního soudu nález sp. zn. I. ÚS 90/06 (srov. http://nalus.usoud.cz), v němž ve věci ústavní stížnosti téhož stěžovatele řešil otázku míry možné ingerence veřejné moci do spolkových otázek soukromoprávních organizací. Dospěl přitom k závěru, že: "Právní úprava práva na svobodné sdružování je založena na principu odloučenosti od státu, na principu členské samosprávy, do níž stát nesmí nijak zasahovat, neboť mu to zakazuje ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu, a též na principu práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, příp. jiným vnitřním předpisem. Pokud toto právo není využito, je případný následný soudní přezkum limitován; může se koncentrovat pouze do posouzení, zda byl dodržen procedurální postup při přijímání příslušného rozhodnutí." Dále dne 30. 10. 2007 přijala většina Pléna Ústavního soudu ČR nález sp. zn. Pl. ÚS 2/06, který se mj. týkal evidenčního principu právnických osob spolkového práva. Přitom evidenční princip vzniku odborových právnických osob byl i z jednou podstatných otázek řízení, z něhož vzešla i nyní projednávaná ústavní stížnost. Právní názor většiny Pléna se však nedotkl odlišného režimu vzniku tzv. církevních právnických osob a odborových organizací založeného ust. §9a zákona o sdružování (zákon č. 83/1990 Sb.). I. senát Ústavního soudu proto posoudil i nyní projednávanou věc shodně s výše citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 90/06.
Již okresní soud konstatoval (str. 5 napadeného rozsudku), že podle čl. 36 odst. 3 předmětných stanov odpovídaly jednotlivé odborové organizace a odborový svaz za své závazky samostatně, a proto musí mít právní subjektivitu; případná ztráta subjektivity měla být sjezdem odborového svazu zformulována zcela jednoznačně. Krajský soud dodal (rozsudek krajského soudu str. 6 dole), že toto právní posouzení se pohybovalo v mezích daných zákonem o sdružování, a že jednotlivé články stanov je třeba brát v jejich celku (str. 7 nahoře rozsudku krajského soudu), přičemž právě z celkového kontextu vyplývá, že žalobkyně měla právní subjektivitu. Nejvyšší soud ČR ve svém zamítavém rozsudku konstatoval, že: "žalobce nepozbyl právní subjektivitu, nabytou již jeho právním předchůdcem, a že jeho vlastnictví k předmětným nemovitostem není dotčeno omezením, které ve formě ingerence ústředního orgánu odborového svazu počalo průběžně limitovat rozsah vlastnictví základních organizací odborového svazu." (str. 4 odst. 3 rozsudku Nejvyššího soudu ČR). Obecné soudy své závěry transparentně odůvodnily a Ústavní soud z hlediska výše vymezeného rámce pro své rozhodování neshledal, že by napadená rozhodnutí byla přijata na základě postupu vybočujícího z rámce spravedlivého procesu.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ČR ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. listopadu 2007
Ivana Janů
předsedkyně senátu