Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.09.2002, sp. zn. I. ÚS 645/2000 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 110/27 SbNU 221 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.645.2000

sp. zn. I. ÚS 645/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti Ing. J. E., podnikatele , zastoupeného advokátem JUDr. J. F., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2000, sp. zn. 12 Co 101/2000, a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 10. 1999, sp. zn. 7 C 97/94, takto: Rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 10. 1999, sp. zn. 7 C 97/94, ve výroku sub I., a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2000, sp. zn. 12 Co 101/2000, ve výrocích sub I. a III., se zrušují. V ostatních výrocích rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 10. 1999, sp. zn. 7 C 97/94 (výroky sub II., III.), a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2000, sp. zn. 12 Co 101/2000 (výrok sub II.), se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: Okresní soud v Chebu v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl ve věci žalobce Z. s. K., a.s., proti stěžovateli (žalovanému) o 10,237.756,--Kč s přísl. ve výroku sub I. tak, že stěžovatel je povinen uhradit žalobci částku 1,153.041,--Kč. Ve výroku sub II. ohledně částky 9,084.715,--Kč byla žaloba zamítnuta. Výrokem sub III. byla stanovena povinnost žalobce uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 78.820,--Kč. V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud konstatoval, že mezi účastníky byla v říjnu 1992 uzavřena smlouva o dílo podle §536 odst. 1, 3 obchodního zákoníku, kterou se žalobce zavázal provést pro stěžovatele rekonstrukci hotelu T. ve F. L. spojenou s přístavbou a vybudováním kabelové přípojky elektřiny a stěžovatel se zavázal cenu díla (určenou způsobem stanoveným ve smlouvě) žalobci uhradit. V dodatku ke smlouvě č. 4 z května 1993 si smluvní strany stanovily podmínky úhrady ceny díla tak, že účtovaná cena musí být odsouhlasena technickým dozorem investora. Tomuto způsobu určení ceny a podmínek její úhrady odpovídala částka 14,193.246,--Kč, kterou měl stěžovatel, po odečtení zaplacených záloh a svých pohledávek, žalobci uhradit do 14. 3. 1994. Nebyla shledána důvodnou námitka stěžovatele, podle níž žalobce neměl právo na zaplacení ceny díla proto, že v době jeho předání dílo vykazovalo značné množství závad, takže nebylo splněno řádně dle §554 obchodního zákoníku. Okamžik zaplacení ceny byl podle smlouvy vázán na předání díla na základě předávacího protokolu. Jestliže k předání došlo 16. 12. 1993, vzniklo žalobci do 30 dnů po této události právo vystavit fakturu s 15denní splatností a stěžovateli povinnost cenu díla uhradit. Z protokolu ze 16. 12. 1993 je zřejmé, že při předání bylo zjištěno 557 zjevných závad, které byly zástupcem žalobce uznány oprávněnými s tím, že dojde k jejich odstranění, popř. k jednání o slevě. Pokud se tak nestalo, resp. odstraněno bylo pouze 97 z nich, byl stěžovatel oprávněn o slevu z ceny snížit cenu díla. Výše slevy z ceny byla zjištěna ze smlouvy, podle níž v případě zjištěných vad mělo být pozastaveno 10 % z ceny díla. Tomuto ujednání odpovídala částka 1,419.324,--Kč, kterou stěžovatel nebyl povinen žalobci uhradit, neboť k odstranění vad dosud nedošlo. Jako zbývající část ceny díla podle faktury č. 80001 byl tedy stěžovatel povinen uhradit částku 3,752.984,--Kč do 14. 3. 1994. Další nároky žalobce uplatněné ve výši 2,185.184,--Kč, tj. smluvní pokuta za prodlení s úhradou faktury vypočtená k 11. 4. 1994 ve výši 2,079.184,--Kč a smluvní pokuta za pozdní předání staveniště ve výši 106.000,--Kč, byly shledány oprávněnými pouze zčásti. Ve smlouvě byla stranami dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně v případě opožděných plateb objednatelem. Jedná se o platné ujednání, podle něhož, pokud stěžovatel nesplnil svoji povinnost a do 14. 3. 1994 neuhradil žalobci 3,752.984--Kč, je povinen zaplatit mu smluvní pokutu, která za dobu od 15. 3. 1994 do 11. 4. 1994 činila 105.083,--Kč. V této výši byla žalobci přiznána. Požadavek na smluvní pokutu za pozdní předání staveniště prý důvodný není, neboť v této části stěžovatel smlouvu neporušil. Dále se okresní soud zabýval pohledávkami stěžovatele namítanými k započtení, které byly vyúčtovány dopisy z 21. 3. 1994 a 25. 4. 1994. Jimi stěžovatel požadoval smluvní pokutu za pozdní předání díla ve výši 6.435.000,--Kč, konkrétně "za zpoždění prací termínovaných do 26. 4. 1993 od 27. 4. 1993 do 16. 12. 1993 a za zpoždění prací termínovaných do 30. 6. 1993 a 31. 7. 1993 od 1. 7. 1993 do 10. 2. 1994, kdy bylo staveniště vyklizeno, vždy ve výši 15.000,--Kč denně". Ze smlouvy o dílo soud zjistil, že strany dohodly tři termíny plnění etap prací. Pro případ nedodržení dohodnutých dat pak stanovily pokutu 15.000,--Kč denně. Dodatkem č. 4 sice dohodly náhradní dobu plnění na 30. 6. 1993, nebylo možno však z toho dovodit, že by tím vyloučily možnost účtování smluvní pokuty od 27. 4. 1993. Nedodržením povinnosti dokončit rekonstrukci hotelu do 26. 4. 1993 se tedy žalobce dostal do prodlení, přičemž splnění povinnosti bylo zajištěno smluvní pokutou. S ohledem na ustanovení §301 obchodního zákoníku, podle něhož nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje, přiznal soud stěžovateli smluvní pokutu ve výši 5.000,--Kč denně za dobu 27. 4. 1993 - 30. 6. 1993, tj. za 65 dní prodlení 325.000,--Kč, smluvní pokutu ve výši 10.000,--Kč denně za dobu 1. 7. 1993 - 31. 7. 1993, tj. 310.000,--Kč a smluvní pokutu ve výši 15.000,--Kč denně za dobu 1. 8. 1993 - 16. 12. 1993, tj. za 138 dní 2,070.000,--Kč. Celkem byla stěžovateli přiznána smluvní pokuta za porušení uvedené povinnosti žalobcem ve výši 2,705.000,--Kč. K odstupňování výše smluvní pokuty od 5.000,--Kč po dohodnutých 15.000,--Kč denně přitom došlo z toho důvodu, že teprve po dokončení rekonstrukce včetně fasády a vyklizení staveniště mohl stěžovatel objekt nerušeně užívat ke své podnikatelské činnosti. Bez kolaudace, k níž mohlo dojít až po provedení všech prací, provozování hotelu možné nebylo, takže ani škoda mu z toho důvodu nemohla vzniknout. Pokud stěžovatel požadoval k započtení i smluvní pokutu za neodstraněné vady díla, nebylo mu vyhověno. Pro případ neodstranění vad bylo sice ve smlouvě s pokutou uvažováno, ujednání v této části jsou prý však nesrozumitelná, neboť na jedné straně měla smluvní pokuta činit 0,1 % denně, a ze stejného důvodu pak byla sjednána ve výši 500,--Kč denně. Jedná se proto o úpravu podle §37 občanského zákoníku absolutně neplatnou. Požadavkem stěžovatele na náhradu škody, která mu měla jednáním žalobce vzniknout na úrocích a znemožněním využití hotelu klientelou od poloviny roku 1993, se soud nezabýval, protože v této části stěžovatel důkazní břemeno neunesl. Po provedení důkazů shledal okresní soud pohledávku žalobce důvodnou ve výši 3,858.041,--Kč, pohledávku stěžovatele pak ve výši 2,705.000,--Kč. Žalobci proto byla po započtení přiznána částka 1,153.041,--Kč a ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ze dne 16.6.2000, sp.zn. 12 Co 101/2000, ve výroku sub I., tj. ve výroku o povinnosti stěžovatele uhradit žalobci 1,153.041,--Kč a o povinnosti žalobce uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 78.820,--Kč, citovaný rozsudek Okresního soudu v Chebu potvrdil. Ve výroku sub II. rozhodl tak, že se odvolací řízení o odvolání žalobce proti výroku, jímž byla žaloba ve zbytku žalované částky zamítnuta, zastavuje. Ve výroku sub III. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění tohoto rozsudku konstatoval, že soud I. stupně provedl všechny důkazy, které mu účastníci na podporu svých tvrzení navrhli, přičemž ze skutkových zjištění dovodil také správné právní závěry. K námitkám stěžovatele obsaženým v jeho odvolání uvedl odvolací soud následující: Předmětné dílo bylo stěžovateli předáno dne 16. 12. 1993. Ve smlouvě o dílo účastníci ujednali, že celková faktura bude předložena do 30 dní po splnění poslední části dodávky. Žalobce svou povinnost fakturovat splnil, dne 31. 12. 1994 vyúčtoval stěžovateli dílo fakturou č. 30017, další upravené vyúčtování pak provedl fakturou č. 80001 dne 25. 2. 1994. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatele, že cena díla není splatná, neboť je nerozhodné, zda dílo převzaté stěžovatelem trpí vadami. Skutečnost, že dílo nebylo provedeno řádně, nemá na povinnost stěžovatele zaplatit jeho cenu žádný vliv. V takovém případě má stěžovatel právo na slevu, popř. na odstranění vad. Stěžovatel dále v odvolání namítal, že mu soud I. stupně nepřiznal smluvní pokutu za pozdní předání díla ve výši ujednané účastníky na 15.000,--Kč za každý den prodlení. K tomu odvolací soud připomněl, že mimořádné soudcovské zmírňovací právo upravené jak ustanovením §301 obchodního zákoníku pro souzený případ, tak i v §450 občanského zákoníku nebo v §183 zákoníku práce, použije soud nejen na návrh, "ale i podle okolností toho kterého případu". Hotel nemohl být od 26. 4. 1993 užíván v plném rozsahu, ani po prodloužení lhůty k plnění nemohl být užíván tak, aby tomuto stavu mohla odpovídat smluvní pokuta 15.000,--Kč denně. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem okresního soudu o absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě za neodstranění vad díla pro nesrozumitelnost podle ustanovení §37 občanského zákoníku, přičemž odkázal na odůvodnění tohoto závěru provedené soudem prvého stupně. Stěžovatel též vytýkal soudu, že mu nebyla započtena škoda za ztrátu, kterou měl utrpět tím, že hotel nemohl provozovat. O výši této škody však prý nebyl předložen žádný důkaz, a proto stěžovatel v tomto směru důkazní břemeno neunesl. Jestliže stěžovatel důvodně reklamoval u žalobce vady díla a o této věci se vede jiné řízení, bude v něm rozhodnuto o rozsahu vad a o eventuální povinnosti žalobce určitou částku stěžovateli vrátit. Ze všech uvedených důvodů byl rozsudek soudu I. stupně v části napadené odvoláním stěžovatele jako věcně správný a odpovídající zákonu potvrzen. Žalobce dále vzal své odvolání proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku zpět a proto odvolací soud řízení o něm zastavil. Stěžovatel napadl oba rozsudky obecných soudů ústavní stížností, v níž poukázal zejména na výrok sub I. rozsudku okresního soudu - jímž mu byla uložena povinnost uhradit žalobci částku 1,153.041,--Kč - který byl výrokem sub I. rozsudku krajského soudu potvrzen. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že podle smlouvy o dílo ze dne 26. 10. 1992 bylo dokončení díla a jeho připravení k převzetí stanoveno na den 26. 4. 1993. K tomuto termínu však žalobce dílo neměl dokončeno, a proto byl dodatkem smlouvy č. 4 ze dne 7. 5. 1993 stanoven náhradní termín na den 30. 6. 1993. Žalobce tedy uzavřel se stěžovatelem dodatek č. 4 v době, kdy již byl v prodlení a samotný dodatek neměl na běh prodlení vliv. Stěžovatel byl proto od okamžiku prodlení, tj. od 27. 4. 1993, oprávněn uplatňovat sjednanou smluvní pokutu jakožto pohledávku za žalobcem. Podle názoru stěžovatele splatnost ceny díla dosud nenastala, neboť dílo nebylo provedeno řádně vzhledem k tomu, že při jeho převzetí bylo zjištěno velké množství vad a nedodělků, z nichž žalobce podstatnou část neodstranil, a tedy dílo není dosud dokončeno. Dle dodatku č. 4 ke smlouvě o dílo bylo ujednáno, že žalobce předloží celkovou fakturu do 30 dnů po dokončení poslední části díla, tj. po odstranění všech vad a nedodělků uvedených v příloze zápisu o odevzdání a převzetí díla ze dne 16. 12. 1993. Podle ustanovení §324 odst. 3 obchodního zákoníku se obsah závazku žalobce změnil způsobem, který odpovídá nárokům stěžovatele vzniklým z vadného a neúplného plnění žalobcem, a závazek žalobce k řádnému provedení díla bude splněn uspokojením nároku stěžovatele, tj. odstraněním vad a nedodělků. Stěžovatel dílo s vadami a nedodělky převzal a nevyužil práva na odstoupení od smlouvy proto, aby dílo bylo, byť omezeně, užíváno a aby byla tak omezena výše škod, které stěžovateli hrozily. Plnil tak ustanovení §384 obchodního zákoníku, což nelze přičítat k jeho tíži. Obecné soudy se nesprávně domnívají, že výše slevy z ceny díla byla zjištěna, jestliže bylo ve smlouvě ujednáno, že v případě zjištěných vad bude pozastavena částka ve výši 10 % z ceny díla. Přitom bylo přehlédnuto ujednání, že překážkou k převzetí díla nebude pouze zjištění ojedinělých drobných vad. Při převzetí díla však bylo zjištěno a žalobcem uznáno 557 zjevných vad a nedodělků, což nelze považovat za vady ojedinělé. Dosud neodstraněné vady a nedodělky díla představují jeho znehodnocení a 10 % pozastávka ceny díla to nemůže vyvážit. Stěžovatel požadoval při převzetí díla odstranění těchto vad žalobcem, nikoli slevu z ceny díla. Žalobce sice navrhl poskytnutí slevy z ceny, a to pouze u vad estetického rázu, ale fakticky žádnou slevu neposkytl. Jestliže stěžovatel požadoval odstranění vad a nedodělků a nabízí se mu pouze sleva z ceny, jde o porušení jeho práva volby a o porušení ustanovení §437 obchodního zákoníku. Stěžovatel má za to, že v daném případě nebylo odůvodněno použití ustanovení §301 obchodního zákoníku, neboť výše sjednané smluvní pokuty za zpoždění v provedení díla ve výši 15.000,--Kč za každý den prodlení není nepřiměřená hodnotě a významu díla, nehledě k tomu, že tato nepřiměřenost není v odůvodnění rozsudku náležitě vysvětlena. Výše pokuty přitom činila pouze 0,109 % ze zajišťované povinnosti denně a žalobce v průběhu celého soudního řízení nenavrhl soudu její snížení. Sjednaná výše smluvní pokuty za zpoždění v provedení díla je srovnatelná se smluvní pokutou sjednanou pro případ neplnění platebních podmínek stěžovatelem, jejíž výši 0,1 % denně soud potvrdil. V této otázce nebylo měřeno oběma stranám stejně. Soud I. stupně zdůvodnil nepřesvědčivě snížení smluvní pokuty za zpoždění v provedení díla oproti ujednání ve smlouvě tím, že teprve celé dokončené dílo, včetně fasády a vyklizení staveniště, mohl stěžovatel užívat k podnikatelské činnosti a že provozování bez kolaudace nebylo možné, tudíž ani škoda nemohla vzniknout. Toto zdůvodnění však není správné, neboť ve smlouvě byly dohodnuty lhůty k provedení ucelených, samostatně provozuschopných částí právě proto, aby tyto dokončené části mohly být převzaty, kolaudovány a užívány. Smluvní závazky není možno spojovat s kolaudací. Předmětem díla s lhůtou plnění do 26. 4. 1993 byla celá historická budova včetně schodiště, která po řádném provedení mohla být samostatně kolaudována. Přístavba by pak byla kolaudována dodatečně po jejím úplném dokončení. Co se týče provedení fasády s lhůtou plnění do 31. 7. 1993, nemohlo to mít žádný vliv na užívání objektu ani na jeho kolaudaci. Mimo to ucelené části díla s lhůtami plnění do 26. 4. 1993, 30. 6. 1993 a 31. 7. 1993 nemohly být užívány a kolaudovány jen pro neplnění závazku žalobcem, v uvedených termínech byly teprve hrubě rozpracovány. Ve věci smluvní pokuty obecné soudy pochybily, jestliže samy změnily obsah závazků ze smlouvy. Výrazným snížením smluvní pokuty ve prospěch žalobce došlo k zásadní změně postavení účastníků smluvního vztahu, aniž by toto snížení někdo navrhoval nebo očekával. Obecné soudy nezapočetly ani další pohledávky stěžovatele vůči žalobci, byť to stěžovatel navrhoval. Jde o smluvní pokuty za zpoždění v provedení díla po datu 16. 12. 1993 podle ustanovení §324 odst. 4 obchodního zákoníku, neboť žalobce vady díla neodstranil dosud. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že ujednání o smluvní pokutě za neodstraněné vady je nesrozumitelné, a proto podle §37 občanského zákoníku neplatné. V tomto ujednání šlo o smluvní pokuty za neodstranění reklamovaných vad v záruční době; pro případ neodstranění reklamovaných vad do jednoho měsíce byla sjednána pokuta 0,1 % z ceny díla, a to jednorázově, nikoliv denně (čl. 9.2. smlouvy o dílo) a za nedodržení dohodnutých termínů k odstranění reklamovaných vad pokuta ve výši 500,--Kč za každý den prodlení (čl. 9.3. smlouvy o dílo). Tato ujednání nelze považovat za nesrozumitelná a neplatná, neboť obě tyto smluvní pokuty mají svůj význam - motivovat povinného k odstranění vad nejpozději do jednoho měsíce, resp. činit povinného odpovědným za nedodržení dohodnutých lhůt k odstranění vad. Ujednání byla smluvními stranami převzata z ustanovení §295 odst. 2 a 3 bývalého hospodářského zákona (zákon č. 80/1989 Sb.), jsou proto srozumitelná a pokud se na nich smluvní strany dohodly, jsou i platná. Ohledně vad zjištěných při odevzdání a převzetí díla nejde ve skutečnosti o vady reklamované, nýbrž o změnu závazku žalobce podle ustanovení §324 odst. 3 a 4 obchodního zákoníku. Soud I. stupně se dále nezabýval ani návrhem stěžovatele na započtení náhrady škody proto, že prý stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Stěžovatel je však toho názoru, že nebylo-li možné prokázat skutečnou výši škody a ušlého zisku, měl soud k upřesnění výše škody vzniklé stěžovateli použít ustanovení §381 obchodního zákoníku. Podle názoru stěžovatele nenastala splatnost dohodnuté ceny díla, jestliže dílo není dokončeno (článek 5 ve znění dodatku č. 4 ke smlouvě). Závazek zhotovit dílo řádně a včas nebyl žalobcem naplněn, a proto nemůže - za této situace - požadovat zaplacení ceny jako kdyby bylo dílo provedeno v souladu se smlouvou. Stěžovatel od žalobce požadoval odstranění vad díla, má proto právo na přiměřenou slevu z ceny do doby, než budou vady odstraněny. Vedle toho se stěžovatel domáhá práva "v rámci obrany uplatnit své pohledávky za zhotovitelem z titulu sjednané smluvní pokuty, které specifikoval ve svých podáních". Stěžovatel tyto započitatelné pohledávky a protinároky navrhoval započíst do výše oprávněných nároků žalobce. Obecné soudy se těmito pohledávkami stěžovatele vůči žalobci nezabývaly, byť byly uplatněny řádně a včas formou vzájemného návrhu podle §98 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Nároky stěžovatele spočívají v tom, že žalobce nedodržel termín dokončení, čímž způsobil škodu stěžovateli a ten použil sjednané smluvní pokuty. Měl-li soud pochybnosti o některém z nároků stěžovatele, měl postupovat podle ustanovení §120 odst. 3 věta první o.s.ř. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil. Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se v odvolacím řízení zabýval všemi skutkovými tvrzeními, která stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně obsáhle zmiňuje. Proto odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Současně zdůraznil, že ani procesní práva stěžovatele v daném řízení nebyla porušena. Souhlasí s tím, aby bylo v řízení před Ústavním soudem upuštěno od ústního jednání. Okresní soud v Chebu jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud stěžovatel tvrdí, že uplatnil své pohledávky formou vzájemného návrhu, zřejmě zaměňuje dva procesní instituty - námitku započtení upravenou v ustanovení §98 o.s.ř. a vzájemný návrh upravený v §97 o.s.ř., o němž soud rozhoduje ve výroku rozsudku a který mj. podléhá poplatkové povinnosti. V případě stěžovatele se jednalo o námitku započtení, kterou žádal započíst své pohledávky, jež mu vznikly vůči žalobci z titulu smluvní pokuty za pozdní předání díla žalobcem a z titulu smluvní pokuty z důvodu vad díla a náhrady škody způsobené mu jednáním žalobce. Všemi těmito pohledávkami vznesenými k započtení se soud zabýval, na výslovnou žádost stěžovatele (č.l. 34 spisu) je posuzoval jako obranu proti žalobcem uplatněnému nároku a shledal jejich částečnou důvodnost. Stěžovatel zkresluje obsah smluvního ujednání ve svůj prospěch, jestliže srovnává smluvní pokutu za prodlení s placením ceny díla ve výši 0,1 % denně se smluvní pokutou za pozdní předání díla ve výši 15.000,--Kč denně (ta činí podle jeho názoru v přepočtu 0,109 % denně), jako by byly v obou případech prakticky stejné, přičemž smluvní pokuta dohodnutá ve prospěch žalobce snížena soudem nebyla. Pomíjí však, že pokuta ve výši 0,1 % byla dohodnuta z částky fakturované a nezaplacené, nikoliv z ceny celého díla, a že pokuta za pozdní předání díla činila ve dnech od 1. 8. 1993 do 16. 12. 1993, kdy byl žalobce v prodlení s předáním všech tří dílčích etap, celkem 45.000,--Kč denně. Tato skutečnost byla jedním z důvodů, pro které byla smluvní pokuta soudem podle §301 obchodního zákoníku snížena a za požadované období od 27.4.1993 do 16.12.1993 odstupňována částkami 5.000,--, 10.000,-- a 15.000,--Kč denně. K prokázání údajného vzniku škody a její výše stěžovatel nenabídl žádný důkaz a jeho tvrzení se v tomto směru omezilo pouze na jedinou větu, z níž nebylo zřejmé, z čeho sestávala požadovaná částka 6,764.587,--Kč a z jakého důvodu měla stěžovateli vzniknout škoda na úrocích a na ušlém zisku požadovaném pro údajnou nemožnost provozovat hotel v druhém pololetí roku 1993. Povinnost prokázat svá tvrzení je přitom účastníku uložena §120 odst. 1 o.s.ř. Další námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti byly obsaženy již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, takže se jimi zabýval odvolací soud. V ostatním okresní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Podle stanoviska okresního soudu ústavní stížnost není důvodná a nebude-li odmítnuta, měla by být zamítnuta. Okresní soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem. Vedlejší účastník řízení, Z. s. K., a.s., za něhož jedná správce konkursní podstaty Mgr. M. Š., ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na rozhodnutí obecných soudů a uvedl, že stížnost považuje za nedůvodnou. Na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání ve věci upustil. Ústavní stížnost je v podstatné části důvodná. 1) Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti(např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp.zn. III.ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Ústavní soud dále odkazuje na svoji ustálenou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud např. uvedl, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí" (nález sp.zn. III.ÚS 103/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 121). "Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy" (nález sp.zn. III.ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257). 2) Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, jakož i řízení jim předcházející z hlediska všech uplatněných stížnostních námitek, a to za použití výše citované vlastní judikatury. Dospěl k závěru, že námitka stěžovatele, jež směřovala proti posouzení ujednání smluvních stran dle článků 9.2. a 9.3. smlouvy o dílo, upravujících smluvní pokuty pro případ neodstranění reklamovaných vad, jakožto ujednání absolutně neplatných podle §37 občanského zákoníku, je namístě. Ústavní soud nemohl přisvědčit odůvodnění rozsudku okresního soudu, že šlo v tomto případě o smluvní ujednání nesrozumitelné. Soud I. stupně dovodil, že byla sjednána z téhož důvodu dvojí smluvní pokuta v rozdílné výši, jednou ve výši 0,1 % z ceny díla denně (čl. 9.2.), podruhé v částce 500,--Kč denně (čl. 9.3.). Tato argumentace je však v rozporu s textem smlouvy, neboť pokuta v čl. 9.2. smlouvy je koncipována - na rozdíl od pokut v čl. 9.3. - jako jednorázová, počítaná zvlášť pro každý případ nevyřízené reklamace. Ze znění obou ujednání lze přitom dovodit podstatu a účel obou smluvních pokut, které nelze považovat za totožné. Současně není důvodu se domnívat, že by obě ujednání nemohla obstát vedle sebe, neboť jejich vzájemná rozpornost ze smlouvy dovodit nelze. Právní závěr okresního soudu o neplatnosti uvedených ujednání mohl být korigován odvolacím soudem, pokud by byl při výkladu těchto sporných pasáží smlouvy přihlédl k vysvětlení stěžovatele (obsaženému v jeho odvolání), že úmyslem smluvních stran bylo převzít do smlouvy ustanovení §295 odst. 2 a 3 dříve platného hospodářského zákona. Tak bylo možné překlenout případné formulační nedostatky v předmětné části smlouvy. Odvolací soud se však touto námitkou v odůvodnění svého rozsudku konkrétně nezabýval a bez bližšího odůvodnění se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně. V tomto postupu spatřuje Ústavní soud porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny neboť právní závěr obecných soudů o neplatnosti ujednání čl. 9.2. a 9.3. smlouvy o dílo se jeví být - i s ohledem na nedostatečné odůvodnění tohoto závěru - v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Je proto nezbytné, aby se obecné soudy otázkou vzniku nároků stěžovatele na úhradu smluvních pokut dle uvedených sporných ujednání smlouvy o dílo opětovně zabývaly a aby se s nimi dostatečně vypořádaly. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti v podstatné části vyhověl a napadený rozsudek Okresního soudu v Chebu ve výroku sub I., jakož i napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výrocích sub I. a III. zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. 3) Pokud jde o ostatní stěžovatelovy námitky, má Ústavní soud za to, že ústavněprávní roviny nedosahují a proto je neakceptoval. Namítaná otázka splatnosti (resp. nesplatnosti) ceny díla byla řešena obecnými soudy v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí 33 Cdo 894/98). Podle protokolu o odevzdání a převzetí díla ze dne 16.12.1993 bylo dílo stěžovatelem převzato jako dokončené vyjma drobných vad a nedodělků specifikovaných v příloze, které stěžovatel u žalobce - zhotovitele reklamoval. Obsah závazku zhotovitele se tak podle §324 odst. 3 obchodního zákoníku změnil způsobem, který odpovídá nárokům stěžovatele vzniklým z vadného plnění. To nemělo vliv na povinnost stěžovatele uhradit cenu díla po předložení celkové faktury žalobcem, stěžovatel však v souladu s §564 a §439 odst. 4 obchodního zákoníku nebyl povinen do doby odstranění vad platit část ceny díla odpovídající jeho nároku na slevu z důvodu těchto vad. Pro tento případ bylo účastníky v čl. 5 smlouvy o dílo dohodnuto pozastavení platby ve výši 10 % z faktury. V uvedeném rozsahu byla také fakturovaná částka soudem snížena. Co se týče snížení smluvní pokuty za zpoždění v provedení díla, šlo o uplatnění moderačního práva soudu dle §301 obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu nevybočilo z mezí uvedeného ustanovení, nelze v jeho aplikaci spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Pokud jde o návrh stěžovatele na započtení náhrady škody způsobené mu nemožností provozovat hotel v důsledku opoždění prací žalobce, nebylo ze spisu Okresního soudu v Chebu zjištěno, že by stěžovatel v tomto směru předložil soudu jakékoli důkazy; ostatně ani v ústavní stížností se žádných nedovolává. Není též zřejmé, jakým způsobem vyčíslil požadovanou částku náhrady škody, resp. z čeho tato částka sestává. Za těchto okolností mu obecné soudy stěží mohly přiznat ušlý zisk podle kritérií §381 obchodního zákoníku, neboť i výpočet tzv. abstraktního ušlého zisku musí poškozená strana hodnověrně doložit. K námitce stěžovatele uvedené na poslední straně ústavní stížnosti, že své pohledávky vůči žalobci uplatnil řádně a včas formou vzájemného návrhu podle §98 o.s.ř. a že se jimi obecné soudy nezabývaly, nezbývá než dodat, že zde stěžovatel zaměňuje instituty vzájemného návrhu a námitky započtení. Stěžovatel totiž po celou dobu řízení navrhoval započíst své pohledávky v rámci své obrany toliko do výše oprávněných nároků žalobce, takže o vzájemný návrh nešlo. 4) Pokud ústavní stížnost směřovala i proti dalším výrokům rozsudku Okresního soudu v Chebu (výroky sub II., III.) a rozsudku Krajského soudu v Plzni (výrok sub II.), byla odmítnuta. Ve vztahu k těmto zbývajícím výrokům měl totiž stěžovatel před obecnými soudy materiálně úspěch, takže v tomto rozsahu byl návrh podán někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) cit. zákona]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. září 2002