Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.06.2000, sp. zn. I. ÚS 645/99 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 94/18 SbNU 321 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.645.99

sp. zn. I. ÚS 645/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti O. F. U., zastoupeného advokátem JUDr. V. J., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. Nt 401/1999, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1999, sp. zn. 44 To 1401/99, takto: I. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. Nt 401/99, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1999, sp. zn. 44 To 1401/99, se zrušují. II. Část návrhu, kterou se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze a vyšetřovateli Policie ČR z Úřadu vyšetřování pro Prahu 5 zakázal porušování práv a svobod stěžovatele a přikázal jim, aby obnovili stav před porušením práv, se odmítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným usnesením rozhodl tak, že se stěžovatel bere do vazby podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu. V odůvodnění tohoto usnesení obvodní soud uvedl, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že - společně s L. B. - jako jednatelé firmy U. I. v letech 1996 a 1997 odebírali pivo od pivovaru R., a to na zmíněnou firmu i na firmy jiné, přičemž později za odběr piva přestali platit. Tímto jednáním prý způsobili Ing. P. S. škodu ve výši 2.083.969,91 Kč. Pokud jde o vazební důvod podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a), obvodní soud uvedl, že hrozí důvodné nebezpečí, že by se stěžovatel v případě ponechání na svobodě mohl trestnímu stíhání a hrozícímu trestu vyhýbat tím, že by se ukrýval nebo uprchl. Stěžovatel je totiž cizinec, který má povolení k pobytu na našem území do července roku 2000, avšak stále se pohybuje mezi ČR a svojí vlastí; v ČR je vázán toliko firmou, v souvislosti s níž se měl dopustit zmíněné trestné činnosti, "takže mu nic nebrání v tom, aby se svou rodinou vycestoval zpět do své vlasti, čímž by se stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným". Je rovněž důležité, že byl zadržen právě v souvislosti s pokusem opustit území ČR přes hraniční přechod v Chotěbuzi. Stěžovateli za spáchanou trestnou činnost hrozí vysoký trest odnětí svobody (5-12 let), přičemž "právě výše způsobené škody odůvodňuje reálnost uložení přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody". Vazební důvod podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) obvodní soud spatřoval v tom, že by se stěžovatel mohl domlouvat s podezřelým L. B. (který dosud nebyl zadržen) na dalším způsobu obhajoby. Stěžovatel se měl dopustit trestného činu ve spolupachatelství, "do současné doby nevypovídal, proto nejméně do doby jeho řádného výslechu za přítomnosti zvoleného obhájce tento důvod vazby bude dán". Soud rovněž dospěl k závěru, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán, že má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal stěžovatel (§67 odst. 2 trestního řádu). Městský soud v Praze napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 zamítl. V jeho odůvodnění především odkázal na citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, s nímž se ztotožnil, neboť stěžovatel je cizím státním občanem, který může území ČR kdykoliv opustit, "což dle vlastního doznání opakovaně činí". Na území ČR je vázán k firmě U. I., nicméně stíhané trestné činnosti se měl dopustit právě v souvislosti s činností této firmy. Městský soud v Praze zdůraznil, že stěžovatel byl zadržen právě v okamžiku, kdy se pokoušel o přechod státní hranice a proto prý je plně odůvodněna obava, že by se mohl v případě ponechání na svobodě trestnímu stíhání a hrozícímu vysokému trestu vyhýbat. Ohledně vazebního důvodu podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu městský soud uvedl, že je dáno důvodné podezření, že by stěžovatel mohl mařit objasňování skutečností závažných pro trestní řízení tím, že by se pokusil ovlivňovat L. B., s nímž se měl stíhané trestné činnosti dopustit. Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti zejména namítl, že napadenými usneseními obecných soudů byly porušeny čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a odst. 5, čl. 14 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, 2 a 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 1-4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 5 odst. 1 a 3, čl. 6 odst. 1-3 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tuto protiústavnost stěžovatel spatřuje zejména v tom, že mu bylo sděleno obvinění, byť v té době nic nenasvědčovalo tomu, že předmětný skutek má všechny znaky trestného činu a že jej spáchal stěžovatel. V době návrhu na vzetí do vazby prý neexistoval ani vyšetřovací spis a vyšetřovatel měl k dispozici pouze "změť nejasných kopií dokumentů" (protože ještě dne 19. 11. 1999, tzn. 10 dnů po podání návrhu na vzetí do vazby, vyšetřovatel nebyl schopen právnímu zástupci stěžovatele předložit řádně vedený vyšetřovací spis), včetně trestního oznámení ing. S. (který od pivovaru R. převzal pohledávku vůči firmě U. ve výši cca 2,1 mil. Kč) na nejmenovaného pachatele. V záznamu o sdělení obvinění se údajně objevila nepravdivá tvrzení a vyšetřovatel především ignoroval výpověď svědka V., neboť firma U. pivo sama neodbírala, nýbrž pouze zprostředkovávala jeho prodej jiným subjektům a inkasovala platby za dodané pivo, které odevzdávala pivovaru. Pivovar nedostal za některé dodávky zaplaceno proto, že pivo nebylo z důvodů vad propuštěno celními orgány jiných zemí nebo přijato adresáty dodávek. Jednalo se tedy o typický obchodněprávní spor a nikoliv o trestní věc, takže tímto postupem byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož není možno někoho trestně stíhat za pouhou neschopnost dostát svým smluvním závazkům. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v návrhu státního zástupce na jeho vzetí do vazby ze dne 9. 11. 1999 se tvrdí, že L. B. nebyl dosud zadržen, avšak ve skutečnosti bylo L. B. sděleno obvinění již dne 20. 7. 1999 a dne 4. 8. 1999 se dostavil B. k vyšetřovateli, který jej jako obviněného vyslechl. Státní zástupce prý proto zjevně manipuloval s fakty a tím porušil čl. 40 odst. 1 Listiny. Základní práva stěžovatele podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny údajně porušil Obvodní soud pro Prahu 5 tím, že stěžovateli neumožnil poradit se se svým obhájcem a neumožnil, aby byl obhájce přítomen u jeho výslechu. V protokolu ze dne 10. 11. 1999 se sice objevila věta "beru na vědomí, že se soud pokusil vyrozumět obhájce JUDr. K.", leč tato věta prý neodpovídá skutečnosti a proto také stěžovatel odmítl protokol podepsat, neboť soud znal jméno zvoleného obhájce již dne 9. 11. 1999 ve 14.05 hod., kdy mu byl doručen návrh na vzetí do vazby. Obvodní soud prý své rozhodnutí vydal na základě zcela nepravdivých skutečností, ačkoliv mu musel být znám skutečný stav věci. Z vyšetřovacího spisu totiž vyplývalo, že L. B. byl v té době již obviněný (a nikoliv podezřelý), že ve věci již dobrovolně vypovídal a že se tedy stíhání nevyhýbal, takže důvod koluzní vazby nemohl spočívat v tom, že stěžovatel by se mohl domlouvat s podezřelým L. B. Rovněž vazební důvod nemohl spočívat v tom, že stěžovatel dosud nevypovídal, neboť tím jen využil svého zákonného práva (nevypovídat), za což jej nelze trestat vzetím do vazby a tak si vynucovat výpověď. Také tzv. útěková vazba v případě stěžovatele údajně nebyla dána, neboť sice byl zadržen na hraničním přechodu v Chotěbuzi, leč jednalo se jen o jednu z jeho pravidelných služebních cest. O vazbě bylo rozhodnuto, aniž by se kdokoliv pokusil doručit stěžovateli sdělení obvinění či předvolání k jakémukoliv vyšetřovacímu úkonu. Sama skutečnost zadržení na hraničním přechodu proto nemůže představovat vazební důvod. S ohledem na skutečnost, že spoluobviněný B. je stíhán na svobodě, zakládá napadené rozhodnutí i (stěžovatelovu) diskriminaci, neboť "jediným skutečným důvodem, proč byla omezena osobní svoboda stěžovatele, je jeho jiná státní a národní příslušnost". Obdobně protiústavně prý postupoval Městský soud v Praze. Proto stěžovatel navrhl, aby byla napadená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze zrušena, aby Ústavní soud zakázal státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze a vyšetřovateli Policie ČR z úřadu vyšetřování pro Prahu 5, aby pokračovali v porušování práv a svobod stěžovatele, a domáhal se toho, "aby obnovili stav před porušením těchto základních práv a svobod stěžovatele". Stěžovatel na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní soud pro Prahu 5 a Městský soud v Praze a vedlejší účastníci řízení - Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 a Městské státní zastupitelství v Praze. Obvodní soud pro Prahu 5 v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a konstatoval, že předložený spisový materiál obsahoval dostatek nutných podkladů pro rozhodnutí. Ke snaze o vyrozumění obhájce skutečně došlo, nicméně předtím bylo nutné dohodnout termín s eskortou a s tlumočníkem a podle úředního záznamu telefon obhájce opakovaně vyzváněl jako obsazený. Obvodní soud pro Prahu 5 na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Městský soud v Praze označil ústavní stížnost za nedůvodnou. Namítl, že vazební důvod podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu nebyl shledán jen v tom, že stěžovatel je cizinec, nýbrž také ve skutečnosti, že je stíhán pro závažnou trestnou činnost, za níž mu hrozí vysoký trest a že byl zadržen při pokusu o přechod státní hranice. Nebyl tedy diskriminován kvůli své národnosti, leč skutečnost, že na území ČR nemá žádnou vazbu (s výjimkou svých podnikatelských aktivit), vedla k závěru, že je dána obava ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu (útěkové vazba). Není prý v rozporu ani se zákonem ani s Listinou, jestliže si stát, na jehož území se trestní řízení vede, zajistí přítomnost obviněného na úkonech trestního řízení. Konkrétní důvody, pro které může být obviněný vzat do vazby, musí být dostatečným a odůvodněným podkladem pro rozhodnutí, nelze však vyžadovat, aby soud učinil naprosto jistý závěr o tom, že se např. obviněný bude skrývat nebo že uprchne. Městský soud v Praze konečně prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo. Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že opatření o sdělení obvinění pro trestný čin podvodu převzal pouze L. B. a nikoliv stěžovatel. Protože prý nebyl znám jeho pobyt, bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání a byl zadržen dne 8. 11. 1999 na hraničním přechodu v Chotěbuzi. Námitku stěžovatele, že jeho protiprávní jednání je pouze obchodně právním sporem, označilo městské státní zastupitelství za "subjektivní právní názor obhájce". Tvrzení, že se státní zástupce v návrhu na vzetí do vazby snažil soud zmást nepravdivými skutečnostmi, prohlásilo za "zcela absurdní", protože "státním zástupcem uvedená skutečnost, že obviněný B. dosud nebyl zadržen, byla a je v podstatě pravda, po svém výslechu byl vyšetřovatelem propuštěn, neboť důvody na jeho vzetí do vazby neshledal a tyto dosud ani nenastaly". Proto Městské státní zastupitelství v Praze považuje všechna tvrzení stěžovatele za nepodložená a zkreslená a uvádí, že se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdává. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod, což znamená, že její použití předpokládá vyčerpání všech ostatních procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Z uvedených důvodů se Ústavní soud - v souzené věci - nezabýval námitkami stěžovatele, jimiž zpochybňuje samu trestně právní kvalifikaci skutku, za který je trestně stíhán. K posouzení toho, zda předmětný skutek skutečně lze považovat za trestný čin nebo toliko za obchodně právní spor, jsou v první řadě oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto směru stále provádějí potřebné dokazování; Ústavnímu soudu proto nepřísluší v této fázi trestního řízení - jestliže rozhoduje toliko o ústavní stížnosti proti usnesení soudu o vzetí do vazby - jejich dosavadní postup v tomto směru zpochybňovat. V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Při posuzování ústavnosti zásahů orgánů veřejné moci do osobní svobody (čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy) vychází Ústavní soud z toho, že ochrana osobní svobody představuje jedno z nejvýznamnějších základních lidských práv. O tom svědčí i systematické zařazení tohoto práva do hlavy druhé oddílu prvního Listiny, označeného "Základní lidská práva a svobody". Je zřejmé, že ústavní výjimky z uvedeného práva je třeba vykládat způsobem restriktivním a zásahy do něj musí být činěny přiměřeně citlivě. Z této úvahy vycházel Ústavní soud i při hodnocení ústavnosti napadených usnesení obecných soudů. Obecné soudy v prvé řadě v souzené věci shledaly existenci vazebního důvodu zakládajícího tzv. útěkovou vazbu podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Tu obecné soudy odůvodnily zejména tak, že stěžovatel je cizinec, který má v České republice povolení pobytu do července roku 2000, pohybuje se mezi ČR a svojí vlastí a k ČR je vázán toliko firmou, v souvislosti s níž se měl dopustit předmětné trestné činnosti. Stěžovatel může kdykoli opustit území ČR, což i dle vlastního doznání opakovaně činí. Stěžovateli konečně hrozí vysoký trest odnětí svobody a byl zadržen v souvislosti s pokusem opustit území republiky. K tomu Ústavní soud uvádí, že za skutečnost odůvodňující vzetí do vazby nemůže být jako dostačující akceptováno to, že stěžovatel je cizím státním občanem, což "vytváří pouze abstraktní možné nebezpečí, nikoli konkrétní skutkově podloženou hrozbu, jež má být vazbou odstraněna" (nález sp. zn. II. ÚS 347/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 349). V souzené věci Ústavní soud nepřijal tvrzení, že jedinou stěžovatelovu vazbu k České republice představují jeho aktivity ve firmě U., v souvislosti s níž je trestně stíhán. Jak totiž vyplývá z předmětného vyšetřovacího spisu, se stěžovatelem v České republice zřejmě bydlí jeho rodina (manželka a dcera, č.l. 39), on sám žije v České republice již od roku 1993, tzn. šest let, a jeho podnikatelské aktivity se neomezují pouze na firmu U., ale podniká i ve firmě další (č.l. 10, kde stěžovatel je podle výpisu z obchodního rejstříku jednatelem firmy N.K.V., s.r.o.). Z toho je zřejmé, že vztah stěžovatele k České republice se neredukuje toliko na jeho činnost ve firmě U. a toto tvrzení obecných soudů proto nemá oporu v provedených důkazech. Tzv. útěková vazba nemůže být opodstatněna ani (pouze) tím, že stěžovatel byl zadržen na hraničním přechodu nebo že kdykoliv může opustit území České republiky. Stěžovatel totiž vzhledem ke svým podnikatelským aktivitám často cestoval, a to i mimo Českou republiku, a z této samotné skutečnosti naplnění uvedeného vazebního důvodu rovněž dovozovat nelze. Rovněž nelze důvod útěkové vazby spatřovat v samotné skutečnosti, že stěžovatel může kdykoliv opustit území České republiky, neboť svoboda pohybu je ústavně zaručena (čl. 14 Listiny) a z důvodu realizace tohoto základního práva není možno dovozovat existenci uváděného vazebního důvodu. Jak navíc vyplývá z předmětného vyšetřovacího spisu, Policie ČR před sdělením obvinění sice učinila několik neúspěšných pokusů o zastižení stěžovatele (č.l. 26 a násl.), nicméně nelze důvodně tvrdit, že stěžovatel se orgánům činným v trestním řízení vyhýbal, jestliže se dne 4. 8. 1999 na Obvodní úřad vyšetřování Praha 5 dostavil za účelem podání vysvětlení (č.l. 9). Ze všech zmíněných důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že v případě stěžovatele tzv. útěkový vazební důvod ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu dán nebyl. Obecné soudy dále shledaly existenci vazebního důvodu podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu (tzv. koluzní vazba), kterou spatřovaly v tom, že by se stěžovatel mohl domlouvat s obviněným B., jenž prý v době rozhodování o vazbě stěžovatele dosud nebyl zadržen. Obvodní soud navíc uvedl, že stěžovatel dosud nevypovídal a proto prý tento vazební důvod bude dán nejméně do doby jeho řádného výslechu za přítomnosti zvoleného obhájce. V tomto směru Ústavní soud z předmětného vyšetřovacího spisu zjistil, že námitka stěžovatele, že L. B. bylo sděleno obvinění již přípisem ze dne 16. 7. 1999, že se B. dne 4. 8. 1999 dostavil k vyšetřovateli (který jej vyslechl) a že stěžovatel byl vzat do vazby až více než o tři měsíce později, je opodstatněná, neboť koresponduje s obsahem tohoto spisu (č.l. 1 a 2). Za těchto okolností proto koluzní vazební důvod stěžovatele, spočívající v tom, že L. B. dosud nebyl zadržen, takže by se s ním stěžovatel mohl domlouvat, v době rozhodování o stěžovatelově vazbě již nemohl být dán. Existenci tohoto vazebního důvodu nelze dovodit ani z toho, že stěžovatel v době rozhodování o vzetí do vazby dosud nebyl řádně vyslechnut za přítomnosti obhájce. Jak totiž vyplývá z protokolu ze dne 10. 11. 1999, sepsaného před Obvodním soudem pro Prahu 5 (č.l. 4 soudního spisu), stěžovatel při tomto výslechu využil svého zákonného práva a vyslovil, že odmítá k věci vypovídat (byť ve skutečnosti k otázce doručování písemností výpověď učinil). Ústavní soud opakovaně judikoval, že "za maření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení, jež může odůvodňovat rozhodnutí o vazbě, nelze nikdy považovat jednání, jež je součástí práva obviněného na obhajobu" (nález sp. zn. III. ÚS 148/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 65). Koluzní vazební důvod může být dán pouze - při splnění všech zákonných podmínek - tehdy, jestliže zájem na objasňování trestného činu převyšuje zájem na svobodě jednotlivce (k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 264/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, str. 261). Jak však vyplývá z obsahu spisu, v daném případě obecné soudy dostatečně přesvědčivě nezdůvodnily, v čem tento zájem na objasňování trestného činu má před svobodou stěžovatele prioritu, jestliže v době rozhodování o vazbě byl již obviněný B. vyslechnut a odmítnutím vypovídat stěžovatel pouze využil svého ústavně zaručeného základního práva podle čl. 40 odst. 4 Listiny; ani v této skutečnosti - jak je uvedeno výše - tedy není možno důvod koluzní vazby spatřovat. Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že obecné soudy napadenými usneseními porušily stěžovatelovo právo na ochranu osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Za této situace již Ústavní soud dále nezkoumal tvrzené porušení dalších ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť by to bylo nadbytečné. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze zrušil. Tu část petitu ústavní stížnosti, v níž se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze a vyšetřovateli Policie ČR z úřadu vyšetřování pro Prahu 5 zakázal porušování práv a svobod stěžovatele a přikázal jim, aby obnovili stav před porušením práv, Ústavní soud odmítl. Navrhovaný výrok by totiž mohl Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vydat pouze tehdy, jestliže by porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí. Za situace, kdy stěžovatel napadl usnesení (tzn. rozhodnutí) obecných soudů a nikoliv "jiný zásah orgánu veřejné moci", a Ústavní soud tato usnesení zrušil, však k rozhodování o této části ústavní stížnosti Ústavní soud není příslušný a nezbylo mu proto než tuto část návrhu odmítnout §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 21. 6. 2000