ECLI:CZ:US:2013:1.US.659.13.1
sp. zn. I. ÚS 659/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. KRKA, továrna zdravil, d.d., Novo mesto, sídlem Šmarješka cesta 6, 8501 Novo mesto, Slovinsko, 2. KRKA ČR, s. r. o., IČ: 65408977, sídlem Mezibranská 7/579, Praha 1, obě stěžovatelky zastoupeny advokátem Mgr. Hynkem Peroutkou, Na Příkopě 15/583, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2012 č. j. 3 Cmo 306/2012-165 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012 č. j. 2 Nc 1069/2012-21 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 18. 2. 2013 stěžovatelky napadly a domáhaly se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i do práva na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na pokojné užívání majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo - k návrhu Astellas Pharma Inc. na nařízení předběžného opatření - stěžovatelkám uloženo zdržet se uvádění do oběhu přípravku ASOLFENA 5 MG, reg. č. 73/999/10-C, a ASOLFENA 10 MG, reg. č. 73/1000/10-C, (výrok I) a na vlastní náklady tyto přípravky stáhnout z oběhu v České republice, kromě přípravků již vydaných pacientům (výrok II), dále pak byl tímto rozhodnutím odmítnut návrh, aby soud stanovil povinnost společnostem Alliance Healthcare, s. r. o, GEHE Pharma Praha, spol. s r. o., PHARMOS, a. s., a PHOENIX, lékárenský velkoobchod, a. s., zdržet se uvádění těchto přípravků do oběhu v České republice (výrok III) a navrhovateli bylo uloženo podat ve třicetidenní lhůtě žalobu ve věci samé (výrok IV). Proti tomuto usnesení, a to v rozsahu "vyhovujících" výroků I a II, podaly stěžovatelky odvolání, načež Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I, II a také IV potvrdil v záhlaví označeným usnesením.
V ústavní stížnosti stěžovatelky vytýkají odvolacímu soudu, že s odkazem na ustanovení §75c odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl zohlednit tvrzení a důkazy proti nařízení předběžného opatření a s jejich argumentací se nevypořádal. Tím jim znemožnil se v řízení o nařízení předběžného opatření relevantně vyjádřit, resp. vykonávat procesní práva v jediné instanci, kterou měli k dispozici. Upozorňují rovněž na §205a o. s. ř. s tím, že zákaz novot z tohoto ustanovení plynoucí se neuplatní na odvolací řízení proti předběžnému opatření, a dovolávají se nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.), ze kterého vyvozují, že odvolání proti předběžnému opatření představuje pro ně jedinou možnost pro uplatnění tvrzení a námitek stran toho, že nebyly splněny podmínky pro vydání předběžného opatření v rámci celého řízení, a že všichni účastníci musí mít srovnatelnou možnost uplatnění svých námitek vůči návrhu na předběžné opatření.
Dále stěžovatelky namítají, že soud prvního stupně i odvolací soud svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, a že tudíž postupovaly svévolně, a že nebyly splněny zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření. V této souvislosti uvádějí, že ve svém odvolání uvedli podrobnou argumentaci a předložili důkazy, z nichž má plynout, že k datu nařízení předběžného opatření zmíněné zákonné podmínky nebyly splněny, a sdělují, že soudu prvního stupně vytknuli, že "neuvedl odůvodnění ve vztahu k prokázání naléhavosti zatímní úpravy poměrů mezi účastníky ani k podmínce zatímnosti úpravy ... a k výši hrozící újmy [navrhovateli] v poměru k výši újmy způsobené předběžným opatřením [druhé stěžovatelce]". Upozorňují rovněž, že navrhovatel neosvědčil, zda jeho formální právo existuje i v materiálním smyslu, a namítají, že tvrzené právo, založené formálním zápisem užitného vzoru, nesplňuje podmínky materiální ochrany, neboť předmět užitného vzoru nesplňuje kritérium novosti ani tvůrčí úrovně. Odvolací soud se však těmito tvrzeními a důkazy odmítl zabývat a s námitkami jimi vznesenými se v odůvodnění svého usnesení nevypořádal. Stěžovatelky se dovolávají i čl. 9 odst. 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES (dále jen "Směrnice"), podle kterého by bez slyšení žalovaného měla být předběžná opatření vydávána jen v případě, že by prodlení způsobilo navrhovateli nenahraditelnou škodu. S absencí osvědčení o hrozbě vzniku škody navrhovateli má kontrastovat výše škody vznikající druhé stěžovatelce, která bude o mnoho řádů převyšovat jistotu 50 000 Kč, přičemž z důvodu nízké jistoty je předběžné opatření v rozporu s požadavkem přiměřené, resp. odpovídající jistoty ve smyslu čl. 9 odst. 6 Směrnice a čl. 50 odst. 3 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, publikované sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 181/1995 Sb. (dále jen "Dohoda TRIPS"). Stěžovatelky namítají i tu skutečnost, že usnesení o předběžném opatření nepřípustně nahrazuje rozhodnutí ve věci samé a má povahu úpravy faktických, a nikoliv právních vztahů mezi účastníky.
Stěžovatelky se v ústavní stížnosti rovněž dovolávají judikatury Ústavního soudu, dle které rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření musí mít zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nesmí být projevem svévole. Zákonný podklad u předběžných opatření je nutné posuzovat s ohledem na ustanovení §74 o. s. ř., dle kterého musí navrhovatel prokázat a soud zvážit, zda jsou důvody pro prozatímní úpravu poměrů; zejména pak musí uvést, jaké okolnosti a důkazy jej vedly k nařízení předběžného opatření, přičemž musí postupovat tak, aby ochrana poskytnutá jednomu z účastníků nebyla takové intenzity, aby mohla znemožnit ochranu práv druhého účastníka, jemuž je ukládána povinnost. Soudy jsou povinny vykládat citované ustanovení v souladu se Směrnicí a Dohodou TRIPS, z nichž plyne, že navrhovatel musí poskytnout důkazy, které soudy s dostatečnou jistotou přesvědčí, že je nositelem příslušných práv a že tato jsou porušována nebo jejich porušení hrozí. V případě užitného vzoru musí zkoumat, zda užitný vzor je způsobilý být předmětem ochrany, resp. zda navrhovateli svědčí právo i v materiálním smyslu. To se v posuzované věci nestalo, naopak stěžovatelky prokázaly ve svých odvoláních opak. V této souvislosti zmiňují, že předmět užitného vzoru je shodný s předmětem přihlášky evropského patentu, která byla zamítnuta s tím, že řešení nesplňuje kritéria novosti ani tvůrčí úrovně.
Navrhovatel rovněž neosvědčil, že mu v důsledku údajného porušení jeho údajných práv hrozí jakákoliv škoda. Jediné osvědčení - prohlášení české společnosti Astellas Pharma s. r. o., jež ani není účastníkem řízení, že jí hrozí nemateriální újma v důsledku porušování užitného vzoru, je nepravdivé, neboť jeho majitelem je navrhovatel. Ten ovšem nedoložil žádné dokumenty, které by mohly jeho nároku svědčit, předložil pouze zprávu k užitnému vzoru a posudek Mgr. Ing. Stanislava Babického, avšak tyto důkaz ve skutečnosti žádné důkazy nepředstavují, jde o pouhé tvrzení navrhovatele.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti vrchnímu soudu jako soudu odvolacímu vytýkají, že se odmítl zabývat jejich argumentací a důkazními návrhy obsaženými v jejich odvolání, přičemž vyslovují nesouhlas s právním názorem tohoto soudu, k němuž dospěl na základě výkladu §75c odst. 4 o. s. ř. Jak lze zjistit z napadeného usnesení, vrchní soud se nejprve, a to v obecné rovině, vyjádřil ke smyslu (účelu) předběžného opatření, k podmínkám pro jeho nařízení a procesnímu postupu, který tomuto nařízení předchází, stejně jako k rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu. V této souvislosti poukázal na již zmíněné ustanovení §75c odst. 4 o. s. ř., z něhož vyvodil, že může přezkoumat pouze důvody, které vedly soud prvního stupně k vyhovění návrhu, přičemž vychází z obsahu spisu, jaký zde byl k datu vydání napadeného usnesení. Uvedený výklad je v souladu s názory právní teorie i ustálené soudní praxe, jež byla aprobována Ústavním soudem [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2009 sp. zn. II. ÚS 101/09, ze dne 21. 9. 2009 sp. zn. II. ÚS 2647/09 a ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 163/09 (dostupná na http://nalus.usoud.cz); viz také Drápal, L., Bureš, J., a kol.: Občanský soudní řád I, Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, str. 438-439, kde se uvádí, že "nemůže být v řízení o předběžném opatření přihlédnuto k tvrzením, k listinám nebo k dalším důkazům, které soud prvního stupně neměl k dispozici v době vyhlášení (vydání) svého usnesení, a to bez zřetele k tomu, který z účastníků je uvádí nebo předkládá", a "pro odvolací řízení to znamená, že účastníci nemohou v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení uvádět žádné nové skutečnosti nebo důkazy."].
V již zmíněném usnesení sp. zn. III. ÚS 163/09 se Ústavní soud vyjádřil - souvislosti s námitkou stěžovatelky, že se odvolací soud nezabýval novými důkazy - k důvodům předmětné právní úpravy, resp. její interpretace v tom smyslu, že by postupem, jehož se stěžovatelka dožaduje, byl popřen smysl předběžného opatření, především "co do jeho intencionální efektivity". Je proto zřejmé, že argumentace stěžovatelek ustanovením §205a o. s. ř. nemůže obstát, ostatně ve výše uváděném usnesení sp. zn. II. ÚS 2647/09 Ústavní soud výslovně konstatoval, že úprava obsažená v ustanovení §75c odst. 4 o. s. ř. je úpravou speciální, jež (tedy) musí být aplikována přednostně. Nutno dodat, že účastníci sice nemohou v odvolacím řízení v rámci řízení o nařízení předběžného opatření uplatňovat nové skutečnosti, resp. důkazy, neznamená to však, že by tak nemohli činit vůbec. Procesní prostor jim totiž k tomu otevírá ustanovení §77 odst. 2 o. s. ř., jež je v praxi vykládáno tak, že vyjde-li dodatečně najevo, že předpokládané důvody pro nařízení předběžného opatření nejsou dány, soud je může (resp. má za povinnost) zrušit, a to i bez návrhu [viz David, L., a kol.: Komentář k Zákonu občanský soudní řád, ASPI, Wolters Kluwer ČR; srov. také bod 32 nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
Pokud se stěžovatelky dovolávají právě zmíněného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09, v něm řešená otázka se týkala jiné problematiky, tedy nikoliv interpretace §75c odst. 1 o. s. ř., ale protiústavnosti ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř. v tehdy platném znění, jež spočívala v tom, že daná právní úprava neposkytovala procesní prostor účastníkovi řízení, jemuž byla v důsledku změny usnesení soudu prvního stupně odvolacím soudem stanovena předběžným opatřením povinnost. O takový případ se však v posuzované věci nejednalo, neboť odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo předběžné opatření nařízeno, potvrdil, přičemž stěžovatelky, jakožto dotčení účastníci, měly možnost se v daném řízení (prostřednictvím odvolání) k věci vyjádřit a uplatnit své námitky (viz bod 33, srov. i body 35 a 36, kde Ústavní soud výslovně uvádí, ve vztahu k jaké procesní situaci byly příslušné závěry vysloveny, resp. tuto staví do protikladu právě k situaci, ve které se ocitli stěžovatelky). Pokud se tedy stěžovatelky dovolávají principu rovnosti, resp. "rovnosti zbraní", dle kterého procesní strana nesmí být v podstatně nevýhodnějším postavení než protistrana, k jeho porušení nedošlo, neboť stěžovatelky z hlediska možnosti právní obrany proti vyhovujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně (a tedy i proti příslušnému návrhu protistrany na nařízení předběžného opatření) zkráceni nebyli.
Stěžovatelky také upozorňují, že předběžné opatření bylo nařízeno bez jejich slyšení, přičemž poukazují na čl. 9 odst. 4 Směrnice a výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09, kde měl Ústavní soud zdůraznit ústavní deficity celé právní úpravy předběžného opatření a odkázat na zahraniční právní řády, které oběma stranám zajišťují právo být slyšen (viz body 36 a 37). K tomu ale nutno pro upřesnění podotknout, že Ústavní soud v bodě 36 naznačil možnosti, jak daným nálezem vymezený ústavní deficit řešit, a to - mezi jinými - cestou zavedení "nového procesního prostředku, jímž by mohla povinná strana dosáhnout slyšení ve věci nařízeného předběžného opatření, předložení svého pohledu na věc a přezkoumání nařízeného předběžného opatření v krátkém čase". Na straně druhé Ústavní soud striktní (a obecný) požadavek osobního slyšení nevyslovil, k čemuž nutno dodat, že právní úprava odvolacího řízení možnost nařízení jednání nevylučuje [srov. ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], takže je na rozhodnutí odvolacího soudu, jestli takové jednání nařídí, či nikoliv, přičemž musí vzít v úvahu, zda tato potřeba neplyne z konkrétních okolností případu, zejména pak z nutnosti ochrany procesních práv účastníků řízení [srov. např. nález ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (N 15/44 SbNU 193)]. V nyní souzené věci stěžovatelky podaly obsáhlé, kvalifikovaně odůvodněné odvolání, přičemž z ničeho potřeba nařízení jednání (a v jeho rámci osobního slyšení) zřetelně neplyne, zvláště vezme-li Ústavní soud povahu souzené materie, a navíc se stěžovatelky takového postupu neúspěšně domáhaly (resp. v ústavní stížnosti netvrdí, že by tak činili). Z uvedeného důvodu musí Ústavní soud v daném případě námitku deficitu "eurokonformního" výkladu vnitrostátního práva, opírající se o ustanovení čl. 9 odst. 4 Směrnice, odmítnout.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že - stručně řečeno - nebyly splněny zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření, resp. že obecné soudy své závěry stran naplnění těchto podmínek v napadených rozhodnutích nezdůvodnily. Namítají-li nesplnění zákonných podmínek, Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí (a jinému zásahu) orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, jakousi "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikovanými vadami). O jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu, a patří mezi ně stěžovatelkami namítaná libovůle v soudním rozhodování, zde (údajně) založená nedostatkem řádného, tj. srozumitelného a racionálního, odůvodnění.
V daném ohledu konkrétně stěžovatelky tvrdí, že obecné soudy neodůvodnily "naléhavost potřeby zatímní úpravy poměrů mezi účastníky". Zde však lze stěžovatelky odkázat na odůvodnění napadeného usnesení soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího, který se již toutéž námitkou zabýval a náležitě vypořádal; shrnul totiž, že první stěžovatelka vyrábí a druha distribuuje v České republice výše uvedené léčivé přípravky ALSOFENA, jimž na zdejším trhu konkuruje léčivý přípravek navrhovatele s označením Vesicare, přičemž řešení použité u prvně uvedených léčivých přípravků je řešením chráněným užitným vzorem, jehož vlastníkem je navrhovatel. Z již zmíněných skutečností, tedy z (možného) porušování práv duševního vlastnictví navrhovatele ze strany stěžovatelek v oblasti, kde se účastníci střetávají jako soutěžitelé, pak logicky plyne i možnost vzniku minimálně materiální újmy. Namítají-li stěžovatelky nepřiměřeně nízkou výši jistoty, o této otázce se v napadených rozhodnutích nerozhodovalo, kromě toho na tuto výtku odpověděl již odvolací soud s tím, že bylo na stěžovatelkách navrhnout postup ve smyslu §76h o. s. ř. Na tento argument ostatně stěžovatelky v ústavní stížnosti nijak nereagují, takže Ústavnímu soudu není zřejmě, v čem by protiústavnost napadeného usnesení odvolacího soudu měla v tomto bodě spočívat.
Namítají-li stěžovatelky rovněž, že navrhovatel své právo dostatečně neosvědčil, resp. že se obecné soudy nezabývaly tím, zda navrhovatelovo právo k užitnému vzoru existuje i v materiálním smyslu, jde o námitku směřující primárně proti věcné správnosti napadených soudních rozhodnutí, kterážto zásadně není referenčním bodem daného přezkumu. Nelze sice vyloučit, že i v oblasti interpretace a aplikace podústavního práva může dojít k porušení ústavnosti, ve věci nařízení předběžného opatření obecné soudy ovšem zkoumají (pouze) pravděpodobnost nároku ve věci samé, z čehož plyne jejich poměrně široké diskreční oprávnění, jež současně naopak zužuje možnosti zásahu do tohoto rozhodování ze strany Ústavního soudu, a to na případy zjevného vybočení z daných mezí. To však zjištěno nebylo, neboť obecné soudy uvedly, z jakých skutečností (důkazů) vycházely, přičemž nic neindikuje, že by se zjevně jednalo o svévolný postup, zde především z toho důvodu, že by tyto skutečnosti mohly být označeny za zjevně irelevantní, případně že by jejich nepravdivost byla evidentní.
Pokud je v ústavní stížnosti městskému soudu konkrétně vytýkáno, že se nezabýval otázkou, zda příslušné právo navrhovatele existuje i v materiálním smyslu, nutno odkázat stěžovatelky na to, co již bylo výše uvedeno, tedy že je věcí úvahy soudu prvního stupně, na základě jakých skutečností dospěje k závěru o "dostatečném" osvědčení práva navrhovatele, přičemž z ničeho neplyne, že by uvedený soud měl na základě soudního spisu poznatek o neexistenci daného práva (v materiálním smyslu), který však ve svém rozhodnutí nezohlednil, a ostatně stěžovatelky takto mohou, bude-li třeba, argumentovat v dalším průběhu soudního řízení (např. v rámci návrhu na zrušení předběžného opatření).
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu