ECLI:CZ:US:2004:1.US.678.03
sp. zn. I. ÚS 678/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. března 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. R., zastoupeného Mgr. Ing. T. V., proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 6. 2001, č. j. 9 Nc 180/96 - 393, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 3. 2002, č. j. 9 Nc 180/96 - 503, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2003, č. j. 13 Co 767/2003 - 660, a dále proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícím v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 9 Nc 180/96, a v řízení vedeném u Vrchního soudu v Olomouci (ve stížnosti specifikováno jako řízení ohledně návrhu stěžovatele, kterým se domáhá delegace věci sp. zn. 9 Nc 180/96 vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně), takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadá stěžovatel v záhlaví citovaná usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně, neboť se domnívá, že jimi, a také tím, že řízení je dle stěžovatele postiženo průtahy, bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 6 odst. 1 věty prvé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále má stěžovatel za to, že postupem soudu bylo zasaženo i do práva na ochranu rodičovských práv a práva dětí na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 1, odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
Výše uvedeným usnesením č. j. 13 Co 767/2003 - 660 ze dne 29. 8. 2003 potvrdil Krajský soud v Ostravě v záhlaví citované usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 6. 2001, č. j. 9 Nc 180/96 - 393, ve spojení s usnesením ze dne 20. 3. 2002, č. j. 9 Nc 180/96 - 503, kterým okresní soud rozhodl tak, že vydal předběžné opatření, na jehož základě byl stěžovatel zavázán povinností přispívat na výživu své nezletilé dcery měsíčně částkou 1.500,- Kč, počínaje dnem doručení tohoto usnesení, přičemž doplňujícím usnesením bylo rozhodnuto o splatnosti výživného za dobu od doručení usnesení do prvního dne v měsíci následujícího s tím, že toto výživné byl stěžovatel povinen zaplatit do tří dnů od právní moci usnesení k rukám matky. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že přezkoumal napadené usnesení a s přihlédnutím k dalšímu obsahu spisu dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Dále se odvolací soud vyjádřil k námitce podjatosti soudkyně rozhodující v I. stupni uplatněné stěžovatelem, i k výši částky, která byla stěžovateli určena jako vyživovací povinnost vůči jeho dceři.
Stěžovatel ve svém podání uvádí, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 7. 1997, č. j. 15 C 19/96 - 123, bylo rozvedeno manželství stěžovatele s M. R. a současně byla nezl. dcera L. svěřena do výchovy matce. Dne 14. 7. 1998 podal stěžovatel k Okresnímu soudu v Novém Jičíně návrh na úpravu styku s nezl. dcerou a také návrh na neprodlené vydání předběžného opatření na úpravu styku. Okresní soud v Novém Jičíně návrh na předběžné opatření usnesením č. j. 9 Nc 180/96 - 153 zamítl. Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 4. 2. 1999, č. j. 11 Co 1086/98 - 193, výše zmíněné usnesení (č. j. 9 Nc 180/96 - 153) změnil a sám upravil styk stěžovatele s nezl. dcerou. Stěžovatel dále uvádí, že se posléze snažil domoci styku s nezl. dcerou podáváním návrhů na předběžné opatření na jednotlivé školní prázdniny. Postupuje tak od roku 1999, přičemž v roce 2002 byly zamítnuty všechny jeho návrhy a v roce 2003 soud vyhověl jen dvakrát. Dále poukazuje na fakt, že v roce 2002 rozhodovali ve věci celkem 4 soudci Okresního soudu v Novém Jičíně. Pokud se jedná o samotná usnesení napadená ústavní stížností, stěžovatel uvádí, že rozhodnutím Okresního soudu v Novém Jičíně, kterým bylo vyhověno návrhu matky o vydání předběžného opatření a kterým mu bylo uloženo přispívat na výživném pro nezl. dceru měsíčně 1.500,- Kč, stejně jako rozhodnutím soudu odvolacího, jenž potvrdil napadené usnesení (ve znění doplňujícího usnesení), bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento zásah dle stěžovatele spočívá v tom, že obecné soudy zcela vědomě opomněly některé důkazy, na které stěžovatel poukazoval a které již byly v soudním spisu obsaženy. Dále stěžovatel namítá, že bylo zasaženo i do jeho práva na zákonného soudce (dle čl. 38 odst. 1 Listiny), když měli ve věci rozhodovat soudci, kteří nebyli dle rozvrhu práce citovaných soudů k tomuto příslušní. Stěžovatel má dále za to, že tím, že od roku 1997 nebylo do současnosti meritorně rozhodnuto o úpravě jeho styku s nezl. dcerou, byla porušena i jeho práva vyplývající z čl. 32 odst. 1, odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Stěžovatel poukazuje i porušování práva dle čl. 17 Úmluvy, které spočívá dle jeho názoru v tom, že z jeho podání jsou odstraňovány důkazy či jeho důkazy přehlíženy. K tvrzením ohledně průtahů v řízení u Okresního soudu v Novém Jičíně a u Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel uvádí, že tímto je zasahováno také do jeho základních práv výše citovaných. Vzhledem k tomuto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citovaná usnesení a dále uložil Okresnímu soudu v Novém Jičíně, aby nepokračoval v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 9 Nc 180/96, a dále uložil i Vrchnímu soudu v Olomouci, aby nepokračoval v průtazích v řízení ohledně návrhu stěžovatele, kterým se domáhá delegace věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 9 Nc 180/96, z důvodu vhodnosti, a aby ve věci jednal a rozhodl.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Namítá-li stěžovatel, že výše citovanými usneseními došlo k zásahu do jeho základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud neshledal jeho tvrzení opodstatněným. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Námitky stěžovatele, o nichž má za to, že podporují jeho tvrzení o porušení výše citovaného článku Listiny a Úmluvy, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatel uplatnil a uplatňuje v řízení před obecnými soudy. Samu okolnost, že soudy nepřisvědčily stěžovatelově argumentaci, nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Namítá-li dále stěžovatel nedostatky v hodnocení důkazů, resp. opomenutí provedení jím navrhovaných důkazů v řízení před obecnými soudy, je třeba připomenout, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 občanského soudního řádu ( dále "o. s. ř.") hodnotí důkazy podle své úvahy, resp. dle §120 o. s. ř. mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv.
Ústavní soud po prostudování vyžádaného spisového materiálu i samotných napadených usnesení dospěl k závěru, že soudy obou instancí postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení vypořádal s námitkami uvedenými stěžovatelem v odvolání a své závěry detailně zdůvodnil.
Pokud stěžovatel dále tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na zákonného soudce, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel toto své tvrzení neopřel o konkrétní důkaz a ani po prostudování soudního spisu Ústavní soud nezjistil, že by k takovému zásahu došlo. Namítá-li pak stěžovatel, že ve věci rozhodovali soudci bez ohledu na rozvrh práce, Ústavní soud zjistil, že věc byla přidělena JUDr. V., přičemž v době, kdy kvůli námitce podjatosti vznesené stěžovatelem byl spis soudkyní předložen Krajskému soudu v Ostravě, byly jednotlivé návrhy na vydání předběžného opatření určeny v souladu s ust. §2a jednacího řádu pro okresní a krajské soudy k vyřízení zastupujícímu soudci JUDr. H.
K námitce stěžovatele o zásahu do jeho práv garantovaných čl. 32 odst. 1, 4, Listiny a čl. 8 Úmluvy Ústavní soud dodává, že přímá použitelnost čl. 32 odst. 1 Listiny je vyloučena (čl. 41 odst. 1 Listiny), ochrany práv dle tohoto ustanovení se lze domáhat pouze v mezích zákona. Ústavní soud ani neshledal odůvodněnými tvrzení stěžovatele (argumentačně nepodložená) o porušení čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy, neboť práva garantovaná v těchto ustanoveních věcně nedopadají na tento konkrétní případ a tudíž nemohla být nikterak dotčena citovanými usneseními.
Stěžovatelově tvrzení o porušení čl. 17 Úmluvy Ústavní soud nepřisvědčil, neboť porušení ustanovení vymezujícího interpretační rámec zbývajících ustanovení Úmluvy ve smyslu zákazu zneužití práva nelze konstatovat za situace, kdy nebyl shledán jakýkoliv jiný zásah do práv stěžovatele v konkrétní věci a navíc toto ustanovení Úmluvy nezakotvuje žádné základní právo ani svobodu jednotlivce.
Ohledně stěžovatelem namítaných průtahů řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně, a tedy jím namítaným porušením čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy si Ústavní soud vyžádal vyjádření předsedy tamního soudu. Ten ve svém vyjádření popsal detailně celý průběh řízení o úpravu výživného, které počalo v dubnu 1997, přičemž současně k návrhu stěžovatele probíhá od 20. 2. 1999 řízení o změnu výchovy a výživy nezletilé a od 14. 7. 1998 řízení o úpravu styku s nezletilou. Jak v souhrnu uvádí, tvrzení stěžovatele o průtazích ve vyřizování věci Okresním soudem v Novém Jičíně je nepravdivé. Veškerá podání účastníků byla vyřizována okamžitě po dojití a průběžně byly šetřeny poměry účastníků. Rodiče nezletilé se podařilo vyslechnout pouze dvakrát, nezletilou jednou, když stěžovatel vždy jednání zmařil tím, že vznesl námitku podjatosti, anebo požádal o odročení jednání. Předseda soudu uvedl, že je to právě stěžovatel, který soudu brání v rozhodnutí ve věci samé soustavným podáváním návrhů na vydání předběžného opatření a vznášením námitek podjatosti, ačkoliv byl obeznámen se stanovisky okresního i krajského soudu a poučen, že nyní po úpravě výživného a úpravě styku předběžným opatřením může být rozhodnuto již jen rozsudkem ve věci samé.
Ústavní soud k tomu konstatuje, že důvodné průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele (čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR a dále §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu), zakotvených v čl. 38 odst. 2 a také v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dle citovaných ustanovení má každý právo na projednání své věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě. Ústavní soud již dříve judikoval, že při zkoumání práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě je třeba vzít v úvahu nejen chování, resp. nečinnost na straně soudu, ale též chování účastníka, pokud jde o jeho přístupy, a konečně i složitost samotného předmětného sporu (srov. II. ÚS 445/98, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, díl II., C. H. Beck, 1999, str. 117).
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu shledal tvrzení stěžovatele o průtazích v řízení vedeném u Okresního soud v Novém Jičíně pod sp. zn. 9 Nc 180/96 a v řízení vedeném u Vrchního soudu v Olomouci (bez uvedení sp. zn.) zjevně neopodstatněným. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že manželství stěžovatele bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 7. 1997, č. j. 15 C 19/96 - 123, přičemž nezl. dcera L. byla svěřena do výchovy matky. Krajský soud v Hradci Králové pak rozsudkem ze dne 25. 6. 1998, č. j. 22 Co 56/89 - 176, potvrdil rozsudek okresního soudu o výchově nezletilé, ve výroku o výživném věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel pak požádal o úpravu styku předběžným opatřením, Okresní soud v Pardubicích rozhodl, že je oprávněn stýkat se svojí dcerou L. v sudém týdnu od pátku do neděle a dále o prázdninách. Krajský soud v Hradci Králové však návrh otce na vydání předběžného opatření zamítl a změnil tak usnesení Okresního soudu v Pardubicích. K novému návrhu stěžovatele na úpravu styku předběžným opatřením rovněž rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové dne 26. 8. 1998, který vyslovil svou věcnou nepříslušnost a věc úpravy styku postoupil Okresnímu soudu v Novém Jičíně jako soudu místně příslušnému. Okresní soud v Novém Jičíně pak nařídil první jednání ve věci na 30. 9. 1998, přičemž mělo být jednáno o úpravě výživného k návrhu matky a úpravě styku k návrhu stěžovatele. K jednání se dostavili pouze opatrovník a matka, která upozornila na skutečnost, že probíhá řízení o úpravu výživného rovněž u Okresního soudu v Pardubicích. Okresní soud v Novém Jičíně proto odročil jednání, zamítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření k úpravě styku. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě změnil rozhodnutí okresního soudu a upravil styk stěžovatele s nezletilou dcerou vždy od 17 hodin prvého pátku v měsíci do 17 hodin následující neděle. Od té doby stěžovatel podává několik návrhů na předběžné opatření, o nichž vždy neprodleně soud rozhoduje. Stejně tak stěžovatel podává několikrát námitky podjatosti týkající se soudců rozhodujících ve věci, namítá dále podjatost sociálních pracovnic Okresního úřadu v Novém Jičíně a také podal námitku proti osobě znalce z oboru pedopsychologie. Mimo to si stěžovatel několikrát podal návrh, aby byla věc přikázána Okresnímu soudu v Olomouci. O všech těchto návrzích, stejně jako o návrzích prarodičů nezl. L. na předběžné opatření soud rozhoduje bez průtahů. Třetí jednání ve věci bylo nařízené na 26. 10. 2000, soud na žádost stěžovatele toto jednání odročil na 28. 11. 2000, kdy stěžovatel žádal opět odročení jednání. Další jednání nařízené na 25. 4. 2002 proběhlo i přesto, že stěžovatel požádal o odročení a namítl podjatost soudkyně. Stěžovatel, jeho bývalá žena i jeho nezletilá dcera L. se k jednání dostavili. Stěžovatel následně žádá o zaslání spisu k nahlédnutí Okresnímu soudu v Pardubicích, spis je odeslán 3. 6. 2002. Poté stěžovatel podává další návrhy na předběžné opatření, namítá podjatost soudce JUDr. H. a JUDr. V. a dále i Vrchního soudu v Olomouci. Dne 9. 11. 2003 opakuje stěžovatel návrh na delegaci vhodnou, námitku podjatosti soudců Krajského soudu v Ostravě a "žalobu" o zrušení nezákonného, podjatého senátu 13 Co Krajského soudu v Ostravě. Posledními úkony Okresního soudu v Novém Jičíně jsou usnesení ze dne 8. 1. 2004, č. j. 9 Nc 180/96 - 740, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření na snížení výživného pro nezl. dceru L. z částky 1.500,- Kč měsíčně na částku 700,- Kč měsíčně a dále usnesení ze dne 23. 1. 2004, č. j. 9 Nc 180/96 - 743, jimž bylo odmítnuto odvolání prarodičů do usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. 12. 2003, č. j. 9 Nc 180/96 - 719. Ze strany stěžovatele je posledním úkonem ve spisu jeho odvolání proti výše citovanému usnesení ze dne 8. 1. 2004, č. j. 9 Nc 180/96 - 740, a doplnění skutečností k námitce podjatosti soudkyně JUDr. V., které okresní soud obdržel dne 3. 2. 2004.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že řízení není zatíženo zbytečnými nebo neodůvodněnými průtahy, neboť o všech podáních je rozhodováno neodkladně či jsou předkládána bez časových prodlev k soudu příslušnému k projednání návrhu. Ústavní soud nezjistil, že by o některém návrhu dosud nebylo rozhodnuto, tak jak to tvrdí stěžovatel ve své ústavní stížnosti. To se týká i stěžovatelem tvrzených průtahů v řízení u Vrchního soudu v Olomouci. Ze spisu bylo zjištěno, že o podání stěžovatele doručeného Krajskému soudu v Ostravě dne 6. 9. 2002 rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 7. 2003, č. j. Nco 60/2003 - 646, které bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 30. 9. 2003. Nelze tudíž namítat průtahy v řízení, které již bylo pravomocně skončeno.
Přestože dosud nebylo rozhodnuto ve věci samé, nelze mít za to, že by okresní soud v Novém Jičíně v řízení postupoval liknavě a způsoboval tak svým jednáním neopodstatněné průtahy. Ústavní soud nicméně dále uvádí, že i přes mnohočetná podání učiněná především stěžovatelem, kterými se soud musel zabývat a stále zabývá, měl by soud uvážit délku řízení a zaměřit se na rozhodnutí ve věci samé, čímž také předejde dalšímu prodlužování sporu ze strany účastníků.
Jelikož Ústavní soud nehledal, že by došlo jednáním či rozhodnutím obecných soudů k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu