ECLI:CZ:US:2004:1.US.681.03
sp. zn. I. ÚS 681/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti M. c., a. s., zastoupené Mgr. L. S., advokátkou, proti níže uvedeným rozhodnutím Státního zemědělského intervenčního fondu a Prezidia Státního zemědělského intervenčního fondu: 1. rozhodnutí Prezidia SZIF ze dne 17. 10. 2003, č. j. 00/2003/34400, 2. rozhodnutí SZIF ze dne 10. 7. 2003, č. j. 00/2003/22321, 3. rozhodnutí Prezidia SZIF ze dne 17. 10. 2003, č. j. 00/2003/34444, 4. rozhodnutí SZIF ze dne 10. 7. 2003, č. j. 00/2003/22050, 5. rozhodnutí Prezidia SZIF ze dne 17. 10. 2003, č. j. 00/2003/34447, 6. rozhodnutí SZIF ze dne 10. 7. 2003, č. j. 00/2003/21442, 7. rozhodnutí Prezidia SZIF ze dne 17. 10. 2003, č. j. 00/2003/34414, 8. rozhodnutí SZIF ze dne 10. 7. 2003, č. j. 00/2003/20250, 9. rozhodnutí Prezidia SZIF ze dne 17. 10. 2003, č. j. 00/2003/34439, 10. rozhodnutí SZIF ze dne 10. 7. 2003, č. j. 00/2003/22473, 11. rozhodnutí Prezidia SZIF ze dne 17. 10. 2003, č. j. 00/2003/34416, 12. rozhodnutí SZIF ze dne 10. 7. 2003, č. j. 00/2003/20556, 13. rozhodnutí Prezidia SZIF ze dne 17. 10. 2003, č. j. 00/2003/34415, 14. rozhodnutí SZIF ze dne 10. 7. 2003, č. j. 00/2003/20394, spojené s návrhem na zrušení nařízení vlády č. 114/2001 Sb., o stanovení produkčních kvót na cukr pro kvótové roky 2001/2002 do 2004/2005, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrh na zrušení nařízení vlády č. 114/2001 Sb., o stanovení produkčních kvót cukru na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 12. 2003 faxem, a předloženou v originále dne 30. 12. 2003 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen "SZIF") a Prezidia Státního zemědělského intervenčního fondu.
Dne 22. 4. 2003 podala stěžovatelka SZIF žádost podle §11 odst. 1 až 5 a §12 odst. 8 nařízení vlády č. 114/2001 Sb. o zvýšení kvóty z rezervy pro kvótový rok 2003/2004. Tato žádost byla SZIF zamítnuta s odůvodněním, že stěžovatelka není držitelkou individuální produkční kvóty. Teprve rozhodnutím SZIF ze dne 15. 5. 2003, č. j. 00/2003/13132, byla stěžovatelce stanovena individuální produkční kvóta cukru.
Dne 12. 6. 2003 proto stěžovatelka opětovně podala žádost o zvýšení individuální produkční kvóty z rezervy na kvótový rok 2003/2004. SZIF se touto žádostí podle stěžovatelky vůbec nezabýval a namísto toho zahájil ve věci zvýšení kvóty z rezervy správní řízení z moci úřední. Dne 10. 7. 2003 pak vydal rozhodnutí, jímž byla individuální produkční kvóta z rezervy stěžovatelce zvýšena o 3.250 tun cukru. Ve stejný den vydal SZIF také rozhodnutí o zvýšení individuální kvóty pro ostatní producenty cukru v ČR. Proti tomuto rozhodnutí i proti rozhodnutím o přidělení kvóty ostatním producentům se stěžovatelka odvolala. Prezidium SZIF o odvolání rozhodlo tak, že odvolání zamítlo; v případě odvolání proti ostatním rozhodnutím SZIF ve věci ostatních producentů bylo odvolání zamítnuto s tím, že stěžovatelka nebyla účastníkem řízení, z nichž rozhodnutí vzešla.
Stěžovatelka je toho názoru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1), právo účastníka řízení na jeho slyšení (čl. 38 odst. 2), dále byl podle stěžovatelky porušen princip legality, zásada rovnosti a zásada právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR).
Stěžovatelka především namítla, že SZIF rozdělil rezervu naprosto svévolně bez jakéhokoliv věcného opodstatnění. Podle stěžovatelky má fond stanovovat produkční kvóty jednotlivým producentům tak, aby byla dodržena zásada rovnosti a objektivní způsob výpočtu. Napadená rozhodnutí proto podle stěžovatelky porušují právo stěžovatelky na věcně (obsahově) stejné zacházení tak jako s ostatními srovnatelnými producenty cukru. Fond však podle stěžovatelky přidělil některým producentům, kteří v posledních letech vyráběli výrazně méně cukru a nakupovali výrazně méně cukrovky než stěžovatelka, v poměru stejné nebo dokonce vyšší množství cukru z rezervy. Stěžovatelka se domnívá, že nemůže být producentovi cukru, který není ani dvakrát větší, zvýšena individuální produkční kvóta pětinásobně, což navíc představuje téměř polovinu veškeré kvóty z rezervy.
Stěžovatelka je proto toho názoru, že fond v konečném důsledku diferencoval mezi producenty cukru čistě svévolně, a ne na základě těch skutečností, které vyžaduje §12 odst. 8 nařízení vlády č. 114/2001 Sb.
Pokud jde o otázku aktivní legitimace stěžovatelky k podání ústavní stížnosti proti všem rozhodnutím fondu, domnívá se stěžovatelka, že každým jednotlivým rozhodnutím jsou vždy současně dotčena práva a povinnosti stěžovatelky, neboť každý zásah do trhu má vážné důsledky pro všechny jeho subjekty. Nepřiměřené zvýšení produkční kvóty jednoho producenta cukru, ovlivní automaticky práva všech ostatních, protože z rezervy určené k rozdělení pro ně zbývá méně.
Přípustnost ústavní stížnosti stěžovatelka dovodila z ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka připouští, že nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje, neboť proti napadeným rozhodnutím nepodala žalobu ve správním soudnictví. Stěžovatelka se však domnívá, že tato podmínka nemusí být splněna, přesahuje-li stížnost svým významem vlastní zájmy stěžovatele. V daném případě pak odkázala na analogický postup Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 45/2000, v níž byla uznána aktivní legitimace subjektu k podání návrhu na zrušení právního předpisu poté, co podal ústavní stížnost, která byla připuštěna, ačkoliv stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny prostředky ochrany svého práva.
Stěžovatelka proto tvrdí, že její ústavní stížnost je obdobného významu a žádá její připuštění podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
S ústavní stížností pak stěžovatelka současně spojila návrh na zrušení nařízení vlády č. 114/2001 Sb., o stanovení produkčních kvót cukru na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005, ve znění pozdějších předpisů, neboť uplatněním tohoto předpisu podle ní nastaly protizákonné a protiústavní skutečnosti, které jsou předmětem ústavní stížnosti.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud uložil SZIF povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení do tří dnů od právní moci nálezu.
Před vlastním projednáním návrhu je Ústavní soud prostřednictvím soudce zpravodaje povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny podmínky meritorního posouzení návrhu (formální a obsahové vady návrhu, včasnost podání a jeho přípustnost).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala tak, že ačkoliv nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, splňuje ústavní stížnost podmínky jejího připuštění podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení není třeba trvat na vyčerpání všech prostředků v případě, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Požadavkem připuštění ústavní stížnosti tedy je, aby stížnost, resp. rozhodnutí o ní, dopadala na širší okruh případů v tom směru, že má znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti tímto konkrétním případem. Ochrana individuálního subjektivního práva se tak stává prostředkem k ochraně a prosazení obecnějšího zájmu, a to ve lhůtě co nejkratší. Obecný zájem (jímž je zejména ochrana ústavnosti v rovině objektivní) a jeho urychlené prosazení je proto také důvodem, proč Ústavní soud v takovém případě netrvá na vyčerpání všech opravných prostředků v individuální věci.
Za takový obecný zájem je také třeba považovat co nejrychlejší odstranění neústavního právního předpisu, který byl aplikován v individuálním právním aktu, proti němuž ústavní stížnost směřuje, pokud hrozí, že takový předpis způsobil nebo bude způsobovat protiústavnost individuálních právních aktů v případě dalšího počtu subjektů. Jinými slovy, účelem §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je mimo jiné umožnit odstranění neústavního právního předpisu z právního řádu, pokud stěžovatel ústavní stížnost spojí s návrhem na zrušení právního předpisu, a to právě cestou připuštění ústavní stížnosti mimo běžný pořad práva.
V daném případě stěžovatelka zvolila přesně tento postup, když s ústavní stížností spojila návrh na zrušení aplikovaného právního předpisu, přičemž tvrdí, že protiústavnost napadených rozhodnutí je způsobena protiústavností aplikované právní úpravy. Je proto evidentní, že obecný zájem, který v daném případě přesahuje vlastní ochranu subjektivního práva, sleduje stěžovatelka v existenci neústavní právní úpravy. Také s ohledem na to stěžovatelka odkázala na analogický postup jiného subjektu, jehož ústavní stížnost - ač před jejím podáním nevyčerpal všechny opravné prostředky - byla ústavním soudem připuštěna (sp. zn. IV. ÚS 468/2000) a na základě jeho návrhu byl také zrušen neústavní právní předpis.
Ústavní soud však v daném případě neshledal důvod pro připuštění ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to z následujících důvodů. Jak vyloženo shora, obecný zájem, který v dané věci podstatně přesahuje individuální zájmy stěžovatelky, spočívá v napadení nařízení vlády č. 114/2001 Sb. V době, kdy ústavní stížnost stěžovatelka podala, byl již identický návrh Ústavnímu soudu podán skupinou poslanců (řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 48/03), kteří jsou k jeho podání legitimováni přímo [§64 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Obecný zájem, který by eventuelně odůvodňoval připuštění ústavní stížnosti, byl tedy naplněn ještě před tím, než stěžovatelka ústavní stížnost podala, a lze mít i zato, že o této skutečnosti měla stěžovatelka v době podání ústavní stížnosti povědomí.
Za této situace pak nelze akceptovat argumentaci stěžovatelky stran naplnění podmínek ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť zde chybí základní předpoklad přípustnosti ústavní stížnosti, a to obecný zájem přesahující vlastní zájem stěžovatelky, resp. takový obecný zájem odpadl okamžikem, kdy byl příslušný právní předpis napaden přímo skupinou poslanců.
V takovém případě je třeba trvat na tom, aby stěžovatelka ve své vlastní individuální věci vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, tedy včetně žaloby ve správním soudnictví. Ze shora uvedených důvodů nelze uvažovat o analogii s věcí sp. zn. IV. ÚS 468/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 45/2000, kde byl obecný zájem jako podmínka připuštění stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu naplněn tím, že to byl stěžovatel, který efektivně společně s ústavní stížností napadl příslušný právní předpis.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný návrh odmítnul.
V souvislosti s tím pak musel být odmítnut také návrh na zrušení nařízení vlády č. 114/2001 Sb., o stanovení produkčních kvót cukru na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005, ve znění pozdějších předpisů, neboť k jeho podání je aktivně legitimován pouze ten, kdo podal meritorně projednatelnou ústavní stížnost. Jinými slovy, je-li ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, musí být odmítnut také návrh na zrušení právního předpisu, který byl s ústavní stížností podle ust. §74 zákona o Ústavním soudu spojen.
Vzhledem k výsledku řízení proto nebylo možné ani vyhovět návrhu stěžovatelky na uložení povinnosti účastníkovi, proti jehož rozhodnutím stížnost směřuje, nahradit stěžovatelce její náklady řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2004
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D., v. r. soudce zpravodaj