ECLI:CZ:US:2007:1.US.701.06.1
sp. zn. I. ÚS 701/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. S., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou v Praze 1, Bolzanova 1, proti rozhodnutí Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví č.j. 112-7332241-06-1123 ze dne 6. 9. 2006, a o návrhu na zrušení vyhlášky č. 550/2005 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení, pro 1. pololetí 2006, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutí Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví č.j. 112-7332241-06-1123 ze dne 6. 9. 2006, kterým bylo vůči němu rozhodnuto o uplatnění regulačních opatření podle vyhlášky č. 550/2005 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení, pro 1. pololetí 2006, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 550/2005 Sb."). Napadeným rozhodnutím došlo podle názoru stěžovatele k porušení čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně navrhl zrušit vyhlášku č. 550/2005 Sb., jejíž aplikací došlo k porušení základního práva na svobodu podnikání.
Stěžovatel k věci samé uvedl, že Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (dále jen "oborová pojišťovna") ho dopisem ze dne 29. 6. 2006 informovala o regulační srážce za první čtvrtletí roku 2006 celkem ve výši 11.463,- Kč. Stěžovatel podal vůči této srážce námitky s odůvodněním, že k překročení limitu nedošlo nárůstem počtu výkonů, ale v důsledku navýšení bodu v seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. V případě dodržení hodnot referenčního období by musel podstatně omezit rozsah preventivních prohlídek i povinného očkování, čímž by však porušil stanovené povinnosti. Oborová pojišťovna na základě této námitky provedla analýzu vyúčtované zdravotní péče a zohlednila částku 338,- Kč, takže celková srážka činí 11.125,- Kč. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí oborové pojišťovny je rozhodnutím konečným a nelze se proti němu odvolat, ani podat jiný opravný prostředek. Zároveň lze - podle jeho názoru - rozhodnutí oborové pojišťovny považovat za rozhodnutí orgánu veřejné moci, neboť zdravotní pojišťovny jsou oprávněny autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesním prostředkem poskytnutým zákonem k ochraně práva je podle ustanovení §72 odst. 3 citovaného zákona řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou i samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud nebyla ochráněna ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu i v této projednávané věci.
V předmětné věci je napadeno rozhodnutí oborové pojišťovny, jímž byla krácena úhrada, ke které byla tato oborová pojišťovna povinna na základě smlouvy uzavřené podle ustanovení §17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 48/1997 Sb."), mezi ní a stěžovatelem.
Stěžovatel tvrdí, že toto rozhodnutí je konečné a není proti němu přípustný žádný opravný prostředek. Současně prohlásil, že toto rozhodnutí má povahu rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Ústavní soud s těmito závěry nesouhlasí. Především, ve vztahu mezi stěžovatelem a oborovou pojišťovnou nemá pojišťovna postavení orgánu veřejné moci, který by autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech právnických a fyzických osob. Takové postavení má oborová pojišťovna pouze ve vztahu k pojištěnci a k zaměstnavateli; to lze vyvodit z ustanovení §53 zákona č. 48/1997 Sb., podle něhož se na rozhodování ve věcech přirážek k pojistnému, pokut (srov. §44 tohoto zákona) a pravděpodobné výše pojistného a ve sporných případech ve věcech placení pojistného, penále, vracení přeplatku na pojistném a snížení záloh na pojistné vztahují obecné předpisy o správním řízení, nestanoví-li tento zákon jinak; rozhodnutí zdravotní pojišťovny je přezkoumatelné soudem. Ve vztahu mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením se však jedná o vztah mezi stranami, založený smlouvou, byť s tím, že smluvní volnost smluvních stran je zákonem č. 48/1997 Sb. omezena. Rozhodnutí oborové pojišťovny, že nebude poskytnuta celá druhou smluvní stranou (stěžovatelem) účtovaná úhrada za plnění touto smlouvou sjednané, pak nemá povahu rozhodnutí orgánu veřejné moci, ale jde o stanovisko smluvní strany, že z vymezených důvodů nebude podle smlouvy plnit.
Ústavní soud se rovněž nepřiklonil k názoru stěžovatele, že rozhodnutí oborové pojišťovny je konečné. Pokud má smluvní strana pochybnosti o tom, zda druhá smluvní strana plnila v souladu se smlouvou (případně v hranicích daných omezením smluvní volnosti), pak se může domáhat u nezávislého orgánu - soudu, aby v její věci rozhodl. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí orgánu veřejné moci, kde by přicházel v úvahu soudní přezkum ve správním soudnictví podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, lze se domáhat nápravy žalobou podle občanského soudního řádu. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že taková rozhodnutí již byla obecnými soudy vydána a následně se jimi v řízení o ústavní stížnosti zabýval i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 312/06 ze dne 7. 12. 2006).
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je tedy nepřípustná (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
K návrhu na zrušení vyhlášky č. 550/2005 Sb. pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle §74 tohoto zákona. Je-li totiž sama ústavní stížnost nepřípustná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2007
Vojen Güttler
soudce zpravodaj