ECLI:CZ:US:2004:1.US.719.02
sp. zn. I. ÚS 719/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelů J. M., O. M., S. S., P. R., J. S. M., Dr. L. J., Prof. Dr. N.M., M. M., a E. L., všech zastoupených JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 13 Co 91/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé s odvoláním na tvrzené porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhají zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 13 Co 91/2002, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 15 C 190/95. Citovaným rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelů s návrhem,
aby soud nahradil vůli žalovaného Bytového podniku Prahy 1, st. podniku v likvidaci, k uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") ohledně nemovitostí - domu čp. 875 s pozemkovou parcelou č. 554, zapsané ve vložce č. 87 pozemkové knihy pro k.ú. N. M. obec hl. m. Praha.
Městský soud v Praze v napadeném rozsudku k podstatě věci uvedl (resp. zopakoval v souladu s odůvodněním citovaného rozhodnutí soudu prvního stupně), že předmětné nemovitosti, náležející původně spoluvlastníkům F. M., J. S., A. G. a R. G. byly jako židovský majetek v průběhu druhé světové války zabaveny a po jejím skončení vráceny na základě poválečných restitucí ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. V roce 1953 byly nemovitosti podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 znárodněny jako budovy sloužící provozu německé firmy W. R., znárodněné podle zákona č. 114/1948 Sb. dnem 1. 1. 1948. Stěžovatelé - příbuzní původních vlastníků - žijící v Kanadě a USA požádali o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně, zjistiv, že nemovitosti byly vypořádány podle česko-kanadské, resp. česko-britské mezivládní náhradové dohody, žalobu zamítl; s odkazem na konstantní judikaturu dovodil, že dohoda mezi ČSSR a Kanadou ze dne 18. 4. 1973 a mezi vládou ČSSR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ze dne 29. 1. 1982 mají charakter mezinárodních smluv upravujících občanskoprávní vztahy s mezinárodním prvkem, a že jejich platnost a účinnost nutno posuzovat podle předpisů platných v době jejich sjednání; nejednalo se o mezinárodní politické či hospodářské smlouvy obecné povahy ani o mezinárodní smlouvy, k jejichž provedení byl zapotřebí zákon Federálního shromáždění, takže k jejich platnosti nebyl nutný souhlas ratifikací Federálního shromáždění. Odvolací soud dále konstatoval, že pokud žalobci či jejich právní předchůdci uplatnili své nároky u vlád Kanady a Velké Británie podle tzv. mezivládních náhradových dohod, projevili tím s těmito dohodami souhlas a podvolili se jim. Pokud se jim náhrada nezdála být adekvátní, měli se domáhat nápravy na kanadské či britské straně, které převzaly povinnost náhrady vyplatit.
Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 559/2003, odmítl dovolání stěžovatelů, podané proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze. Uvedl, že posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům konstantní judikatury a neřeší tedy otázku, která by činila jeho rozhodnutí - z pohledu dovolacího soudu - rozhodnutím po právní
stránce zásadního významu. Nejvyšší soud přitom poukázal jak na své rozsudky ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 cdo 2705/2000, a ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, tak i na závěry vyjádřené v usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, pokud jde o posouzení platnosti předmětné mezinárodní dohody. Jsou toho názoru, že i podle tehdejších zákonů bylo nutno mezinárodní dohodu týkající se občanských práv nejen publikovat ve Sbírce zákonů, ale i před ratifikací schválit Federálním shromážděním; i kdyby tehdejší komunistické právo umožňovalo takto důležitý předpis nezveřejnit, bylo by to v rozporu s vnímáním občanských práv v demokratickém světě, ke kterému se Česká republika po událostech v roce 1989 opět přihlásila. Stěžovatelé považují napadené rozhodnutí za diskriminační z hlediska rovnosti práv a povinností občanů; položili v tomto směru otázku "jak je možné, že občané, o nichž rozhodl jakýsi vládní úředník a kteří neměli možnost do dohadovacího řízení mezi vládou ČSSR a Kanady jakkoli zasáhnout a kterým byla vyplacena směšná částka, nemají mít nárok na jim odebraný majetek ?". Stěžovatelé tvrdí, že i přes vyplacenou náhradu pociťují újmu, kterou jim způsobil komunistický režim. Podle jejich názoru musí mít kanadští krajané rovné postavení s občany žijícími v ČR, tj. musí jim být dána možnost navrácení majetku, byť by to bylo vázáno na povinnost vrátit náhradu, kterou obdrželi.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve zkoumaném případě je nepochybné a mezi účastníky řízení nesporné, že předmětné nemovitosti byly vypořádány podle shora uvedených mezivládních náhradových dohod; o podíl po R. G.se u kanadské strany přihlásila V. K. a náhrada jí byla vyplacena stejně jako V. G. za podíl po A. G. F. M. pak nárok na náhradu uplatnila sama u kanadské strany, J. S. u britské vlády a náhrada jim byla rovněž přiznána, resp. jejich požadavek nebyl odmítnut. Stěžovatelé jsou právními nástupci uvedených subjektů. Podstatou věci bylo tedy posouzení, zda dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady ze dne 18. 4. 1973 a mezi vládou ČSSR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ze dne 29. 1. 1982 vylučují aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. K tomu ostatně směřuje i argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti, která je téměř shodná s odůvodněním jejich dovolání v téže věci, jak vyplývá ze spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal (spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 15 C 190/95).
Ústavní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno, aby se odchýlil od svých již dříve vyjádřených názorů. Proto pro stručnost odkazuje na závěry - vyslovené ve vztahu k výše citovaným dohodám - zejména v usneseních sp. zn. III. ÚS 102/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, usnesení č. 17), sp. zn. II. ÚS 305/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usnesení č. 23) a sp. zn. II. ÚS 265/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, usnesení č. 29).
Nezbývá proto než zopakovat, že Ústavní soud, který ve své rozhodovací činnosti upřednostňuje materiální pojetí právního státu a interpretaci právních norem z hlediska jejich účelu, připouští, že není v rozporu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., jestliže ke zmírnění některých majetkových křivd dojde jinou formou než prostřednictvím citovaného zákona; účelem restitučních předpisů totiž bylo pouze zmírnění některých majetkových křivd, k nimž v rozhodném období došlo. Jestliže tedy ke zmírnění těchto křivd již došlo jiným způsobem - a to podle příslušné mezivládní dohody - nelze ve vyloučení uplatněného restitučního nároku z režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích spatřovat rysy protiústavnosti.
V souladu s uvedenou dohodou tehdejší československá vláda vyplatila kanadské vládě částku, mající za následek plné a konečné vypořádání kanadských nároků vzniklých vůči československému státu a jeho občanům. Rozdělení této částky bylo ve výlučné pravomoci kanadské vlády. Na základě takto vyplacené náhrady nelze - z ústavněprávního hlediska - nic namítat proti názoru Nejvyššího soudu ČR, dle něhož o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok stěžovatelek uspokojen jiným způsobem; to platí především proto, že tím došlo k naplnění účelu zákona č. 87/1991 Sb. (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 102/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, usnesení č. 17; ve vztahu k dohodě s Velkou Británií a Severním Irskem srov. obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 305/01 in. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usnesení č. 23 )
Ústavní soud již dříve rovněž uvedl, že v době, kdy byly uvedené dohody uzavřeny, panoval v ČSSR dualistický přístup k poměru mezinárodního a vnitrostátního práva. Z toho plyne, že pokud by dohoda uzavřená mezi dvěma vládami měla mít přímý vliv na majetkové poměry, resp. subjektivní práva jednotlivců, musela by být do právního řádu ČR (resp. ČSSR) inkorporována odkazem v některém zákoně (srov. usnesení sp. zn. II US 265/99 in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 23, usn. č. 29). Dohoda o vypořádání nepochybně není a ani nebyla součástí českého (československého) právního řádu; důsledkem tohoto faktu však je (pouze) právní situace, za které subjekty českého práva nejsou přímými adresáty práv a povinností z ní (takovými adresáty jsou vlády a další orgány obou států) a nemohou se jí přímo ani dovolat před národními soudy. Přímá vnitrostátní použitelnost Dohody o vypořádání evidentně nebyla smluvními stranami vůbec zamýšlena. Jedná se totiž z povahy věci o dohodu čerpající své opodstatnění z výkonu diplomatické ochrany vůči československému státu, na niž nemá občan smluvní strany nárok. Přímá použitelnost by byla proto v rozporu se smyslem Dohody o vypořádání. Předmětem dohody je ostatně globální částka určená k odškodnění, nikoli poskytování individualizovaných plnění ve vztahu k jednotlivým odškodňovaným fyzickým či právnickým osobám. Jednotlivcům plynuly z náhradových dohod výhody, nikoli přímé nároky. Dohoda o vypořádání je ovšem samozřejmě závazná podle mezinárodního práva a orgány státu jsou povinny se jí řídit, protože musí dodržovat principy právního státu (čl. 1 Ústavy ČR). Jedná se sice jen o dohodu mezivládní, jež přímo zavazuje pouze vlády obou států, avšak některá její ustanovení se týkají i orgánů moci soudní. Pokud soudní orgány postupují podle této dohody, nemůže být jejich postup považován druhou smluvní stranou za porušení mezinárodního práva. Námitka stěžovatelů o nedostatku vnitrostátní účinnosti dohod o vypořádání je proto nepřípadná (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 305/01, svazek 27, usn. č. 23). Důsledkem dohod však byla ztráta možnosti vznášet své nároky přímo u českých orgánů (podle vnitrostátního práva), tak nepřímo, prostřednictvím své vlády (srov. obdobně nepublikované usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000 ve věci stěžovatelky, zastoupené stejným advokátem jako ve zkoumaném případě).
Pokud tedy obecné soudy zamítly restituční nárok stěžovatelů, neboť shledaly, že již byl vypořádán podle mezivládní dohody, postupovaly ústavně konformně. Jejich právní závěry totiž odpovídají skutkovým zjištěním, nejsou s nimi v extrémním rozporu a nedošlo jimi proto k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu neshledal Ústavní soud rovněž důvodu, aby nařídil orgánu veřejné moci jako účastníku řízení nahradit stěžovatelům jejich náklady řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 2. března 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu