ECLI:CZ:US:2004:1.US.723.02
sp. zn. I. ÚS 723/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. srpna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti B.P., s. r. o. , právně zastoupené JUDr. P. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 3 To 131/02 a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 8. 2002, č. j. VZv 3/2001-788, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení výše citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, vydaného ve věci omezení rozsahu finančních prostředků zajištěných pro dosažení účelu trestního řízení a tvrdila, že napadené usnesení nerespektuje čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Ústavní stížnost splňovala všechny náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon"), a proto mohl Ústavní soud posoudit stížnost z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v trestním řízení vedeném proti osobám, které byly v letech 1994-97 jejími statutárními orgány či jejími vlastníky, byla dle ust. §79a trestního řádu mj. zajištěna částka 101.909.104,96 Kč na jejím bankovním účtu. Účelem zajištění měla být podle stěžovatelky úhrada celního dluhu za předmětné období. Stěžovatelka navrhla, aby peněžní prostředky byly převedeny na účet Generálního ředitelství cel ČR a aby byly v případě doměření celního dluhu prostředky použity na jeho zaplacení. S tím nesouhlasily orgány činné v trestním řízení, které trvaly na tom, že prostředky budou uvolněny až po vyčíslení dluhu. Protože podle celního zákona a zákona o správě daní a poplatků je celní dluh splatný do 30-ti dní od doručení dodatečného platebního výměru, bez ohledu na právní moc takového rozhodnutí, požádala stěžovatelka, po doručení dvou dodatečných platebních výměrů CÚ pro Prahu II, o omezení zajištění (v obdobném případě jí předtím bylo vyhověno), avšak státní zastupitelství žádosti nevyhovělo a argumentovalo tím, že v předchozím případě stěžovatelka podala proti výměru odvolání, ve kterém odmítla existenci celního dluhu. Z toho vrchní státní zastupitelství dovodilo, že uvolnění prostředků předtím, než rozhodnutí nabude právní moci, je předčasné. Toto rozhodnutí potvrdil i vrchní soud, který odkázal na rozhodnutí vrchního státního zastupitelství, přičemž se nevypořádal se stěžovatelčinými námitkami.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozornila, že je jí, v důsledku postupu státního zastupitelství, vyměřováno penále (za dobu od splatnosti platebního výměru do nabytí právní moci), jsou zajištěny prakticky veškeré její prostředky a je vystavena nebezpečí konkursu a likvidace. Přitom by neměla být postihována nad rámec své povinnosti hradit celní dluh. Rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze jdou "proti duchu a výkladu" Listiny. Oba orgány veřejné moci vycházejí, formálně vzato, ze zákona, avšak jejich postupem dochází k jednoznačnému zneužití zákona v neprospěch stěžovatelky, čímž je porušován zejména čl. 4 Listiny. Pozdějším podáním stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu na vědomí několik rozsudků, jimiž správní soudy zrušily rozhodnutí celních ředitelství o potvrzení dodatečných platebních výměrů, na základě nichž se domáhala omezení zajištění.
Z usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 8. 2002 (3 VZv 3/2001-788), vydaného ve věci ing. V. B. (v předmětné době byl jednatelem stěžovatelky) a spol., stíhaných pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky (§148 odst. 1 a 4 tr. zák.), vyplývá, že vrchní státní zastupitelství nevyhovělo žádosti stěžovatelky o omezení zajištění (§79a odst. 3 tr. ř.) o částku 16.527.646,- Kč, s odůvodněním, že omezení zajištění by bylo předčasné, protože rozhodnutí celních orgánů, na základě nichž se stěžovatelka domáhala omezení zajištění, dosud nenabyla právní moci a mohou být změněna, což by mohlo ohrozit účel, pro nějž byly prostředky v trestním řízení zajištěny.
Vrchní soud usnesením ze dne 10. 10. 2002 (3 To 131/02) zamítl stížnost, kterou stěžovatelka brojila proti usnesení vrchního státního zastupitelství, jako nedůvodnou. Uvedl, že prostředky byly zajištěny na základě důvodného podezření, že pocházejí z trestné činnosti a že jsou používány k jejímu dalšímu páchání. Vrchní soud konstatoval trvající obavu, že omezení zajištění je předčasné, protože stěžovatelka se snaží soudní cestou zvrátit rozhodnutí, na základě nichž se domáhá omezení zajištění. Ostatní námitky stěžovatelky nepovažoval vrchní soud, z hlediska takto vymezeného merita věci, za podstatné. Teprve až stěžovatelka doloží pravomocnost a tedy nezměnitelnost těchto rozhodnutí, mohou tato rozhodnutí sloužit jako reálný podklad pro kladné rozhodnutí o omezení zajištění.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. M.J., který odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že úhrada celního dluhu není podstatou projednávané věci, v níž je z hlediska ust. §79a odst. 1 a 4 tr. řádu důležité, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že zajištěné prostředky jsou výnosem trestné činnosti a podaná ústavní stížnost, včetně dalších opravných prostředků, nasvědčuje účinnosti procesního prostředku, který zákonodárce vytvořil v ust. §79a tr. řádu. Proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů by byl oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelčina základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ve smyslu argumentace obsažené v ústavní stížnosti Ústavní soud zkoumal, zda v předmětné věci aplikací ust. §79a tr. řádu nedochází k situaci, v níž tímto ustanovením umožněné omezení základních práv stěžovatelky (zejména práva vlastnického), je užíváno tak, že není šetřeno podstaty a smyslu jejích základních práv a zda toto ustanovení není používáno k jiným, než zákonem určeným účelům.
Ústavní soud předně konstatuje, že aplikované ustanovení trestního řádu, představuje ústavně konformní výluku z ochrany vlastnictví a je, při zachování určitých podmínek (viz např. níže), přiměřeným prostředkem, odůvodněným sledovaným cílem - obecným zájmem právního státu na vynutitelnosti budoucího trestního rozhodnutí. Vrchní soud upozornil, že účelem zajištění je dosažení účelu trestního řízení proti osobám v minulosti spojeným se stěžovatelkou a že snaha o úhradu celního dluhu je z hlediska vymezení účelu trestního řízení irelevantní. K tomuto výkladu trestního řádu nelze mít z hlediska ústavnosti výhrady. Navíc nutno připomenout, že stěžovatelkou později doručená rozhodnutí správních soudů, jimiž byla zrušena rozhodnutí celních ředitelství potvrzující dodatečné platební výměry, na základě nichž se domáhala omezení zajištění, pouze potvrzují důvodnost obav orgánů činných v trestním řízení, že omezení zajištění by bylo předčasným krokem.
Ústavní soud přesto nemohl přehlédnout, že předmětná trestní věc se stále nachází ve stádiu přípravného řízení a podání obžaloby se zatím nechystá. Ústavní soud konstatuje, že zásah státu omezující základní práva musí vždy respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. To znamená, že musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Tento vztah má v případě zajišťovacích prostředků, které se upínají na dosud neskončené trestní řízení, nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění nemůže trvat libovolně dlouho. K tíži obviněných, a tím spíše k tíži subjektů dotčených trestním řízením, nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti tvrzené policií, resp. státním zastupitelstvím (např. v důsledku organizačních těžkostí při vytváření podmínek pro vyšetřování, nedostatečným kapacitním zabezpečením apod.). Je totiž nezbytné mít na zřeteli, že samotné omezení dispozičního práva, je zásahem do práva vlastnického (čl. 11 odst. 1 Listiny), jehož složku tvoří. Neúměrné prodlužování vyšetřování by zde stěžovatelku postihovalo nad rámec oprávnění daných trestním řádem. Nutno respektovat ústavně zakotvenou zásadu presumpce neviny a tedy počítat s možností, že se stíhanou trestnou činnost nepodaří prokázat, resp. že se zjistí, že trestný čin nespáchaly stíhané osoby, popř. se nepotvrdí nyní pravděpodobný (nikoli jistý) předpoklad, že zajištěné prostředky souvisí s trestnou činnosti. Protože trestní věc od zajištění prostředků (25. 4. 2001) stále nepostoupila do soudního stádia řízení, Ústavní soud upozorňuje, že neúměrné a nedůvodné protahování přípravného řízení by v budoucnu mohlo založit neproporcionalitu předmětného zásahu.
Na okraj Ústavní soud dodává, že existuje určitá pravděpodobnost, že na stěžovatelku může potenciálně velmi tvrdě dolehnout konstrukce splatnosti celního dluhu, protože jí poroste penalizace. Avšak otázku oprávněnosti penalizace nebylo možno prvotně řešit v předmětném trestním řízení, ale v řízení celním. Stěžovatelka by ani v tomto hypotetickém případě nezůstala bez ochrany, protože pokud by prokázala, že k uvalení penalizace došlo v důsledku nesprávného úředního postupu, bude mít titul k náhradě škody.
Ústavní soud neshledal důvod, aby zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí. Napadené rozhodnutí není v rozporu se základními právy stěžovatelky a plně respektují její základní práva, včetně práva na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. srpna 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu