ECLI:CZ:US:2003:1.US.728.01
sp. zn. I. ÚS 728/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů M. P., a A. R., obou zastoupených JUDr. L. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 6 To 343/2001, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 4. 2001, sp. zn. 3 T 95/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, jako soudu prvního stupně, ze dne 23. dubna 2001, sp. zn. 3 T 95/99, byli 1) M. P. a 2) A. R. [dále jen "stěžovatelé " nebo "stěžovatel 1)" "stěžovatel 2)"] uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ a odsouzeni podle §158 odst. 1 písm. a) TrZ k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §58 odst. 1 písm. a) TrZ, za použití §59 odst. 1 TrZ, byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Oběma stěžovatelům byl podle §49 odst. 1 TrZ uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v ozbrojených sborech na dobu pěti let.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatelé v době od 7. 1. 1999 do 22. 3. 1999 jako příslušníci Kriminální služby Policie ČR, služebně zařazeni na Obvodní ředitelství v Praze 4, v rozporu se služebními předpisy nenechali zaevidovat prošetřovanou věc proti P. K., pro podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 TrZ. Ve služební místnosti nutili jmenovaného, a to vyhrožováním vzetí do vazby, případně fyzickým násilím, k zaplacení částky 50 000,-- Kč M. V., jehož osobním motorovým vozidlem P. K. neoprávněně jel a při dopravní nehodě způsobil škodu přesahující uvedenou částku. Poté, aniž by věc předali vyšetřovateli k dalšímu řízení, pro shora uvedený trestný čin, mimo svou kompetenci, tvrdili, že po zaplacení uvedené částky celá věc bude řešena mimosoudní cestou.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali stěžovatelé prostřednictvím zvoleného obhájce v zákonné lhůtě odvolání k Městskému soudu v Praze. V odůvodnění odvolání namítali, že nebyla zachována totožnost skutku, měli výhrady k hodnocení provedených důkazů, zejména pokud jde o věrohodnost výpovědi svědků P. K. a J. H. K rozporům ve svých výpovědích, kterými se zabýval soud prvního stupně, uvedli, že se o rozpory nejednalo, případně šlo o rozpory zcela nepodstatné. Skutečnost, že k trestnímu oznámení M. V. na P. K. pro neoprávněné užívání jeho motorového vozidla, nedostalo toto oznámení číslo jednací, je podle stěžovatelů nepodstatná. Stěžovatelé považovali skutkový stav za neprokázaný a žádali, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a zprostil je obžaloby v plném rozsahu.
Městský soud jako soud odvolací přezkoumal podle §254 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ") ve veřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2001 pod sp. zn. 6 To 343/2001, zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které napadenému rozsudku předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná. Na základě §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 TrŘ napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti u obou stěžovatelů a za podmínek §259 odst. 3 TrŘ oba stěžovatele nově odsoudil podle §49 odst. 1 TrZ k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu výkonu činnosti policisty Policie České republiky a strážníka obecní (městské) policie na dobu pěti let.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že není sporu o tom, že skutek, popsaný ve výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně, je v podstatných okolnostech, pokud jde o jednání a též i následek, shodný se skutkem popsaným ve sdělení obvinění. Všechny potřebné důkazy a skutková zjištění vyplývající ze spisového materiálu jsou správná a úplná. Právní hodnocení věci je v souladu se zákonem. Řízení předcházející napadenému rozsudku nevykazuje závady a stěžovatelé nebyli na právu obhajoby zkráceni.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2001, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 4. 2001, sp. zn. 3 T 95/99, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 6 To 343/2001. Vylíčili průběh řízení před obecnými soudy, vznesli námitky k procesním závěrům obecných soudů, které jsou v zásadě shodné s těmi, které uplatnili již v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Hlavní těžiště ústavní stížnosti směřuje proti údajnému použití policejní provokace prostřednictvím P. K. (dále jen "poškozený"), který jednal v souladu s pokyny Inspekce MV ČR (dále jen "IMV) a použil finančních prostředků IMV.
Na podporu svých tvrzení poukázali na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/1999, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 9 Tz 85/2000. Stěžovatelé spatřují v použití policejní provokace orgány činnými v trestním řízení porušení základních zásad trestního řízení. Tvrdí, že byli odsouzeni za policejně vyprovokovaný trestný čin. Státní zástupce, ačkoli měl vědět, že stíhá pouze čin jinak trestný, a nikoli trestný, podal obžalobu. Věc nebyla projednána v souladu s plným šetřením občanských práv zaručených Ústavou ČR. Současně bylo ve věci přihlédnuto k důkazům, které měly usvědčovat stěžovatele. Tyto důkazy byly, podle jejich tvrzení, navíc použity v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Podle stěžovatelů tak došlo k porušení čl. 2 odst. 3, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Dále byly porušeny čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") za současného porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), jakož i čl. 14 odst. 1, 2 a čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "MPOPP").
Předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), může se jím zabývat také věcně. Po přezkoumání zmíněných předpokladů Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost nesplňuje všechny náležitosti stanovené zákonem.
Zejména se jednalo o vadu přiložené speciální plné moci ze dne 23. 11. 2001, jejíž obsah nebyl v souladu s §31 odst. 1 zákona, neboť obsahovala nepřípustnou substituční doložku. V daném případě však, vzhledem k odmítnutí návrhu v celém rozsahu, Ústavní soud již nevyzýval zástupce stěžovatele k odstranění uvedené vady
Současně nebyla splněna jedna ze základních procesních podmínek pro podání ústavní stížnosti upravená v §72 odst. 2 zákona. Podle tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Do zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti se započítává i den doručení příslušného rozhodnutí. Tato lhůta je lhůtou procesněprávní a její promeškání nemůže Ústavní soud prominout, neboť se jedná o lhůtu kogentní.
Ze spisu soudu prvního stupně, sp. zn. 3 T 95/99, vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl stěžovateli 1) a jeho obhájci doručen dne 19. 10. 2001. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 18. 12. 2001, tedy po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty. Proto je ústavní stížnost stěžovatele 1) návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Pokud jde o ústavní stížnost stěžovatele 2), zabýval se Ústavní soud její opodstatněností, tj. zda rozhodnutí, která jsou ústavní stížností napadena, byla způsobilá porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Za tím účelem Ústavní soud vyzval k vyjádření účastníky řízení, tj. Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 4.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 6 To 343/2001, s tím, že nemá nic, čím by jej doplnil.
Obvodní soud pro Prahu 4, shodným způsobem jako Městský soud v Praze, odkázal ve svém vyjádření na odůvodnění svého, ústavní stížností napadeného, rozsudku ze dne 23. 4. 2001, sp. zn. 3 T 95/99.
Ústavní soud se seznámil se všemi nezbytnými listinnými důkazy, zejména s vyšetřovacím spisem, soudním spisem a spisem IMV (ČVS: MVV-76/11-99-167, sp. zn. 3 T 95/99, čj.: V3/1999-IN/11). Po zhodnocení provedených důkazů a právním posouzení projednávané věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není obecným soudům nadřízen, může pouze bdít nad dodržováním základních práv a svobod, zaručených ústavními zákony a mezinárodními smlouvami. Proto mu zpravidla nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené v předchozím řízení, a to ani tehdy, pokud by se s ním neztotožňoval, ani polemizovat s právními závěry orgánů veřejné moci, pokud přirozeně způsobem provedeného dokazování nebo právními závěry z něho vyvozenými nedojde k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Námitky vůči způsobu dokazování a hodnocení důkazů tak, jak jsou pojaty do odůvodnění ústavní stížnosti, jsou ve své podstatě opakováním námitek vznesených již v řízení před soudy obou stupňů a odvolacích námitek. Se všemi se však odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí řádným, zákonem přikázaným a ústavně konformním způsobem (§125 TrŘ, §254 TrŘ), a to natolik, že ani pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze obecným soudům cokoli vytknout. Navíc když pouhá (opakovaná) polemika stěžovatele s důvody rozhodnutí obecných soudů, vyloženými v odůvodnění jejich rozhodnutí, protiústavnost těchto rozhodnutí založit nemůže.
Stěžovatel však v ústavní stížnosti napadl především použití policejní provokace.
Právní řád České republiky přímo nevymezuje, co lze považovat za policejní provokaci, a výslovně se nevyjadřuje k její přípustnosti. Pravomoci orgánů činných v trestním řízení, včetně policejních orgánů, podrobně upravuje trestní právo. V tomto směru je nutné rozlišovat aktivity policie v době předcházející naplňování znaků skutkové podstaty a aktivity policie v době, kdy jednání pachatele již naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, aniž by bylo toto jednání iniciováno policií. Trestní řád s některými policejními aktivitami počítá a stanoví omezující podmínky pro jejich využití (např. nasazení policejního agenta §158e TrŘ, atd.).
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") nejde o policejní provokaci, když je skrytá policejní aktivita pouze reakcí na jednání pachatele, jenž je schopen čin spáchat nezávisle i bez zvláštního přispění ze strany policie, projevil úmysl ho spáchat a tento svůj úmysl začal naplňovat. Nepřípustným zásahem do skutkového děje by však bylo doplňování chybějících zákonných znaků skutkové podstaty určitého trestného činu iniciativou policie (viz případ Luedi proti Švýcarsku ).
Obdobný přístup volí i Ústavní soud, který ve stěžovateli zmíněném rozhodnutí (sp. zn. III. ÚS 597/99), nevylučuje zásah policie do jednání pachatele trestného činu. Klade však důraz na to, aby policie nepostupovala z vlastní iniciativy a sama jednání pachatele nepodněcovala nebo nevytvářela podmínky pro naplnění určitých znaků skutkové podstaty trestného činu, které by pachatel bez jejího přispění nenaplnil.
Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 9 Tz 85/2000, na který poukazují stěžovatelé, vyslovil názor, že pokud se pachatel dopustí jednání, které naplňuje všechny znaky úmyslného trestného činu, a neexistují žádné okolnosti, které by trestnost dokonání tohoto trestného činu vylučovaly, nemůže být takové jednání posouzeno jako příprava, příp. pokus trestného činu jen proto, že od tohoto vývojového stadia trestného činu bylo jeho jednání pod kontrolou policie. Uvedená okolnost může mít vliv na hodnocení stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost.
Z připojených spisů bylo zjištěno, že stěžovatel, jako příslušník Kriminální služby Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 4, přijal dne 7. 1. 1999 oznámení M. V. o podezření ze spáchání trestného činu, kterého se měl dopustit P. K., a způsobit škodu ve výši 69 000,-- Kč. V únoru r. 1999 došlo k jednání P. K. s M. V., který požadoval náhradu způsobené škody, proto mu P. K. předal 4 elektronová kola v hodnotě 20 000,-- Kč. Dne 17. 3. 1999 podal k věci vysvětlení P. K., v jehož průběhu měl být ze strany stěžovatele na P. K. vyvíjen nátlak prostřednictvím výhrůžek fyzického násilí a vazby, k úhradě peněžní částky 50 000,--Kč M. V. V případě úhrady této částky sliboval stěžovatel mimosoudní vyřízení věci a stanovil lhůtu, v níž měl P. K. požadovanou částku přinést. Za tím účelem předal P. K. svoje telefonní číslo. Následujícího dne, 18. 3. 1999, se P. K. obrátil na Policii ČR, Správa hl. m. Prahy, odd. stížností a kontroly, kde učinil trestní oznámení na stěžovatele a dal souhlas k telefonním odposlechům.
Z uvedeného vyplývá, že policie P. K. nenaváděla k iniciaci schůzek se stěžovatelem, ale byl to právě stěžovatel, kdo stanovil výši peněžní částky a termín schůzky. Za tím účelem předal poškozenému číslo svého mobilního telefonu. Na základě trestního oznámení ze strany poškozeného použila policie, se svolením poškozeného a na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 1999, sp. zn. Nt 792/99, operativní techniku ve formě pořizování obrazových, zvukových nebo jiných záznamů podle §35 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, před účinností novely provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., a poskytla poškozenému peněžní částku 50 000,-- Kč vyžadovanou stěžovatelem.
S odkazem na výše uvedené a s ohledem na judikaturu ESLP, jakož i judikaturu Ústavního soudu, nelze akceptovat tvrzení stěžovatele o policejní provokaci, při níž policie údajně sama vytvořila podmínky pro uskutečnění a dokonání trestného činu. V daném případě nešlo o policejní provokaci, neboť skrytá policejní aktivita byla pouze reakcí na jednání stěžovatele, který naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) TrZ, spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ, svým jednáním bez přispění policie, ještě předtím, než došlo k aktivitě policie.
Předáním peněz došlo k dokončení trestného činu, tj. k realizaci představ stěžovatele o cíli trestného činu (opatřit M. V. neoprávněný prospěch). Zatímco k dokonání, tj. k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, nebylo třeba, aby stěžovatel skutečně opatřil M. V. neoprávněný prospěch, stačil úmysl stěžovatele opatřit M. V. neoprávněný prospěch, a veden touto pohnutkou, vykonával svou pravomoc veřejného činitele způsobem odporujícím zákonu. Výkon této pravomoci způsobem odporujícím zákonu je možno spatřovat v jeho činnosti jako příslušníka Služby kriminální policie, spočívající v tzv. operativně-pátrací činnosti, tedy vyhledávání trestných činů v terénu. V tomto směru měl stěžovatel, po vyslechnutí oznamovatele M. V., přidělit spisu jednací číslo, vyslechnout P. K. a provést nutná šetření ke zjištění, zda byl spáchán trestný čin. Poté měl spis předat příslušnému úřadu vyšetřování s návrhem na realizaci. Namísto toho spis nezaevidoval, žádal po poškozeném P. K. peněžní částku 50 000,-- Kč na úhradu jím způsobené škody, kterou si určil M. V., a sliboval mimosoudní vyřízení věci. Stěžovatel tak vykonával činnost, která náleží do pravomoci jiného orgánu.
Ústavní soud po přezkoumání uvedených podkladů konstatuje, že ve věci nešlo o policejní provokaci a stěžovatelem tvrzená porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, provedená v základních zásadách trestního řízení, neobstojí.
Stěžovatel nejprve namítal, bez bližší specifikace, porušení zásady zákonnosti. Tato zásada společně se zásadou přiměřenosti, jejíž porušení spatřuje stěžovatel v neprojednání věci v souladu s plným šetřením občanských práv zaručených Ústavou, jsou systematicky řazeny do zásad společných pro celé trestní řízení. V tomto směru nelze soudu prvního stupně ani odvolacímu soudu nic vytknout, neboť trestní řízení bylo vedeno ve smyslu "fair trial".
Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení zásady presumpce neviny, týkající se pravomocného odsouzení za policejně vyprovokovaný trestný čin, Ústavní soud poznamenává, že ani tato námitka ve vztahu k výše uvedenému neobstojí. Předně stěžovatel nebyl odsouzen za policejně vyprovokovaný trestný čin, ale byl uznán vinným trestným činem, jehož všechny znaky naplnil bez iniciace policie.
Současně stěžovatel namítal porušení zásady vyhledávací a zásady volného hodnocení důkazů, protože ve věci soudy údajně přihlédly jen k důkazům, které ho měly usvědčovat. Posledně uvedené zásady tvoří, se zásadou presumpce neviny, zásady společné fázi dokazování v trestním řízení. Ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu není úkolem Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani kdyby s takovým hodnocením nesouhlasil. Do rozhodovací činnosti a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, pokud "právní závěry orgánu, který rozhodnutí vydal, byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly". V dané věci takováto interpretace zjištěna nebyla.
K názoru stěžovatele, že státní zástupce porušil zásadu legality tím, že podal obžalobu, ač měl vědět, že stíhá pouze čin jinak trestný, ale nikoli trestný, Ústavní soud konstatuje, že je zákonnou povinností státního zástupce stíhat trestné činy, pokud jsou pro to splněny zákonné důvody (nullum crimen, nullum poena sine lege). V tomto případě byly splněny podmínky pro podání obžaloby, kterou státní zástupce řádně a dostatečným způsobem odůvodnil.
Jestliže v postupu soudů obou stupňů nelze spatřovat porušení základních zásad trestního procesu, tím méně je možné v jejich postupu spatřovat tvrzená porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za tohoto stavu není ingerence Ústavního soudu, s odvoláním na shora uvedené, namístě.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost stěžovatele M. P. podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem, a ústavní stížnost stěžovatele A. R. podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu