ECLI:CZ:US:2012:1.US.74.12.1
sp. zn. I. ÚS 74/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., bez právního zastoupení, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2011, č. j. 2 As 99/2011-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2012 napadl navrhovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí.
Ačkoliv byl navrhovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh základní formální náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje, neboť nebyl naplněn zejména požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle §30 a §31 zákona o Ústavním soudu.
Jak je totiž zřejmé z podání Mgr. M. J., advokáta určeného navrhovateli Českou advokátní komorou k zastupování před Ústavním soudem v předmětné právní věci, plná moc byla jmenovaným advokátem navrhovateli z důvodu neposkytování součinnosti a ztráty důvěry mezi advokátem a klientem vypovězena poté, co mu navrhovatel neumožnil zasáhnout do textu navrhovatelem sepsané ústavní stížnosti.
Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel není a ani nebyl zastoupen v souladu s §30 zákona o Ústavním soudu, neboť povinné zastoupení před Ústavním soudem je třeba posuzovat nikoli čistě formalisticky, ale materiálně (tzn. ústavní stížnost musí být advokátem skutečně sepsána, nikoli jen podepsána - srov. k tomu přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu [sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471)], kde je mj. konstatováno: "Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Smysl a účel institutu povinného zastoupení podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze spatřovat i v univerzálnosti řízení před Ústavním soudem z hlediska návaznosti na jiné druhy procesního řízení."
Z mnoha dalších řízení o návrzích, jež navrhovatel v minulosti podal, vyplývá, že navrhovatel svévolně ignoruje povinné zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem, ačkoli byl o této podmínce řízení a postupu k jejímu splnění opakovaně poučen (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. I. ÚS 786/09, sp. zn. I. ÚS 787/09, sp. zn. II. ÚS1370/09, sp. zn. III. ÚS 3215/09 a další).
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru (který již vyjádřil ve věcech navrhovatele vícekrát), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než postupovat podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) návrh navrhovatele odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. ledna 2012
Ivana Janů
soudce zpravodaj