ECLI:CZ:US:2012:1.US.799.10.1
sp. zn. I. ÚS 799/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 11. 2008, čj. 19 C 139/2008-21, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, čj. 55 Co 131/2009-34, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. 11. 2008, čj. 19 C 139/2008-21, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud I. stupně") zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 400 000 Kč (coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do důstojnosti stěžovatele nesprávným úředním postupem v řízení o způsobilosti k právním úkonům) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud I. stupně zjistil, že 28. 6. 1995 podalo Město Brno návrh na zbavení stěžovatele způsobilosti k právním úkonům. Soud v tomto řízení ustanovil stěžovateli opatrovníka dne 6. 6. 1996; opatrovník se proti tomuto usnesení odvolal a odvolací soud ustanovení zrušil pro nesouhlas opatrovníka dne 31. 5. 2000. Soud I. stupně rozhodnutí odvolacího soudu stěžovateli nedoručil a ustanovil stěžovateli opatrovnicí pracovnici soudu; toto usnesení opět nedoručil. Ve věci soud rozhodl rozsudkem 15. 11. 2000, a opět v něm upustil od doručení. Odvolací soud tento rozsudek, stejně jako usnesení o ustanovení opatrovnice - pracovnice soudu, zrušil, neboť předchozí usnesení nebyla stěžovateli doručena. Dne 24. 11. 2004 rozhodl soud I. stupně ve věci znovu, ovšem na základě doplňujícího znaleckého posudku vypracovaného bez osobního vyšetření stěžovatele; z tohoto důvodu odvolací soud 25. 10. 2006 rozsudek soudu I. stupně opět zrušil. Po vypracování nového znaleckého posudku byl návrh na zbavení způsobilosti k právním úkonům dne 19. 9. 2007 zamítnut, neboť stav stěžovatele se od podání návrhu změnil. Po právní stránce soud I. stupně dospěl k závěru, že nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. představují jenom takové úkony, které samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, v jeho obsahu se neodrazí. Doručování žalobci, rozhodování bez vyslechnutí stěžovatele či seznámení se s ním, upuštění od doručení rozsudku, rozhodování na základě znaleckého posudku vypracovaného bez vyšetření stěžovatele jsou však dle soudu I. stupně všechno úkony, které bezprostředně směřují k rozhodnutí a mohou se odrazit v jeho obsahu. Stěžovatel by se tak mohl domáhat náhrady škody či nemajetkové újmy podle §7 zákona č. 82/1998 Sb. z titulu nezákonného rozhodnutí. Soud I. stupně připomněl, že postup soudu se odrazil nejen v nezákonném rozhodnutí, ale i v celkové délce řízení, přičemž u soudu I. stupně řízení o odškodnění této nemajetkové újmy probíhá. Rovněž tak podotkl, že na způsobu vedení řízení se výrazně podílel sám stěžovatel, který věděl, že řízení probíhá, avšak neustále měnil adresy, nedostavoval se k jednáním a nepřebíral zásilky.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, čj. 55 Co 131/2009-34, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně, jenž vycházel i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, správně posoudil nedostatek předpokladů pro přiznání nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu dle zákona č. 82/1998 Sb. Stran rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), na něž stěžovatel odkazoval, odvolací soud poukázal na platný zákon, který rozlišuje podmínky přiznání nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí; přitom i ESLP dle odvolacího soudu připouští, že jednotlivé státy mohou podmínky pro přiznání nároku upravit v souladu s vnitrostátním právním prostředím a na základě konkrétních podmínek v každém státě.
II.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i soudu odvolacího, a též toho, aby Ústavní soud vyslovil, že pro posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb. "není určující, zdali úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí vedou nebo nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu odrazí nebo neodrazí". Stěžovatel se rovněž domáhá přiznání náhrady nákladů zastoupení dle §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Svou ústavní stížnost odůvodnil stěžovatel tak, že v řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Porušení tohoto práva spatřuje stěžovatel především v tom, že po 11 let nebyl v řízení efektivně zastoupen, že neměl možnost tohoto řízení se účastnit, že soud rozhodoval na základě znaleckého posudku vypracovaného bez vyšetření stěžovatele a posudku starého šest let. Tím stěžovateli vznikla dle jeho tvrzení značná újma, a to jak v osobní, tak i v majetkové sféře. Stěžovatel dále polemizuje se závěry obecných soudů stran interpretace pojmu "nesprávný úřední postup"; na rozdíl od nich v postupu Městského soudu v Praze nesprávný úřední postup shledává, a naopak výklad zastávaný obecnými soudy považuje za příliš restriktivní.
Soud I. stupně ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Obdobně se na označení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné omezil odvolací soud.
Vedlejší účastník považuje napadená rozhodnutí za správná a ztotožňuje se s učiněnými právními závěry, které považuje za správné, spravedlivé a souladné s dotčenými právními předpisy. Vedlejší účastník se nedomnívá, že by napadená rozhodnutí trpěla vadami, které jim stěžovatel vytýká.
Vzhledem k tomu, že účastníci řízení a vedlejší účastník ve svých vyjádřeních pouze odkázali na obsah napadených rozhodnutí, stěžovatel v replice toliko stručně shrnul, proč se domnívá, že je ústavní stížnost důvodná.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Ohledně podmínek vzniku nároku na náhradu škody a podrobností odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon. Tím je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Nebýt tohoto zákona, neexistoval by ve vnitrostátním právním řádu podklad, který by umožňoval poškozenému domáhat se práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (viz II. ÚS 1612/09). Sama Listina se tedy omezuje pouze na stanovení práva na náhradu škody, a rozlišuje přitom mezi škodou zůsobenou rozhodnutím na straně jedné, a škodou způsobenou nesprávným úředním postupem. Samotné hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto nároku, ani postup, jakým má být uplatněn, již součástí ústavního pořádku nejsou, neboť Listina zde dává prostor k úpravě těchto otázek na úrovni zákona.
V rámci úpravy podmínek odpovědnosti státu citovaný zákon 82/1998 Sb. rozlišuje mezi odpovědností za škodu způsobenou rozhodnutím [§5 písm. a)] a nesprávným úředním postupem [§5 písm. b)]. Toto rozlišování není samo o sobě ústavně nekonformní; naopak odpovídá znění citovaného čl. 36 odst. 3 Listiny, jenž ze stejného třídění sám vychází. Ustanovení §31a tohoto zákona potom vedle práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem - a nezávisle na něm - přiznává též právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu; rozumí se opět, že nemajetková újma musí vzniknout v příčinné souvislosti buď s nezákonným rozhodnutím, nebo s neprávným úředním postupem.
Předpokladem uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím zásadně je mj. fakt, že nezákonné rozhodnutí se stalo pravomocným a že posléze bylo právě pro svou nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (§8 odst. 1 citovaného zákona).
Pojem nesprávného úředního postupu §13 citovaného zákona výslovně nevymezuje; pouze v demonstrativním výčtu stanovuje, že je jím též porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě. Právní praxe vykládá pojem nesprávného úředního postupu stabilně tak, že jím "je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát podle uvedeného ustanovení odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností např. nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Stát podle uvedených ustanovení odpovídá za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Pokud ovšem orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle §1-17 zákona" (rozhodnutí Nejvyššího soudu 2 Cdon 129/97, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000; odkaz na paragrafy míří na předchozí zákonnou úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím).
Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele neshledává citovaný právní názor příliš restriktivním, ani jinak ústavně závadným. V každém případě nesdílí stěžovatelův přímočarý odsudek, že citovaný právní názor je závadný už jenom proto, že má své kořeny v období normalizace. O souladu určitého právního názoru s ústavním pořádkem nerozhoduje doba jeho vzniku, ale jedině věcné hledisko, tedy zda je po obsahové stránce souladný s ústavním pořádkem. Z tohoto hlediska nelze zmíněnému právnímu názoru nic vytknout, neboť usiluje o nalezení rozumného kritéria, na základě nějž by bylo možno určit, kdy lze uplatnit odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a kdy nesprávným úředním postupem (což je samo o sobě rozlišování vycházející z Listiny, jak bylo shora vyloženo). Vylučuje-li shora citovaný právní názor z pojmu nesprávného úředního postupu takové úkony, které přímo směřují k vydání rozhodnutí a které se projeví v jeho obsahu, nečiní tak za účelem vyloučení odpovědnosti státu za škodu způsobenou takovými pochybeními, ale jedině proto, aby zabránil směšování předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím na straně jedné a nesprávným úředním postupem na straně druhé, a tím konec konců i oslabování právní jistoty. Je tak jasně, srozumitelně a přehledně rozlišeno, že za škodu způsobenou právě popsanými úkony může být dána odpovědnost v režimu odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, zatímco režim odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem dopadá na úkony učiněné mimo rozhodovací činnost, nebo sice v jejím rámci, avšak pouze za podmínky, že se v obsahu rozhodnutí neprojeví.
Stěžovatelova kritika ustálené interpretace pojmu nesprávného úředního postupu je zjevně motivovaná tím, že v jeho případě nejsou naplněny už jenom základní předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, jež spočívají v existenci pravomocného rozhodnutí a v jeho následném zrušení nebo změně pro jeho nezákonnost; podřazením svého případu pod režim odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem se stěžovatel v podstatě snaží tyto předpoklady obejít. Zmíněné předpoklady však nejsou stanoveny v zákoně samoúčelně; vycházejí totiž z toho, že pokud zde sice bylo nezákonné rozhodnutí, které však bylo zrušeno ještě před nabytím právní moci, nemohlo jím zásadně dojít (krom případů uvedených v §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., případně krom nepřiměřené délky řízení) k zásahu do právní sféry. To je zřejmé i v případě stěžovatele: rozhodnutí soudu I. stupně o zbavení způsobilosti k právním úkonům sice byla opakovaně rušena odvolacím soudem, avšak nikdy se nestala pravomocnými. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům má konstitutivní povahu, nemohla těmito nepravomocnými rozhodnutími být způsobilost stěžovatele k právním úkonům dotčena. Pravomocným se stal až rozsudek, jímž byl návrh na zbavení způsobilosti k právním úkonům zamítnut.
Opakované rušení rozhodnutí rozsudků soudu I. stupně se však v souzené věci negativně projevilo v délce řízení, jak vyložil již ve svém rozsudku soud I. stupně. Z tohoto důvodu však stěžovateli již bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění, což ostatně stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí.
Na základě shora uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze použít ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj rozhodne, aby náklady stěžovatele na jeho zastoupení zcela zaplatil stát (viz kupř. usnesení I. ÚS 255/99).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. února 2012
Vojen Güttler
předseda senátu