Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.02.1999, sp. zn. I. ÚS 8/98 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 17/13 SbNU 119 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.8.98

sp. zn. I. ÚS 8/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci navrhovatelů Dr. Ing. K. Č., a PhMr. K. Z., a L. Z., a J. K., všech zastoupených JUDr. D. T., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 21 Co 273/97-58, ze dne 29. 10. 1997, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové, č. j. 6 C 98/96-34, ze dne 18. 3. 1997, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka Kovoplastu Chlumec nad Cidlinou, a. s., zastoupeného JUDr. PhDr. S. B., advokátem takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 21 Co 273/97-58, ze dne 29. 10. 1997, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, č. j. 6 C 98/96-34, ze dne 18. 3. 1997, se zrušují. Odůvodnění: I. Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadli rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 21 Co 273/97-58, ze dne 29. 10. 1997, jímž byl v části týkající se žalovaného Kovoplastu, s. p., Chlumec nad Cidlinou, v likvidaci, se sídlem v Chlumci nad Cidlinou, Boženy Němcové 41/IV, zrušen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 3. 1997, č. j. 6 C 98/96-34, a řízení bylo v této části zastaveno, ve zbývající části byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Odvolací soud svým výrokem potvrdil zamítnutí žaloby stěžovatelů ohledně stanovení povinnosti prvému žalovanému, tj. Kovoplastu Chlumec nad Cidlinou, a. s., vydat stěžovatelům nemovitosti v katastrálním území Ch. podle zák. č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Důvodem zrušovacího a zastavovacího výroku byla skutečnost, že druhý žalovaný, tj. Kovoplast, st. p., Chlumec nad Cidlinou, v likvidaci, zanikl po provedené likvidaci výmazem z obchodního rejstříku ke dni 10. 2. 1997 a tím ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Ve vztahu k prvému žalovanému, tj. Kovoplastu Chlumec nad Cidlinou, a. s., pak nevyhovění žalobě opřely soudy obou stupňů o skutečnost, že stěžovatelé neučinili výzvu k vydání věcí ve smyslu §5 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nýbrž uplatnili nárok na finanční náhradu ve smyslu ustanovení §14 téže normy. Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na to, že rozhodnutím obecných soudů byl porušen č. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Důvody porušení těchto článků Listiny spatřují stěžovatelé v tom, že obecné soudy nevyhověly jejich návrhu na provedení důkazu jejich výslechem k výkladu projevu vůle obsaženého v dopise ze dne 30. 12. 1990. Tento dopis stěžovatelé považují za výzvu k vydání nemovitostí ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zatímco obecné soudy jej považují za uplatnění nároku na finanční náhradu ve smyslu ustanovení §14 citovaného zákona. V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhl Krajský soud v Hradci Králové její zamítnutí. Poukázal na to, že skutečnost, že žalobci nebyli k řízení obesláni a pokud byli zastoupeni advokátem, který obeslán byl, neznamená to porušení zásady rovnosti účastníků. V tomto směru odvolací soud dovodil tento závěr z ustanovení §115 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §49 odst. 1 o. s. ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že doručovat zástupci i účastníku řízení musí soud pouze tehdy, má-li účastník v řízení něco osobně vykonat. Protože důkaz výslechem účastníka nepovažovaly obecné soudy za potřebný, nebylo obeslání žalobců k jednání třeba. Pokud jde o věc samu, namítl Krajský soud v Hradci Králové, že dopis žalobců z 30. 12. 1990 měl být dle stěžovatelů pokládán za výzvu k vydání věci podle §5 odst. 1 zák. č. 409/1990 Sb., ačkoli je naprosto jednoznačnou a nezpochybnitelnou výzvou k zaplacení peněžité náhrady. Pokud by měl vůbec být chápán jinak, vznikla by otázka, jak by vůbec bylo třeba jinak formulovat výzvu k zaplacení finanční náhrady. Vedlejší účastník řízení navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Zdůraznil, že dopis z 30. 12. 1990 je jasným volním projevem stěžovatelů, jímž uplatnili nárok na finanční náhradu. Vedlejší účastník dále poukazuje na to, že není namístě tvrzení stěžovatelů, že jednali v časové tísni, když z 6 měsíční prekluzivní lhůty uplynuly tehdy teprve necelé dva měsíce. Dopis z 30. 12. 1990 nelze rovněž podle vedlejšího účastníka považovat za laický, když z citace zákonných ustanovení v něm je zřejmé, že navrhovatelé měli k dispozici zák. č. 403/1990 Sb. a z něho správně požadavek na finanční náhradu dovodili a uplatnili. Ústavní soud se rovněž seznámil se spisem Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 6 C 98/96, z něhož zjistil, že v žalobě v rámci navržených důkazů navrhli stěžovatelé i důkaz výslechem účastníků, konkrétně pod bodem III, VII a VIII žaloby. Soudem prvého stupně bylo nařízeno jednání na 18. 3. 1997, k němuž nebyli navrhovatelé obesíláni. U jednání 18. 3. 1997, jehož se zúčastnila za navrhovatele jejich právní zástupkyně, která byla obeslána společně s vedlejším účastníkem byla věc rozhodnuta. V rámci odvolání ze dne 15. 4. 1997 učinili opětovně navrhovatelé návrh na doplnění dokazování jejich výslechem. Odvolací soud nařídil jednání na 29. 10. 1997, k němuž navrhovatele neobesílal, předvolal pouze jejich právní zástupkyni a vedlejšího účastníka. U tohoto jednání věc rozhodl. Dovolání nebylo navrhovateli uplatněno. II. Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti musí v prvé řadě poukázat na to, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, a proto může nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled pouze tehdy, došlo-li k porušení Ústavy, ústavních zákonů, Listiny, jakož i mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Ústavy. V daném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z hlediska procesního obecné soudy porušily tento článek Listiny tím, že zejména soud prvého stupně nepředvolal ani k prvnímu soudnímu jednání stěžovatele, přestože se stěžovatelé opakovaně ve své žalobě důkazu svým výslechem dovolávali. Pokud tedy nebyl v řízení výslech stěžovatelů proveden, bylo jim znemožněno se k věci i všem prováděným důkazům vyjádřit. Současně bylo stěžovatelům znemožněno uplatnit jejich Listinou garantované právo, aby věc byla projednána v jejich přítomnosti. Tento procesní nedostatek nezhojil v rámci dalšího řízení ani soud odvolací, neboť u něho byl v odvolání rovněž uplatněn návrh stěžovatelů na doplnění dokazování výslechem účastníků. Je sice pravdou, že v oblasti doručování, v případě, že je účastník civilního řízení zastoupen advokátem, je možné aplikovat §49 odst. 1 o. s. ř. Avšak v rámci vlastního postupu soudu v průběhu celého řízení, zejména v rámci dokazování, si musí soud počínat tak, aby respektoval princip rovnosti účastníků zakotvený v §18 o. s. ř., čl. 37 odst. 3, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výrazem rovnosti účastníků je i jejich právo být přítomni při jednání před soudem. V dané věci však byli stěžovatelé tohoto svého práva postupem obecných soudů zbaveni. Zásada rovnosti účastníků je rovněž významným interpretačním pravidlem při výkladu procesněprávních předpisů. Proto i při interpretaci §115 o. s. ř. je třeba z této zásady vycházet. Podle tohoto ustanovení k nařízenému jednání předvolá předseda senátu účastníky. Tak tomu je většinou při prvém jednání, při němž má být účastník vyslechnut. V dané věci navrhli stěžovatelé důkaz výslechem účastníků, přesto nebyli k prvnímu jednání u obecného soudu předvoláni, čímž došlo k porušení jak shora uvedených ustanovení občanského soudního řádu, tak zejména čl. 38 odst. 2 Listiny. Právo na osobní přítomnost stěžovatelů u jednání, jakož i právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům nebylo respektováno. Při ústním jednání uplatnil vedlejší účastník námitku, že stěžovatelé nevyčerpali před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje tím, že nepodali dovolání. Ústavní soud přesto neodmítl přijetí ústavní stížnosti s poukazem na §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vzhledem k tomu, že stížnost svým významem pro oblast základních procesních práv podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. S ohledem na procesní pochybení obecných soudů I. stupňů, jež spočívají v nerespektování čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nezbylo Ústavnímu soudu než obě rozhodnutí obecných soudů zrušit (§82 odst. 1, odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Tím však Ústavní soud nicméně nepředjímá budoucí rozhodnutí obecných soudů ve věci samé. Poučení: Proti tomuto usnesení se nelze odvolat. V Brně 2. února 1999