ECLI:CZ:US:2023:1.US.817.23.1
sp. zn. I. ÚS 817/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Vrbase, zastoupeného JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, proti výrokům III. a V. rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 284/2022-573 ze dne 2. 2. 2023, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Ing. Pavla Rady, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroků III. a V. výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni ("odvolací soud"); podle něj jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. U obecných soudů se stěžovatel domáhá vůči vedlejšímu účastníkovi zaplacení 311 239 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady za omezení jeho vlastnického práva k pozemkům, které byly zastavěny rekreační budovou ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Okresní soud Plzeň-jih ("nalézací soud") rozsudkem č. j. 6 C 5/2018-532 ze dne 19. 7. 2022 mimo jiné uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli 247 Kč s příslušenstvím (výrok I.), v rozsahu částky 277 928 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), zastavil řízení v části týkající se úroků z prodlení, pro které vzal stěžovatel žalobu částečně zpět (výrok III.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 169 338, 20 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Odvolací soud následně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu formálně upravil a věcně potvrdil ve výroku II. (výrok I.), potvrdil ve výroku III. (výrok II.), ve výroku IV. změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit 132 084 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok III.) a dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 23 522 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.).
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zjednodušeně řečeno namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval §142 odst. 3 občanského soudního řádu a stěžovateli chybně uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení i přesto, že rozhodnutí soudu o výši plnění záviselo na znaleckém posudku.
4. Krajský soud a vedlejší účastník ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl. Ústavní soud předmětná vyjádření stěžovateli nezaslal k replice ani jejich obsah na tomto místě blíže neuvádí, neboť by to nebylo - s ohledem na níže uvedené - účelné.
5. Dříve než se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, zkoumal, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"). Z vyjádření odvolacího soudu a vedlejšího účastníka zjistil, že stěžovatel proti napadenému rozsudku brojí dovoláním u Nejvyššího soudu. Uvedenou informaci ověřil u Nejvyššího soudu; dovolací řízení stěžovatele je vedeno pod sp. zn. 28 Cdo 1758/2023.
6. Probíhá-li v dané věci stále dovolací řízení, je zásadně vyloučeno, aby Ústavní soud ústavní stížnost projednal, neboť by tím nepřípustně - v rozporu s principem právní jistoty i zásadou subsidiarity ústavní stížnosti - zasahoval do rozhodování obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1770/22 ze dne 11. 8. 2022). V případě souběžně podané ústavní stížnosti a dovolání Ústavní soud nemůže samostatně hodnotit ani otázku přípustnosti dovolání ani jeho včasnosti a bezvadnosti; je zde odkázán na výsledek dovolacího řízení.
7. Stěžovatel má za to, že k porušení jeho základního práva došlo výroky III. a V., které se týkají náhrady nákladů řízení. Stěžovatel zároveň proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podal dovolání, jehož přípustnost může být dána při splnění předpokladů podle §237 občanského soudního řádu. Odůvodňuje-li stěžovatel podání ústavní stížnosti tím, že výroky o náhradě nákladů řízení nemohou být bez dalšího předmětem dovolacího řízení, nelze s ním souhlasit. Nejvyšší soud má oprávnění napadené rozhodnutí zrušit i ve výroku o nákladech řízení, případně o nákladech řízení nově rozhodnout. Dovolání je - v případě stěžovatele - proto nutné považovat za procesní prostředek, který zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva i ve vztahu k "nákladovým" výrokům (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Není podstatné, že dovolání toliko proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení by takovýmto procesním prostředkem nebylo, neboť by podle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu nebylo přípustné.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je v nynější fázi řízení nepřípustná (předčasná); soudce zpravodaj proto ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odmítl. Stěžovateli je nicméně zaručena možnost podat ústavní stížnost proti "nákladovým výrokům" v případě, že dovolání proti výrokům ve věci samé bude odmítnuto.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj