ECLI:CZ:US:1996:1.US.86.95
sp. zn. I. ÚS 86/95
Nález
Ústavní soud rozhodl České republiky v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. S. K. a Ing. B. K., zastoupených JUDr. J. F., a účastníků řízení Krajského soudu v Brně a Katastrálního úřadu Brno - město, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 1995, sp. zn. 35 Ca 53/94, a proti rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno-město ze dne 21. 6. 1994, č.j. 911 V7-1307/94, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali dne 21. 4. 1995 ústavní stížnost proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 1995, sp. zn. 35 Ca
53/94, kterým soud potvrdil rozhodnutí Katastrálního úřadu
Brno-město ze dne 21. 6. 1994, č.j. 911 V7-1307/94, jímž byl
zamítnut návrh stěžovatelů na vklad vlastnického práva do katastru
nemovitostí podle dohody o rozšíření bezpodílového
spoluvlastnictví manželů uzavřené mezi stěžovateli dne 27. 4.
1994. Stížností bylo napadeno i uvedené rozhodnutí Katastrálního
úřadu Brno - město.
Katastrální úřad se ve svém rozhodnutí opřel o znění zákona
č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv
k nemovitostem a vyhlášky č. 126/1993 Sb., kterou se provádí zákon
č. 265/1992 Sb. a usoudil, že citovaná dohoda nepodléhá vkladu do
katastru nemovitostí. Podle §1 odst. 1 a §2 odst. 1 citovaného
zákona se do katastru nemovitostí zapisují práva k nemovitostem,
a to vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému
břemeni, předkupní právo, pokud má mít účinky věcného práva a jiná
práva, která byla zřízena jako věcná práva k nemovitostem, a to
zápisem vkladu práva. Ustanovení §37 vyhlášky č. 126/1993 Sb. pak
taxativně určuje, která práva zapisovaná do katastru nemovitostí
jsou předmětem vkladu. Dohoda o rozšíření bezpodílového
spoluvlastnictví manželů není v tomto výčtu uvedena, takže na
jejím základě nemohlo dojít k zápisu práva vkladem do katastru
nemovitostí. Návrh na vklad do katastru nemovitostí byl proto
zamítnut.
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozhodnutí
katastrálního úřadu potvrdil. Krajský soud ze spisu katastrálního
úřadu zjistil, že dne 28. 4. 1994 podali Ing. S. K. a Ing. B. K.
návrh, aby byl do katastru proveden vklad dohody ze dne 27. 4.
1994, která je označena jako "dohoda o rozšíření zákonem
stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle
ustanovení §143a občanského zákoníku". Podle čl. II. této dohody
rozšiřují manželé K. své bezpodílové spoluvlastnictví tak, že
ideální 1/2 nemovitostí zapsaných na listinu vlastnictví č. 774
pro obec Brno-město, kat. úz. Stránice, kterou Ing. B. K. nabyla
podle rozhodnutí Státního notářství Brno-město ze dne 26. 11.
1979, č.j. 1 D 590/79, a ze dne 26. 9. 1980, č.j. 1 D 219/80, bude
tvořit bezpodílové spoluvlastnictví Ing. S. K. a Ing. B. K.
Krajský soud uvedl, že ustanovení §143a občanského zákoníku
umožňuje manželům, aby si dohodou upravili majetkové společenství
jinak, než je uvedeno v ustanovení §143 obč. zákoníku. Jde
o dohodu, která upravuje režim nabývání věcí do bezpodílového
spoluvlastnictví jako určitého institutu, event. vyloučení z něho,
aniž by sama o sobě byla právním titulem pro změnu v osobě
vlastníka. Z tohoto důvodu také tuto dohodu nelze zapsat do
katastru nemovitostí. Tento fakt lze dovodit nejen z toho, že
ustanovení §149a obč. zákoníku - upravující nabytí účinnosti
dohody mezi manžely, pokud se týká nemovitostí, až vkladem do
katastru - na ustanovení §143a obč. zákoníku skutečně neodkazuje,
ale lze na něj usoudit zejména z ustanovení §1 odst. 1 zákona č.
265/1992 Sb., které předpokládá zápis konkrétního právního úkonu,
s nímž je spojen vznik, změna či zánik stávajícího právního
vztahu, tj. vlastnického práva určitého vlastníka k určité
nemovitosti. Zapsat do katastru lze proto až konkrétní právní
úkon, kterým jeden z manželů, popř. oba nabývají za trvání
manželství věc, která by jinak, nebýt dohody podle ustanovení §143a obč. zákoníku, byla předmětem bezpodílového spoluvlastnictví,
nebo naopak by byla předmětem výlučného vlastnictví jednoho
z manželů.
Krajský soud dále poukázal na to, že dohoda manželů K.
o rozšíření zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového
spoluvlastnictví manželů se týká změny vlastnického práva ke
konkrétním nemovitostem. Ing. B. K. byla podle ustanovení §143
obč. zákoníku výlučnou vlastnicí nemovitostí, které zdědila. Takto
založený právní vztah však nelze zpětně modifikovat dohodou podle
ustanovení §143a obč. zákoníku, neboť tato dohoda je dohodou,
která upravuje režim nabývání věcí jinak než je stanoveno v ust.
§143 obč. zákoníku. Změny v osobě vlastníka je možno dosáhnout
pouze smlouvou o převodu vlastnictví k nemovitosti. Takový právní
úkon však soud v dohodě ze dne 27. 4. 1994 neshledal.
Stěžovatelé namítli, že při výkladu ustanovení §143a obč.
zákoníku je třeba především vyřešit otázku, co je "zákonem
stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví manželů" uvedený
v ustanovení §143 obč. zákoníku, na nějž se ustanovení §143a
a ustanovení §149 obč. zákoníku odvolávají. Odpověď na tuto
otázku prý dává ustanovení §143 obč. zákoníku,v němž se uvádí, že
v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být
předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za
trvání manželství, s výjimkou v tomto ustanovení uvedených věcí.
Zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví proto
netvoří a ani nemohou tvořit věci, které by sice mohly být
v bezpodílovém spoluvlastnictví, ale ještě nebyly nabyty jedním
z manželů za trvání manželství. V daném případě proto nejde jen
o dohodu, která upravuje režim nabývání věcí do bezpodílového
spoluvlastnictví jako určitého institutu, event. vyloučení z něho,
jak uvádí Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozsudku,
nýbrž jde o dohodu, týkající se konkrétních věcí, které již byly
nabyty jedním z manželů.
Argumentace Katastrálního úřadu Brno-město a Krajského soudu
v Brně, že dohody podle §143a obč. zákoníku týkající se
nemovitostí, nepodléhají vkladu do katastru - neboť povinnost
takové dohody vkládat do katastru není stanovena zákonem - je
podle názoru stěžovatelů nesprávná. Vycházejí přitom z ustanovení
§149a občanského zákoníku, které uvádí, že pokud se dohody mezi
manžely podle ustanovení §143 a 149 týkají nemovitostí, musí mít
písemnou formu a nabývají účinnosti vkladem do katastru. Toto
ustanovení je možno z hlediska funkce písmene "a" vyložit dvojím
způsobem:
a) písmeno"a" je součástí citace §143a s tím, že tiskařskou
chybou byla vytvořena mezi číslicí 143 a písmenem "a" mezera.
Mezi číslicemi označujícími paragrafy chybí spojka. Pokud by
byl tento výklad správný, pak není pochyb o tom, že dohody
o zúžení nebo rozšíření zákonem stanoveného rozsahu
bezpodílového spoluvlastnictví manželů vkladu do katastru
podléhají
b) písmeno"a" má funkci spojky. V tom případě by bylo nutno
přisvědčit tomu, že ustanovení §143 obč. zákoníku, na nějž
znění ustanovení §149a obč. zákoníku poukazuje, skutečně
o žádné dohodě mezi manžely nepojednává.
Okolnosti, že dohody manželů o zúžení nebo rozšíření zákonem
stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů mají
být vkládány do katastru nemovitostí, však jasně nasvědčuje dikce
§149a obč. zákoníku, že vkladu do katastru podléhají dohody mezi
manžely, které se týkají nemovitostí. I kdyby se však nebylo možné
ztotožnit s výkladem, že dohody dle §143a obč. zákoníku se
vkládají do katastru podle ustanovení §149a obč. zákoníku, pak
podle názoru stěžovatelů podléhají tyto dohody vkladu do katastru
podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Změna
vlastnického subjektu, spočívající v tom, že jeden z manželů právo
vlastnické ke společné nemovité věci pozbývá nebo vedle svého
manžela právo vlastnické k nemovité věci nabývá, je změnou,
k jejíž účinnosti je třeba vkladu do katastru.
Stěžovatelé konečně poukázali na to, že jestliže podle
ustanovení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má
mít vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah
a ochranu, pak platí, že nabývat i pozbývat společný majetek mohou
stejně jak podíloví spoluvlastníci, tak i manželé jako bezpodíloví
spoluvlastníci. Není proto v souladu s citovaným ustanovením
Listiny rozhodnutí vykládající ustanovení §143a občanského
zákoníku tak, že si manželé nemohou dohodnout, že věc, kterou
jeden z nich má ve svém vlastnictví, bude patřit do bezpodílového
spoluvlastnictví, nebo že věc, která již byla do jejich
bezpodílového spoluvlastnictví nabyta, bude patřit jen jednomu
z nich. Rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno-město i rozsudek
Krajského soudu v Brně proto považují stěžovatelé za diskriminační
vůči podílovým spoluvlastníkům v rozhodování o společném
vlastnictví.
Stěžovatelé proto navrhli, aby rozhodnutí Katastrálního úřadu
Brno-město ze dne 21. 6. 1994, č.j. 911 V7-1307/94, a rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 1995, sp. zn. 35 Ca 53/94,
byly zrušeny.
Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po
stránce formální (§72 odst. 2, 3, §43 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty
k podání ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského
soudu v Brně nabyl právní moci dne 29. 3. 1995. Ústavní stížnost
byla doručena Ústavnímu soudu dne 24. 4. 1995, takže zákonná lhůta
podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. je zachována.
Ani jiné důvody pro odmítnutí stížnosti ve smyslu §43 odst. 1,
§72 odst. 3 cit. zákona nebyly shledány.
K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Krajský
soud v Brně, který se zcela odvolal na odůvodnění napadeného
rozsudku. Soud vycházel z toho, že podle §1 odst. 1 zákona č.
265/1992 Sb. se do katastru nemovitostí zapisují práva
k nemovitostem, a to vlastnické právo, zástavní právo, právo
odpovídající věcnému břemeni, předkupní právo, pokud má mít účinky
věcného práva, a jiná práva, pokud byla zřízena jako věcná práva
k nemovitostem, přičemž rozhodnutí o povolení vkladu předpokládá
předložení listiny obsahující právní úkon účastníků, směřující ke
vzniku, změně nebo zániku právního vztahu (§5 odst. 1, §2 odst.
2 zákona č. 265/1992 Sb., ve spojení zejména s ustanoveními §133
odst. 2, §151b odst. 2, §151o odst. 1, §603 odst. 2 obč.
zákoníku). V daném případě byla k návrhu na vklad do katastru
připojena listina obsahující "dohodu o rozšíření zákonem
stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle
§143a obč. zákoníku". Tuto dohodu však soud nepovažoval za právní
úkon, který by mohl způsobit změnu stávajícího právního vztahu.
Soud byl toho názoru, že tak jako se v katastru nemovitostí nijak
neprojeví existence bezpodílového spoluvlastnictví manželů, dokud
za trvání manželství některý z manželů neučiní určitý právní úkon,
či nenastane určitá právní skutečnost, zakládající konkrétní formu
spoluvlastnictví, tak stejně nemůže být dohoda manželů, uzavřená
s odkazem na ustanovení §143a obč. zákoníku, sama o sobě právním
titulem pro změnu v osobě vlastníka. Jestliže soud chápe samotnou
dohodu o rozšíření bezpodílového spoluvlastnictví manželů pouze
jako výjimku či úpravu obecného ustanovení §143 obč. zákoníku,
tedy jako úpravu režimu nabývání věcí do bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, pak musel dospět i k závěru, že zákonem
dříve založený právní vztah (výlučné vlastnictví manželky) nelze
zpětně modifikovat dohodou podle §143a obč. zákoníku. Ke změně
s účinky, jež zamýšleli účastníci smlouvy, by mohlo dojít pouze
v případě, pokud by vedle dohody o rozšíření zákonem stanoveného
bezpodílového spoluvlastnictví manželů Ing. B. K. darovala
nemovitosti, které měla dosud ve výlučném vlastnictví, do
vlastnictví svého manžela Ing. S. K. Tento by se s ohledem na
dohodu podle ustanovení §143a obč. zákoníku nestal jejich
výlučným vlastníkem, jak by tomu bylo podle ustanovení §143 obč.
zákoníku, pokud by dohoda o rozšíření bezpodílového
spoluvlastnictví uzavřena nebyla. Takový úkon však stěžovatelé
předepsanou formou neučinili.
Krajský soud konečně uvedl, že článek 11 odst. 1 věta druhá
Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatelé
vytýkají, stanoví, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný
zákonný obsah a ochranu. Katastrální úřad však v daném případě
posuzoval pouze to, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro
povolení vkladu do katastru nemovitostí a soud přezkoumával, zda
je rozhodnutí katastrálního úřadu v souladu se zákonem.
Skutečnost, že oba orgány dospěly k závěru, že nebyly splněny
předpoklady pro vklad předmětné dohody o rozšíření bezpodílového
spoluvlastnictví manželů do katastru nemovitostí - s čímž je podle
§2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. spojen vznik, změna či zánik
práva - neznamená, že by uvedený článek Listiny nerespektovaly.
Naopak, soud připustil, že změna výlučného vlastnictví jednoho
z manželů na bezpodílové spoluvlastnictví manželů by byla možná,
ovšem ve spojení dohody manželů o rozšíření bezpodílového
spoluvlastnictví a konkrétního právního úkonu (např. darování).
Pokud v daném případě navrhovatelé neuskutečnili všechny potřebné
úkony k možnosti "přeměny" výlučného vlastnictví jednoho z nich na
bezpodílové spoluvlastnictví manželů, nelze z rozhodnutí
o zamítnutí návrhu na vklad do katastru nemovitostí, jež vycházelo
právě z nedostatečné realizace jejich úmyslu, dovozovat porušení
článku 11 Listiny katastrálním úřadem a soudem. Ostatně článek 11
Listiny základních práv a svobod zaručuje ochranu především
vlastnickému právu již konstituovanému a nikoli pouze tvrzenému
nároku na ně (viz např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS
23/93). V daném případě se stěžovatelé domáhali právě "nároku na
vznik bezpodílového spoluvlastnictví manželů" místo dosud
stávajícího výlučného vlastnictví k nemovitosti pouze jedním
z nich.
Krajský soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost
zamítnuta.
Katastrální úřad Brno-město jako účastník řízení uvedl, že
podle jeho názoru se ustanovení §143a občanského zákoníku netýká
jednotlivých součástí majetkového souboru, který již ke dni dohody
patří do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ale že zákon má
na mysli dohodu o zúžení nebo rozšíření obecného rozsahu
bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve vazbě na ustanovení §143 občanského zákoníku, tj. do budoucna. Z toho dovozuje, že
předmětnou dohodu nelze uzavřít ohledně majetku, který byl ke dni
uzavření dohody v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů nebo ve
výlučném vlastnictví jednoho z nich. Mimo to tato dohoda nepodléhá
vkladu do katastru nemovitostí z toho důvodu, že tomu brání
ustanovení §37 vyhlášky č. 126/1993 Sb., které taxativně stanoví,
která práva jsou předmětem vkladu do katastru. Katastrální úřad
proto považuje ústavní stížnost za neodůvodněnou.
Ústavní stížnost není důvodná.
Po skutkové stránce je nesporné, že dne 27. 4. 1994 byla
uzavřena mezi stěžovateli manželi K. "dohoda o rozšíření zákonem
stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle
ustanovení §143a občanského zákoníku". Podle článku II. této
dohody manželé Ing. S. K. a Ing. B. K. rozšiřují zákonem stanovený
rozsah svého bezpodílového spoluvlastnictví tak, že ideální jedna
polovina nemovitostí (uvedených sub I. dohody) ve vlastnictví Ing.
B. K. bude tvořit bezpodílové spoluvlastnictví manželů Ing. S. K.
a Ing. B. K. Tuto dohodu nikdo z účastníků řízení nenapadl a její
existence je řádně doložena listinnými důkazy, které jsou založeny
ve spisu.
Po právní stránce je třeba předeslat, že Ústavní soud není
běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není
vrcholem soudní soustavy obecných soudů a není oprávněn zasahovat
do jejich jurisdikční činnosti, s výjimkou ochrany ústavnosti
podle článku 83 a násl. Ústavy. Není tedy jeho úkolem zabývat se
eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob
chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem a dalšími
právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená
i porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených
ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle článku 10 Ústavy.
Toto pojetí pravomocí Ústavního soudu odpovídá i jeho ustálené
rozhodovací činnosti (srov. např. I. ÚS 68/93).
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i při zkoumání ústavní
stížnosti stěžovatelů.
Stěžovatelé se dovolávají toho, že napadená rozhodnutí
porušují článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto
ustanovení praví, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické
právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se
zaručuje. Z judikatury Ústavního soudu však plyne, že citovaný
článek zaručuje ochranu zpravidla pouze vlastnickému právu již
konstituovanému, tedy existujícímu a nikoli pouze tvrzenému nároku
na ně (srov. nález Ústavního soudu III. ÚS 23/93). Je proto
v souzené věci třeba uvážit, zda se stěžovatelé domáhají ochrany
"svého" vlastnického práva, tedy vlastnického práva, které již
skutečně existuje (srov. i ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb., arg. "její" základní právo nebo svoboda).
Odpověď na tuto otázku je záporná. Krajský soud v napadeném
rozsudku i ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl zejména dva
zásadní argumenty, které - po doplnění Ústavním soudem - znějí takto:
a) změna výlučného vlastnictví jednoho z manželů na bezpodílové
spoluvlastnictví manželů by byla možná pouze za předpokladu, že by
došlo i k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví mezi manželi
(např. darováním). Takový právní úkon však učiněn nebyl. Sama
dohoda podle §143a občanského zákoníku se netýká jednotlivých
částí majetku, nýbrž znamená toliko rozšíření nebo zúžení obecného
rozsahu BSM, který je upraven v §143 občanského zákoníku.
b) dohoda podle ustanovení §143a občanského zákoníku se může
týkat jen majetku nabytého v budoucnu (tedy po uzavření takové
dohody), nemůže však zahrnovat majetek, který byl nabyt před jejím
uzavřením; nelze tedy takovou dohodou zpětně měnit vlastnictví již
jednou nabyté, v konkrétním případě výlučné vlastnictví manželky.
O takový případ právě v souzené věci šlo.
Uvedené právní závěry, které krajský soud náležitě
a přesvědčivě odůvodnil, se opírají i o obecně uznávanou odbornou
literaturu a Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat. Nelze
totiž dovodit, že by těmito závěry byla porušena základní práva
nebo svobody stěžovatelů zaručené ústavními zákony nebo
mezinárodními smlouvami ve smyslu článku 10 Ústavy (článek 87
odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993
Sb.).
Vzhledem k těmto důvodům dospěl Ústavní soud k závěru, že
článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze v souzené
věci aplikovat. K jeho porušení tedy nedošlo.
Za tohoto stavu jsou další námitky stěžovatelů z hlediska
ústavnosti napadených rozhodnutí irelevantní, neboť podle názoru
Ústavního soudu mají význam nikoli ústavní, nýbrž toliko
občanskoprávní. Proto se jím Ústavní soud zabývat nemůže.
Ústavní soud pro úplnost zkoumal, zda nebylo porušeno jiné
základní právo nebo svoboda stěžovatelů ve smyslu §72 odst. 1
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.. To však Ústavní soud nezjistil
a stěžovatelé to ani netvrdili.
Proto byla ústavní stížnost zamítnuta.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. ledna 1996