ECLI:CZ:US:2016:1.US.891.15.1
sp. zn. I. ÚS 891/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Nováka, právně zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4534/2014-260 ze dne 18. 12. 2014, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 412/2013-210 ze dne 11. 2. 2014 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Cm 37/2012-157 ze dne 17. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měl být zkrácen na svých ústavně zaručených právech podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Ostravě určil, že navrhovatelé jsou členy ORLOVANU, bytového družstva, s právem na uzavření nájemní smlouvy k bytu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.). V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení soudu I. stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.). Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Podle dovolacího soudu "vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nedostatečné zjištění skutkového stavu a neposouzení věrohodnosti vypovídajících osob, neformuluje prostřednictvím těchto námitek - oproti svému mínění - žádnou právní otázku a nevymezuje tak přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.; zpochybňuje toliko odvolacím soudem zjištěný skutkový stav a hodnocení důkazů."
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že všechny soudy nesprávně a nedostatečně posoudily skutkový stav věci, nevypořádaly se s věrohodností vypovídajících osob, bez dalšího posoudily výpovědi stěžovatele a svědka, potvrzujícího skutkovou verzi stěžovatele, jako nevěrohodnou, a pouze uvedly, že naopak výpovědi manželů Vrbiarových byly věrohodné. Podle stěžovatele existuje extrémní nesoulad ve skutkových zjištěních soudů, resp. v tvrzeních vypovídajících osob, se kterými se soudy nevypořádaly a přiklonily se bez dalšího k jedné skutkové verzi.
4. Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
5. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro vady s odůvodněním, že nedostál své povinnosti plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř., protože v něm nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
6. Vzhledem k tomu, že bližší argumentace stěžovatele k protiústavnosti usnesení dovolacího soudu v ústavní stížnosti absentuje, Ústavní soud pouze ověřil, zda Nejvyšší soud při posouzení této vady dovolání nepostupoval příliš formalisticky, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není a že právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo. Tuto část ústavní stížnosti proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
7. Jinak je tomu však u rozhodnutí vrchního a krajského soudu. Účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání (§72 odst. 4 ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě, a to i tehdy, kdy sice dovolání podal, avšak nikoli řádně, a proto bylo dovolacím soudem oprávněně odmítnuto jako vadné, je třeba na jeho ústavní stížnost, pokud směřuje rovněž proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu (příp. i soudu I. stupně), nahlížet jako na nepřípustnou.
8. Ústavní soud závěrem odkazuje na ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. V dané věci Ústavní soud požadavkům citovaného ustanovení zákona vyhověl.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu