ECLI:CZ:US:2004:1.US.95.03
sp. zn. I. ÚS 95/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti A. R., zastoupeného advokátem JUDr. I. K., proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 3 T 359/2000, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 4 To 673/2001, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 952/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
V záhlaví označeným rozsudkem uznal Okresní soud v Mostě stěžovatele vinným trestným činem útoku na veřejného činitele dle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona, neboť 1.8.1999 na svém poli způsobil požár, který se nekontrolovatelně šířil. Poté co se na místo dostavili hasiči, vulgárně je osočoval a mařil jejich hasební zásah tím, že znovu zapaloval uhašenou slámu a propíchl jim hadici. Následně se na místo dostavila policejní hlídka, kterou taktéž vulgárně napadal a neuposlechl výzvy, aby od svého jednání upustil. Odmítal se podrobit předvedení, zvedl proti policistovi B. vidle, o které se s ním přetahoval a udeřil jej násadou vidlí do hrudníku a loktem do obličeje. Za uvedenou trestnou činnost mu soud uložil trest odnětí svobody v trvání 1 roku a jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Současně mu uložil trest propadnutí věci, a to vidlí s dřevěnou násadou se čtyřmi hroty.
V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud podrobně rozvádí důkazy, ze kterých vycházel, zejména výpověď stěžovatele z hlavního líčení (v přípravném řízení opakovaně odmítl vypovídat, roztrhl protokol o první výpovědi a odmítl podepsat protokol), výpovědi svědků - policistů pprap. B. a nstržm. Š., členů Hasičského záchranného sboru okres Most J. C., P. Š., M. V., P. H. a P. F., dále svědka S., Š., H. a dalších svědků spolu s dalšími listinnými důkazy, např. znalecké posudky z oboru zdravotnictví, z oboru ekonomiky, protokol o ohledání místa činu a jiné.
Okresní soud konstatuje, že jde o případ, kdy výpověď obžalovaného - stěžovatele - a poškozeného - policisty pprap. B. - stojí příkře proti sobě. Výpověď poškozeného však soud hodnotí a přijal jako důkaz spolehlivě vyvracející výpověď opačnou, tj. stěžovatele, v jehož neprospěch svědčí i výpovědi svědků Š., Ch., Š., dále pak V., H., F., S., Š., Havlíka a M. Tito svědci byli vesměs inkriminovanému jednání přítomni jako očití svědci a jejich výpovědi soud zhodnotil jako věrohodné, přesvědčivé a pravdivé; nedoznaly kvalitativních změn, jsou navzájem v souladu a korespondují s výpovědí poškozeného.
Okresní soud dále uvádí, že v souladu s §216 odst. 1 trestního řádu zamítl návrh stěžovatele na doplnění dokazování výslechem svědků - zástupce velitele hasičů H., okresního státního zástupce JUDr. K., provedením rekonstrukce (potyčky B. - stěžovatel) i návrhů na porovnání snímků zachycujících zranění stěžovatele, jež jsou součástí spisu a které stěžovatel soudu předložil. Soud další dokazování odmítl pro nadbytečnost, neboť měl za to, že jak výpovědi navrhovaných svědků, tak rekonstrukce i porovnání těchto snímků, nemohou mít vliv na trestní odpovědnost stěžovatele.
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Mostě zamítl.V odůvodnění tohoto rozhodnutí konstatuje, že řízení před soudem prvního stupně nevykazuje žádné procesní vady a že uvedený soud provedl veškeré důkazy potřebné pro objasnění skutečného stavu věci, přičemž respektoval všechna zákonná ustanovení, včetně práva stěžovatele na obhajobu. Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné vyjadřuje k požadavku stěžovatele na odročení veřejného zasedání z důvodu opatření si obhájce. Krajský soud shledal, že není důvodu veřejné zasedání v daném termínu nekonat, neboť k porušení práva stěžovatele na obhajobu nedojde. Konstatuje, že podle obsahu spisu byl stěžovatel o možnosti zvolit si obhájce poučen již v přípravného řízení před svým výslechem a že výslovně uvedl, že si ho nevolí. Od té doby měl možnost zvolit si obhájce kdykoli. Neučinil tak však ani v řízení před soudem prvého stupně, ani v řízení před soudem druhého stupně, byť věděl od prvního veřejného zasedání u krajského soudu, že se věcí soud druhého stupně zabývá. Podle přesvědčení krajského soudu měl tedy stěžovatel dostatek možností i času zvolit si obhájce, či požádat o jeho ustanovení a je jeho věcí, že tak učinil až těsně před konáním veřejného zasedání (druhého v pořadí). Jeho právo na obhajobu prý tedy porušeno nebylo.
Podle názoru krajského soudu okresní soud provedl úplné dokazování a odvolací soud proto neshledal důvody pro jeho doplnění, byť jej stěžovatel navrhoval. Nalézací soud hodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a jeho hodnocení je logické a správné. Rovněž ohledně právní kvalifikace a výroku o uloženém trestu neshledal odvolací soud žádné pochybení.
Nejvyšší soud v záhlaví napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem odmítl. Dospěl k závěru, že stěžovatel - byť dovolací důvod spatřoval v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení - podal dovolání z jiného důvodu, než toto ustanovení předpokládá. Ve skutečnosti prý totiž stěžovatel, jak z obsahu odůvodnění jeho dovolání vyplynulo, namítá nesprávnost soudem učiněných skutkových zjištění. Nejvyšší soud konstatoval, že důvodem dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu může být toliko případ, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Posouzení otázky, zda rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku může záležet v tom, že skutkové zjištění neodpovídá právní kvalifikaci trestného činu nebo skutek, tak jak byl zjištěn, není trestným činem.. Nejvyšší soud zásadně přezkoumává právní kvalifikaci skutku pouze v návaznosti na již zjištěný skutkový stav. Proto se stěžovatel nemůže domáhat přezkoumání skutkového zjištění věci nebo nového hodnocení důkazů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím a tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva a svobody zejména právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Porušení svých základních práv a svobod spatřuje stěžovatel v prvé řadě v jednání soudkyně Okresního soudu v Mostě, která jej prý při hlavním líčení dne 29. 6. 2001 vykázala z jednací síně a jednala v jeho nepřítomnosti, aniž by její opatření splňovalo zákonem předepsanou formu usnesení. Poté řízení přerušila, leč stěžovatele neupozornila na to, že v jednání bude opět pokračovat. Soud posléze jednal bez přítomnosti stěžovatele aniž by o tom přijal potřebné usnesení.
Dále stěžovatel namítá, že soud prvého stupně neprovedl jím navržené důkazy, zejména výslech svědka H., důkaz porovnáním jeho a policejních snímků a rekonstrukci věci. Brojí také proti provedení důkazu jeho zdravotní dokumentací a lékařskými zprávami, neboť k tomu došlo bez jeho souhlasu.
Podle názoru stěžovatele krajský soud porušil i jeho právo na obhajobu, protože nevyhověl jeho žádosti o odročení veřejného zasedání z důvodu opatření si obhájce. Stěžovatel dále namítá, že prý v rámci odvolacího řízení Vrchní soud v Praze rozhodnutím sp. zn. Ntd 3/02 dne 11. 2. 2002 odmítl jeho návrh na delegaci jinému soudu a tak stěžovateli zabránil, aby věc rozhodl nestranný soud.
Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká především to, že nesjednal nápravu předcházejícího řízení a neodstranil pochybení soudů nižších stupňů.
Stěžovatel proto navrhl, aby v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů byly zrušeny.
II.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud musí ve své činnosti respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Zásadně však obecné soudy nejsou povinny vyhovět všem důkazním návrhům účastníka řízení při respektování procesní čistoty soudního řízení. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 51, cit.:"... Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§221 odst. 1 lit. c), §243b odst. 1 al. 2 o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).. .....".].
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu - dovozuje, že situace předvídaná citovaným nálezem v souzené věci nenastala. Ústavní soud má zato, že - byť je např. argumentace okresního soudu stručná - je zřejmé, že týž na důkazní návrhy stěžovatele reagoval. To lze dovodit i z obsahu spisu (č.l. 232 a 232 p.v.). Ústavní soud se domnívá, že vzhledem k jednotlivým již provedeným důkazům - jež zejména okresní soud ve svém odůvodnění podrobně rozvádí, zaujímá k nim vlastní stanovisko a hodnocení - nelze obecným soudům z ústavně právního hlediska vytknout, že navržené důkazy považovaly za nadbytečné. Pro úplnost lze dodat, že i Ústavní soud je přesvědčen, že důkazy provedené v souzené věci byly dostačující a že další - stěžovatelem navrhované důkazy - by stěžovatelovu trestní odpovědnost nezpochybnily.
Ústavní soud tedy považuje námitku stěžovatele, že soudy neprovedly jím navržené další důkazy, za zjevně neopodstatněnou, vedenou zřejmou snahou vyvinit se trestnímu odsouzení. Spravedlnost procesu jako celku nebyla postupem obecných soudů dotčena. Lze tedy souhrnně konstatovat, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem, napadená rozhodnutí jsou přezkoumatelná, dostatečně odůvodněná, takže i v tomto směru neshledal Ústavní soud stěžovatelem namítanou protiústavnost.
Brojí-li stěžovatel proti provedení důkazu jeho zdravotní dokumentací, shledal Ústavní soud, že stěžovatel tuto námitku v řízení před obecnými soudy nevznesl (č.l. 231 p.v. bod 18.). Zde lze poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž námitky, které mohly být uplatněny v řízení před obecnými soudy, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti (srovnej např. nepublikované usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 8.3.2001, sp. zn. III. ÚS 75/2001 nebo nepublikované usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 12.9. 2001, sp. zn. I. ÚS 159/01).
Stěžovatelovy námitky ve vztahu k hlavnímu líčení dne 29. 6. 2001 před Okresním soudem v Mostě nepovažuje Ústavní soud - s ohledem na předmětný spis zejména na čl. 194 p.v. a č.l. 195 - za opodstatnělé. Ta okolnost, že soudkyně upozornila stěžovatele na jeho nevhodné chování a na to, že pokud takového jednání nezanechá, bude vykázán z jednací síně a že v jednací síni nemůže zůstat jako "host", je i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. (V této souvislosti je pro dokreslení namístě citovat např. hrubý výrok stěžovatele po vykázání z jednací síně: "... jste soudkyně prolhaná a nečestná jako ostatní soudci mosteckého soudu." - č.l. 194 p.v.). Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že soudkyně okresního soudu v daném případě nerozhodla usnesením. Z obsahu protokolu o hlavním líčení - č.l. 195 - je totiž zřejmé, že poté co se stěžovatel vzdálil z jednací síně, bylo vyhlášeno usnesení dle §202 odst. 2 trestního řádu, že bude jednáno v nepřítomnosti stěžovatele. Proto i tyto námitky považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněné.
Namítá-li stěžovatel porušení práva na obhajobu v odvolacím řízení, které nebylo odročeno "za účelem sjednání obhajoby", Ústavní soud konstatuje, že v postupu Krajského soudu neshledal - ani s ohledem na obsah předmětného spisu - protiústavní zásah. Ústavní soud považuje argumentaci krajského soudu v odůvodnění napadeného usnesení za logickou, přesvědčivou a dostačující. Proto ani tuto námitku neshledal důvodnou a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítá.
Ústavní soud dále konstatuje, že - jsa vázán petitem ústavní stížnosti - se nezabýval námitkou stěžovatele ohledně rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 11. 2. 2002 sp. zn. Ntd 3/02 a odmítl ji.
Dovolává-li se konečně stěžovatel i protiústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR - byť svoje námitky vůči tomuto rozhodnutí blíže nekonkretizuje - má Ústavní soud zato, že jeho výtky v podstatě směřují k otázce přehodnocování dokazovaní, které provedl především soud nalézací. Za těchto okolností se Ústavní soud s právním názorem Nejvyššího soudu ČR ztotožnil, neboť v tomto případě Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu v souladu s jeho textem i smyslem. Ústavní soud tedy shledal postup Nejvyššího soudu v souzené věci zcela ústavně konformní a nevidí důvod, aby jeho závěr s ústavněprávního hlediska zpochybňoval.
Za tohoto stavu je tedy zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, v souzené věci porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu