ECLI:CZ:US:2010:1.US.950.10.1
sp. zn. I. ÚS 950/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Nový Bor, Sloupská 135, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 18. 3. 2010, čj. 2 KZV 7/2010 - 398, a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru hospodářské kriminality v Pardubicích, detašované pracoviště Hradec Králové, ze dne 1. 3. 2010, čj. KRPE-22-176/TČ-2010-170080, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížností L. M. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "státní zástupce") a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") pro porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením státní zástupce zamítl jeho stížnost proti shora označenému usnesení policejního orgánu. Tímto usnesením bylo, podle §160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro účastenství na zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (bod č. 1-4, 6-10, 12-15) a pro účastenství na trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), dílem ve stadiu pokusu, podle §8 odst. 1 TrZ, spáchaného ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) TrZ.
Stěžovatel tvrdil, že usnesení policejního orgánu trpí řadou pochybení. Podle jeho názoru je zcela vyloučeno, aby jednání bylo posouzeno jako pokračování v účastenství, přičemž organizátorství je zahrnuto v kvalifikované skutkové podstatě příslušného činu. Současně je nelogické, aby část jednání, ke kterému mělo dojít v letech 2007 až 2009, byla posouzena podle zákona účinného do 31. 12. 2009 a část podle zákona účinného od 1. 1. 2010. V usnesení chybí popis všech znaků skutkové podstaty, zejména subjektivní stránky, není z něho zřejmé, čeho se měl stěžovatel dopustit a celkově postrádá náležitosti dané ustanovením §134 TrŘ. Nezohledňuje skutečnost, že úvěry jsou spláceny. Přesto byl na základě tohoto usnesení vzat do vazby.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je nesouhlas stěžovatele se zahájením trestního stíhání. V této souvislosti je nutné připomenout, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. S ohledem na petit ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán, rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby nebylo předmětem ústavní stížnosti.
K zahájení trestního stíhání postačuje odůvodněné podezření, že určitá osoba spáchala trestný čin. Z povahy věci vyplývá, že v této rané fázi trestního řízení nelze vyžadovat, aby existovala jistota o spáchání trestného činu. K posouzení, zda předmětný skutek je trestným činem, zda skutečně naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení. Ty budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení, zejména před obecnými soudy, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatnit všechna svoje procesní práva tzn. i argumenty, které uváděl v ústavní stížnosti (údajná nesprávná právní kvalifikace, aplikace dřívějšího či pozdějšího zákona, hodnocení důkazů, zda jsou poskytnuté úvěry spláceny či nikoli, apod.) a jimiž se budou orgány činné v trestním řízení povinny zabývat. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků, které obviněnému poskytuje trestní řád a jimiž může hájit svá práva.
Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy nutno vykládat restriktivním způsobem. Pokud totiž Ústavní soud v daném směru ojediněle v minulosti vykročil ze své dnes již dostatečně ustálené judikatury, učinil tak v situaci, kdy na (v řádně odůvodněné stížnosti do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání uvedené) konkretizované, a nikoli také zcela bezvýznamné, námitky stěžovatele reagovalo státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, podle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno alespoň usoudit na důvody, které k takovému rozhodnutí okresní státní zastupitelství vedly (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03, http://nalus.usoud.cz). Vlastní usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ani tehdy Ústavní soud věcně nijak nepřezkoumával, neboť se jedná o procesní rozhodnutí, které, ač s sebou jistě nese pro dotčený subjekt nepříjemné následky, nemá povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti napadl pouze usnesení policejního orgánu a uvedl zcela totožné námitky, které uplatnil již ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Zcela pominul navazující usnesení státního zástupce, který, jak je patrno z odůvodnění jeho usnesení, na tyto argumenty adekvátně reagoval. Uvedené usnesení, ve spojení s usnesením policejního orgánu, vyhovuje zákonným požadavkům stanoveným v §134 odst. 2 TrŘ. Státní zástupce mj. zdůraznil, že v dané věci nejde o "pokračování v účastenství", nýbrž o účastenství na pokračujícím trestném činu, kterého se měl dopustit třinácti dílčími útoky, jejichž popis zahrnuje i subjektivní stránku. Odkazem na zásadu zákazu retroaktivity trestních zákonů k tíži pachatele, zakotvenou v §2 odst. 1 trestního zákoníku, vysvětlil, z jakého důvodu bylo jednání stěžovatele posouzeno zčásti podle nového trestního zákoníku a zčásti podle předchozí právní úpravy. K námitce, že organizátorství je zahrnuto v příslušné skutkové podstatě, uvedl, že v kvalifikované skutkové podstatě je zahrnuto páchání trestné činnosti členem organizované skupiny, jímž může být jak ten, kdo trestnou činnost jako účastník zosnuje a řídí, tak ten, kdo ji přímo vykonává. Důvody, které vedly státního zástupce k zamítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání, jsou z jeho usnesení zřejmé a lze na něj v dalším odkázat.
Skutečnost, že se stěžovatel s jeho názorem neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Posuzováno v celkovém kontextu daného stadia trestního řízení nelze než uzavřít, že k namítanému porušení základních práv stěžovatele, chráněných ústavním pořádkem, nedošlo.
Trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Orgány činné v trestním řízení postupovaly v mezích a způsobem stanoveným trestním zákonem a trestním řádem (čl. 2 odst. 2 Listiny). Ve vztahu k čl. 2 odst. 2 Listiny je vhodné doplnit, že se jedná o ustanovení vymezující, v návaznosti na čl. 1 Listiny, rámec vztahu jednotlivce a státu, nikoliv však jednotlivá práva, jejichž ochrany by se bylo možno domáhat v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy ČR. Tvrzení stěžovatele o porušení zásad plynoucích z čl. 40 odst. 6 Listiny není v daných souvislostech přiléhavé, neboť napadenými rozhodnutími není nikterak předjímán výsledek řízení v meritu věci.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu