ECLI:CZ:US:2009:1.US.974.09.1
sp. zn. I. ÚS 974/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky K. Š., zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem v Liberci, Chrastavská 273/30, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 165/2006-105 ze dne 6. září 2006, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. 38 Cm 110/2003-89 ze dne 2. února 2006 a proti stanovisku Ministerstva spravedlnosti č. j. 196/2007-ODSK-ODSK/8 ze dne 6. června 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 165/2006-105 ze dne 6. září 2006, jímž byl v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení změněn rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. 38 Cm 110/2003-89 ze dne 2. února 2006 tak, že žalobkyně (stěžovatelka) je povinna nahradit náklady řízení zaplacením částky 620,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Dále brojí i proti stanovisku Ministerstva spravedlnosti č. j. 196/2007-ODSK-ODSK/8 ze dne 6. června 2008, jímž ministerstvo reagovalo na její žádost o poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Napadenými soudními rozhodnutími bylo podle jejího názoru porušeno ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Porušení svých základních práv spatřuje i v tom, že Ministerstvo spravedlnosti v zákonné lhůtě nevydalo řádné rozhodnutí o jejím zadostiučinění a rovněž k poškození jejích práv došlo postupem zvolených právních zástupců, jimž udělila plnou moc k zastupování.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným projednáním ústavní stížnosti je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny předpoklady, které jsou stanoveny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) pro zahájení řízení o ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jejího práva poskytuje.
Stěžovatelka napadla ústavní stížností usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 165/2006-105 ze dne 6. září 2006 a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. 38 Cm 110/2003-89 ze dne 2. února 2006. Lhůtu k podání ústavní stížnosti je nutno zkoumat v návaznosti na doručení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Ze sdělení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci sp. zn. 38 Cm 110/2003 ze dne 3. 8. 2009 a z přiložené doručenky pro soudního doručovatele č. j. 38 Cm 110/2003-108 vyplývá, že označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 26. 9. 2006. Lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula v sobotu dne 25. 11. 2006. Vzhledem k tomu, že konec lhůty připadl na sobotu, bylo podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu a §57 odst. 2 o. s. ř. posledním dnem lhůty k podání ústavní stížnosti pondělí dne 27. 11. 2006. Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě dne 16. 4. 2009, tedy po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu. Ostatně, i napadené stanovisko Ministerstva spravedlnosti bylo vydáno dne 6. 6. 2008, tedy téměř jeden rok před tím, než stěžovatelka podala ústavní stížnost.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 165/2006-105 ze dne 6. září 2006 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. 38 Cm 110/2003-89 ze dne 2. února 2006 podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem odmítnout.
Stěžovatelka dále napadla ústavní stížností – jak již bylo uvedeno – i stanovisko Ministerstva spravedlnosti č. j. 196/2007-ODSK-ODSK/8 ze dne 6. června 2008, jímž tento orgán reagoval na její žádost o zadostiučinění za nesprávný úřední postup soudů. V uvedeném stanovisku Ministerstvo spravedlnosti stěžovatelce sdělilo, že přezkoumalo postup Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 38 Cm 110/2003 a dospělo k závěru, že k porušení jejího práva na přiměřenou délku řízení nedošlo. Dále ministerstvo sdělilo, že žádosti o zadostiučinění nebude vyhověno, protože v daném případě nejsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu či nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. S dalším postupem odkázalo stěžovatelku na případný další postup podle ustanovení §15 citovaného zákona.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální; z ní plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu i v projednávaném případě.
V předmětné věci stěžovatelka požádala o poskytnutí zadostiučinění Ministerstvo spravedlnosti, které její žádosti nevyhovělo a odkázalo ji na postup podle zákona č. 82/1998 Sb. Podle ustanovení §15 odst. 2 tohoto předpisu jestliže příslušný ústřední orgán neuspokojil nárok stěžovatelky, může se domáhat jeho uspokojení u soudu. Z podání stěžovatelky je však zřejmé, že postup podle citovaného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. nevyužila a náhrady nemajetkové újmy se po státu soudní cestou nedomáhala.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost proti stanovisku Ministerstva spravedlnosti č. j. 196/2007-ODSK-ODSK/8 ze dne 6. června 2008 podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2009
Vojen Güttler
soudce zpravodaj