ECLI:CZ:US:1996:1.US.98.94
sp. zn. I. ÚS 98/94
Nález
Senát Ústavního soudu České republiky
rozhodl o ústavní
stížnosti M. P. na pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze, ze
dne 19. 4. l994, sp. zn. 28 Ca 77/94, kterým bylo potvrzeno
rozhodnutí Policejního prezidia ČR, ze dne 2. 6. l993, č. j.
PPR-75/Spr.- 93, zrušující správní akt, na jehož základě byl
navrhovatelce vydán občanský průkaz, takto:
1. Návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Policejního prezidia
České republiky č.j. PPR-75/Spr.-93 s e zamítá .
2. Rozsudek Městského soudu v Praze z 19. 4. 1994 sp.zn. 28 Ca
77/94 s e z r u š u j e .
Odůvodnění:
I.
M. P. podala dne 1. 7. l994 k Ústavnímu soudu ústavní
stížnost na výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž
byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na zrušení rozhodnutí
Policejního prezidia ČR, kterým byl zrušen správní akt, jímž byl
navrhovatelce vydán občanský průkaz. Svoji stížnost podala M. P.
na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním
soudu, č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna
podat fyzická nebo právnická osoba dle čl. 87 odst. 1 písm. d)
Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení,
jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo
svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy.
Spolu s touto stížností navrhla navrhovatelka zrušení §3
zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, avšak
podáním ze dne 22. 5. 1995 vzala tento podnět zpět. Ústavní
stížnost obsahovala rovněž žádost, aby Ústavní soud odložil
vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb.
Návrh na zrušení §3 zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení
a evidenci pobytu občanů, Ústavní soud svým usnesením ze 7. 12.
1995 odmítl jako zjevně neopodstatněný, protože nelze dovodit, že
právě jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem
ústavní stížnosti, o čemž svědčí i okolnost, že napadené
rozhodnutí Policejního prezidia ČR bylo později zrušeno a M. P.
sama svým podáním z 22. 5. 1995 tento podnět vzala zpět. Za těchto
okolností není tedy ani osobou oprávněnou ve smyslu §64 odst. 1
zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
V odůvodnění své ústavní stížnosti navrhovatelka uvedla, že
rozhodnutím Policejního prezidia ČR z 2. 6. 1993 byl zrušen
správní akt, jímž byl navrhovatelce vydán OS - VB Praha 4 občanský
průkaz, když byla předtím usnesením Obvodního soudu pro Prahu
2 z 27. 3. 1991 sp. zn. 2 RT 853/91 zcela rehabilitována a byla
řádně na území Prahy přihlášena k trvalému pobytu. Proti uvedenému
rozhodnutí Policejního prezidia ČR podala navrhovatelka žalobu
k Městskému soudu v Praze, která byla rozsudkem, sp. zn. 28 Ca
77/94, ze dne 19. 4. 1994 zamítnuta.
Navrhovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že postupem
Policejního prezidia ČR i postupem Městského soudu v Praze bylo
porušeno její základní lidské právo na spravedlivý proces podle
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., čl. 96 Ústavy
a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, dále, že postupem
Policejního prezídia bylo porušeno právo na svobodu pobytu dle čl.
2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod a zároveň i čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod,
dále právo na svobodu pohybu dle čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě
a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a konečně i právo
volební, zakotvené v čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny základních práv
a svobod.
Porušení práva na spravedlivý proces spočívalo dle tvrzení
navrhovatelky v tom, že Policejní prezidium ČR v řízení o protestu
prokurátora v Praze, který byl podán proti vydání občanského
průkazu navrhovatelce, postupovalo v rozporu se správním řádem
a zákonem o prokuratuře, když rozhodlo o "odvolání", resp. návrhu,
které podala J. R., i když nebyla účastnicí správního řízení.
Policejní prezidium ČR svým postupem zároveň porušilo i právo
navrhovatelky na svobodu pobytu a pohybu, a to nesprávným výkladem
ustanovení §3 zák. č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu
občanů, neboť jí tím bylo upřeno právo zvolit si prohlášením místo
pobytu, když vznikly pochybnosti o jejím trvalém pobytu. Policejní
prezidium ČR své rozhodnutí odůvodnilo tím, že navrhovatelka poté,
co jí byl vydán občanský průkaz, se vrátila do místa svého
předchozího bydliště v zahraničí, čímž však navrhovatelka dle
svého vyjádření pouze využila své Ústavou zaručené svobody.
Rozhodnutím Policejního prezidia ČR byla - jak namítá
navrhovatelka - fakticky zbavena též aktivního i pasivního
volebního práva, neboť k podmínkám aktivního volebního práva patří
i občanství a trvalý pobyt, jehož byla zbavena.
V doplnění své ústavní stížnosti pak navrhovatelka uvedla, že
právo na spravedlivý proces, který v sobě zahrnuje zásadu
ústnosti, bezprostřednosti a veřejnosti, bylo porušeno i v řízení
před Městským soudem v Praze, neboť rozhodl ve věci bez jednání
dle ustanovení §250f o. s. ř.
Ve vyjádření Policejního prezidia ČR k ústavní stížnosti se
uvádí, že v řízení o protestu prokurátora nedošlo k porušení ani
správního řádu ani zákona o prokuratuře, neboť podáním protestu
vznikl vztah mezi prokurátorem a správním orgánem, který napadené
rozhodnutí vydal, popř. správním orgánem vyššího stupně, pokud
prokurátor podal protest u správního orgánu nadřízeného tomu,
který rozhodnutí vydal. Pokud jde o zásah do svobody pobytu
a pohybu navrhovatelky, ve stanovisku Policejního prezidia ČR bylo
v plném rozsahu odkázáno na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2.
1995 sp. zn. IV. ÚS 97/94, kterým bylo rozhodnuto o ústavní
stížnosti A. K. a stejně tak se o tento nález opřelo i v posouzení
otázky porušení volebního práva. Pokud jde o porušení práva na
spravedlivý proces Městským soudem v Praze, stanovisko Policejního
prezidia se ztotožňuje s jeho postupem a neshledává, že by došlo
k porušení tohoto práva navrhovatelky.
Ve vyjádření Městského soudu v Praze se uvádí, že jediným
žalobním důvodem, který žalobkyně uváděla, bylo tvrzení, že s ní
nebylo v řízení o protestu prokurátora jednáno jako s účastníkem
řízení, ač s ní tak jednáno býti mělo. Dle stanoviska městského
soudu se na řízení o protestu prokurátora podle dříve platného
zákona o prokuratuře nevztahovalo ustanovení §14 správního řádu
ani další ustanovení o průběhu řízení podle tohoto předpisu
a správní orgán proto nepochybil, když s navrhovatelkou v průběhu
řízení o protestu nejednal jako s účastnicí tohoto řízení.
Vzhledem k tomu, že jiné důvody nezákonnosti správního rozhodnutí
v žalobě uvedeny nebyly a protože soud není oprávněn ani povinen
vyhledávat jiné možné nezákonnosti správního aktu, byla žaloba
zamítnuta. Svoboda pohybu a pobytu navrhovatelky ani její volební
právo nebyly napadenými rozhodnutími porušeny. Trvalý pobyt je
faktickým stavem, který existuje nezávisle na tom, zda je ohlášen
a samo policejní přihlášení není důkazem toho, že dotyčná osoba
skutečně v označeném místě trvalý pobyt má. To však soud
neposuzoval, ale pouze přezkoumal správní rozhodnutí napadené
žalobou. Zrušení správního aktu, jímž byl žalobkyni vydán občanský
průkaz, bylo učiněno na základě zjištění, že správní orgán řádně
nezkoumal všechny skutečnosti tímto průkazem osvědčované. Zrušení
správního aktu však nevylučuje, aby po splnění či osvědčení
potřebných skutečností byl navrhovatelce takový průkaz vydán. Ani
právo na spravedlivý proces nebylo dle vyjádření Městského soudu
v Praze soudem porušeno, neboť bez jednání rozhodoval soud ve
smyslu ust. §250f o. s. ř. z toho důvodu, že věc považoval za
jednoduchou, poněvadž k rozhodnutí nebylo třeba dalších stanovisek
účastníků, o věci bylo možno rozhodnout na základě správních spisů
a šlo jen o posouzení právní otázky.
Ústavní soud dále zjistil, že zmíněným nálezem Ústavního
soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 97/94 z 20. 2. 1995, byl zrušen rozsudek
Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 76/94, proti němuž podala
ústavní stížnost A. K., sestra M. P. Z tohoto spisu soud zjistil,
že jde o zcela analogický případ, jehož základem bylo jak
srovnatelné rozhodnutí Policejního prezídia ČR v Praze, tak
i srovnatelný rozsudek Městského soudu v Praze. Ústavní soud
v případě ústavní stížnosti A. K. dospěl k závěru, že Městský soud
v Praze tak svým rozhodnutím o věci bez ústního jednání a účasti
stran (podle §250f o. s. ř.) porušil ústavní zásadu
bezprostřednosti a ústnosti soudního jednání vzhledem k tomu, že
zřejmě nešlo o jednoduchý případ, který má §250f o. s. ř. na
mysli.
II.
Ústavní soud se zabýval nejprve návrhem na odklad
vykonatelnosti.
Návrh na odklad vykonatelnosti stížností napadeného
rozhodnutí Ústavní soud zamítl, neboť za vykonatelné považuje
pouze ty správní akty, které ukládají subjektu něco vykonat,
splnit. Vykonatelností správního aktu se pak rozumí možnost vymoci
určitými prostředky, aby subjekty k tomu povinné splnily své
povinnosti, pokud tak neučinily dobrovolně. Správní akt, který
stanoví, že někomu nemá být vydán občanský průkaz, však neobsahuje
uložení povinnosti něco konat, případně něčeho se zdržet či něco
strpět. I z tohoto rozhodnutí vyplývají určitá práva a povinnosti
subjektů, nelze je však vynutit výkonem rozhodnutí.
Ústavní soud při posouzení věci zjistil, že jeho nálezem ze
dne 20. 2. 1995, sp. zn. IV. ÚS 97/94, bylo rozhodnuto ve zcela
analogickém případě ústavní stížnosti A. K. (sestry navrhovatelky)
tak, že rozsudek Městského soudu v Praze, který byl svým obsahem
shodný s rozsudkem téhož soudu, který napadla stěžovatelka, byl
zrušen. Ze spisu ve věci ústavní stížnosti A. K. soud seznal, že
po stránce věcné šlo o stejný případ, jako v záležitosti M. P.
Ústavní soud vzal tyto skutečnosti na vědomí a po zhodnocení
všech důkazů, zejména obsahu spisů Policejního prezidia ČR,
Městského soudu v Praze i všech výše uvedených skutečností, dospěl
k tomuto závěru:
Pokud jde o porušení základních lidských práv navrhovatelky
postupem Policejního prezidia ČR, je soud názoru, že žádné
z těchto práv uvedeným postupem porušeno nebylo. Jak z provedených
důkazů vyplývá, jediný důvod nezákonnosti napadeného správního
rozhodnutí byl spatřován v tom, že navrhovatelka nebyla v řízení
o protestu prokurátora považována za účastníka řízení, i když tomu
tak býti mělo. S touto jedinou námitkou se soud neztotožnil, neboť
- dle jeho stanoviska - na řízení o protestu prokurátora nebylo
možno podle tehdy platné právní úpravy aplikovat ustanovení §14
správního řádu ani další ustanovení o průběhu řízení podle
správního řádu a v tomto směru tedy neshledal postup správních
orgánů nezákonným. Ústavní soud vychází dále z toho, že přezkum
zákonnosti správního rozhodnutí náleží obecným soudům, které při
přezkoumávání postupují podle části páté o. s. ř. o správním
soudnictví.
V otázce porušení práva na svobodu pohybu a pobytu Ústavní
soud tvrzení navrhovatelky nepřisvědčil. Ohlašovací povinnost
uložená zákonem č. 135/1982 Sb. nijak neomezuje svobodu pohybu
a pobytu, zaručenou čl. 14 Listiny základních práv a svobod
i podobné právo zaručené Protokolem č. 4 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod. Každý si může místo svého
trvalého pobytu svobodně zvolit. Je ovšem třeba zdůraznit, že
trvalý pobyt je faktický stav, který existuje nezávisle na tom,
zda a kde byl ohlášen. Občanský průkaz pak má charakter pouhého
osvědčení této skutečnosti, a nikoliv rozhodnutí podle §46 a §47
správního řádu. Z existence trvalého pobytu na území České
republiky vyplývají určitá práva a povinnosti zakotvená v různých
právních předpisech. Pokud nastanou pochybnosti o existenci
trvalého pobytu, může být občanský průkaz jako veřejná listina
použit pouze jako jeden z důkazů při prověřování této skutečnosti.
Jako o veřejné listině o něm platí presumpce správnosti, která
může být ovšem vyvrácena na základě dalších skutkových zjištění
správních orgánů nebo soudů. Údaje uvedené v občanském průkazu
tedy pouze ověřují splnění ohlašovací povinnosti a to, co bylo
ohlášeno. Z tohoto stanoviska vycházelo i napadené rozhodnutí
Policejního prezidia ČR, kde se uvádí, že tímto rozhodnutím není
vyloučeno vydání nového občanského průkazu navrhovatelce za
předpokladu, že splní všechny zákonné podmínky k datu, kdy byly
prokazatelně splněny.
Ze stejných důvodů nelze přisvědčit ani tvrzení navrhovatelky
o porušení jejího volebního práva. I v tomto případě hraje
klíčovou roli prokazatelný trvalý pobyt a státní občanství ČR.
Splnění obou těchto podmínek zakládá právo na zápis do seznamu
voličů i právo na soudní ochranu v případě odmítnutí tohoto zápisu
dle ust. §200f o. s. ř. Tento postup mohla navrhovatelka uplatnit
nezávisle na tom, zdá má či nemá občanský průkaz.
Naproti tomu, pokud jde o porušení práva na spravedlivý
proces postupem Městského soudu v Praze, Ústavní soud dospěl
k závěru, že k jeho porušení došlo. Z rozsudku Městského soudu
v Praze vyplývá, že rozhodl o žalobě proti rozhodnutí Policejního
prezidia ČR bez ústního jednání za použití ustanovení §250f o. s.
ř. Toto ustanovení připouští, že soud může rozhodnout o žalobě bez
jednání v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že
správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu
a jde-li jen o posouzení právní otázky. Z dikce zákona jednoznačně
vyplývá, že musí být splněny obě podmínky zároveň, což je důležité
zejména proto, že citované ustanovení o. s. ř. výrazně prolamuje
jednu ze základních zásad občanského soudního řízení, a to zásadu
bezprostřednosti, ústnosti a veřejnosti soudního procesu, která je
obsažena i v Listině základních práv a svobod. Ve svém rozsudku
odůvodnil Městský soud v Praze uvedený postup podle §250f
o. s. ř. pouze tím, že se jedná jen o posouzení otázky právní. Jak
ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, v předmětné věci
v žádném případě nešlo vzhledem k okolnostem a možným právním
následkům o jednoduchý případ a nebylo též nepochybné, že správní
orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, neboť
i zjištění policejních orgánů nebyla zcela určitá a jednoznačná.
Tím nebyly splněny všechny podmínky pro postup dle ust. 250f o. s.
ř. Městský soud v Praze tedy svým postupem - rozhodnutím
v předmětné věci bez jejího řádného projednání - porušil právo
navrhovatelky na spravedlivý proces tak, jak je obsaženo
v ustanoveních čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR, v čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod.
Proto nezbylo Ústavnímu soudu, než rozsudek Městského soudu
v Praze z 19. 4. 1994, sp. zn. 28 Ca 77/94 zrušit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 1996