ECLI:CZ:NSS:2015:10.AFS.146.2014:29
sp. zn. 10 Afs 146/2014 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně:
Bio Oil Development GmbH, se sídlem Gut Zuckermantelhof 88, Schönkirchen, Rakousko,
zast. JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem Křížová 18, Brno, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
6. 8. 2012, čj. 29314-2/2012-900000-302, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2014, čj. 31 Af 129/2012-38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce
JUDr. Ing. Ivana Rotta, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 8. 3. 2012 byla provedena kontrola nákladního cisternového vozidla,
při které bylo zjištěno přepravování minerálních olejů BIO100. Rozhodnutím Celního ředitelství
Brno ze dne 13. 3. 2012, čj. 1983-7/2012-010100-23, bylo rozhodnuto o zajištění vozidla
i minerálních olejů, neboť dopravované množství minerálních olejů, přestože přesahovalo
množství, které lze považovat za množství pro osobní spotřebu, nebylo přepravováno
se zákonem předepsanými doklady. Rozhodnutím Celního ředitelství Brno ze dne 21. 3. 2012
bylo uvolněno zajištěné nákladní cisternové vozidlo. Rozhodnutím Celního ředitelství Brno
ze dne 7. 5. 2012, čj. 1983-25/2012-010100-23, bylo rozhodnuto o propadnutí zajištěných
minerálních olejů BIO100. Odvolání žalobkyně, vlastníka minerálních olejů, bylo zamítnuto
rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 6. 2012, čj. 15831-2/2012-900000-302.
K žalobě ve které žalobkyně namítala nezákonnost rozhodnutí o propadnutí výrobků,
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, čj. 31 Af 120/2012-55, rozhodnutí
žalovaného zrušil. Rozsudek Krajského soudu v Brně byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 11. 2014, čj. 10 Afs 148/2014-70.
[2] Celní ředitelství Brno rozhodnutím ze dne 10. 7. 2012, čj. 1983-36/2012-010100-23,
stanovilo žalobkyni povinnost uhradit dle §42e odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních
daních (dále jen „zákon o spotřebních daních“), náklady za skladování výrobků – minerálních
olejů (motorová nafta v množství 29 841 l při teplotě 15°C) ve výši 17 717 Kč do 30 dnů
od právní moci rozhodnutí. Žalobkyně podala odvolání, jež bylo rozhodnutím žalovaného ze dne
6. 8. 2012, čj. 29314-2/2012-900000-302, zamítnuto.
[3] K žalobě žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne
28. 5. 2014, čj. 31 Af 129/2012-38 (dále jen „napadený rozsudek“), rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že rozhodnutí
žalovaného je nepřezkoumatelné ve vztahu k vypořádání odvolací námitky o nepřiměřené výši
účtovaných nákladů za uskladnění. Dle krajského soudu žalovaný označil cenu nákladů
za přiměřenou a obvyklou bez bližšího odůvodnění a „paušálně“ odkázal na zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky (dále jen „zákon o majetku ČR“); není zřejmé, zda,
jak a s čím provedl srovnání předtím, než dospěl k závěru o přiměřenosti (obvyklé ceně)
výše nákladů spojených s uskladněním propadlých minerálních olejů. Pokud zákon výslovně
neupravuje podmínky uskladnění, nelze postupovat při volné úvaze správního orgánu
ohledně uskladnění libovolně, nýbrž je nutno postupovat v souladu s ústavními principy
(poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005,
čj. 6 A 25/2002-42) a zásadami příslušného právního odvětví; v projednávané věci nedošlo
k naplnění zásady přiměřenosti dle §5 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád
(dále jen „daňový řád“), resp. její dodržení nebylo nijak přezkoumatelně odůvodněno.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[4] Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
napadeného rozsudku, a to z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále též jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel předně namítl, že není správný závěr krajského soudu,
podle něhož je na volném uvážení správce daně (zde Celního ředitelství Brno), jakým způsobem
zajištěné výrobky uskladní, z čehož dle krajského soudu plyne, že z odůvodnění rozhodnutí
o uložení povinnému subjektu (zde žalobkyni) náhrady nákladů za uskladnění výrobků musí být
zřejmá přiměřenost účtovaných nákladů. Stěžovatel uvedl, že dle §14 zákona o majetku ČR
je povinen postupovat nejen přiměřeně, ale především účelně a hospodárně. Výše skladného
se odvíjí vždy i od druhu zboží a povinnosti toto zboží řádným způsobem zabezpečit
proti poškození a zničení; uskladnění musí být vždy přiměřené a hospodárné ve smyslu zákona
o majetku ČR. Stěžovatel konstatoval, že na žalobkyni pouze přenesl náklady, které sám uhradil,
pokud by však výrobky byly vydány zpět žalobkyni (tj. nedošlo by k vydání rozhodnutí o jejich
propadnutí), pak by tyto náklady na uskladnění byly nákladem státu a nešlo by o nich smýšlet
pouze jako o nákladech přiměřených, ale byly by (nad to) považovány jako účelné a hospodárné,
neboť stěžovatel při své činnosti ani nesmí jinak postupovat. Závěr krajského soudu
o nedodržení zásady přiměřenosti tedy není dle stěžovatele správný.
[6] V této souvislosti stěžovatel uvedl, že krajský soud byl oprávněn v rámci přezkumu
pouze posuzovat, zda byly správní orgány oprávněny náklady za uskladnění na žalobkyni
požadovat či nikoliv; předmětem přezkumu nemohla být výše nákladů.
[7] Pro případ, že Nejvyšší správní soud nepřisvědčí uvedené argumentaci, namítl stěžovatel
dále nedostatek podmínek řízení před krajským soudem, neboť zkoumání (přiměřenosti)
konkrétní výše nákladů na uskladnění zajištěných výrobků nepřísluší správním soudům,
nýbrž soudům občanskoprávním; odkázal na usnesení zvláštního senátu pro kompetenční spory
ze dne 31. 1. 2012, čj. Konf 60/2011-15.
[8] Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že stěžovatel zaměňuje §42a zákona o spotřebních daních
a §42e téhož zákona. Argumentaci stěžovatele zněním §14 zákona o majetku ČR označila
žalobkyně za projev „vrchnostenské nadřazenosti stěžovatele nad ostatními subjekty veřejného práva“,
resp. za přístup „ignorující“ zásadu přiměřenosti. Absence odůvodnění výše nákladů by v praxi
mohla vést k překvapivým a pro daňový subjekt likvidačním účinkům požadavků správce daně.
Poukaz stěžovatele na rozsudek čj. Konf 60/2011-15 označila žalobkyně za nepřípadný,
neboť se týká §118 odst. 6 zákona o spotřebních daních, jenž je ustanovením
speciálním - dopadajícím na režim spotřební daně z tabákových výrobků podle části třetí,
hlavy V. zákona o spotřebních daních; nelze zde užít analogii legis na postup dle části druhé,
hlavy I. téhož zákona, eventuálně na §42a téhož zákona systematicky zařazeného do části první
téhož zákona.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky pro projednání kasační
stížnosti, a proto přezkoumal v záhlaví označený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí
či řízení jeho vydání předcházející netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Nedůvodnou kasační stížnost zamítl.
III.A Otázka příslušnosti správních soudů v projednávané věci
[10] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval argumentem stěžovatele o nedostatku
příslušnosti krajského soudu rozhodovat ve správním soudnictví o přiměřenosti výše nákladů
za uskladnění zajištěných minerálních olejů. S názorem stěžovatele se však neztotožnil,
a to z následujících důvodů.
[11] Podle §42 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních „celní úřad nebo celní ředitelství zajistí
vybrané výrobky, popřípadě i dopravní prostředek, který je dopravuje, jestliže zjistí, že vybrané výrobky
jsou dopravovány bez dokladu uvedeného v §6, 27 a 27c, 30, 51, 100 nebo 100a s výjimkou uvedenou
v §50 odst. 8“ téhož zákona. Dle §42 odst. 5 téhož zákona „celní úřad nebo celní ředitelství určí místo
a způsob uskladnění zajištěných vybraných výrobků nebo dopravního prostředku. Náklady na uskladnění
zajištěných vybraných výrobků a dopravního prostředku hradí jejich vlastník, popřípadě osoba, u níž byly vybrané
výrobky zjištěny, pouze v případě, že celní úřad nebo celní ředitelství rozhodne o propadnutí nebo zabrání
zajištěných vybraných výrobků nebo dopravního prostředku“. Dle §42b odst. 1 téhož zákona
„celní úřad nebo celní ředitelství, které rozhodlo o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku,
bezodkladně zahájí řízení, jehož cílem je prokázání, zda s vybranými výrobky bylo nakládáno způsoby uvedenými
v §42 odst. 1 nebo 2 nebo zda dopravní prostředek takové výrobky dopravoval“. Takto zahájení řízení
může být ukončeno buď tím, že zajištěné výrobky (a příp. i dopravní prostředek je převážející)
jsou rozhodnutím uvolněny dle §42c téhož zákona, nebo se naopak rozhodne
o jejich propadnutí nebo zabrání dle §42d téhož zákona. Dle §42d odst. 3 téhož zákona
„s propadnutými nebo zabranými vybranými výrobky se naloží způsobem stanoveným zvláštními právními
předpisy
68)
nebo se tyto výrobky zničí; propadnuté nebo zabrané tabákové výrobky se zničí vždy.
Zničení vybraných výrobků se provede na náklady původního vlastníka, popřípadě osoby, u níž byly vybrané
výrobky zjištěny“.
[12] V projednávané věci byly přepravovány „vybrané výrobky“ - minerální oleje žalobkyně.
Vzniklo podezření na porušení zákonné povinnosti přepravovat vybrané výrobky s příslušnými
doklady vyžadovanými zákonem o spotřebních daních (zde zjednodušeným průvodním
dokladem); proto byly vybrané výrobky zajištěny a uskladněny, v důsledku čehož vznikly náklady
na uskladnění. V případě, že je v návazném řízení potvrzeno podezření na porušení povinnosti
přepravovat vybrané výrobky s příslušnými doklady, vysloví správní orgán propadnutí
(nebo zabrání) zajištěných vybraných výrobků. Jedná se o ustanovení sankční povahy,
dle kterého za porušení veřejnoprávní povinnosti ve vztahu ke spotřební dani lze uložit
majetkovou sankci spočívající v propadnutí vybraných výrobků či dopravního prostředku,
kterým byly dopravovány (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2010,
čj. 1 Afs 12/2010-107, a ze dne 27. 11. 2014, čj. 10 Afs 148/2014-70). K vyslovení propadnutí
minerálních olejů došlo i v projednávané věci. Dojde-li k pravomocnému vyslovení propadnutí
vybraných výrobků, má to za následek, že vlastník výrobků je povinen nést náklady
na jejich (předchozí) uskladnění a rovněž náklady za jejich zničení (dojde-li ke zničení).
[13] Právní teorie rozlišuje různé metody, které napomáhají určit, zda se v tom kterém případě
jedná o vztah veřejnoprávní nebo naopak soukromoprávní; takové určení má zásadní procesní
význam. Mezi tyto metody náleží zejména teorie zájmová, teorie mocenská, teorie organická
či metoda právní regulace (srov. např. rozsudek ze dne 20. 5. 2010, čj. 9 Afs 97/2009-115).
Podstatnou pro posouzení soukromoprávní či veřejnoprávní povahy právního vztahu
je identifikace předmětu řízení, kterým je v projednávané věci povinnost stanovená v §42 odst. 5
zákona o spotřebních daních uhradit náklady spojené s uskladněním zajištěných výrobků,
u nichž byla vyslovena sankce propadnutí.
[14] Celní ředitelství Brno vystupovalo při rozhodování o zajištění vybraných výrobků,
při rozhodování o propadnutí těchto vybraných výrobků i při rozhodování o uložení žalobkyni
povinnosti uhradit náklady na jejich skladování jako nositel veřejné moci a žalobkyně
s ním nebyla v rovném postavení. Celní ředitelství Brno zde působilo jako kontrolní orgán,
který v případě podezření a poté jednoznačném zjištění (prokázání), že došlo k porušení zákonné
povinnosti, ze své vrchnostenské (státní) pozice uložil žalobkyni zákonem stanovenou sankci
a rovněž (dalším rozhodnutím) povinnost uhradit náklady na uskladnění výrobků
(minerálních olejů), jichž se sankce propadnutí týkala. Nejednalo se o obchodní vztah,
ve kterém by si žalobkyně u Celního ředitelství Brno objednala uskladnění zajištěných
minerálních olejů, proto není na místě argumentace usnesením zvláštního senátu dle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 31. 1. 2012,
čj. Konf 60/2011-15 (v daném případě se jednalo o objednání tabákových nálepek a povinnost
zaplatit za ně cenu, a to i po jejich neodebrání).
[15] V této věci se tedy jedná o vztah veřejnoprávní, proto příslušnými k projednání
a rozhodnutí věci jsou soudy správního soudnictví.
III.B Rozsah soudního přezkumu nákladů na uskladnění zajištěných výrobků
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítl, že krajský soud nebyl oprávněn přezkoumávat
výši nákladů uložených žalobkyni k úhradě, nýbrž jen skutečnost, zda zde bylo (zákonné)
oprávnění úhradu nákladů rozhodnutím uložit.
[17] Ani této námitce zdejší soud nepřisvědčil.
[18] Celní ředitelství Brno uložilo žalobkyni dle §42e odst. 3 zákona o spotřebních daních
povinnost uhradit náklady za skladování minerálních olejů ve výši 17 717 Kč. Žalobkyně podala
odvolání, ve kterém (mimo jiné) namítla nepřiměřenost výše nákladů a nepřezkoumatelnost
stanovení této výše. Stěžovatel odvolání zamítl, přičemž se – jen velmi stručně – snažil reagovat
na výtku žalobkyně proti uloženým nákladům. Žalobkyně podala proti rozhodnutí stěžovatele
žalobu dle §65 a násl. s. ř. s., ve které vznesla obdobné námitky jako v odvolání a domáhala
se zrušení rozhodnutí stěžovatele.
[19] Dle §65 odst. 1 s. ř. s. „[k]do tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení
svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují
jeho práva nebo povinnosti, (dále jen 'rozhodnutí'), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí,
popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.“ Ustanovení §75 odst. 2
s. ř. s. stanoví, že „[s]oud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí.“
[20] Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí stěžovatele a v rámci svých žalobních
bodů zpochybnila výši nákladů jí uložených a namítla nepřezkoumatelnost vypořádání
její odvolací námitky k této otázce; podstatou žalobních bodů tak byl zásah do majetkových
práv žalobkyně a porušení jejího práva na řádné odůvodnění správního rozhodnutí.
Žádný „zvláštní zákon“ nestanoví, že by žalobkyně dle §65 odst. 1 s. ř. s. postupovat nemohla,
a ani stěžovatel nenamítl, že by takový postup žalobkyně byl v rozporu
s některým „zvláštním zákonem“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně tedy proti rozhodnutí
stěžovatele podala v souladu s citovaným ustanovením žalobu a krajský soud byl povinen
se zabývat všemi jejími (řádně a včas formulovanými) žalobními body; současně byl povinen
ex offo přihlížet i k zákonem stanoveným vadám rozhodnutí žalovaného. Ze žádného zákona
nevyplývá, že by se krajský soud mohl odmítnout zabývat žalobními námitkami směřujícími
proti výši uložených nákladů a jejich řádnému odůvodnění správními orgány. Stěžovatel se tedy
mýlí, domnívá-li se, a to bez bližší konkretizace a poukazu na některé zákonné ustanovení,
že přezkum krajského soudu (správních soudů) v daném případě měl být omezený.
III.C Otázka nepřezkoumatelnosti odůvodnění výše nákladů uložených k úhradě
[21] Stěžovatel uvedl, že náklady na skladování hradilo primárně Celní ředitelství Brno,
jež muselo postupovat v souladu se zákonem o majetku ČR účelně a hospodárně;
náklady byly přiměřené. Není tak na místě po správních orgánech vyžadovat, aby z odůvodnění
jejich rozhodnutí o uložení nákladů k úhradě žalobkyni vyplývala (také) argumentace
o přiměřenosti výše nákladů.
[22] Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil a naopak považuje za správné závěry
krajského soudu (viz zde zkráceně uvedené v odst. [3]).
[23] Ze správního spisu vyplývá, že Celní ředitelství Brno v odůvodnění rozhodnutí
o stanovení náhrady nákladů za uskladnění minerálních olejů pouze uvedlo,
že výrobky byly skladovány od 8. 3. 2012 (den kontroly) do 9. 5. 2012 (den doručení rozhodnutí
o propadnutí výrobků žalobkyni) ve skladu právnické osoby AGROPODNIK, akciová
společnost, Jihlava, na základě smlouvy; náhrada nákladů činí 17 717 Kč. K odvolání žalobkyně
stěžovatel odůvodnil výši uložených nákladů k úhradě tak, že ke skladování došlo od 8. 3. 2012
do 9. 5. 2012, přičemž cena za první měsíc skladování 1000 litrů minerálních olejů činí 326,34 Kč
a za každý další měsíc 83,79 Kč; skladováno bylo na základě smlouvy č. V – 337 ze dne
1. 10. 1997 (ve znění dvou dodatků z roku 2010 a 2012) uzavřené se společností
AGROPODNIK, akciová společnost, Jihlava. Uvedl, že dle §42 odst. 5 zákona o spotřebních
daních má Celní ředitelství Brno právo určit místo a způsob uskladnění; volba místa nebyla
v dispozici žalobkyně. Dle stěžovatele účtovaná cena za skladování se mu nejeví
jako nepřiměřená; smlouva o skladování musí být uzavřena v souladu se zásadou hospodárnosti
dle §14 zákona o majetku ČR, neboť Celní ředitelství Brno (stát) je prvotním nositelem nákladů
na skladování.
[24] Nejvyšší správní soud se již ve své dřívější judikatuře opakovaně vyslovil k otázce
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, kde uvedl, že nezabýval-li se správní orgán (či soud) námitkou
účastníka řízení a není-li z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, proč správní orgán (soud)
nepovažoval za důvodnou argumentaci účastníka řízení, resp. proč jeho námitky považoval
za liché, je rozhodnutí stiženo vadou nepřezkoumatelnosti. Nepřezkoumatelnost je založena
také tam, kde absentují v odůvodnění rozhodovací důvodu a kde správní orgán (soud)
opře své rozhodnutí o skutečnosti v řízení nezjišťované. Obdobně jako ve skutkové oblasti,
i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky
vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí (srov. např. rozsudky ze dne
7. 4. 2011, čj. 5 As 7/2011-48, ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, ze dne 29. 7. 2004,
čj. 4 As 5/2003-52, nebo ze dne 21. 11. 2013, čj. 7 Afs 83/2013-45).
[25] Právě o takový případ se jedná u rozhodnutí stěžovatele. Jak již uvedl krajský soud,
stěžovatel ohledně výše nákladů a jejich přiměřenosti pouze odkázal na faktury vystavené jinou
právnickou osobou za uskladnění zajištěných minerálních olejů a přiměřenost výše nákladů
odůvodnil odkazem na zákon o majetku ČR. Takové vypořádání odvolací námitky žalobkyně
však nelze považovat za dostatečné. Je zjevné, že stěžovatel si přiměřenost nákladů
jemu účtovaných a poté žalobkyni uložených k úhradě nijak nezjišťoval a neověřoval;
není proto patrno, z čeho dovodil, že tyto konkrétní náklady nebyly nepřiměřené,
jak tvrdila žalobkyně. Jeho odkaz na zákon o majetku ČR (a příp. smlouvu uzavřenou
s právnickou osobou zajišťující pro něj uskladnění) na odvolací námitku žalobkyně nedává
odpověď. Žalobkyně nezpochybňovala (ostatně ani krajský soud a zdejší soud to nečiní),
že stěžovatel má povinnost postupovat dle zákona o majetku ČR; povinnost postupu
dle tohoto zákona však bez dalšího neznamená, že by tím byla vyloučena možnost vybočení
(excesu) v konkrétním případě.
[26] Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že to bylo právě Celní ředitelství Brno,
které mělo určit místo a způsob uskladnění a stanovit i náklady za uskladnění;
nebyla zde dispozice žalobkyně. Krajský soud však správně uvedl, že ačkoliv zákon o spotřebních
daních výslovně neuvádí podmínky k výběru místa a způsobu uskladnění, ani ke stanovení
výše nákladů na uskladnění, je správní orgán povinen postupovat při tomto zákonem
umožněném „správním uvážení“ v souladu s ústavněprávními limity, jež je nutno
v demokratickém materiálním právním státě respektovat (srov. např. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42). Kromě těchto ústavních
limitů je konkrétně v §5 odst. 3 daňového řádu stanoveno, že správce daně má povinnost šetřit
práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob v souladu s právními předpisy
a používat při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky,
které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní. Jedná se o jednu
ze základních zásad při správě daní, kterou jsou správní orgány povinny dodržovat.
Pokud dojde účastníkem řízení (zde žalobkyní) ke zpochybnění naplnění zásad výše uvedených,
je na správci daně (zde na Celním ředitelství Brno a stěžovateli), aby ve svém rozhodnutí řádně
a přezkoumatelně vyložil, proč jsou výtky účastníka řízení mylné.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Pro uvedené Nejvyšší správní soud nedůvodnou kasační stížnost dle §110 odst. 1,
věty druhé, s. ř. s. zamítl.
[28] Žalobkyně, která měla ve věci plný úspěch, má vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti dle §60 odst. 1, ve spojení s §120 s. ř. s. Náklady řízení na straně
žalobkyně spočívají v odměně jí zastupujícího advokáta za úkon - sepis vyjádření ke kasační
stížnosti ve výši mimosmluvní odměny 3 100 Kč a náhradě hotových výdajů v paušalizované
částce 300 Kč [§9 odst. 4 písm. d), §7 bod. 5., §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3.,
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]; přiznána byla rovněž náhrada
částky odpovídající příslušné výši daně z přidané hodnoty 714 Kč vypočtené z odměny
za zastupování a z náhrad určených dle §35 odst. 2 věty druhé s. ř. s. (§57 odst. 2 s. ř. s. ).
Celkem tak bylo stěžovateli uloženo uhradit na nákladech kasačního řízení částku 4114 Kč.
Podle §149 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
za použití §64 s. ř. s., je přiznaná náhrada nákladů řízení splatná k rukám zástupce
žalobkyně - advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2015
Zdeněk Kühn
předseda senátu