ECLI:CZ:NSS:2015:10.AS.123.2014:41
sp. zn. 10 As 123/2014 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové ,
soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: H. M.,
zastoupena JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti
žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a,
Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí generálního ředitele ze dne 15. 4. 2013,
č. j. VS 11/003/006/2013-50/PRV/080, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 5. 2014,
č. j. 59 A 41/2013-59.
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět a dosavadní průběh řízení
[1] Předmětem tohoto sporu ve věci služebního poměru je posouzení, zda byly splněny
zákonné podmínky pro zproštění výkonu služby žalobkyně - strážné ve věznici Stráž
pod Ralskem (dále jen "stěžovatelka").
[2] Stěžovatelka byla prvostupňovým rozhodnutím ředitele věznice od 4. 1. 2013 zproštěna
výkonu služby podle §40 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů (dále též ,,zákon o služebním poměru“). V odůvodnění je uvedeno,
že usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 2. 1. 2013 bylo zahájeno trestní
stíhání žalobkyně jako obviněné ze spáchání přečinu podvodu dle §209 odst. 1 a 3 trestního
zákoníku. Žalobkyně měla uvést Vězeňskou službu ČR v omyl a způsobit na jejím majetku větší
škodu ve výši 54 576 Kč neoprávněným pobíráním služebního příjmu po dobu dočasné
neschopnosti k výkonu služby od srpna 2012 do konce října 2012 v souvislosti s fingovaným
služebním úrazem v srpnu 2012. V rozhodnutí ředitele věznice o zproštění je dále uvedeno,
že ponechání žalobkyně po dobu trestního stíhání ve službě by ohrožovalo důležitý zájem
služby spočívající ve ztěžování výkonu služby formou potenciálního pokračování pletich,
narušování kázně ostatních příslušníků a ohrožení důvěry občanů v bezpečnostní sbor.
Ohrožení důležitého zájmu služby ředitel věznice shledal i v narušení vztahu příslušník vězeňské
služby – vězeň, neboť ve věci byl vyslechnut vězeň, který byl údajnému úrazu přítomen,
ale (stejně jako záznam z průmyslové kamery) nezaregistroval jej.
[3] Žalobkyně se proti rozhodnutí odvolala. Žalovaný odvolání zamítl a prvostupňové
rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že výrok rozhodnutí je formulován v souladu
s požadavky zákona o služebním poměru, neboť řešení otázky, která je předmětem rozhodování
(zproštění výkonu služby) i konkrétní ustanovení právního předpisu je ve výroku rozhodnutí
uvedeno. Pokud jde o ohrožení důležitého zájmu služby, žalovaný připustil, že některé formulace
v prvostupňovém rozhodnutí jsou obecné a abstraktní, zejména pokud jde o pokračování pletich
při výkonu služby. Zároveň však konstatoval, že ponechání žalobkyně ve výkonu služby
by mohlo znamenat, že služební funkcionář je ochoten fingovanou nemoc a neoprávněné
pobírání příjmu tolerovat a odsouzení by stíhaného příslušníka vězeňské služby nemuseli
respektovat. Důležitý zájem služby definovaný v §201 odst. 1 služebního zákona jako zájem
bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů tak byl podle žalovaného jednáním
žalobkyně reálně ohrožen. K námitce žalobkyně, že před rozhodnutím o zproštění nebylo
vedeno řízení ve věci služebního poměru, žalovaný uvedl, že u doručení prvostupňového
rozhodnutí žalobkyni byli další příslušníci sboru. Z jejich pozdějšího služebního vyjádření
vyplývá, že byla poučena podle §174 a o právu zvolit si zmocněnce podle §172 zákona
o služebním poměru, teprve poté bylo doručeno rozhodnutí. Zápis ani protokol však zpracován
nebyl. V odvolacím řízení byla žalobkyni dána možnost, aby se vyjádřila a uplatnila svá práva,
což žalobkyně prostřednictvím zmocněnce učinila. Žalovaný uzavřel, že nezjistil takové vady
řízení, které by měly vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí.
[4] Žalobkyně následně podala žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem,
pobočce v Liberci, v níž namítla, že podle §181 odst. 4 zákona o služebním poměru
musí výrok rozhodnutí obsahovat řešení otázky, která je předmětem rozhodování.
Nezbytnou podmínkou pro vydání rozhodnutí o zproštění služby je jednak důvodné
podezření, že příslušník spáchal trestný čin, kázeňský přestupek nebo jednání, které má znaky
přestupku nebo jiného správního deliktu, a jednak skutečnost, že jeho ponechání by ohrožovalo
důležitý zájem služby nebo průběh prošetřování jeho jednání. Obě podmínky musí být splněny
současně a splnění obou podmínek je podle žalobkyně nutné uvést ve výroku rozhodnutí.
Ve výroku prvoinstančního rozhodnutí však není výslovně uvedeno, z jakého důvodu byla
výkonu služby zproštěna. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že dosud nebyla uznána vinnou,
a žalovaný nemůže při respektování presumpce neviny tvrdit, že neoprávněně získala
služební příjem. Odůvodnění žalovaného, pokud jde o ohrožení důležitého zájmu služby,
považuje za vykonstruované a s pekulativní. Žalobkyně také trvala na tom, že v řízení o zproštění
výkonu služby nemohla uplatnit svá procesní práva zakotvená v §172 a 174 zákona o služebním
poměru, neboť mezi poučením o jejích procesních právech a předáním rozhodnutí o zproštění
výkonu služby uplynulo jen několik minut.
[5] Krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že předmět i ustanovení právního
předpisu jsou ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedeny a výrok odpovídá zákonnému
požadavku dle §181 odst. 4 zákona o služebním poměru. Konkrétní formulace
v prvostupňovém rozhodnutí ohledně ohrožení důležitého zájmu služby je sice jazykově
neobratná, ale názor služebního funkcionáře je zřejmý, stejně jako názor žalovaného
v napadeném rozhodnutí. Smyslem zproštění výkonu služby je zprostit příslušníka služby
v případech, kdy je dána pochybnost o jeho způsobilosti k výkonu služby, zejména z důvodu
nedostatku morálních vlastností k výkonu služby. Krajský soud tento argument navázal
na pochybnost o bezúhonnosti, podmínce, která má být splněna po celou dobu trvání služebního
poměru. Podle krajského soudu je zřejmé, že ke zproštění výkonu služby stačí již důvodné
podezření ze spáchání trestného činu. Krajský soud rovněž poukázal na dočasnost zproštění
služby s tím, že zákon reflektuje, že se v řízení vina prokázat nemusí. Soud také souhlasil
s žalovaným, že odsouzení mohou mít problém respektovat příslušníka, o němž vědí, že je stíhán
za úmyslný trestný čin. Ponechání žalobkyně ve službě by tak mohlo ohrozit důvěru občanů
ve vězeňskou službu. Krajský soud rovněž odmítl, že ve věci nebylo vedeno řízení ve věcech
služebního poměru. Dle §178 odst. 2 písm. b) zákona o služebním poměru je řízení zahájeno dnem,
kdy služební funkcionář učiní první úkon vůči účastníku, jestliže se za hajuje řízení z podnětu bezpečnostního
sboru. Podle krajského soudu může být řízení zahájeno i ústně, s právní spis by však měl
obsahovat protokol, z něhož je zřejmé, že účastníku řízení bylo před vydáním rozhodnutí
umožněno uplatnit procesní práva v §172 a 174 zákona. Takový protokol sepsán nebyl.
Řízení před správním orgánem I. stupně tak bylo zatíženo procesní vadou, která byla napravena
v odvolacím řízení, v němž byla žalobkyně zastoupena zmocněncem a měla možnost svá práva
uplatnit. Krajský soud tedy ve shodě s žalovaným dospěl k závěru, že procesní pochybení
v prvostupňovém řízení nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
III. Stručná rekapitulace kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu včas podanou
kasační stížností podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. , a to z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem.
[7] V kasační stížnosti stěžovatelka brojí zejména proti prvostupňovému rozhodnutí
a kritizuje soud za přílišnou benevolenci vůči rozhodnutí ředitele věznice. Konkrétně uvádí,
že nesouhlasí s názorem krajského soudu a žalovaného ohledně ohrožení důležitého zájmu
služby a také s tím, že soud posvětil zásah do jejího právního postavení na základě
nekonkrétních a neprověřitelných ohrožení důležitého zájmu služby, namísto konkrétních
zájmů. Stěžovatelka zpochybňuje i názor soudu ohledně bezúhonnosti a souvislosti trestního
stíhání se zproštěním služby a podrobně vyvrací závěry krajského soudu ve vztahu k pochybnosti
o bezúhonnosti. Stěžovatelka dále uvádí, že krajský soud bagatelizoval význam zproštění
výkonu služby pro příslušníka i pro bezpečnostní sbor. Namítá rovněž, že soud by měl vědět,
že odsouzení mají režim stanovený právními a dalšími předpisy, které musí respektovat.
To, zda odsouzení nerespektují konkrétního příslušníka, není podle ní dáno tím, zda je z něčeho
podezřelý. Stěžovatelka také odmítá závěr žalovaného a krajského soudu, že by její ponechání
ve službě mohlo ohrozit důvěru občanů a tvrdí, že míru důvěry občanů ve vězeňskou službu
nelze změřit. Nelze proto ani změřit, jak by mohla být důvěra ohrožena. Podle stěžovatelky není
navíc zřejmé, jak široký okruh občanů je o trestním stíhání obeznámen a zda může snížení důvěry
ohrozit důležitý zájem služby a zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění
úkolů.
[8] Další obšírná argumentace stěžovatelky se vztahuje k hodnocení krajského soudu
procesního postupu v řízení před orgánem I. stupně. Věnuje se zejména výše popsaným
chybám v prvostupňovém řízení, např. chybějícímu protokolu o poučení. Stěžovatelka trvá
na tom, že ve věci nebylo zahájeno řízení, protože úkony musí být podle §15 správního
řádu učiněny písemnou formou; že nebyla řádně poučena a byla jí upřena i další procesní
práva v řízení před orgánem I. stupně. Stěžovatelka také nesouhlasí s názorem krajského
soudu, že v rámci jednotnosti správního řízení lze procesní vadu v odvolacím řízení zhojit,
a to s ohledem na zvláštnost řízení podle zákona o služebním poměru, kdy odvolání nemá
odkladný účinek a rozhodnutí je vykonatelné. Ohledně možnosti vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí před vydáním rozhodnutí stěžovatelka odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, č. j. 4 Ads 138/2010- 65. Závěrem navrhla zrušení rozsudku krajského soudu
a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný se k věci vyjádřil stručným podáním ze dne 9. 6. 2014, v němž se zcela ztotožnil
s argumentací krajského soudu.
IV. Právní názor Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a není opodstatněné ji odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Ze zákonné úpravy služebního poměru plyne, že institut zproštění výkonu služby
podle §40 slouží k ochraně zájmů bezpečnostního sboru, ale i zájmů veřejnosti v případě,
že je příslušník podezřelý ze spáchání protiprávního jednání. §40 odst. 1 zákona o služebním
poměru konkrétně stanoví, že [p]říslušník musí být zproštěn výkonu služby na dobu, po kterou je důvodně
podezřelý ze spáchání trestného činu, kázeňského přestupku nebo jednání, které má znaky přestupku nebo jiného
správního deliktu, jestliže by jeho ponechání ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby nebo průběh
prošetřování jeho jednání.
[13] Jedná se tedy o dočasný institut, který lze aplikovat u příslušníků důvodně podezřelých
ze spáchání trestného činu, kázeňského přestupku nebo jednání, které má znaky přestupku
nebo jiného správního deliktu, a to pouze za splnění dalších podmínek §40 odst. 1 zákona
o služebním poměru. Po dobu zproštění výkonu služby příslušníkovi služby náleží služební
příjem podle §124 odst. 6 zákona o služebním poměru, tj. ve výši 50 % příjmu odpovídajícího
průměrnému služebnímu příjmu. Pokud se vina neprokáže, poskytne se příslušníkovi plný
služební příjem, aniž konal službu. Pominou-li důvody, výkon jeho zproštění se ukončí.
[14] Rozhodnutí o zproštění výkonu služby dle §40 odst. 1 zákona o služebním poměru
není rozhodnutím předběžné povahy podle §70 písm. b) s. ř. s., a proto není vyloučeno
ze soudního přezkumu. Jde o významný zásah nejen do majetkové sféry příslušníka
bezpečnostního sboru, ale i do jeho sféry osobní (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 9 As 155/2014 – 33).
[15] Názor krajského soudu je však třeba částečně korigovat. Nelze souhlasit se závěrem,
dle něhož ke zproštění služby stačí důvodné podezření ze spáchání trestného činu,
neboť bezúhonnost příslušníka musí trvat po celou dobu služebního poměru.
Bezúhonnost je podmínkou přijetí do služby (a následně i podmínkou pro setrvání
v ní) v souladu s 13 a 14 zákona o slu žebním poměru, ztráta bezúhonnosti však nastává
až pravomocným odsouzením pro trestný čin, nebo splněním jiných podmínek dle §14.
Ztráta bezúhonnosti má význam především pro propuštění ze služebního poměru
dle §42, nikoliv pro institut zproštění služby, protože rozhodování nastává právě v situaci,
kdy trestní nebo jiné řízení není ukončeno a o bezúhonnosti lze pochybovat, ale není
o ní dosud rozhodnuto. V tomto smyslu tedy krajský soud nepřesně ztotožňuje pochybnost
o bezúhonnosti s důvodným podezřením ze spáchání trestného činu, přestupku či jiného
provinění, tato nepřesnost však nemá vliv na zákonnost rozhodnutí.
[16] Pro zproštění služby je nutno splnit jak formální podmínky, tak materiální podmínku,
dle které by ponechání ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby nebo průběh prošetřování
jeho jednání. Zproštění služby není ani v případě trestního stíhání příslušníka automatické
a je třeba šetřit princip presumpce neviny.
[17] Nelze však přisvědčit názoru stěžovatelky, že ohrožení důležitého zájmu služby
musí být zcela konkrétní. Správní uvážení služebního funkcionáře zde představuje
spíše předběžnou rizikovou analýzu, kdy je v každém jednotlivém případě potřeba pečlivě
zvážit, zda setrvání ve službě představuje riziko, a to nejen s ohledem na plnění konkrétních
služebních povinností, ale i v obecném rámci ochrany dobrého jména, pověsti a řádného
fungování služby jako takové. Služební funkcionář o zproštění rozhoduje v situaci informační
nejistoty, tedy v době, kdy dosud není objasněno a autoritativně rozhodnuto, zda byl trestný
čin spáchán. Musí tedy dočasně poměřovat a vyvažovat princip presumpce neviny a zásah
do profesní či osobní sféry příslušníka na straně jedné, a důležitý zájem služby a její možné
ohrožení, potažmo zájem veřejnosti na kvalitním fungování bezpečnostního sboru na straně
druhé. Posouzení těchto rizik by tedy mělo usilovat o spravedlivou rovnováhu mezi zájmy
služby, občanů a příslušníka. Jako výkladová pomůcka může sloužit důležitý zájem služby,
definovaný v §201 zákona o služebním poměru jako zájem bezpečnostního sboru na včasném
a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru.
[18] Základním východiskem pro takové předběžné posouzení je zejména povaha trestného
činu (případně přestupku či jiného správního deliktu) a také souvislost mezi trestným činem
a služebním poměrem. V úvahu lze vzít zejména to, zda jde o trestný čin nedbalostní či úmyslný;
povahu a způsob spáchání trestného činu; zda je dána souvislost časová a místní; zda byl čin
spáchán v souvislosti s pracovní činností, v pracovní době či na pracovišti; zda mohl ovlivnit
další spolupracovníky nebo svěřené osoby; zda existuje i nadále možnost ovlivnění svědků
a ohrožení průběhu vyšetřování, pokud by příslušník i nadále zůstal ve s lužbě, ale např. i vnější
vlivy jako mediální pozornost a zveřejnění informace o trestním stíhání či jiném vedeném řízení.
[19] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovaným, že ke zproštění
služby byly naplněny jak formální, tak materiální předpoklady. Stěžovatelka je stíhána pro trestný
čin podvodu (fingovaný pracovní úraz) spáchaný v pracovní době ve službě, na pracovišti
hospodářského partnera věznice. K údajnému předstírání úrazu došlo ve společnosti
svěřeného vězně, který byl v této věci následně vyslýchán jako svědek. Takto blízká souvislost
je dostatečným důvodem pro zproštění služby, a to také s ohledem na povahu služební
činnosti. Disciplína ve věznici je samozřejmě primárně otázkou zákona a dalších předpisů,
ale zároveň není možné, zejména v uzavřeném prostředí věznice, pominout reálný dopad
trestního stíhání na vnitřní poměry a důraz na resocializační úlohu nápravných zařízení.
V této souvislosti je na strážné a jiné příslušníky vězeňské služby třeba klást vyšší nároky ,
které odpovídají specifickým úkolům bezpečnostního sboru a náplni pracovní činnosti
konkrétního příslušníka.
[20] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky týkajícím se důvěry
občanů. Každý bezpečnostní sbor, ale i jiný státní orgán, s lužba, úřad či instituce by měl pracovat
a fungovat tak, aby si získal a zasloužil důvěru veřejnosti. V případě bezpečnostních sborů
je tento požadavek vyjádřen mj. v §45 odst. 1 zákona o služebním poměru, který stanoví
základní povinnosti příslušníka, kdy příslušník je mj. povinen b) zdržet se jednání,
které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon
služby a i) chovat se a jednat i v době mimo službu tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst
bezpečnostního sboru.
[21] Lze sice přisvědčit stěžovatelce, že míru důvěry občanů či její ohrožení není
často možné přesně kvantifikovat, ale to ani není smyslem zákonné úpravy. Zákonná úprava
pouze hodnotí možná rizika jak pro bezproblémové fungování služby, tak ohrožení její pověsti.
Toto hledisko bere v úvahu i vnější pohled. Na druhou stranu nemůže být institut dočasného
zproštění služby svévolně zneužíván v neodůvodněných případech, což však v projednávané věci
nenastalo. Jak bylo výše uvedeno, v této části rozhodnutí korigoval Nejvyšší správní soud
názor krajského soudu (viz bod 15), a to v souladu s ustálenou judikaturou zdejšího soudu,
zejména v návaznosti na usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4 . 2009, č. j. 8 Afs 15/2007- 75.
Nejvyšší správní soud při přezkumu rozsudku krajského soudu nevybočil z rámce právních
otázek, které byly vytknuty již v řízení o žalobě před k rajským soudem a správním řízení.
Nahradil tedy část argumentace, na jejímž základě zamítl krajský soud žalobu stěžovatelky ,
vlastní úvahou, která vede rovněž k zamítnutí žaloby. Tento postup akceptoval i Ústavní soud,
např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1022/15 ze dne 3. 6. 2015.
[22] Nejvyšší správní soud rovněž souhlasí s názorem krajského soudu a odvolacím
správním orgánem ohledně hodnocení určité jazykové neobratnosti a formálních nedostatků
prvostupňového rozhodnutí. Je ale také třeba připomenout, že řízení, z něhož vzešlo správní
rozhodnutí, je ovládáno zásadou jednotnosti. Tato zásada vyjadřuje, že řízení až do vydání
rozhodnutí představuje jeden celek. Je proto přípustné, aby odvolací orgán doplnil závěry
rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Tento názor má oporu v judikatuře Nejvyššího správního
soudu, podle níž může odvolací či rozkladový správní orgán nahradit část odůvodnění
orgánu I. stupně vlastní úvahou a korigovat dílčí argumentační nepřesnost podřízeného
správního orgánu v případě, kdy prvostupňové rozhodnutí potvrzuje (srov. např. rozsudek NSS
ze dne 27. 2. 2013, č . j. 6 Ads 134/2012- 47). Pokud odvolací orgán souhlasí s výrokem správního
rozhodnutí orgánu I. stupně, nicméně se zcela neztotožňuje s důvody, případně část odůvodnění
postrádá, může tyto nedostatky nahradit v odůvodnění svého rozhodnutí. Předmětem přezkumu
je pak zejména rozhodnutí odvolacího orgánu, doplněné o argumentaci správního orgánu
I. stupně, kterou odvolací orgán potvrdil.
[23] Stěžovatelka dále tvrdí, že v řízení o služebním poměru není možná náprava vad
až v odvolacím řízení, může k ní dojít pouze před vydáním rozhodnutí služebního
funkcionáře. Tomuto závěru nelze přisvědčit. Podle zákona o služebním poměru je vedeno
mnoho typů řízení, v některých z nich (například při propuštění ze služebního poměru dle §42
odst. 1 písm. d/ zákona o služebním poměru) zahrnuje řízení v prvním stupni pouze vydání
rozhodnutí ve věci samé, případné námitky či doplňování důkazů se řeší až v rámci odvolacího
řízení. To neplatí pro řízení o zproštění služby, avšak ani v něm není žádný důvod pro popření
výše zmíněné zásady jednotnosti řízení. Nejvyšší správní soud to vyslovil například v rozsudku
ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012- 47: v řízení o služebním poměru se uplatní zásada jednotnosti
správního řízení; řízení v I. stupni a odvolací řízení tak představují jeden celek (§133 zákona č. 186/1992 Sb.,
o služebním poměru příslušníků Policie České republiky), k dříve platné, v platném znění však obdobné,
úpravě služebního poměru.
[24] V souvislosti s procesním postupem prvostupňového správního orgánu a nemožností
vyjádřit se před rozhodnutím k jeho podkladům stěžovatelka odkazuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 138/2010 – 56 ze dne 31. 1. 2011. Citovaný případ
je však odlišný, protože došlo ke stejnému pochybení u I. stupně, odvolacího orgánu
i krajského soudu a žalovaný se nevypořádal s námitkou stěžovatele týkající se porušení
§181 odst. 5 zákona o služebním poměru. Citované rozhodnutí proto na tento případ nedopadá.
Je však třeba se argumentačně vyrovnat s jiným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu
v obdobném případě, č. j. 8 As 83/2014 – 43 ze dne 24. července 2015 . Nejvyšší správní soud
tímto rozhodnutím ve věci služebního poměru policisty zrušil rozhodnutí správního orgánu,
protože správní orgán I. stupně stěžovatele vůbec neinformoval o zahájení řízení a prvním
úkonem v řízení bylo až doručení rozhodnutí, proto nemohl stěžovatel využít svá práva
podle §174 odst. 1 zákona o služebním poměru. Tuto vadu přitom z povahy věci nemohl
odstranit odvolací orgán, protože v prvním stupni došlo k plnému popření procesních práv
stěžovatele. Soud mj. řekl, že v odvolacím řízení lze korigovat podobu odůvodnění, jak je uvedeno výše,
nelze však zhojit vadu, spočívající v odepření veškerých procesních práv stěžovatele.
[25] Uvedená věc je však v podstatných skutkových okolnostech odlišná, a proto nedochází
k rozporu. Stěžovatelce procesní práva odepřena nebyla. Ze spisu vyplývá, že podle shodných
služebních vyjádření třech různých příslušníků bezpečnostního sboru byla nejprve poučena
o povinnostech účastníka řízení a o možnostech svého zastoupení v řízení a měla možnost
seznámit se se spisem, který v té době obsahoval pouze předmětné usnesení o zahájení
trestního stíhání, které již měla stěžovatelka k dispozici. Teprve poté jí bylo doručeno
rozhodnutí o zproštění služby. V době zahájení řízení bylo součástí spisové dokumentace
pouze toto usnesení o zahájení trestního stíhání, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí
o zproštění služby. Žádné jiné podklady, k nimž by se mohla vyjádřit, ve spise nebyly. S ohledem
na povahu řízení o zproštění služby, jakož i povahu trestného činu a zejména vazbu tohoto činu
ke službě tak služební funkcionář rozhodl pouze na základě zákona o služebním poměru
a jediného podkladu, usnesení o zahájení trestního stíhání, s nímž však byla stěžovatelka
již obeznámena.
[26] Soud rovněž upozorňuje, že v žalobě ke krajskému soudu si stěžovatelka protiřečí,
neboť na jednom místě kategoricky popírá, že by k poučení o právech vůbec došlo a že služební
vyjádření tří různých příslušníků služby nejsou pravdivá, a le v další části správní žaloby tvrdí,
že „mezi mým poučením o mých právech a předáním rozhodnutí o zproštění výkonu služby uplynulo
jen několik minut.“ Soud s ohledem na tyto rozpory považuje tvrzení stěžovatelky ohledně
poučení o právech a zahájení řízení za nevěrohodné a má za to, že k ústnímu zahájení řízení
včetně poučení o právech došlo tak, jak bylo vyjádřeno ve služebních vyjádřeních.
[27] Stěžovatelka v kasační stížnosti mj. tvrdí, že zahájit řízení ve věcech služebního poměru
nelze ústní formou. Ani v otázce obligatorní písemné formy zahájení řízení však Nejvyšší správní
soud nemůže dát stěžovatelce za pravdu. Podle §178 odst. 2 písm. b) zákona o služebním
poměru je řízení zahájeno dnem, kdy služební funkcionář učiní prvn í úkon vůči účastníkovi
řízení. Není však stanoveno, jakou formou. Subsidiárně aplikovaný §15 správního řádu
nevylučuje, že jednotlivé úkony či sdělení budou v řízení činěny za určitých podmínek také ústně,
nicméně předvídá, že obsah úkonů prováděných jinou než písemnou formou se poznamená
do spisu, nestanoví-li zákon jinak.
[28] V tomto případě bylo řízení zahájeno ústní formou, rozhodnutí bylo vyhotoveno
písemně. Dílčí procesní pochybení lze tedy spatřovat v tom, že o ústním poučení o právech
účastníka a o právu zvolit si zmocněnce nebyl sepsán protokol, který nelze nahradit
ani pozdějšími služebními vyjádřeními dalších příslušníků. Tento formální nedostatek
však neznamená, že by stěžovatelčina práva v řízení byla odepřena a právo na spravedlivý proces
v širším smyslu bylo porušeno.
[29] Lze tedy shrnout, že určité procesní a formální nedostatky řízení v I. stupni byly zhojeny
v odvolacím řízení, v němž žalobkyně plně svá práva uplatnila prostřednictvím zmocněnce.
Ze správního spisu je rovněž zřejmé, že v odvolacím řízení se stěžovatelka prostřednictvím
svého zmocněnce seznámila se všemi podklady rozhodnutí, nicméně ve vyjádření žádné nové
skutečnosti k věci neuvedla. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s výtkou krajského soudu
a žalovaného vůči postupu orgánu I. stupně, souhlasí však i se závěrem, že toto pochybení
nemělo vliv na zákonnost tohoto řízení.
[30] Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že formální i materiální podmínky
pro zproštění služby byly splněny a procesní nedostatky v řízení před orgánem I. stupně byly
zhojeny v odvolacím řízení. Napadený rozsudek krajského soudu tedy není nezákonný.
V. Závěr a náklady řízení
[31] Kasační námitky stěžovatelky nejsou důvodné a ani z přezkumu dle §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení
napadeného rozsudku. Kasační stížnost proto byla v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední
zamítnuta. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[32] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasa ční stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch; žalovanému, jemuž by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. října 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu