ECLI:CZ:NSS:2015:10.AS.149.2015:35
sp. zn. 10 As 149/2015 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: ESSOX, s. r. o.,
se sídlem Senovážné náměstí 231/7, České Budějovice, zast. JUDr. Luďkem Chvostou,
advokátem se sídlem Na Příkopě 14, Praha 1, proti žalované: Česká obchodní inspekce,
ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne
26. 5. 2014, sp. zn. ČOI 20377/13/2700, čj. ČOI 46496/14/O100/2700/13/14/Hy/Št,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
24. 6. 2015, čj. 30 A 64/2014-107,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ředitele inspektorátu České obchodní inspekce Královéhradeckého
a Pardubického kraje (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 26. 2. 2014,
čj. 27/0111/14/R, byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 2 000 000 Kč pro porušení §5 odst. 1,
ve spojení s čl. I písm. g) přílohy č. 2, resp. §6 odst. 1, ve spojení s odst. 1 písm. f) přílohy č. 3,
zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v rozhodném
znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), ve spojení s §20 odst. 1 písm. b) a d)
téhož zákona. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím
zamítl dle §92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“)
pro opožděnost.
[2] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, čj. 30 A 64/2014-107, zamítl, s tím,
že veškerá žalobní argumentace směřovala ke zpochybnění pouze těch závěrů žalovaného,
dle kterých neshledal důvody pro zahájení přezkumného řízení, obnovu řízení nebo vydání
nového rozhodnutí. S odkazy na judikaturu správních soudů krajský soud konstatoval,
že byl „oprávněn přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí pouze v tom směru, zda odvolání žalobce
bylo podáno skutečně opožděně či nikoliv. K této problematice ovšem žalobce žádnou žalobní námitku nevznesl.
Vůbec tedy závěr žalovaného o tom, že odvolání bylo podáno opožděně, nerozporoval. Všechny jeho námitky
směřovaly k meritornímu posouzení věci.“
II.
Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalované
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku,
resp. v jejím doplnění, uvedla, že zamítnutím žaloby krajský soud porušil její právo na spravedlivý
proces. Poukázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1826/11,
č. 47/2012 Sb. ÚS., dle něhož přílišný formalismus při výkladu právních norem vedoucí
k extrémně nespravedlivému závěru představuje porušení základních práv. Napadená správní
rozhodnutí přitom z důvodu věcné nesprávnosti a nespravedlnosti nemohou obstát.
Krajský soud se těmito pochybeními správních orgánů s poukazem na opožděnost vůbec
nezabýval, a „posvětil “ tak jimi učiněné – a dle stěžovatelčina názoru nesprávné – právní
posouzení věci spočívající v nezohlednění poplatku za sjednání spotřebitelského úvěru
při výpočtu roční procentní sazby nákladů (dále jen „RPSN“). Správní orgány navíc změnily
správní praxi založenou předchozími kontrolami České obchodní inspekce konanými
u stěžovatelky dne 15. 4. 2011 a 18. 10. 2013, jež stěžovatelčin způsob výpočtu RPSN
aprobovaly. Šlo o změnu překvapivou, zpětnou a řádně neodůvodněnou. Argument,
dle něhož Česká obchodní inspekce kontrolovala pouze „náležitosti smlouvy“,
a nikoli způsob výpočtu RPSN, označila stěžovatelka za nesmyslný. O nesprávnosti postupu
správních orgánů v této souvislosti hovořil v médiích i bývalý ředitel správního orgánu prvního
stupně Ing. J. P., který je zároveň pod prvoinstančním rozhodnutím podepsán.
Napadená rozhodnutí správních orgánů jsou navíc nepřezkoumatelná, neboť dostatečně neuvedl,
proč by měl být způsob výpočtu RPSN užívaný stěžovatelkou v rozporu se zákonem,
a nezdůvodnila ani to, proč je naopak správný postup výpočtu zvolený Českou obchodní
inspekcí. Z důvodu ochrany před uvedenými pochybeními pak §92 správního řádu zakotvuje
povinnost správního orgánu zkoumat, zda nejsou dány předpoklady pro zahájení přezkumného
řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí.
[4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti předně poukázala na své vyjádření k žalobě,
v němž s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedla, že soudní přezkum
se v případě opožděného odvolání omezuje pouze na posouzení jeho včasnosti.
Stěžovatelka přitom žádnou relevantní argumentaci v této souvislosti neuvedla.
K mediálnímu vyjádření Ing. J. P. žalovaná konstatovala, že se jednalo o jeho osobní projev v
reakci na jeho odvolání z funkce ředitele, což je třeba odlišovat od otázky zákonnosti rozhodnutí.
Skutečnost, že nesprávný výpočet RPSN předchozí kontroly neodhalily, byla způsobena
překombinovaností stěžovatelčina finančního produktu a jistou skrytostí jejího metodického
pochybení. Stěžovatelka se proto nemůže dovolávat porušení „legitimního očekávání“.
V samotném vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná připomněla dikci §41 správního řádu, dle
něhož stěžovatelka mohla požádat o prominutí zmeškání úkonu; tuto možnost však nevyužila.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti a předpoklady věcné
projednatelnosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas,
napadá rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je řádně zastoupena
[§105 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Důvodnost kasační
stížnosti poté posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.);
neshledal přitom, že by napadené rozhodnutí či řízení jeho vydání předcházející trpěly vadami,
jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatelčině námitce údajného porušení jejího práva na spravedlivý proces Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil.
[8] V nálezu sp. zn. I. ÚS 1826/11 Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že „[z]ákladní práva
a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy
norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace,
jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení
na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000
(N 9/17 SbNU 73)]. Přílišný formalismus při výkladu právních norem vedoucí k extrémně nespravedlivému
závěru pak znamená porušení základních práv [viz nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008
(N 177/51 SbNU 195)].“
[9] Nejvyšší správní soud však v nyní posuzované věci takový „extrémní rozpor s principy
spravedlnosti“ či „přílišný formalismus“ neshledal. Žalovaná zamítla stěžovatelčino odvolání
nikoli proto, že by postupovala svévolně či formalisticky interpretovala relevantní zákonná
ustanovení, nýbrž v důsledku stěžovatelčiny procesní neopatrnosti a liknavosti,
jež přivodily nezbytnou aplikaci kogentních zákonných ustanovení. Rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně bylo stěžovatelce prostřednictvím jejího zástupce doručeno 27. 2. 2014,
přičemž konec lhůty 15 dnů pro podání odvolání připadl na pátek 14. 3. 2014.
Stěžovatelka však odvolání podala až 15. 4. 2014, tedy o více než měsíc později
(tuto skutečnost ostatně nijak nezpochybnila). Nevyužila přitom ani možnosti podat žádost
o prominutí zmeškání úkonu dle §41 správního řádu. Stěžovatelka tak vlastní pasivitou sama
zbavila žalovanou možnosti, aby její odvolání věcně projednala. V postupu žalované
nelze proto spatřovat pochybení, natož pak svévoli či přepjatý formalismus.
Opačný závěr by vedl ve svých důsledcích k úplnému popření smyslu procesních lhůt,
neboť by účastníkům řízení umožňoval podávat opravné prostředky kdykoli po jejich uplynutí.
[10] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne ze dne 26. 8. 2008,
čj. 8 As 51/2006-105, konstatoval, že „[r]ozhodnutí podle §60 [zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád)] je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. (k tomu srovnej
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2003, č. j. 5 A 14/2002 - 35, zveřejněn
pod č. 287/2005 Sb. NSS), soud však je oprávněn v mezích žalobních bodů zkoumat pouze to, zda se skutečně
jednalo o odvolání opožděné a zda byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího přezkumu.“
Přestože posledně citované ustanovení bylo již zrušeno, §92 správního řádu obsahuje
téměř shodnou úpravu. Uvedený závěr rozšířeného senátu je proto plně použitelný
i v nyní projednávané věci. Tuto skutečnost ostatně potvrzuje (jak správně nastínil krajský soud)
i následná judikatura Nejvyššího správního soudu, který například v rozsudku ze dne 27. 5. 2010,
čj. 5 As 41/2009-91, č. 2127/2010 Sb. NSS, uvedl, že „rozhodnutí odvolacího orgánu o zamítnutí
odvolání pro opožděnost nebo nepřípustnost podle §92 odst. 1 správního řádu není rozhodnutím,
v němž by se správní orgán věcně zabýval odvoláním účastníka řízení. Rozhodnutím podle §92 odst. 1 správního
řádu odvolací správní orgán zamítá odvolání z důvodu jeho opožděnosti či nepřípustnosti, tj. z důvodu nenaplnění
jedné ze základních procesních podmínek, bez níž nelze podané odvolání meritorně posoudit,
proto také není odvoláním napadené rozhodnutí na základě opožděného či nepřípustného odvolání současně
potvrzováno. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je tedy soud v případě žaloby
proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání jako opožděného nebo nepřípustného oprávněn zkoumat v mezích žalobních
bodů pouze to, zda se skutečně jednalo o opožděné nebo nepřípustné odvolání a zda byl žalobce zkrácen na svých
právech neprovedením odvolacího přezkumu“.
[11] Krajský soud byl proto i v nyní posuzovaném případě oprávněn přezkoumávat
jedině námitky týkající se včasnosti podaného odvolání a zkrácení práv stěžovatelky v důsledku
neprovedení odvolacího přezkumu. Takové námitky však stěžovatelka nevznesla,
neboť předložila pouze argumentaci zpochybňující věcnou správnost napadených správních
rozhodnutí, tedy námitky, jimiž se krajský soud pro jejich mimoběžnost ve vztahu k předmětu
řízení zabývat nemohl. Krajský soud proto postupoval správně, pokud žalobu proti rozhodnutí
žalované zamítl. Ze stejného důvodu se Nejvyšší správní soud nezabýval ostatními kasačními
námitkami, neboť v projednávaném případě postrádají jakoukoli relevanci.
IV.
Závěr a náklady řízení
[12] Nedůvodnou kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[13] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla ve věci úspěch a žalované nevznikly náklady
nad rámec její úřední činnosti, nemají účastníci dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu