ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.227.2015:38
sp. zn. 10 As 227/2015 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudce Zdeňka Kühna a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Ch. I-Ch., zast.
JUDr. Josefem Moravcem, LL.M., advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové,
proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a,
Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. J. K., zast. JUDr. Vladimírem Rottem,
patentovým zástupcem se sídlem Vinohradská 37, Praha 2, proti rozhodnutí předsedy žalovaného
ze dne 5. 3. 2012, čj. O-219825/D73809/2011/ÚPV, v řízení o kasační stížnosti předsedy
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, čj. 8 A 56/2012-40,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, čj. 8 A 56/2012-40, se ru š í
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 11. 2011, čj. O-219825/D008623/2011/ÚPV,
podle §31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, zrušil na návrh
osoby zúčastněné na řízení, s účinky ex nunc, mezinárodní kombinovanou ochrannou známku
č. 606077 ve znění „KK“, jejímž vlastníkem je žalobce:
[2] Důvodem pro zrušení této ochranné známky byla skutečnost, že žalobce neprokázal,
že byla řádně užívána v pětiletém období před podáním návrhu na její zrušení pro výrobky,
pro něž byla zapsána, a její neužívání řádně neodůvodnil. Žalobce též nepředložil dostatečné
důkazy o tom, že by nemohl ochrannou známku užívat.
[3] Rozklad žalobce předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 5. 3. 2012,
čj. O-219825/D73809/2011/ÚPV, zamítl a napadené rozhodnutí žalovaného potvrdil.
[4] Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí předsedy žalovaného
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud především uvedl, že žalovaný porušil zásadu
volného hodnocení důkazů, neboť jednotlivé důkazy hodnotil pouze odděleně
a nikoli ve vzájemných souvislostech. Přisvědčil žalobci, že v řízení před žalovaným prokázal
užívání ochranné známky na území České republiky, jelikož jím prokazovaný dovoz oříšků
z Čínské lidové republiky pod shora uvedenou ochrannou známkou nelze považovat pouze
za symbolické užívání této známky, jak dovodily správní orgány. Žalovanému vytkl,
že nepřihlédl k převodu části podniku společnosti ATOS BOHEMIA, s. r. o., jejímž společníkem
byl žalobce, na společnost ALIKA, a. s., na níž má účast osoba zúčastněná na řízení.
Tato skutečnost žalobci znemožnila užívání ochranné známky a představovala tudíž ve vztahu
k nutnosti řádného užívání ochranné známky liberační důvod. S odkazem na judikaturu Soudního
dvora EU městský soud uvedl, že se žalovaný měl zabývat otázkou, zda v případě žalobce nebyla
dána „sebemenší překážka“ nezávislá na vůli žalobce, „která by postačovala k odůvodnění neužívání
napadené mezinárodní barevné kombinované ochranné známky č. 60677A ve znění ‚KK‘“.
Jelikož tak neučinil, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[5] Předseda žalovaného (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku
předně uvedl, že městský soud vycházel z údajů, které nejsou obsaženy ve správním spisu,
a provedl dokazování, o němž účastníci řízení nebyli vyrozuměni; vycházel totiž z výroční zprávy
společnosti ALIKA a dalších údajů zjištěných z obchodního rejstříku.
[6] Dále označil „tvrzení obsažená v odůvodnění rozsudku za natolik protichůdná, že z rozsudku
ani nelze seznat právní názor“, jímž by měl být v dalším řízení vázán. Městský soud jej navíc tím,
že provedl další důkazy bez vyrozumění účastníků, zavázal k respektování důkazů,
které „nebyly součástí správního spisu, nebyly předmětem žaloby a z nichž nevyplývá pro danou věc nic,
na základě čehož by bylo možno dojít k závěrům odlišným, než které správní orgán zaujal v napadeném správním
rozhodnutí“.
[7] Stěžovatel se rovněž domnívá, že pokud městský soud zdůraznil hodnocení důkazů
ve vzájemných souvislostech, aplikoval ve věci mylně úpravu §34 zákona č. 71/1967 Sb.,
jehož účinnost však skončila 31. 12. 2005. Nadto „z napadeného správního rozhodnutí vyplývá,
že jakkoli je prokázána dodávka 41 tun burských oříšku, není prokázáno, zda tato dodávka byla označená
ochrannou známkou. Ochrannou známkou bylo opatřeno 6 kusů obalů na dodávku dohromady 750 kg zboží,
tedy množství zcela marginální.“
[8] Stěžovatel nesouhlasí s městským soudem v tom, že by měl zohledňovat „okolnost,
že žalobce jako uživatel starší známky toleroval přihlášku mladší podobné známky“. Pasivita vlastníka
ochranné známky nemůže dle stěžovatele být liberačním důvodem pro zachování ochranné
známky. Stejně tak jím nemůže být ani skutečnost, že se na trhu vyskytuje shodné zboží
označované konkurenční podobnou známkou. Stěžovatel se neztotožnil ani s pojetím nabízení
známky třetím osobám ke koupi nebo k uzavření licenční smlouvy coby užívání známky.
[9] V závěru kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že právní názor, který zaujal městský soud,
je „nesrozumitelný, liší se od přijaté judikatury v obdobných věcech, přičemž soud zjevně překročil meze rozsahu
přezkumu“. Postup, k němuž městský soud žalovaného zavázal, je dle názoru stěžovatele
„v rozporu s recentním právem, podle něhož je na vlastníku ochranné známky, aby prokázal, že známku řádně
užíval, popřípadě uvedl důvody, které jsou ve smyslu aplikovatelné judikatury relevantní pro neužívání známky“.
[10] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v prvé řadě zopakoval dle jeho názoru
klíčové závěry městského soudu, s nimiž se ztotožnil. Zdůraznil roli společnosti ALIKA v celé
věci, kterou žalovaný dostatečně nezohlednil. Právě v důsledku nekalosoutěžního jednání
společnosti ALIKA, která odmítla s částí podniku společnosti ATOS BOHEMIA nabýt
i ochrannou známku stěžovatele a která následně prostřednictvím členky svého statutárního
orgánu přihlásila konkurenční ochrannou známku, nemohl žalobce ochrannou známku užívat.
[12] Žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[13] Osoba zúčastněná na řízení vyjádření ke kasační stížnosti nepodala.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti a předpoklady věcné
projednatelnosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas,
napadá rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná pověřený
zaměstnanec s právnickým vzděláním (§105 s. ř. s.). Důvodnost kasační stížnosti poté posoudil
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom,
že by napadené rozhodnutí či řízení jeho vydání předcházející trpěly vadami, jimiž by se musel
zabývat i bez návrhu.
[15] Kasační stížnost je důvodná.
III.A K námitce nesrozumitelnosti rozsudku městského soudu
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval pouze obecně formulovanou námitkou
nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu z důvodu jeho nesrozumitelnosti,
jejíž důvodnost by sama o sobě postačovala k jeho zrušení. Nepřezkoumatelným
pro nesrozumitelnost je typicky takové rozhodnutí, z nějž nelze jednoznačně dovodit,
jakým právním názorem je správní orgán po zrušení jeho rozhodnutí vázán a jak má v dalším
řízení postupovat, nebo pokud z něj nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních
předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního
rozhodnutí, nebo pokud je jeho odůvodnění vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných
právních hodnoceních téhož skutkového stavu či pokud jsou jeho výroky vnitřně rozporné
nebo z nich nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013-25). Nejvyšší správní soud přitom neshledal,
že by napadené rozhodnutí městského soudu takováto pochybení obsahovalo. Městský soud
přehledně popsal rozhodný skutkový stav a s námitkami účastníků řízení se řádně a srozumitelně
vypořádal, přičemž vyslovil jasný právní názor, jímž stěžovatele ve vztahu k dalšímu řízení
zavázal. Zcela jinou otázkou je, zda soudem vyslovený právní názor vychází ze zjištění,
která soud učinil procesně bezvadným, tj. zákonu odpovídajícím způsobem, a zda jde o právní
názor souladný s hmotněprávní úpravou projednávané věci.
III.B K námitce, dle níž městský soud neprovedl důkaz, z něhož vycházel, a neumožnil účastníkům řízení
se k němu vyjádřit
[17] Nejvyšší správní soud však přisvědčil námitce, dle níž městský soud neprovedl důkaz,
z něhož vycházel, a neumožnil tak účastníkům řízení se k němu vyjádřit.
[18] Z rozsudku městského soudu i ze soudního spisu vyplývá, že žalobce i žalovaný byli
ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s. vyzváni, aby se ve lhůtě dvou týdnů vyjádřili, zda souhlasí
s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání. Žalobce ani žalovaný se k uvedené výzvě
nevyjádřili; městský soud tedy presumoval jejich souhlas.
[19] Z odůvodnění napadeného rozsudku dále plyne, že městský soud významným způsobem
argumentačně vycházel mimo jiné z Výroční zprávy společnosti ALIKA, a. s., za fiskální rok
2006, kterou opatřil z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně. Tato listina však
není součástí správního spisu a správní orgány ji tedy ve správním řízení nemohly zohlednit.
[20] Ustanovení §77 odst. 1 s. ř. s. stanoví, že [d]okazování provádí soud při jednání.
Pokud je ve věci nutno provést dokazování, je soud povinen jednání nařídit, a to i tehdy,
jsou-li jinak splněny podmínky pro rozhodování bez nařízení jednání dle §51 s. ř. s.
Opačný postup představuje porušení zásady ústnosti, veřejnosti a přímosti soudního řízení,
jimž odpovídají práva účastníků řízení zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod.
[21] Městský soud tedy tím, že vycházel z Výroční zprávy společnosti ALIKA, a. s., za fiskální
rok 2006, aniž by ji provedl jako důkaz při jednání, porušil §77 s. ř. s. a zatížil tak řízení vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 3 Azs 103/2005-76).
Takové pochybení nemohl městský soud zhojit ani poukazem na veřejnou dostupnost zmíněné
listiny v obchodním rejstříku. Účelem povinnosti soudu nařídit k provedení důkazů jednání totiž
není jen zajištění práva účastníků řízení seznámit se s těmito důkazy, ale též jejich práva
se k prováděným důkazům vyjádřit.
[22] Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že městský soud závěrem svého
rozsudku označil napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedené ustanovení sice umožňuje zrušit rozhodnutí správního
orgánu bez nařízení jednání, avšak v takovém případě nelze zároveň provést vlastní posouzení
věci. Městský soud ovšem v odůvodnění svého rozsudku rozhodnutí stěžovatele přezkoumal
z hlediska věcných námitek žalobce, což vede k závěru, že napadené správní rozhodnutí
za přezkoumatelné ve skutečnosti považoval.
III.C K námitce, dle níž žalobce neprokázal řádné užívání ochranné známky
[23] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou, dle níž žalobce řádné užívání ochranné
známky, resp. řádné důvody jejího neužívání, neprokázal.
III.C.1 Shrnutí skutkového stavu
[24] Ze spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný na základě návrhu osoby zúčastněné
na řízení ze dne 7. 2. 2011 zahájil řízení o zrušení české části mezinárodní barevné kombinované
ochranné známky č. 606077 ve znění „KK“ z důvodu podle §31 odst. 1 písm. a) zákona
o ochranných známkách, neboť napadená ochranná známka nebyla v České republice v období
pěti let před podáním návrhu řádně užívána.
[25] V řízení o zrušení ochranné známky předložil žalobce k prokázání řádného užívání
ochranné známky tyto důkazy: e-mailovou korespondenci mezi žalobcem a společností
ALIKA, a. s., týkající se nabídky převodu ochranné známky ve znění „KK“ při prodeji
společnosti ATOS BOHEMIA, s. r. o. (doklady č. 1, 3, 4 a 5); e-mailovou korespondenci mezi
žalobcem a společností PISTACHIO, a. s., ohledně nabídky převodu ochranné známky „KK“
posledně uvedené společnosti (doklad č. 2); fakturu ze dne 29. 3. 2006, na níž je jako dodavatel
„pražených a solených jader burských oříšků“ uvedena společnost Qingdao Jinhao Foodstuffs
Co. Ltd. a jako odběratel společnost ATOS BOHEMIA, s. r. o., a nákladní list ze dne 29. 4. 2004
(doklad č. 6); fakturu ze dne 5. 4. 2006, na níž je jako dodavatel „pražených loupaných burských
oříšků, ze sklizně 2005, původem ze Shandongu“ uvedena společnost Qingdao Yijia Light
Industrial Products I/E Co. Ltd. a jako odběratel společnost ATOS BOHEMIA, s. r. o.,
a nákladní list (doklad č. 7); 6 ks plastových pytlů opatřených červeno-žlutým označením „KK“
a nápisy „pražené a loupané burské oříšky (roasted and blanched peanuts), 12,5 kg, výrobce: Linyi
Quli Kernel Food Stuffs Co., Ltd., Linyi City, ShanDong, Čína, datum výroby: 21. 02. 2006,
datum spotřeby: 21. 11. 2006, distributor: Atos Bohemia, s.r.o., Malé Svatoňovice, ČR“
(doklad č. 8); a prohlášení advokáta JUDr. Zdeňka Rudoleckého ze dne 15. 9. 2011, vystupujícího
jako účastník jednání vedeného v průběhu roku 2006 mezi společnostmi ATOS BOHEMIA,
s. r. o., Malé Svatoňovice, a ALIKA, a. s., Klenovice na Hané (doklad č. 9).
[26] Žalovaný i stěžovatel uvedené důkazy zhodnotili tak, že neprokazují řádné užívání
ochranné známky v období pěti let před podáním návrhu na její zrušení. Shodně uvedli,
že předmětná ochranná známka je zobrazena pouze na dokladu č. 8 (plastových pytlích).
Údaje na těchto pytlích navíc nekorespondují s údaji na předložených fakturách.
Zejména však nelze v případě potravin hovořit o řádném užívání v podobě prokázané distribuce
75 kg burských oříšků, navíc za situace, kdy žalobce neprokázal, že se zboží označené
jeho ochrannou známkou prodávalo na území České republiky.
[27] Žalobci se dle názoru správních orgánů nepodařilo prokázat ani řádný důvod neužívání
ochranné známky, za nějž nelze považovat odkoupení části podniku společnosti ATOS
BOHEMIA, s. r. o., společností ALIKA, a. s., ani pozdější zápis ochranné známky podobné
žalobcově ve prospěch členky představenstva posledně uvedené společnosti,
proti kterému žalobce nepodal námitky.
III.C.2 Obecná východiska
[28] Ustanovení §31 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách stanoví,
že žalovaný zruší ochrannou známku v řízení zahájeném na návrh třetí osoby, jestliže ochranná
známka nebyla po nepřetržitou dobu 5 let řádně užívána pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána,
a pro neužívání neexistují řádné důvody; k užívání, které bylo zahájeno, popřípadě, v němž bylo pokračováno
po pětiletém neužívání ochranné známky ve lhůtě 3 měsíců před podáním návrhu, se nepřihlíží, pokud přípravy
pro započetí užívání nebo pokračování v užívání nastaly až poté, co se vlastník dozvěděl o tom, že by mohl být
podán návrh na zrušení ochranné známky.
[29] Nejvyšší správní soud v právní větě I. k rozsudku ze dne 3. 11. 2005, čj. 7 A 73/2000-100,
č. 785/2006 Sb. NSS, k řízení o výmazu ochranné známky dovodil, že v takovém řízení
„nelze přímo prokazovat to, co se nestalo či neděje (že známka užívána není); řízení je nutno vést tak,
že správní orgán k návrhu majitele napadené známky provede navržené důkazy o tom, že známka užívána byla.
Zdaří-li se takový důkaz, je popřena hypotéza normy a známka nebude vymazána. Nezdaří-li se – a nejsou-li tu
jiné důkazy správnímu orgánu známé, které by bylo možno provést – nese majitel napadené známky procesní
odpovědnost za to, že správní orgán neměl možnost učinit zjištění svědčící pro zachování známky, a známka bude
vymazána, ledaže majitel známky její neužívání řádně zdůvodní.“ Přestože se uvedený závěr vztahoval
k dnes již zrušenému k §25 odst. 1 písm. b) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách,
lze jej bezesporu vztáhnout i na řízení o zrušení ochranné známky podle §31 odst. 1 nyní
účinného zákona o ochranných známkách. K obdobným závěrům ostatně došel i Soudní dvůr
Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) například v rozsudku ze dne 26. 9. 2013 ve věci
C-610/11 P, Centrotherm Systemtechnik GmbH proti OHIM, ECLI:EU:C:2013:593.
Z uvedeného tedy plyne, že důkazní břemeno ohledně řádného užívání, případně řádného
důvodu neužívání ochranné známky během doby pěti let před podáním návrhu na její výmaz
nese vlastník ochranné známky.
[30] Nejvyšší správní soud dále připomíná, že zákon o ochranných známkách představuje
transpozici evropských směrnic zajišťujících harmonizaci tohoto odvětví v právních řádech
členských států Evropské unie; v době rozhodnutí žalovaného se jednalo o směrnici Evropského
parlamentu a Rady 2008/95/ES, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných
známkách (aktuálně pak jde o směrnici Evropského parlamentu a Rady 2015/2436/EU,
kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách. Pojmy „řádné užívání
ochranné známky“ a „řádné důvody pro neužívání ochranné známky“ je tak nutno vykládat
v souladu s příslušnou unijní legislativou a zejména judikaturou Soudního dvora
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2007, čj. 3 As 8/2007-83).
III.C.3 K otázce prokázání řádného užívání ochranné známky
[31] V rozsudku ze dne 11. 3. 2003, C-40/01, Ansul BV proti Ajax Brandbeveiliging BV,
ECLI:EU:C:2003:145, Soudní dvůr vyložil pojem „řádné užívání ochranné známky“ jako užívání
v souladu s její hlavní funkcí, kterou je zaručit totožnost původu výrobků nebo služeb,
pro které byla zapsána a užívána za účelem vytvoření nebo zachování odbytiště těchto výrobků
a služeb, s výjimkou užívání symbolické povahy, jehož jediným účelem je zachování práv
z ochranné známky (bod 43. odůvodnění citovaného rozhodnutí).
[32] Nejvyšší správní soud v této souvislosti předně poznamenává, že se neztotožnil
se závěrem městského soudu, dle něhož „[z] žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný opřel
toto své rozhodnutí pouze o rozsudek SDEU ve věci C-40/01 Ansul, odvolával se sice na rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 3 As 8/2007 – 83, který naopak za rozhodující judikát v inkriminované době považoval
rozsudek SDEU ve věci C-416/04 P Sunrider, jehož se dovolával rovněž žalobce“.
[33] Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 5. 2006, C-416/04 P, The Sunrider Corp. proti OHIM,
ECLI:EU:C:2006:310, totiž, stejně jako dřívější usnesení tohoto soudu ze dne 27. 1. 2004 ve věci
C-259/02, La Mer Technology Inc. proti Laboratoires Goemar SA, ECLI:EU:C:2004:50,
z právních závěrů rozhodnutí ve věci Ansul z velké části vycházejí, respektive je citují.
Odvolával-li se Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 10. 2007, čj. 3 As 8/2007-83,
na rozsudek ve věci Sunrider, bylo tomu tak proto, že šlo o rozhodnutí Soudního dvora
nejaktuálnější, které však na dřívější judikaturu navazuje, rozvíjí ji, ale rozhodně ji, jak se snad
domníval městský soud, žádným způsobem nepřekonává ani nemění. Není proto pravda,
že by stěžovatel na projednávanou věc aplikoval nesprávnou judikaturu, jak uvádí v napadeném
rozsudku městský soud a tvrdí i žalobce ve svých podáních.
[34] Otázkou tedy zůstává, zda žalobcem předložené důkazy prokazují řádné užívání ochranné
známky, jak ve svém rozhodnutí naznačuje městský soud, či nikoli, jak se domnívá stěžovatel.
[35] Nejvyšší správní soud souhlasí se žalobcem i městským soudem v tom ohledu,
že posouzení, zda byla ochranná známka řádně užívána, je třeba učinit „na základě všech skutečností
a okolností, které jsou způsobilé prokázat její skutečné obchodní využívání v obchodním styku, zvláště užívání,
které je v dotyčném hospodářském odvětví považováno za odůvodněné za účelem udržení nebo získání podílu
na trhu pro výrobky a služby chráněné ochrannou známkou, druhu těchto výrobků a služeb, znaků trhu, rozsahu
a četnosti užívání ochranné známky“ (srov. shora citované rozsudky Soudního dvora ve věci Ansul,
bod 38., La Mer Technology, bod 27., Sunrider, bod 70.). Uvedené závěry však městský soud
na projednávanou věc nesprávně aplikoval.
[36] Nejvyšší správní soud považuje shodně se Soudním dvorem za řádné užívání ochranné
známky její užívání v souladu s její hlavní funkcí; tou je zajistit totožnost výrobků nebo služeb,
pro které byla zapsána. Jako základní funkci ochranné známky Soudní dvůr chápe schopnost
zaručit spotřebiteli nebo konečnému uživateli totožnost původu výrobku nebo služby tím,
že mu umožní bez možnosti záměny odlišit tento výrobek nebo službu od jiných majících odlišný
původ (srov. rozsudek Soudního dvora ve věci Ansul, bod 36.).
[37] Žalovaný i stěžovatel žalobcem předložené důkazy vyhodnotili tak, že užití ochranné
známky jednoznačně vyplývá pouze z plastových pytlů, v nichž bylo zabaleno celkem 75 kg
burských oříšků. Městský soud toto zjištění zpochybnil úvahou, podle které nelze jednoznačně
vyloučit, že šlo o stejnou dodávku celkem 41 tun oříšků dodaných společnosti ATOS
BOHEMIA, s. r. o., čínskými vývozci. Závěr městského soudu je však třeba korigovat: uvedenou
možnost sice skutečně nelze jednoznačně vyloučit, ovšem z důkazního břemene, ležícího v řízení
o zrušení ochranné známky na jejím vlastníku, plyne nezbytnost onu spojitost prokázat,
a nikoli pouze nevyloučit. K tomu ovšem v řízení před žalovaným nedošlo.
[38] Nejvyšší správní soud proto přisvědčil stěžovatelově námitce, dle níž „nelze v řízení
o zrušení ochranné známky z důvodu jejího neužívání při hodnocení důkazů předložených vlastníkem napadené
známky spekulovat, že doklady o dodávce zboží společnosti, která zboží přebaluje do spotřebitelského balení,
byl[y] označen[y] napadenou známkou, ani že finální balení, která byla uvedena na trh, známku obsahovala,
pokud vlastník takové důkazy nepředloží.“ Nejvyšší správní soud shodně se stěžovatelem konstatuje,
že užití ochranné známky bylo žalobcem prokázáno pouze na šesti plastových pytlích po 12,5 kg
burských oříšků, neboť na žádném jiném dokladu předloženém žalobcem není předmětná
ochranná známka vyobrazena. Jak přitom připouští i žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti,
taková balení nelze považovat za balení určená k prodeji spotřebitelům. Právě zajištění možnosti
spotřebitele odlišit zboží pocházející od jednoho producenta od zboží jiného původu je však
nutno – jak již shora připomenuto – považovat v souladu s judikaturou Soudního dvora
za základní funkci ochranné známky.
[39] Jelikož se tedy žalobci nepodařilo prokázat užití ochranné známky zapsané
pro potravinářské výrobky ve formě přístupné spotřebitelům, nelze hovořit o jejím řádném
užívání. Žalobce taktéž, ve smyslu shora citované judikatury Soudního dvora, neprokázal takové
užívání ochranné známky, které by bylo v rámci daného odvětví možno považovat
za odůvodněné za účelem udržení nebo získání podílu na trhu pro výrobky a služby chráněné
ochrannou známkou, druhem těchto výrobků a služeb, znaky trhu, rozsahem a četností užívání
ochranné známky.
[40] Právní názor stěžovatele je Nejvyšší správní soud nucen odmítnout jako nesprávný pouze
v tom směru, že prý ve vztahu k prokazování řádného užívání ochranné známky lze považovat
množství 75 kg burských oříšků za „množství zcela marginální“, jak stěžovatel v kasační stížnosti
uvádí (pozn. soudu – stěžovatel navíc, pravděpodobně na základě chyby v psaní či počtech,
uvádí množství 750 kg). Pokud by totiž bylo prokázáno užití ochranné známky na obalech
určených pro konečný prodej v tomto rozsahu, bylo by možno o řádném užívání ochranné
známky, se zohledněním dalších okolností případu, uvažovat, neboť například ve věci Sunrider
bylo za důkaz řádného užívání shledáno šest lahvových štítků, na nichž byla zobrazena
předmětná ochranná známka, a čtrnáct faktur a objednávek, z nichž deset bylo z rozhodného
období. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, a proto lze setrvat na závěru,
že žalobce řádné užívání ochranné známky neprokázal.
III.C.4 K otázce prokázání řádných důvodů neužívání ochranné známky
[41] Nejvyšší správní soud se dále neztotožnil se závěry městského soudu týkajícími se otázky
prokázání řádného důvodu neužívání ochranné známky.
[42] V rozhodnutí ze dne 14. 6. 2007, C-246/05, Armin Häupl proti Lidl Stiftung & Co. KG,
ECLI:EU:C:2007:340, Soudní dvůr uvedl, že „pouze překážky s dostatečně přímým vztahem k ochranné
známce, které znemožňují její užívání nebo kvůli nimž užívání této ochranné známky ztrácí smysl a které jsou
nezávislé na vůli majitele této ochranné známky, mohou být považovány za řádné důvody pro neužívání této
ochranné známky“ (bod 54.). Ve vztahu k čl. 12 odst. 1 směrnice Rady 89/104, kterou se sbližují
právní předpisy členských států o ochranných známkách, jenž obsahově odpovídá čl. 12 odst. 1
směrnice č. 2008/95/ES relevantnímu pro nyní posuzovanou věc, Soudní dvůr zdůraznil,
že „příliš široké pojetí pojmu ‚řádné důvody pro neužívání ochranné známky‘ by šlo proti systematice čl. 12
odst. 1 směrnice. Dosažení cíle uvedeného v tomto bodě odůvodnění by totiž bylo ohroženo,
kdyby každá i sebemenší překážka, přestože nezávislá na vůli majitele ochranné známky,
postačovala k odůvodnění jejího neužívání“ (bod 51.).
[43] Městský soud na tyto závěry v napadeném rozsudku správně odkázal, ovšem nesprávně
je vyložil a aplikoval na nyní projednávaný případ, neboť uvedl, že „[v] inkriminované věci se tedy
nesporně měl žalovaný v duchu jím samotným citovaného rozsudku SDEU ve věci C-246/05 Armin Häupl
zabývat otázkou, zda doklady předložené žalobcem neznamenají takovouto ‚sebemenší překážku nezávislou na
vůli žalobce‘, která by postačovala k odůvodnění neužívání napadené mezinárodní barevné kombinované ochranné
známky č. 60677A ve znění ‚KK‘“. Takto městským soudem formulovaný požadavek je totiž
s právním názorem Soudního dvora v naprostém rozporu.
[44] Obsahem rozsudku ve věci Armin Häupl je totiž požadavek, aby důvody ospravedlňující
dlouhodobé neužívání ochranné známky a bránící jejímu zrušení onu „sebemenší překážku“
naopak nepředstavovaly. Musí se jednat o důvody dostatečně závažné, znemožňující ekonomicky
rozumné užívání ochranné známky a mající k ochranné známce přímý vztah. Musí jít rovněž
o důvody nezávislé na vůli vlastníka ochranné známky [k tomu srov. bod 54. odůvodnění
rozsudku Soudního dvora ve věci Armin Häupl; obdobně srov. též čl. 19 odst. 1 Dohody
o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS)].
[45] Nejvyšší správní soud přitom neshledal, že by skutečnost převodu části podniku
obchodní společnosti s majetkovou účastí žalobce na konkurenční společnost takovou překážku
představovala. Nelze za ni považovat ani fakt, že tato konkurenční společnost později
prostřednictvím členky svého statutárního orgánu získala práva k ochranné známce podobné
ochranné známce žalobcově.
[46] Ze správního spisu vyplývá, že dne 31. 7. 2006 byla část podniku společnosti ATOS
BOHEMIA, s. r. o., převedena na společnost ALIKA, a. s. V této době však neměl žalobce sám
ani prostřednictvím společnosti ATOS BOHEMIA, s. r. o., žádná práva k předmětné ochranné
známce, neboť jejím vlastníkem se stal až ke dni 15. 2. 2008 a souhlas tehdejšího vlastníka s jejím
užíváním žalobcem byl dle tvrzení žalobce odvolán dne 26. 6. 2006.
[47] Převod podniku sloužícího k balení zboží do formy určené ke konečnému prodeji
nemůže v nyní posuzované věci představovat řádný důvod neužívání ochranné známky ve smyslu
rozhodnutí Armin Häupl, neboť nejde o překážku s dostatečně přímým vztahem k ochranné
známce – ze shora uvedeného vyplývá, že sporná ochranná známka nemohla být součástí
podniku společnosti ATOS BOHEMIA, s. r. o., již a právě v okamžiku jeho převodu
na společnost ALIKA, a. s. Nadto nelze dospět ani k závěru, že by tato „překážka“ byla na vůli
žalobce nezávislá. Vzhledem k tomu, že žalobce byl v době převodu části podniku společnosti
ATOS BOHEMIA, s. r. o., jejím společníkem, lze předpokládat, že se podílel na utváření
rozhodnutí o převodu, což nezávislost žalobcova jednání na jeho vůli spíše vylučuje.
Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní leží
v daném řízení na žalobci; ten je však ani v uvedené souvislosti neunesl.
[48] Řádný důvod pro neužívání ochranné známky žalobcem nemůže představovat
ani existence později zapsané ochranné známky „KK“ ve prospěch členky statutárního orgánu
společnosti ALIKA, a. s. Stěžovatel správně zdůraznil, že žalobce tento zápis nijak nenapadl,
ačkoli zákon o ochranných známkách i zákon o vymáhání práv z duševního vlastnictví
mu poskytují několik právních nástrojů, jak to učinit. Tato pasivita žalobce svědčí spíše o vůli
vlastní ochrannou známku dále neužívat než pokusit se zabránit vejití konkurenční ochranné
známky ve známost ať napadením jejího zápisu, či snahou o propagaci vlastního zboží
označeného ochrannou známkou.
III.D K námitce, dle níž městský soud aplikoval nesprávnou procesní úpravu
[49] Za mylnou je naopak nutno považovat kasační námitku vytýkající městskému soudu
aplikaci nesprávné procesní úpravy při úvaze, zda žalovaný hodnotil správně důkazy jím
provedené. Požadavek na hodnocení každého důkazu jednotlivě a všech důkazů ve vzájemných
souvislostech sice správní řád z roku 2004 explicitně nezakotvuje, jedná se však o součást obecně
platné zásady volného hodnocení důkazů. Uvedená zásada má nyní svůj odraz v §50 odst. 4
správního řádu, který požaduje, aby správní orgán hodnotil důkazy podle své úvahy; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
IV.
Závěr a náklady řízení
[50] V souladu s výše uvedeným Nejvyšší správní soud považuje kasační stížnost
za důvodnou, pročež napadený rozsudek krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení je krajský soud právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem vázán (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[51] Dle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne městský soud v novém rozhodnutí i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. září 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu