ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.233.2015:34
sp. zn. 10 As 233/2015 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely
Zemanové a soudců Pavla Molka a Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: V. M., proti
žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad
Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2013, čj. 1960/ZPZ/2013-4, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2015, čj.
15 A 99/2013 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[1] Městský úřad Žatec (dále jen „městský úřad“) rozhodnutím ze dne 4. 4. 2013,
čj. MUZA8858/20132, zamítl návrh na ustanovení žalobce mysliveckým hospodářem
pro společenstevní honitbu Sádek – Lhota, neboť z opisu z evidence Rejstříku trestů zjistil,
že žalobce byl v minulosti pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, a nesplnil tak podmínku
bezúhonnosti. Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí
městského úřadu rozhodnutím ze dne 19. 6. 2013, čj. 1960/ZPZ/2013-4 (dále jen „rozhodnutí
žalovaného“), v němž uvedl, že městský úřad při posouzení podmínky bezúhonnosti podle
§35 odst. 1 písm. c) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o myslivosti“), správně aplikoval §12 odst. 5 zákona o myslivosti a nepřihlédl
k zahlazení žalobcova odsouzení podle §106 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“).
II. Řízení před krajským soudem
[2] Proti rozhodnutí stěžovatele podal žalobce ke krajskému soudu žalobu podle §65
a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V ní namítal, že §35 odst. 1
písm. c) zákona o myslivosti, který upravuje podmínky pro ustanovení mysliveckého hospodáře,
odkazuje pouze na §12 odst. 4 zákona o myslivosti, a přísnější §12 odst. 5 zákona o myslivosti
se proto vztahuje pouze na posuzování způsobilosti kandidáta na ustanovení mysliveckou stráží.
[3] Krajský soud žalobu shledal důvodnou v rozsudku ze dne 14. 10. 2015,
čj. 15 A 99/2013 – 56. Poukázal na to, že bezúhonnost jako podmínka pro ustanovení do funkce
mysliveckého hospodáře [§35 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti] je definována odkazem
na ustanovení týkající se podmínky bezúhonnosti požadované pro mysliveckou stráž
(§12 odst. 4 zákona o myslivosti). Podle §35 odst. 2 zákona o myslivosti si správní orgán
pro ověření vyžádá opis z evidence Rejstříku trestů; totéž je stanoveno v §12 odst. 5 zákona
o myslivosti, který navíc uvádí, že se nepřihlíží k zahlazení odsouzení. Zákonem č. 59/2003 Sb.
byla s účinností od 28. 2. 2003 novelizována ustanovení týkající se mysliveckého hospodáře,
přičemž nově se bezúhonnost podle §35 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti prokazovala
předložením výpisu z evidence Rejstříku trestů, jenž neobsahuje ta odsouzení, která byla zahlazena.
Zároveň bylo změněno ustanovení §35 odst. 6 zákona o myslivosti, které nově stanovilo,
že pro mysliveckého hospodáře platí obdobně pouze §12 odst. 3 zákona o myslivosti,
a nikoli §12 odst. 3 až 6 zákona o myslivosti, jak tomu bylo v předchozí úpravě.
Podle důvodové zprávy myslivecký hospodář na rozdíl od myslivecké stráže není veřejným
činitelem, aplikace stejných kritérií na obě funkce proto není správná.
[4] Ustanovení §35 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti bylo opět novelizováno zákonem
č. 124/2008 Sb. s účinností od 1. 7. 2008, kterým byl vypuštěn požadavek předložení výpisu
z evidence Rejstříku trestů a za odst. 1 byl vložen odst. 2, kterým byla správnímu orgánu
stanovena povinnost vyžádat si opis z evidence Rejstříku trestů. Důvodová zpráva přitom tuto
změnu označila za legislativně-technickou úpravu směřující ke snížení administrativní zátěže
fyzických osob a zrychlení správních řízení. Zákon o myslivosti se v důsledku této novely stal
podle krajského soudu nesourodým, a proto upřednostnil s ohledem na legislativně-technickou
povahu novely takový výklad, podle kterého se podmínka stanovená pro mysliveckou stráž
v §12 odst. 5 mysliveckého zákona musí vykládat restriktivně a na mysliveckého hospodáře,
jenž má ve srovnání s mysliveckou stráží podstatně omezené pravomoci, se ani po novele
nevztahuje. V případě mysliveckého hospodáře je v důsledku toho nutné nadále přihlížet k fikci
bezúhonnosti podle §106 trestního zákoníku, neboť výklad dovozující zpřísnění podmínek
bezúhonnosti pouze na základě požadavku na opis z evidence rejstříku trestů by byl rozporný
s principem proporcionality a neodpovídal by účelu sledovanému zákonem.
III. Obsah kasační stížnosti
[5] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou formálně
nepodřadil pod žádný z důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., z které však vyplývá,
že zpochybňuje posouzení právní otázky krajským soudem (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.).
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 18. 10. 2013, čj. 59 A 22/2013 – 34,
podle kterého ten, kdo byl odsouzen pro úmyslný trestný čin, nesplňuje podmínku bezúhonnosti
pro ustanovení do funkce mysliveckého hospodáře. Bezúhonnost jako podmínka pro ustanovení
do funkce mysliveckého hospodáře je totiž definována odkazem na podmínku bezúhonnosti
stanovenou pro mysliveckou stráž, u které se podle §12 odst. 5 mysliveckého zákona
k zahlazení odsouzení nepřihlíží. Předchozí novelizace sice stanovila mírnější požadavek
výpisu z evidence Rejstříků trestů s tím, že se k zahlazení odsouzení přihlíželo, avšak úmysl
zákonodárce odlišit podmínky pro mysliveckého hospodáře a mysliveckou stráž v důvodové
zprávě k pozdější novele, jež zavedla opět požadavek opisu z evidence Rejstříku trestů,
vyjádřen nebyl. Z toho vyplývá, že podmínka bezúhonnosti byla zmíněnou novelou opět
zpřísněna a nedoplnil-li zákonodárce současně s novelou do předmětných ustanovení dovětek
o nepřihlížení k zahlazení odsouzení, jedná se spíše o legislativní nedůslednost než záměr.
IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[7] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Na základě ustanovení
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí krajských soudů vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před soudem zmatečné, bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li rozhodnutí
správního orgánu nicotné. K výše uvedeným vadám Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední
povinnosti. Soud přezkoumal napadený rozsudek, přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelem
a žádné z výše uvedených pochybení v řízení před krajským soudem neshledal.
[8] Spornou právní otázkou v projednávaném případě je, zda je podmínka bezúhonnosti
pro ustanovení mysliveckým hospodářem splněna tehdy, pokud byla navržená osoba
odsouzena pro úmyslný trestný čin a následně bylo její odsouzení zahlazeno. Jak vyplývá
z rekapitulace skutkových a právních okolností projednávaného případu, právní úprava
podmínek pro ustanovení osoby do funkce mysliveckého hospodáře doznala několika
změn, v důsledku čehož se stala nekoncepční a do určité míry nejasnou a nesrozumitelnou,
neboť umožňuje dva různé výklady. Nejvyšší správní soud vyjádřil, který z nabízených
výkladů preferuje, a to publikací rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2015,
č. j. 46 A 73/2013 – 37, ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3342/2016 Sb.
NSS. Výslovně svou preferenci vyjádřil v rozsudku ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 As 316/2015 – 20.
V obou rozhodnutích se soudy přiklonily k výkladu, který v projednávaném případě zastává
krajský soud.
[9] V posledně citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že úmysl
zákonodárce nelze z důvodových zpráv bez pochyb dovodit, předmětná ustanovení
proto vyložil následovně: „Právní úprava týkající se mysliveckého hospodáře je v zásadě komplexně upravena
v ust. §35 zákona o myslivosti a pouze v několika případech je výslovně odkazováno na jiná ustanovení
tohoto zákona, např. na §12 odst. 4 [§35 odst. 1 písm. c)], §12 odst. 3 a §13 [§35 odst. 7].
Vzhledem k absenci výslovné úpravy, že u mysliveckého hospodáře se k zahlazení odsouzení nepřihlíží,
a absenci odkazu na ust. §12 odst. 5 zákona o myslivosti, který jediný v zákoně o myslivosti
(ve vztahu k myslivecké stráži) stanoví, že k zahlazení odsouzení se nepřihlíží, je nutno aplikovat obecné pravidlo
ve smyslu ust. §70 odst. 1 tr. zákona, (resp. §105 tr. zákoníku), podle kterého bylo-li odsouzení zahlazeno,
hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. Toto ustanovení je nutné vždy použít v případech, kdy je v jiných
právních předpisech stanovena bezúhonnost pro výkon určité funkce, pokud tyto předpisy výslovně nestanoví jinak.
Jedná se o výjimku z obecného pravidla, která musí být vykládána restriktivně. V případě zákona o myslivosti
je tak výslovně stanoveno jen v ust. §12 odst. 5 ve vztahu k myslivecké stráži. Pokud by bylo úmyslem
zákonodárce, aby právní úprava bezúhonnosti mysliveckého hospodáře byla identická jako u myslivecké
stráže, tj. stejně jako před 28. 2. 2003, tak mu nic nebránilo v tom, aby např. v ust. §35 odst. 1 písm. c)
zákona o myslivosti odkázal nejen na §12 odst. 4, ale i na §12 odst. 5 zákona o myslivosti.“
Nepodloženým přitom shledal tvrzení, „že je-li vyžadován opis z evidence Rejstříku trestů jak u myslivecké
stráže, tak u mysliveckého hospodáře, je třeba zjištění z tohoto opisu vztahovat rovněž na obě funkce
a vyhodnocovat je shodně podle ust. 12 odst. 5 věta druhá zákona o myslivosti. Ať už má chybějící odkaz
v ust. §35 odst. 1 písm. c) na ust. §12 odst. 5 zákona o myslivosti nebo chybějící dovětek o nepřihlížení
k zahlazení odsouzení v ust. §35 odst. 2 zákona o myslivosti původ v legislativní nedůslednosti nebo jinou
příčinu, není možné dovodit, jak je tomu v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem [pozn. NSS: ze dne
18. 10. 2013, čj. 59 A 22/2013 – 34], že se nepřihlíží k zahlazení odsouzení osoby, která má vykonávat
funkci mysliveckého hospodáře.“
[10] Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku výslovně odmítl výklad Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, z něhož stěžovatel vychází, a zároveň beze zbytku
odpověděl i na stěžovatelovu argumentaci v nyní projednávané kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud proto neshledává důvod k odchýlení se od vyjádřeného názoru a uzavírá, že krajský soud
správně posoudil projednávanou věc, pokud došel k závěru, že žalobce, jenž byl pravomocně
odsouzen pro úmyslný trestný čin, ale jeho odsouzení bylo následně zahlazeno podle §105
trestního zákoníku, s účinky podle jeho §106, splňuje předpoklad bezúhonnosti pro ustanovení
mysliveckým hospodářem podle §35 odst. 1 písm. c) ve spojení s §12 odst. 4 zákona
o myslivosti.
V. Závěr a náklady řízení
[11] Kasační námitky tedy nebyly Nejvyšším správním soudem shledány důvodnými
a ani z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí
z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.
Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední
zamítnuta.
[12] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by náleželo žalobci, protože však žalobce,
který nebyl právně zastoupen, žádné náklady neuplatňoval, Nejvyšší správní soud rozhodl
tak, že se ani žalobci náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. září 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu