ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.284.2016:35
sp. zn. 10 Azs 284/2016 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň
Michaely Bejčkové a Daniely Zemanové v právní věci žalobce: A. I., zast. Mgr. Ing. Jakubem
Backou, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10 – Vršovice, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, poštovní schránka 21/OAM,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2016, čj. OAM-114/LE-LE05-LE05-PS-2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 2016,
čj. 75 Az 42/2016-25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 8228 Kč, která mu bude
proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
ROZHODNUTÍ
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný zajistil žalobce podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
protože poté, co byl zajištěn policií za účelem realizace správního vyhoštění podle §124 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, podal v Zařízení pro zajištění cizinců D. žádost o
mezinárodní ochranu. Doba zajištění byla stanovena do 20. 12. 2016.
[2] Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil žalobou před krajským soudem, který žalobu
zamítl. Krajský soud se neztotožnil s názorem žalobce, že splnění podmínek pro zajištění podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu nastává pouze tehdy, když cizinec podá žádost s ohledem
na hrozící správní vyhoštění a v žádosti o mezinárodní ochranu neuvede žádné jiné potenciální
důvody udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud naopak přijal závěr žalovaného o účelově
podané žádosti, čemuž nasvědčuje zejména skutečnost, že žádost o mezinárodní ochranu mohl
žalobce podat již mnohem dříve v průběhu svého více než dvouletého nelegálního pobytu
na území EU, ale učinil tak až po svém zadržení. Současně nemohl žalovaný jeho žádost
o mezinárodní ochranu a priori zamítnout jako nedůvodnou, neboť žalobce uváděl důvody,
které by mohly být azylově relevantní.
II. Argumenty v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[4] Stěžovatel v první řadě namítá, že nebyly splněny podmínky pro použití §46a odst. 1
písm. e) zákona o azylu (tj. namítá nezákonnost zajištění). Žádost o mezinárodní ochranu totiž
dle svých slov nepodal pouze za účelem zmařit nebo oddálit výkon správního vyhoštění.
Stěžovatel v podstatě tvrdí, že i kdyby byla důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu
snaha znemožnit správní vyhoštění, ale byl by tady i jiný důvod podání žádosti, v jeho případě
konkrétně obava z války na Ukrajině, nelze zajištění dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu
použít. Žalovaný i soud se měli zabývat zásadní otázkou, zda měl žadatel k podání žádosti i jiné
důvody, pro které chtěl ochranu získat, bez ohledu na to, že mohl žádost podat již dříve.
[5] Dále stěžovatel namítá, že byla nesprávně vyhodnocena existence dalších důvodů
pro podání žádosti o mezinárodní ochranu. Pokud by žalovaný měl opravdu za to, že žádost
byla podána pouze s cílem zmařit vyhoštění, měl ji zamítnout podle §16 odst. 1 písm. h)
zákona o azylu jako zjevně nedůvodnou. Možnost, že by stěžovatel uvedl azylově relevantní
„údaje“ a ve skutečnosti by neusiloval o získání mezinárodní ochrany, je zjevně absurdní.
Výklad žalovaného proto nepřípustně rozšiřuje důvod zajištění podle §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu prakticky na všechny případy, kdy zajištění žadatelé žádají o mezinárodní ochranu
mimo jiné s cílem znemožnit správní vyhoštění. To by vlastně vedlo k tomu, že zajišťováni podle
zákona o azylu by byli všichni cizinci, kteří v zařízení pro zajištění cizinců požádají o mezinárodní
ochranu, což je v rozporu s výjimečnou povahou zajištění.
[6] Stěžovatel závěrem upozorňuje na ozbrojený konflikt na Ukrajině. V ČR pobýval nikoliv
nezanedbatelnou dobu a rád by zde pobýval i dál. Proto nelze dovozovat, že by nestál o udělení
mezinárodní ochrany či o jakýkoliv jiný právní titul. Rovněž neexistuje sebemenší indicie svědčící
o tom, že by zamýšlel ČR opustit a odcestovat do třetího státu. Stěžovatel proto navrhl, aby NSS
zrušil jak rozhodnutí krajského soudu, tak rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační stížnosti;
plně odkázal na správní spis a navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Předmětem řízení v nyní projednávané věci není otázka důvodnosti stěžovatelovy žádosti
o mezinárodní ochranu, ale otázka zákonnosti jeho zajištění. Proto nebylo ani třeba se zabývat
přijatelností kasační stížnosti podle §104a s. ř. s. (viz rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2013,
č. 2971/2014 Sb. NSS, nebo usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 1. 2015, č. 3181/2015 Sb.).
[10] Ze správního spisu vyplývá, že hlídka místního oddělení Policie Prosek prováděla dne
26. 8. 2016 kontrolu v restauračních zařízeních v Praze 9, při které kontrolovala i stěžovatele.
Nejdříve se stěžovatel snažil před policejní hlídkou utéct, poté byl dopaden a zajištěn.
Policie zjistila, že stěžovatel nemá platné vízum a pobývá v ČR nelegálně, proto jej předala
cizinecké policii k provedení dalších úkonů. Následující den zahájila policie se stěžovatelem řízení
o správním vyhoštění a za tímto účelem jej zajistila podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců rozhodnutím ze dne 27. 8. 2016.
[11] Dne 1. 9. 2016 podal stěžovatel v zajišťovacím zařízení žádost o mezinárodní ochranu,
protože v současné době je na Ukrajině válka; v armádě již sloužil a chodí mu předvolání
k odvodu; pokud by byl doma, byl by odveden a to nechce; v ČR má bratra, který tady má trvalý
pobyt, a stěžovatel zde také chce zůstat. Z pohovoru k žádosti dále vyplynulo, že stěžovatel
opustil Ukrajinu v lednu 2013 kvůli práci v Polsku, kde pobýval na základě víza s platností půl
roku, pak střídavě žil již nelegálně v ČR a v Polsku, podle toho, kde byla práce. Žalovaný dne
5. 9. 2016 vydal rozhodnutí o zajištění stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců podle §46a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu, s dobou zajištění do 20. 12. 2016, jehož zrušení se nyní stěžovatel
domáhá před správními soudy. Z předloženého správního spisu dále vyplývá, že stěžovateli bylo
již jednou (dne 10. 2. 2015) uloženo správní vyhoštění, které nerespektoval a zůstal na území EU
(Polsko).
[12] Jedinou spornou právní otázkou v dané věci je to, zda žalovaný mohl stěžovatele zajistit
z důvodu podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu za situace, kdy stěžovatel podal
žádost o mezinárodní ochranu v průběhu řízení o správním vyhoštění a jako důvod žádosti uvedl,
že se bojí vrátit na Ukrajinu kvůli válce. Stěžovatel tvrdí, že žalovaný takto postupovat nemohl
a měl zkoumat i tento jiný důvod žádosti o mezinárodní ochranu. Ani poté by však nemohl
dle názoru stěžovatele rozhodnout podle citovaného ustanovení. Pokud by žalovaný shledal,
že stěžovatel podal žádost pouze s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění, musel by rozhodnout
podle §16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, tj. žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou.
[13] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může ministerstvo v případě nutnosti
rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu
k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat
o udělení mezinárodní ochrany dříve.
[14] Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatel pobýval v ČR opakovaně od roku
2015 nelegálně a nyní i bez dokladu o totožnosti, o udělení mezinárodní ochrany však požádal
teprve po svém opakovaném zajištění policií. V mezidobí pobýval v Polsku, rovněž nelegálně,
ale ani tam o mezinárodní ochranu nepožádal. Učinil tak po několika letech nelegálního pobytu
na území EU a teprve tehdy, kdy mu bylo uloženo správní vyhoštění, a výkon vyhoštění se stal
v důsledku zajištění policií reálným. V průběhu správního řízení o vyhoštění se vyjadřoval v tom
smyslu, že mu v návratu do vlasti nic nebrání a může tam žít. Z jeho výpovědi nevyplynulo nic,
co by mu nebylo známo již před jeho zajištěním nebo by mu bránilo v podání žádosti
o mezinárodní ochranu. Podle žalovaného se tedy lze oprávněně domnívat, že stěžovatel podal
žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění a se snahou
legalizovat si zde pobyt. Žalovaný také připomněl, že aby se stěžovatel vyhnul povinnosti
vycestovat, pokusil se při kontrole totožnosti před policisty utéct.
[15] Krajský soud k tomu v napadeném rozsudku uvedl, že je nutno rozlišovat mezi pojmy
„zjevně nedůvodná“ žádost o mezinárodní ochranu a „účelová žádost“ coby důvod pro zajištění
cizince. Pro naplnění důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu totiž postačí
pouze zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu
je účelová. Na rozdíl od toho musí být pro naplnění podmínek §16 odst. 1 písm. h) téhož zákona
navíc prokázáno, že žadatel neuvedl žádné azylově relevantní důvody; žádost totiž může být
účelová, přesto nemusí být zjevně nedůvodná. Tento podstatný rozdíl proto odůvodňuje postup
žalovaného.
[16] S těmito výstižně odůvodněnými závěry krajského soudu se NSS zcela ztotožňuje.
Ve věci nejsou sporné skutkové okolnosti podání stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu
tak, jak jsou popsány v bodech [10], [11] a [14]. Stěžovatel je nikdy nijak nepopíral; jeho právní
obrana spíše zpochybňuje zákonnost postupu žalovaného z toho důvodu, že u stěžovatele
existuje kromě obavy z vyhoštění více důvodů pro mezinárodní ochranu. To dle jeho názoru
automaticky vylučuje použití zajišťovacího důvodu podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Takový výklad však nelze přijmout. Institut zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu
má sloužit především tomu, aby stát mohl vykonávat efektivní kontrolu nad průběhem správního
řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec během řízení uplatní své právo požádat o mezinárodní
ochranu. NSS opakuje, že předmětem řízení o této kasační stížnosti není posouzení důvodnosti
žádosti samotné, ale zákonnost zajištění stěžovatele po jejím podání. Důvodnost stěžovatelovy
žádosti se posuzuje v samostatném řízení, čehož si je stěžovatel dobře vědom (žalovaný žádosti
nevyhověl rozhodnutím ze dne 12. 9. 2016, které stěžovatel napadl samostatnou žalobu a posléze kasační
stížností, o níž NSS dosud nerozhodl). Jelikož obava z ozbrojeného konfliktu na Ukrajině by mohla
za určitých podmínek představovat důvod pro udělení mezinárodní ochrany, musí správní orgán
zhodnotit individuální okolnosti případu žadatele, tj. je povinen se v samostatném řízení s těmito
jinými důvody žádosti přezkoumatelně vypořádat, nikoliv žádost zamítnout podle §16 odst. 1
písm. h) zákona o azylu.
[17] To přesně žalovaný v dané věci i učinil. Přestože měl na základě okolností zajištění
a dosavadního chování stěžovatele na území ČR podezření, že stěžovatelovým motivem k podání
žádosti o mezinárodní ochranu byla skutečně pouze snaha se na poslední chvíli vyhnout
správnímu vyhoštění, samotná tvrzení v žádosti vyhodnotil jako potenciálně důvodná, tj. v dané
chvíli nemohl bez jakéhokoliv bližšího zkoumání těchto tvrzení uzavřít, že jsou účelová nebo
zjevně nedůvodná. Ostatně stěžovatelův argument, že žalovaný měl postupovat podle §16 odst. 1
písm. h) zákona o azylu, je nelogický, neboť jinými slovy se stěžovatel domáhá toho,
aby žalovaný jeho žádost neposuzoval věcně, ale rovnou procesně zamítl jako zjevně
nedůvodnou. To odporuje stěžovatelovým tvrzením o tom, že měl skutečný zájem o udělení
mezinárodní ochrany a nesnažil se pouze vyhnout správnímu vyhoštění. I to činí obranu
stěžovatele spíše účelovou.
[18] Námitka, podle níž žalovaný nesprávně vyhodnotil existenci dalších důvodů žádosti
o mezinárodní ochranu, je proto nedůvodná.
[19] Podstatné pro tuto věc však je především to, že o účelovosti stěžovatelovy žádosti
o mezinárodní ochranu nemůže být pochyb s ohledem na nesporné skutkové okolnosti doložené
obsahem správního spisu. Stěžovatel pobýval od roku 2013 střídavě na území ČR a Polska
nelegálně s výjimkou několika měsíců v roce 2013 a dokonce nerespektoval ani již jednou v roce
2015 uložené správní vyhoštění. Žádost o mezinárodní ochranu podal v roce 2016, tedy teprve
po několika letech nelegálního pobytu na území ČR, a i to až poté, co byl umístěn do detenčního
zařízení a hrozilo mu reálné vyhoštění. Dle svých vlastních tvrzení má v ČR bratra, který zde žije
na základě povolení k trvalému pobytu; z ničeho však nevyplývá, že by se stěžovatel kdy pokusil
svůj pobyt v ČR řešit prostřednictvím zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel si byl vědom svého
protiprávního jednání, o čemž svědčí i jeho neúspěšný pokus před policií utéct, a dlouhodobě
v něm pokračoval. Domníval-li se stěžovatel, že jsou u něj důvody pro udělení mezinárodní
ochrany, konkrétně válka na Ukrajině, mohl po celou tuto dobu o mezinárodní ochranu požádat;
neučinil tak však ani v ČR ani v Polsku a neuvedl důvody, které by mu v tom bránily.
[20] Všechny tyto okolnosti vedou k pochybnostem o tom, že by stěžovatel s policií
dobrovolně spolupracoval v řízení o vyhoštění či že by vyčkal (v pořadí již druhého) rozhodnutí
o vyhoštění a území EU dobrovolně opustil. Nelze se ani ztotožnit s tvrzením stěžovatele,
že v jeho případě neexistuje „sebemenší indicie“ svědčící o tom, že by zamýšlel ČR opustit
a odcestovat do třetího státu; naopak - jeho postup po prvním rozhodnutí o správním vyhoštění,
kdy z ČR vycestoval do Polska a tam pobýval dále nelegálně, je dostatečnou indicií k závěru
žalovaného, že by uložené správní vyhoštění opět nerespektoval. Jsou tu tedy oprávněné
důvody se domnívat, že stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout
se vlastnímu vyhoštění, a na to nemá žádný vliv ani skutečnost, že tvrzená obava z bojů
na Ukrajině by mohla v jeho případě za určitých okolností představovat důvod pro udělení
některé z forem mezinárodní ochrany (který ovšem žalovaný nakonec v řízení o žádosti
neshledal).
[21] Snaží-li se snad stěžovatel zvrátit neblahé následky svých předchozích úmyslných
jednání výkladem, podle kterého lze §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu užít výlučně tehdy,
pokud žadatel v situaci stěžovatele (tj. v situaci reálně hrozícího vyhoštění) v žádosti neuvede jiný
důvod, než že má obavu z vyhoštění, nemůže být jeho snaha úspěšná. Podle stěžovatelova
výkladu by totiž §46a odst. 1 písm. e) nebyl v praxi vůbec použitelný, protože si lze jen stěží
představit, že by žadatel příslušným orgánům bezelstně přiznal, že žádost podal pouze s tímto
cílem.
[22] Je na správním orgánu, aby v odůvodnění rozhodnutí o zajištění podle tohoto ustanovení
jasně uvedl, proč jsou zde obavy, že žadatel podáním žádosti zastírá své skutečné úmysly.
Existenci těchto obav žalovaný v projednávané věci dostatečně prokázal a přezkoumatelným
způsobem popsal (viz zejména str. 3 rozhodnutí žalovaného). Krajský soud se s názorem
žalovaného ztotožnil a svůj závěr řádně odůvodnil. Proto i námitka nezákonného zajištění
je nedůvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] NSS z uvedených důvodů zamítl kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
[24] Krajský soud ustanovil stěžovateli v řízení o žalobě zástupce z řad advokátů,
Mgr. Ing. Jakuba Backu. Zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát,
zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8, poslední věta s. ř. s.).
Ustanovenému advokátovi se s přihlédnutím k §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. c) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přiznává odměna za zastupování 3100 Kč
za každý úkon právní služby – v tomto případě dva úkony právní služby (podání kasační stížnosti,
porada s klientem přesahující jednu hodinu – viz potvrzení na č. l. 19 spisu NSS) – a za každý
úkon paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč, celkem částka 6800 Kč. Ustanovený advokát
doložil, že je plátcem DPH (č. l. 5 spisu NSS). Proto se tato částka zvýší o částku odpovídající
dani, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů
podle zákona č. 235/2004 Sb., tj. o 1428 Kč (21 %). Celková částka, která činí 8228 Kč,
bude k rukám ustanoveného advokáta proplacena z účtu NSS do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
Zdeněk Kühn
předseda senátu