ECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.158.2004.1
sp. zn. 11 Tcu 158/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 19. října 2004 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §380 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny obviněného K. H. R. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 1 Nt 1/2004, a rozhodl takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 1 Nt 1/2004, se zrušuje v celém rozsahu a znovu se rozhoduje tak, že:
Není p ř í p u s t n é vydání K. H. R. S., státního občana SRN, do Rumunské republiky k výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Soudu v Medias č. 640 ze dne 17. 12. 1993, ve spojení s rozsudkem č. 344/1995 Soudního tribunálu města Sibiu ze dne 31. 10. 1995, Rumunsko, za trestné činy porušování dobrých mravů a narušování veřejného pořádku podle čl. 321 §1 rumunského trestního zákona a násilí podle čl. 239 §2 rumunského trestního zákona s přihlédnutím k čl. 2 Dekretu ? Zákon č. 41/1990, jichž se měl dopustit tím, že dne 22. 11. 1993 v podnapilém stavu v nočním klubu E. v obci D., Rumunsko, za přítomnosti asi dvaceti hostů se choval násilnicky, rozbíjel sklenice, láhve, útočil na hosty, a útočil i na policisty, kteří se dostavili na místo s cílem jeho zklidnění a obnovení veřejného pořádku, přičemž jednoho z policistů uhodil pěstí a plivl mu na služební průkaz, kterým se mu tento prokazoval.
Odůvodnění:
Ministerstvo spravedlnosti Rumunské republiky podáním ze dne 5. 6. 2003 adresovaným Ministerstvu spravedlnosti České republiky požádalo o vydání K. H. R. S. k výkonu trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců za výše označené trestné činy, jichž se měl dopustit skutkem podrobně popsaným ve výroku tohoto usnesení Nejvyššího soudu České republiky.
Návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání jmenovaného do Rumunské republiky týkající se výše popsaného skutku podala u Krajského soudu v Českých Budějovicích po předběžném šetření (§379 tr. ř.) státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 1 Nt 1/2004, bylo podle §380 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že vydání obviněného K. H. R. S. k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 8 měsíců uloženého mu rozsudkem Soudu v Medias č. 640 ze dne 17. 12. 1993 ve spojení s rozsudkem č. 344/1995 Sb. Soudního tribunálu města Sibiu ze dne 31. 10. 1995 není přípustné. Usnesení nabylo právní moci v řízení před soudem prvního stupně dne 29. 6. 2004.
Ministr spravedlnosti České republiky v souladu s ustanovením §380 odst. 3 tr. ř. předložil tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") k přezkoumání správnosti uvedeného pravomocného rozhodnutí s odůvodněním, že toto rozhodnutí trpí formálními nedostatky ve výrokové části, když vůbec neobsahuje popis skutku, tak aby nemohl být zaměněn s jiným, a dále, že ve výroku usnesení není uvedeno ve vztahu ke kterému cizímu státu bylo o nepřípustnosti vydání rozhodnuto. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a sám ve věci učinil vlastní rozhodnutí, kterým by byly odstraněny namítané formální nedostatky.
Nejvyšší soud podle §380 odst. 3 tr. ř. přezkoumal na podkladě podaného opravného prostředku správnost napadeného rozhodnutí a dospěl k těmto závěrům:
Především je nutno připomenout, že podle §380 odst. 3 tr. ř. platí, že po právní moci rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání může ministr spravedlnosti věc předložit k přezkoumání Nejvyššímu soudu, má-li pochybnosti o správnosti takového rozhodnutí. Návrh ministra spravedlnosti na přezkoumání rozhodnutí soudu učiněný na podkladě ustanovení §380 odst. 3 tr. ř. představuje specifický opravný prostředek. Poněvadž tento opravný prostředek směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí, resp. ministr spravedlnosti se jeho prostřednictvím domáhá přezkoumání takového rozhodnutí, je třeba učinit závěr, že návrh ministra spravedlnosti na přezkoumání pravomocného rozhodnutí soudu o tom, zda je přípustné vydání do ciziny je zvláštním mimořádným opravným prostředkem použitelným v řízení podle hlavy dvacáté páté trestního řádu. Poněvadž trestní řád v ustanovení §380 odst. 3 tr. ř., popřípadě ani v jiných ustanoveních, nemá výslovnou úpravu ohledně rozsahu přezkumné činnosti Nejvyššího soudu v řízení o tomto opravném prostředku proti rozhodnutí o přípustnosti vydání, tak bylo nutno se zabývat otázkou, zda v tomto zvláštním přezkumném řízení je Nejvyšší soud vázán rozsahem a důvody obsaženými v podaném opravném prostředku, či nikoliv (tedy zda je povinností Nejvyššího soudu z podnětu tohoto opravného prostředku přezkoumat správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, a to bez ohledu na důvody uplatněné v podaném opravném prostředku). Nejvyšší soud při řešení této otázky vycházel z rozsahu přezkumné činnosti příslušných soudů v řízení o jiných mimořádných opravných prostředcích. Na základě srovnání s právní úpravou vztahující se k rozsahu přezkumného oprávnění a přezkumné povinnosti v řízení o dovolání (srov. §265i odst. 3 až 5 tr. ř.), v řízení o stížnosti pro porušení zákona (srov. §267 odst. 3 až 5 tr. ř.) a v řízení o obnově (srov. ustanovení §278 odst. 1 tr. ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsah přezkumu napadeného pravomocného rozhodnutí je podle platné právní úpravy výhradně ovládán principem vázanosti přezkumného orgánu rozsahem a důvody obsaženými v podaném mimořádném opravném prostředku. Tento závěr lze pak obdobně vztáhnout i na řízení o přezkoumání správnosti rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny na podkladě návrhu ministra spravedlnosti učiněného podle §380 odst. 3 tr. ř. Jinak řečeno, neuplatňuje se tzv. revizní princip, v jehož důsledku by bylo povinností přezkumného orgánu (tj. Nejvyššího soudu) zabývat se správností napadeného rozhodnutí bez ohledu na rozsah napadení a na důvody uvedené v opravném prostředku.
Ve vztahu k posuzované věci to znamená, že Nejvyšší soud nemohl posuzovat věcnou opodstatněnost důvodů, které vedly krajský soud k rozhodnutí o nepřípustnosti vydání obviněného K. H. R. S. do Rumunské republiky. Na základě výše rozvedených úvah byl Nejvyšší soud oprávněn a povinen v rámci své přezkumné činnosti založené ustanovením §380 odst. 3 tr. ř. zabývat se toliko námitkami navrhovatele spočívající v podstatě v tom, že výrok napadeného usnesení trpí závažnými formálními nedostatky, neboť v něm není uveden popis skutku, pro nějž cizí stát žádá o vydání obviněného a o němž bylo rozhodnuto, že vydání není přípustné, a že ve výroku rovněž není uvedeno ve vztahu ke kterému cizímu státu bylo rozhodováno o přípustnosti vydání.
Nejvyšší soud po přezkoumání věci obě tyto námitky navrhovatele shledal zcela opodstatněnými.
Především je třeba zdůraznit, že v posuzované věci se před soudy České republiky koná řízení o vydání do ciziny (§379 a násl. tr. ř.) na podkladě Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněna pod č. 549/1992 Sb., dále jen \"Úmluva\"), která zavazuje jak Českou republiku, tak Rumunsko.
S ohledem na obsah námitek opravného prostředku ministra spravedlnosti je nutno zdůraznit, že ve vydávacím řízení prováděném podle této Úmluvy se důsledně respektuje tzv. zásada speciality. Podstata této zásady je v Úmluvě vyjádřena v čl. 14 odst. 1 tak, že proti osobě, která byla vydána, nebude vedeno trestní stíhání, nebude odsouzena ani zbavena svobody z důvodu výkonu trestu nebo ochranného opatření pro jakýkoli jiný trestný čin spáchaný před jejím předáním, než pro ten, pro který byla vydána. Tato zásada se vztahuje na skutek, nikoli na jeho právní posouzení. Pro správné vymezení trestného činu, pro který je obviněný vydáván, je proto naprosto nezbytné popsat v rozhodnutí tvořícího podklad pro vydání skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Popis skutku je ovšem třeba vzhledem k tomuto jeho významu uvést do výroku usnesení, neboť jen výrokem soud rozhoduje. Uvedení popisu skutku do výroku usnesení je důležité i proto, že proti usnesení krajského soudu podle §380 odst. 1 tr. ř. je přípustná stížnost, přičemž stížností lze napadnout jen výrok usnesení, nikoli jeho odůvodnění. V tomto směru lze připomenout právní závěry obsažené v rozhodnutí publikovaném pod č. 54/1995 Sb. rozh. tr. V něm se uvádí, že \"ve výroku usnesení o návrhu státního zástupce na rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny podle §380 odst. 1 tr. ř. soud musí popsat skutek, pro který má být určitá osoba vydána tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Nestačí uvést zákonné pojmenování trestného činu a příslušná právní ustanovení uvedená v žádosti cizího státu o vydání. To se týká i případu, kdy soud rozhodne, že vydání je zčásti přípustné a zčásti nepřípustné. Ta část, ve které soud rozhodne, že vydání je nepřípustné, musí být také ve výroku usnesení jednoznačně vymezena popisem příslušných skutkových okolností.\"
Tento závěr podle názoru Nejvyššího soudu se vztahuje i na případ, kdy soud rozhodující o přípustnosti vydání dospěje k závěru, že vydání je nepřípustné v celém rozsahu žádosti cizího státu. Jestliže soud rozhodne o tom, že vydání do ciziny není vůbec přípustné, pak musí ve výrokové části svého rozhodnutí popsat skutek, o němž takto rozhodl, a to tak, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným. Jedná se o důsledné provedení výše citované zásady speciality v extradičním řízení. Lze tedy přisvědčit ministru spravedlnosti, pokud vytýká napadenému usnesení nesprávnost v tom, že výrok rozhodnutí o nepřípustnosti vydání obviněného K. H. R. S. neobsahuje popis skutkových okolností trestného činu, pro který bylo takto rozhodnuto. Stejně tak nutno přisvědčit opravnému prostředku ministra spravedlnosti i v tom, že rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny se z hlediska splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní úpravy, tak z mezinárodních smluv posuzuje jen ve vztahu ke konkrétnímu cizímu státu, jenž o vydání žádá. Nejde o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že vydání je obecně přípustné, či obecně nepřípustné (tj. ve vztahu ke kterémukoliv cizímu státu). Proto ve výrokové části usnesení o nepřípustnosti vydání obviněného musí soud též uvést konkrétní cizí stát, jehož žádosti o vydání obviněného pro konkrétní skutek (skutky) k výkonu trestu (popř. k trestnímu stíhání) nebylo vyhověno (tedy bylo rozhodnuto o nepřípustnosti požadovaného vydání).
Ze všech shora uvedených důvodů byl opravný prostředek ministra spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud tedy zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 1 Nt 1/2004, a sám ve věci rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí, čímž také současně napravil ministrem spravedlnosti vytýkané formální nedostatky napadeného usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík