ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.1255.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 1255/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2008 dovolání podané obviněným Ing. J. D. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2006, sp. zn. 6 To 8/2006, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 11/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 2 T 11/2004, byl obviněný Ing. J. D. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znějí zákona č. 265/2001 Sb.), za který byl podle §248 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti a půl let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. l tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu pěti let.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni se obviněný společně s Ing. A. S. a Ing. J. P. dopustil uvedené trestné činnosti tím, že všichni tři obžalovaní jako členové představenstva obchodní společnosti I. K. V. a. s., dne 25. 8. 1997 na mimořádném zasedání představenstva společnosti v B. rozhodli na návrh obžalovaného Ing. A. S. o poskytnutí strategické půjčky společnosti P. P. a. s. v částce 10 820 000 Kč, která byla získána za prodej obchodního podílu ve společnosti T. I., s. r. o., když účelem prodeje obchodního podílu bylo získat finanční prostředky k plnění závazků společnosti I. K. V. a. s., dále na témže zasedání představenstva dne 25. 8. 1997 rozhodli zřídit nový účet u Č. a. s. v B. a jeho založením pověřili obžalované Ing. J. P. a Ing. J. D., kteří následně dne 26. 8. 1997 založili běžný účet u Č. a. s. B., Š., k němuž měli podpisové právo obžalovaní Ing. J. P. a obžalovaný Ing. J. D.; dne 8. 9. 1997 obžalovaný Ing. J. D. dal příkaz k převedení částky 10 820 000 Kč, která byla získána za prodej obchodního podílu na obchodní společnost T. I., s. r. o. z účtu I. K. V. a. s., vedeného u I., a. s. K. V. na nově založený účet u Č., a. s. B., když obžalovaní Ing. J. D. a Ing. J. P. podepsali za I. K. V. a. s. jako věřitele smlouvu o půjčce a smlouvu o budoucí smlouvě o koupi cenných papírů ze dne 8. 9. 1997, ze které vyplynulo, že přenechávají dlužníkovi R. K. finanční částku ve výši 10 820 000 Kč splatnou do 30 dnů po podpisu smlouvy, a to za účelem nákupu cenných papírů, a to 100 % akcií společnosti P. P. a. s. se sídlem v O., s tím, že se dlužník zavázal finanční částku vrátit věřiteli v hotovosti, případně na jeho bankovní účet nejpozději do 7. 11. 1997, v případě nesplnění této povinnosti převést do 3 dnů po splatnosti půjčky ve prospěch věřitele akcie společnosti P. P. a. s. se sídlem v O., když zmíněná smlouva byla opatřena nepravým podpisem dlužníka R. K.; obžalovaný Ing. J. D. dne 10. 9. 1997 vybral z účtu založeného u Č. a. s. B., 10 miliónů Kč, které měl podle předloženého výdajového dokladu téhož dne předat L. G., jenž byl oprávněn na základě plné moci převzít tuto finanční částku za dlužníka R. K., přičemž však tyto finanční prostředky R. K. předány nebyly; dále dne 1. 10. 1997 obžalovaný Ing. A. S., který dne 30. 9. 1997 získal dispoziční právo k účtu vedeného u Č. a. s. B., vybral z tohoto účtu 820 000 Kč, které měl podle předloženého výdajového dokladu předat L. G., jenž byl oprávněn na základě plné moci převzít tyto prostředky za R. K., přičemž však dlužníkovi R. K. finanční prostředky předány nebyly, nemohly být však předány ani L. G., neboť L. G. v den uváděného převzetí peněz, tj. dne 1. 10. 1997, byl hospitalizován v Psychiatrické léčebně B. – Č.; částka 10 820 000 Kč byla použita přesně nezjištěným způsobem, když nakládání s touto částkou nebylo ze strany obžalovaných žádným způsobem účetně zdokladováno a společnosti I. K. V. a. s. nebylo poskytnuto adekvátní plnění, vyplývající ze smlouvy o půjčce a smlouvě o budoucí smlouvě o koupi cenných papírů, když ve snaze zakrýt toto jednání obžalovaní Ing. J. D. a Ing. J. P. podepsali smlouvu o koupi cenného papíru z 10. 11. 1997 za kupujícího společnost I. K. V. a. s., ze které vyplývalo, že od prodávajícího R. K. převádí do výlučného vlastnictví společnosti I. K. V. a. s. 10 ks akcií při jmenovité hodnotě 1 akcie 100 000 Kč společnosti P. a. s. se sídlem O. – P., ul. Z. M., přičemž zmíněná smlouva byla opětovně opatřena nepravým podpisem prodávajícího R. K.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podali obvinění Ing. J. D. a Ing. A. S. odvolání, na jehož podkladě rozhodl Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 11. 9. 2006, sp. zn. 6 To 8/2006 tak, že odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítl. Toto usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému Ing. J. D. dne 15. 1. 2007, jeho obhájcům shodně dne 8. 12. 2006, obviněnému Ing. A. S. dne 9. 12. 2006, jeho obhájci dne 8. 12. 2006 a Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni dne 7. 12. 2006.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný Ing. J. D., prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. T. dovolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Plzni dne 3. 1. 2007.
Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část citovaného usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že si Krajský soud v Plzni neujasnil podstatu znaku „přisvojit si věc, která je někomu svěřena“. K tomu uvedl, že nelze použít výklad, který se vztahuje ke znaku trestného činu krádeže. Jestliže není naplněn znak trvale si věc ponechat, chybí podstatný znak objektivní stránky trestného činu zpronevěry. V posuzovaném případě nebylo prokázáno, že by si obviněný ponechal peníze, které byly poskytnuty na základě rozhodnutí představenstva jako strategická půjčka a není pochyb o tom, že tyto peníze byly předány třetí osobě, a to svědkovi K. Za této situace si žádný z obviněných peníze nepřisvojil a nedopustil se proto trestného činu zpronevěry.
V další části svého odvolání obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 5 Tdo 94/2006, přičemž konstatoval, že v nynějším případě jde o poněkud jinou situaci, než jaké byly okolnosti citovaného rozhodnutí, nicméně obvinění vydali prostředky nikoliv věřitelům, ale zástupci majoritního akcionáře K. S touto námitkou se podle názoru obviněného odvolací soud nevypořádal.
K úvaze odvolacího soudu, že obvinění byli motivováni snahou vyvést jediný hodnotný majetek, a to v rozporu s účelem, k němuž měly být finanční prostředky použity, tedy k úhradě závazků společnosti I., a. s. vůči zaměstnancům zdravotním pojišťovnám, České správě sociálního zabezpečení a K. b. a. s., obviněný uvedl, že tento popis téměř přesně odpovídá skutkové podstatě trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák.
V následující části svého dovolání obviněný uvedl výklad znaků tohoto trestného činu, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 4 Tz 49/2000. Shrnul, že jeho jednání naplňuje právě znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. K posouzení svého jednání jako jednání podvodného odkázal obviněný na č. 53/2003 Sb. rozh. tr., a v tomto judikátu uvedené závěry, z nichž vyplývá rozdíl mezi trestným činem podvodu podle §250 tr. zák. a trestným činem poškozování věřitele podle §256 tr. zák.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí. Obviněný rovněž vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že obviněným vytýkaný nedostatek naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry vychází z jeho dosavadní obhajoby a tvrzení, aniž by obviněný bral v úvahu, zda tato tvrzení byla prokázána či nikoliv. Takový druh argumentace proto postrádá právní relevanci z pohledu věcné přezkoumání v dovolacím řízení. Žádná z uplatněných námitek proto podle mínění státní zástupkyně není způsobilá k věcnému přezkumu.
Pokud jde o samotný skutkový děj, uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření, že ze skutkových okolností jednoznačně vyplývá, že tvrzení, že měla–li částka 10 820 000 Kč sloužit ke splnění běžných závazků společnosti P. P., a. s. a k její následné revitalizaci, pak se uvedený pohyb finančních prostředků adekvátním způsobem neprojevil v účetnictví jmenované společnosti, popř. na jejich bankovních účtech, avšak tyto finanční prostředky byly zcela bez účelu vloženy na nově zřízený bankovní účet, z něhož byly postupně vybrány obviněným i spoluobviněným Ing. S. K formálnímu pokrytí údajného použití uvedených finančních prostředků ve prospěch společnosti P. P., a. s. měla sloužit smlouva o budoucí kupní smlouvě 100 % akcií společnosti P. P., a. s., na jejíž realizaci měly být uvedené finanční prostředky půjčeny statutárnímu orgánu společnosti P., a. s., R. K., přičemž však k předání peněz nedošlo a splnění závazku R. K. k vrácení uvedené částky bylo zajištěno jeho závazkem převést akcie společnosti P. P., a. s. v případě, že k tomu nedojde. Částka 10 820 000 Kč byla R. K. vyplacena jen fiktivně, přičemž spoluobviněný Ing. P. se snažil její další použití zakrýt fiktivní smlouvou, kterou došlo k převodu 10 ks akcií společnosti P. P., a. s., které měla poškozená společnost I. K. V., a. s. za částku 10 000 000 Kč nabýt. Z těchto a dalších skutkových okolností podle názoru státní zástupkyně vyplývá, že záměrem jednání všech spoluobviněných bylo odčerpání zbývajících majetkových aktiv poškozené společnosti I. K. V., a. s.
Pokud jde o námitku obviněného, že nejde o přisvojení, jestliže svěřené finanční prostředky za prodaný obchodní podíl dceřinné společnosti byly předány zástupci majoritního akcionáře I. K. V., a. s., M. K., uvedla státní zástupkyně, že pokud byla uvedená finanční částka popsaným způsobem vyvedena z majetku poškozené obchodní společnosti, nepřekáží skutečnost, že její další osud nebyl zjištěn, závěru o jejím přisvojení. Pokud by skutečně M. K. předána byla, uvedla státní zástupkyně, že šlo o osobu nacházející se vně poškozené společnosti, která jednala pouze z titulu údajného zmocnění tvrzeného majoritního vlastníka blíže nezjištěné totožnosti. Za těchto okolností by jednající osoba nemohla mít žádnou jistotu o osudu těchto finančních prostředků a při předání peněz M. K. by musela být srozuměna s tím, že předaná finanční částka nebude použita v rámci hospodaření poškozené společnosti a ani k formálně deklarovanému účelu. Je přitom nerozhodné, že si obviněný neponechal svěřené finanční prostředky výlučně pro svoji osobu, zmařil–li původní účel svěření, když svěřený obnos odňal z dispozice poškozené společnosti, aniž by jej jakkoliv použil v její prospěch.
Pokud jde o kvalifikaci jednání obviněného dodala státní zástupkyně, že přesto, že obviněný jednal za současné existence splatných závazků poškozené společnosti, podstata jeho jednání i jeho záměr odpovídá primárně k vyvedení finančních prostředků z majetku poškozené společnosti, a nikoliv ke zmaření uspokojení věřitelů. Stejný závěr pak státní zástupkyně učinila, pokud jde o kvalifikaci trestným činem podvodu, a to s odkazem na skutečnost, že faktická moc nad zpronevěřenými finančními prostředky nebyla výsledkem omylu poškozené společnosti.
Vzhledem k uvedenému konstatovala státní zástupkyně, že se způsobem posouzení trestní odpovědnosti obviněného lze zcela ztotožnit a navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl obviněným podané dovolání a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Namítá–li nejprve obviněný, že soudy pochybily při výkladu znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. vyjádřeného slovy „přisvojí si cizí věc (nebo jinou majetkovou hodnotu), která je mu svěřena“, když dovodily jeho naplnění, ač v tomto případě chybí snaha obviněného věc si trvale ponechat, neboť není pochyb o tom, že předmětné peníze byly předány třetí osobě, a to svědku K., zástupci majoritního akcionáře poškozené společnosti, a obviněný si je tedy nepřisvojil, pak je možno říci, že jde o námitku částečně skutkového a částečně právního charakteru. Obviněný totiž opírá svůj právní závěr ohledně otázky naplnění uvedeného znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. o skutkové tvrzení, že svěřené finanční prostředky předal jiné osobě (zástupci majoritního akcionáře poškozené společnosti K.).
S ohledem na skutečnost, že je Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení vázán skutkovými závěry soudů z předchozího řízení, musel i v tomto případě vycházet ze závěrů nalézacího soudu. Ten dospěl k závěru, že tvrzení svědka K., že zastupoval majoritního vlastníka poškozené společnosti K. M. R., nejsou pravdivá. Připustil pouze, že uvedené finanční prostředky od obviněných tento svědek převzal (srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 30–31).
Přesto je možno říci, že na podkladě uvedené námitky lze v dovolacím řízení přezkoumat to, zda obviněný svým jednáním zjištěným a popsaným nalézacím soudem zejména v tzv. skutkové větě rozsudku naplnil citovaný zákonný znak.
Předně je možno připomenout, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Obecně lze říci, že zákonný znak uvedené skutkové podstaty vyjádřený slovem „přisvojí“ naplní ten, kdo se svěřenou věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla svěřena, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Účel svěření, a z něho vyplývající způsob, jakým může být se svěřenou věcí nakládáno, přitom nemusí být stanoven výslovně, ale může vyplývat i z okolností svěření. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Nelze jej chápat jako získání věci do vlastnictví, jelikož trestným činem nelze nabýt vlastnického práva.
Z uvedeného tedy vyplývá, že znak vyjádřený slovem „přisvojí“ naplní pachatel již tehdy, pokud s cizí věcí naloží v rozporu s účelem jejího svěření, čímž zároveň tuto věc vyloučí z faktické moci vlastníka nebo dosavadního držitele. Z tohoto pohledu není rozhodné, zda si pachatel cizí věc sám ponechá nebo ji např. předá třetí osobě, jsou–li zároveň splněny shora uvedené podmínky. V této souvislosti lze dodat, že trestný čin zpronevěry je dokonán již tím, že si pachatel cizí věc nikoliv nepatrné hodnoty přisvojí.
V posuzovaném případě lze vzhledem ke skutkovým okolnostem případu uzavřít, že k dokonání trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. došlo již v okamžiku, kdy obvinění Ing. D. a Ing. S. v rozporu s účelem svěření postupně vybrali v hotovosti z bankovního účtu částku ve výši 10 820 000 Kč, neboť již tímto okamžikem vyloučili tyto peněžní prostředky z faktické moci jejich vlastníka, poškozené společnosti I. K. V., a. s. Vzhledem k uvedenému posoudil Nejvyšší soud první námitku obviněného Ing. J. D. jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o další část dovolání obviněného, ve které odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 94/2004 a opětovně uvádí, že obvinění vydali shora uvedené finanční prostředky zástupci majoritního akcionáře K. (obviněný nesprávně uvádí majoritnímu akcionáři K.), pak je možno odkázat na to, co již bylo řečeno výše. Soudy v předchozím řízení sice připustily, že uvedené finanční prostředky převzal od obviněných svědek K., avšak odmítly tvrzení posledně jmenovaného, že by byl zástupcem majoritního akcionáře poškozené společnosti. Tato námitka obviněného proto nenaplňuje žádný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř., neboť se výlučně opírá o jiný skutkový stav, než jaký zjistily soudy v předchozím řízení.
Uvedl–li dále obviněný, že pokud použil prostředky poškozené společnosti v rozporu s účelem, k němuž měly být použity, a to k úhradě závazků poškozené společnosti vůči zaměstnancům, zdravotním pojišťovnám, České správě sociálního zabezpečení a dalším subjektům, odpovídá jeho jednání trestnému činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák., pak je možno říci, že jde o námitku brojící proti hmotněprávnímu posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.
Předně je možno říci, že jedná–li pachatel, jako statutární orgán obchodní společnosti takovým způsobem, že si ke škodě společnosti, jejíž jménem jedná, přisvojí její finanční prostředky, které jsou mu svěřeny z titulu jeho funkce, a způsobí tak škodu nikoliv nepatrnou, jde o trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Možností současného naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák., byl–li pachatel zároveň srozuměn s tím, že svým jednáním snižuje disponibilní finanční prostředky obchodní společnosti na úroveň, která vylučuje uspokojení jejich věřitelů, resp. splnění splatných pohledávek věřitelů vůči společnosti, se nemá smyslu zabývat v rámci dovolání podaného pouze ve prospěch obviněného, kdy s ohledem na ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. nelze zhoršit postavení obviněného. Na právní kvalifikaci trestným činem zpronevěry podle §248 tr. zák. však tyto skutečnosti nemohou mít dopad. Tato námitka obviněného je proto v uvedeném smyslu zjevně neopodstatněná.
Naznačuje–li obviněný závěrem svého dovolání, že jeho jednání by bylo možno kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., pak je možno říci, že i tato námitka naplňuje obviněným zvolený dovolací důvod v tom smyslu, že se jí Nejvyšší soud musí zabývat.
Obecně je možno konstatovat, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. je charakteristický tím, že jeho pachatel uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti s cílem sebe nebo jiného obohatit a způsobit tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Klíčovým je tedy tzv. podvodné jednání pachatele.
Ze skutkových okolností případu však nevyplývá, že by obviněný vůči poškozené společnosti jednal podvodným způsobem ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení, resp. že by uvedením v omyl, využitím omylu či zamlčení podstatné skutečnosti získal možnost dispozice se shora uvedenými finančními prostředky. Tu totiž měl již z titulu své funkce. Proto i poslední námitku obviněného posoudil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na skutečnost, že obviněný Ing. J. D. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného Ing. J. D. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch