ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1450.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1450/2016-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2017 dovolání podané nejvyšším státním zástupcem ve prospěch i v neprospěch obviněného H. X. H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 8 To 48/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 46/2015 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 8 To 48/2016, v části týkající se obviněného H. X. H.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 T 46/2015, byl H. X. H. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, z části spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestné činnosti dopustil se spoluobviněnou P. T. L. tím, že jako druh a družka zdržující se spolu na adrese S., M. nám,. č. p. …, okr. T., kde obviněná P. T. L. provozovala obchod s textilem a obuví, nejméně od listopadu 2013 do jejich zadržení dne 19. 11. 2014 neoprávněně, tedy aniž by měli příslušné povolení k nakládání s omamnými a psychotropními látkami podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, disponovali pervitinem a marihuanou s různým obsahem účinné psychotropní látky metamfetaminu, resp. D-9-tetrahydrokanabinolu, tyto drogy v závislosti na konkrétních požadavcích, i po předchozí telefonické domluvě, prodávali jiným osobám, a to s cílem získat společně majetkový prospěch, obviněný H. X. H., který pro oba obviněné pervitin a marihuanu za účelem prodeje opatřoval od více dosud neustanovených osob, přičemž marihuanu za nezjištěnou cenu a pervitin v ceně od 300 do 320 Kč za 1 g uvedené drogy prodával jiným osobám i nezávisle na své družce obviněné P. T. L., když sám telefonicky domlouval prodej drog a zajišťoval jejich distribuci mezi koncové odběratele na různých místech, zejména ve S. a v P., za užití nejméně vozidla zn. Ford Mondeo, RZ: …, když obviněná P. T. L. pak prodej drog s odběrateli domlouvala osobně i telefonicky přímo na prodejně v přízemí uvedeného domu č. p. …, kdy využívala lepší znalosti českého jazyka, k předávce drog jednotlivým odběratelům z řad veřejnosti pak docházelo zejména v zadní části domu, přičemž pravidelně se na prodeji podílel obviněný H. X. H., zejména tím, že přenášel drogy z místa úkrytu k místu předávky, dále při prodeji drog hlídal, po domluvě určoval výslednou cenu dle odebraného množství uvedených drog, podílel se na vážení předávané drogy a přebírání hotovosti, kterou následně oba obvinění společně využívali pro svou potřebu, přičemž obviněná P. T. L. v uvedené prodejně sama pervitin od nezjištěného zdroje prodávala nejméně od září 2013, kdy uvedeným způsobem obviněný X. H. H. prodal
1. B. N. (za využití §102a tr. ř.) na adrese S., M. nám. …, okr. T.,
I. dne 8. 10. 2014 pervitin o hmotnosti 29,7 g s obsahem metamfetaminu 61,8 % čistoty za částku 16 500 Kč a suchý rostlinný materiál o celkové hmotnosti 8,6 g s přítomností D-9-tetrahydrokanabinolu v množství 7,8 % za částku 1 200 Kč, když celému prodeji byla přítomna obviněná P. T. L., která se podílela na domlouvání konečné ceny a následně přebírala peněžní hotovost, dne 22. 10. 2014 pervitin o hmotnosti 199,6 g s obsahem metamfetaminu 57,5 % čistoty za částku 90 000 Kč, přičemž k samotnému prodeji došlo tak, že obviněná P. T. L. den před tím domluvila s B. N. množství a cenu pervitinu, následně kontaktovala svého přítele obviněného H. X. H., který pervitin opatřil, donesl do zadní části domu, kde po zvážení drogu předal B. N. a převzal od něj peněžní hotovost, čemuž byla obviněná P. T. L. přítomna,
II. dne 19. 11. 2014 pervitin o hmotnosti 488,1 g s obsahem metamfetaminu 56,4 % čistoty, když k samotnému prodeji došlo tak, že obviněná P. T. L. se s B. N. dne 18. 11. 2014 domluvila, po dohodě s obviněným H. X. H., na konkrétním množství a ceně pervitinu, přičemž dne 19. 11. 2014 po osobním kontaktu s B. N. přivolala do prostoru prodejny obviněného H. X. H., který pak v zadní místnosti opatřený pervitin převážil, tento předal a převzal peněžní hotovost 200 000 Kč,
2. L. L., v době od září 2014 do 19. 11. 2014 v nejméně 20 případech pervitin o celkové hmotnosti nejméně 20 g za celkovou částku nejméně 12 000 Kč,
3. obviněnému N. N. X., v době od června do 19. 11. 2014, v nejméně 2 případech nejméně 12 g pervitinu za celkovou částku 7 200 Kč,
4. L. Š., v době od března 2014 do 19. 11. 2014, nejméně v 5 případech prodal či vyměnil za ryby pervitin o celkové hmotnosti 1,5 g za celkovou částku 1 500 Kč,
5. T. H., v době od listopadu 2013 do 5. 11. 2014, v nejméně 5 případech pervitin o celkové hmotnosti nejméně 2 g za celkovou částku 1 700 Kč,
6. L. C., v době od září do 19. 11. 2014, v 1 případě 0,5 g pervitinu za 500 Kč, přičemž v nejméně 6 případech jí pervitin o celkové hmotnosti 3 g poskytl zdarma,
7. K. K., v době od října do začátku listopadu 2014 v nejméně dvou případech pervitin o celkové hmotnosti 1,3 g za celkovou částku 500 Kč a výměnou za různé věci,
8. J. C., nejméně od listopadu 2013 do 19. 11. 2014, na různých místech v P. pervitin, v nejméně 5 případech nejméně 2,5 g za celkovou částku 2 500 Kč,
9. S. K., v říjnu 2014, v nejméně 3 případech pervitin o celkové hmotnosti nejméně 0,3 g za celkem 600 Kč, přičemž v jednom případě jí nejméně 0,1 g pervitinu poskytl zdarma,
10. K. R., v době od listopadu 2013 do 8. 8. 2014, v nejméně 10 případech pervitin o celkové hmotnosti nejméně 5 g za celkem 4 000 Kč,
11. L. H., v době od května do 19. 11. 2014, na různých místech v P. a ve S., v nejméně 10 případech pervitin o celkové hmotnosti 2 g za celkem 2 000 Kč, nejméně v 15 případech mu poskytl pervitin o celkové hmotnosti 3 g zdarma,
12. své dnes již bývalé manželce N. B. T., v době nejméně od května 2014 do 22. 9. 2014 za účelem prodeje v nejméně 2 případech poskytl pervitin o celkovém množství nejméně 1,5 g.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a spoluobviněný odvolání, na jejichž základě Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 8 To 48/2016, podle §258 odst. 1 písm a), b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v zrušil ve vztahu k odvolatelům a v případě obviněného podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jej uznal vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem, a trest propadnutí věcí v rozsudku vyjmenovaných, a současně jej podle §226 písm. b), c) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Tachově ze dne 1. 4. 2015, č. j. ZT 112/2014. Ohledně části žalovaného jednání pak věc vrátil podle §260 tr. ř. státnímu zástupci k došetření.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že
A) spolu s již odsouzenou P. T. L. jako druh a družka zdržující se spolu na adrese S., M. nám. č. …, kde obviněná P. T. L. provozovala obchod s textilem a obuví, nejméně od června 2014 do jejich zadržení dne 19. listopadu 2014, aniž by měli příslušné povolení k nakládání s omamnými a psychotropními látkami podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, disponovali pervitinem a marihuanou s různým obsahem účinné psychotropní látky metamfetaminu, resp. D-9-tetrahydrokanabinolu, tyto drogy v závislosti na konkrétních požadavcích, i po předchozí telefonické domluvě, prodávali jiným osobám, a to s cílem získat společně majetkový prospěch, obviněný H. X. H., který pro oba pervitin v ceně od 300 do 320 Kč za jeden gram a marihuanu za nezjištěnou cenu opatřoval za účelem prodeje od více dosud neustanovených osob, uvedené drogy prodával jiným osobám i nezávisle na své družce obviněné P. T. L., sám telefonicky domlouval prodej drog a zajišťoval jejich distribuci mezi koncové odběratele na různých místech, zejména ve S. a v P., za užití nejméně vozidla zn. Ford Mondeo, RZ: …, přičemž P. T. L. prodej drog s odběrateli domlouvala osobně i telefonicky přímo na prodejně v přízemí uvedeného domu č. p. …, využívala lepší znalosti českého jazyka, k předávce drog docházelo zejména v zadní části domu, a tímto způsobem X. H. H.
1) prodal 8. října 2014 policejnímu agentovi vystupujícímu pod jménem B. N. na adrese S., M. nám. …, pervitin o hmotnosti 29,7 gramu s obsahem metamfetaminu 61,8 % čistoty za 16 500 Kč a suchý rostlinný materiál o celkové hmotnosti 8,6 gramu s přítomností D-9-tetrahydrokanabinolu v množství 7,8 % za 1 200 Kč,
2) L. L.,
· prodal od září 2014 do 19. listopadu 2014 nejméně ve dvaceti případech pervitin o celkové hmotnosti nejméně 20 gramů za celkovou částku nejméně 12 000 Kč,
· od června do 19. listopadu 2014 spolu s P. T. L. podle toho, kdo z nich byl zrovna v prodejně, společně prodali ve více případech marihuanu o celkové hmotnosti 50 gramů za celkovou částku 6 000 Kč,
3) prodal N. N. X., od června do 19. listopadu 2014 v nejméně dvou případech nejméně 12 gramů pervitinu za celkovou částku 7 200 Kč,
B) 19. listopadu 2014 neoprávněně přechovával v úmyslu užít zejména k prodeji jiným osobám
· u sebe čtrnáct plastových sáčků s pervitinem o celkové hmotnosti 6,01 gramu s obsahem metamfetaminu 49,2 % čistoty,
· ve vozidle zn. Ford Mondeo, RZ: …, čtyři plastové sáčky se suchým rostlinným materiálem o celkové hmotnosti 16,27 gramu s přítomností D-9-tetrahydrokanabinolu v množství 9,4 % a jeden sáček s pervitinem o celkové hmotnosti 0,09 gramu s obsahem metamfetaminu,
· na adrese S., M. nám. č. p. …, v prostorách prodejny společně s P. T. L. sedmnáct plastových sáčků s celkem 13,86 gramu pervitinu s obsahem metamfetaminu 20 až 47,8 % čistoty, a v bytové jednotce jeden sáček se suchým rostlinným materiálem o celkové hmotnosti 14,7 gramu s přítomností D-9-tetrahydrokanabinolu v množství 1,4 %.
Trestná činnost, pro kterou byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., měla spočívat v tom, že prodal B. N. (za využití §102a tr. ř.) na adrese S., M. nám. … v okrese T.
· 22. října 2014 pervitin o hmotnosti 199,6 gramu s obsahem metamfetaminu 57,5 % čistoty za 90 000 Kč, přičemž k samotnému prodeji došlo tak, že P. T. L. den před tím domluvila s B. N. množství a cenu pervitinu, následně kontaktovala H. X. H., který pervitin opatřil, donesl do zadní části domu, kde po zvážení drogu předal B. N. a převzal od něj peněžní hotovost, čemuž byla P. T. L. přítomna,
· 19. listopadu 2014 pervitin o hmotnosti 488,1 gramu s obsahem metamfetaminu 56,4 % čistoty, přičemž k samotnému prodeji došlo tak, že P. T. L. se s B. N. 18. listopadu 2014 domluvila po dohodě s H. X. H. na konkrétním množství a ceně pervitinu, a 19. listopadu 2014 po osobním kontaktu s B. N. přivolala do prostoru prodejny H. X. H., který pak v zadní místnosti opatřený pervitin převážil, předal jej a převzal peněžní hotovost 200 000 Kč,
Trestná činnost, pro kterou byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., měla spočívat v tom, že Z. K., od března do srpna 2014 na různých místech v P. prodal nejméně ve dvanácti případech pervitin o celkové hmotnosti 12 gramů celkem za 12 000 Kč.
Výrokem pod bodem II pak krajský soud rozhodl podle §260 tr. ř. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, v případě obviněného H. X. H. ohledně „skutků“, kterých se měl dopustit tím, že
· L. Š., od března 2014 do 19. listopadu 2014 nejméně v pěti případech prodal či vyměnil za ryby pervitin o celkové hmotnosti 1,5 gramu za celkovou částku 1 500 Kč,
· T. H., prodal od listopadu 2013 do 5. listopadu 2014 nejméně v pěti případech pervitin o celkové hmotnosti nejméně 2 gramy za celkovou částku 1 700 Kč,
· L. C., v době od září do 19. listopadu 2014 prodal v jednom případě 0,5 gramu pervitinu za 500 Kč, a nejméně v šesti případech jí pervitin o celkové hmotnosti 3 gramy poskytl zdarma,
· K. K, od října do začátku listopadu 2014 nejméně ve dvou případech poskytl pervitin o celkové hmotnosti 1,3 gramu za celkovou částku 500 Kč a výměnou za různé věci,
· J. C., prodal nejméně od listopadu 2013 do 19. listopadu 2014 na různých místech v P. nejméně v pěti případech nejméně 2,5 gramu pervitinu za celkovou částku 2 500 Kč,
· S. K., poskytl v říjnu 2014 nejméně ve třech případech pervitin o celkové hmotnosti 5 gramů celkem za 4 000 Kč,
· L. H., poskytl od května do 19. listopadu 2014 na různých místech v P. a ve S. nejméně v deseti případech pervitin o celkové hmotnosti 2 gramy celkem za 2 000 Kč a nejméně v patnácti případech pervitin o celkové hmotnosti 3 gramy zdarma,
· své bývalé manželce N. B. T., nejméně od května 2014 do 22. září 2014, za účelem prodeje nejméně ve dvou případech poskytl pervitin o celkovém množství nejméně 1,5 gramu,
a ohledně skutku, při kterém s P. T. L. od června do 19. listopadu 2014, podle toho, kdo z nich byl zrovna na prodejně, společně prodali P. K., nejméně devět gramů pervitinu nejméně ve třiceti případech za celkovou částku nejméně 7 200 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného H. X. H., podal nejvyšší státní zástupce dovolání v jeho prospěch i v jeho neprospěch, a to z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V textu svého dovolání nejvyšší státní zástupce uvedl, že odvolací soud ke zprošťujícímu výroku podle §226 písm. b) tr. ř. konstatoval, že jde o výsledek nedovolené policejní provokace. Přitom poukázal na to, že B. N. (policista provádějící předstíraný převod podle §158c tr. ř.) se ptal spoluobviněné P. T. L., kolik pervitinu může být, a ona odpověděla „ať si jen řekne“. Dle odvolacího soudu následující velkoobjemové koupě, které se týkaly téměř 0,7 kilogramu pervitinu, měly evidentně dokázat, že šlo o distribuci drogy ve značném rozsahu. K tomu odvolací soud poznamenal, že smyslem předstíraných převodů nemůže být, aby policista nakoupil tolik drogy, aby se pachatel dostal do přísnější právní kvalifikace a aby trestná činnost pokračovala tak dlouho, aby vznikla větší škoda. Činnost „policejního agenta“ může být dle odvolacího soudu pochopitelná z toho hlediska, že stát stahuje z oběhu další drogy, ale ani to nestačí, nehledě na to, že daleko užitečnější je dealery drog zajistit okamžitě, než je delší dobu sledovat a umožnit jim, aby drogy poskytli dalším odběratelům. Takové sledování má význam tehdy, pokud by mohlo odhalit trestnou činnost dalších lidí. Nic takového se ale při koupi dalších drog od H. X. H. nestalo. Přestože policista tyto nákupy uskutečnil v době, na niž se vztahovalo povolení státního zástupce, překročil podle odvolacího soudu meze tohoto povolení i smysl policejní činnosti. Prodeje drog B. N. 22. 10. 2014 a 19. 11. 2014 se tedy dle odvolacího soudu sice odehrály, ale nešlo o trestné činy, nýbrž s ohledem na nepřípustnou policejní provokaci se jednalo o nadbytečný nákup drogy cíleně zaměřený na její velký objem. Proto ohledně nich odvolací soud obviněného zprostil obžaloby.
Odvolací soud se dále zabýval povahou jednání obviněného spočívajícího jednak v nedovoleném přechovávání omamných a psychotropních látek pro jiného, jednak v jejich následné distribuci. Přitom dospěl k závěru, že se jedná o delikt pokračující. Poukázal na to, že „se sice v soudní praxi objevují názory, že může jít o trestný čin trvající, ale v této věci tomu tak není“. O trvajícím deliktu by bylo možno dle názoru krajského soudu uvažovat tehdy, pokud distributor nakoupí „naráz velké množství drogy a z ní pak postupně pravidelně a bez větších přestávek předává drogu odběratelům“. O takový případ se však dle jeho názoru nejednalo, neboť ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný si drogu obstarával z více zdrojů a jde tudíž v jeho případě o pokračující delikt. Na zmíněnou úvahu krajského soudu pak navazuje závěr, že o všech takto rozvedených procesních skutcích ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř. je třeba rozhodnout usnesením o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., resp. podle §160 odst. 1, 5 tr. ř., což se v daném případě nestalo a předmětné další případy nebyly ve vztahu k obviněnému v usnesení o zahájení trestního stíhání popsány.
S výše uvedenými právními závěry odvolacího soudu se dovolatel neztotožňuje. Pokud jde o případy předstíraného převodu, je třeba vždy pečlivě vyhodnotit, zda je bezpečně vyloučeno, že se nejedná o nepovolenou ingerenci státní moci. K tomu dovolatel odkazuje na podrobné zpracování judikatorních hledisek rozhodných pro posouzení zákonnosti operativně pátracích prostředků v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 497/2012 a stanovisku trestního kolegia sp. zn. Tpjn 301/2014 (č. 51/2014 Sb. rozh. tr.), které se týká zkoušky spolehlivosti, ale shrnuje celou dosavadní judikaturu k policejní provokaci. Z uvedeného rozhodnutí nejvyšší státní zástupce dovodil hlediska pro posuzování operativních pátracích prostředků obdobného druhu. Soud se tak při svém hodnocení musí zabývat tím, zda nebyl u obviněného podněcován a usměrňován do té doby neexistující úmysl spáchat trestný čin, neboť je nepřípustné, aby policejní orgány naváděly jiného ke spáchání trestného činu, či mu v tom pomáhaly, aniž by měly poznatky o tom, že se taková osoba i bez jejich přičinění trestné činnosti dopouští. Nelze ani připustit, aby policie vyvíjela vůči komukoliv přímé aktivity s cílem, aby spáchal trestný čin. Stát a jeho jménem jednající policie nesmí nikdy nikoho stavět do situace, která se liší od běžného nebo typického způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. Připustit nelze ani to, aby policisté aktivně vytvářeli podmínky pro to, aby jimi vytipovaná osoba uskutečnila svůj úmysl trestný čin spáchat, pokud aktivitě policie nepředcházelo její jednání, jímž tento úmysl navenek demonstrovala. Z hlediska toho, zda je namístě považovat určitou aktivitu policie za nepřípustnou provokaci trestné činnosti, je zásadní posouzení toho, co vedlo osobu, která se následně dopustila trestněprávně postižitelného činu, k jeho spáchání: jestli se rozhodla sama či společně s dalšími spolupachateli nebo zda k jejímu rozhodnutí přispěla skrytá aktivita policie. Podstatným faktorem je i okamžik, ve kterém do děje vstoupily orgány státu, tedy zejména zda se pouze „přidaly“ k již probíhající kriminální činnosti, nebo zda ji samy vyvolaly. Zároveň je třeba zkoumat důvody, pro které byla tajná operace nařízena a chování policejních orgánů, které ji prováděly. Je přitom třeba vyhodnotit, zda existovalo objektivní podezření, že obviněný je zapojen do trestné činnosti, nebo zda je predisponován k páchání trestné činnosti (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bannikova, §38). Jakákoli předběžná informace o již existujícím záměru spáchat trestný čin musí být ověřitelná; státní orgány musejí být kdykoli schopné prokázat, že měly dobré důvody tajnou operaci zahájit (viz Malininas proti Litvě, rozsudek, 1. 7. 2008, č. 10071/04, §36). Dalším faktorem, který hraje roli, je okamžik, ve kterém do děje vstoupily orgány státu, tedy zejména zda se pouze „přidaly“ k již probíhající kriminální činnosti, nebo zda ji samy vyvolaly (viz Bannikova, §43, srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 773). Pokud orgány činné v trestním řízení neprokážou, že k policejní provokaci nedošlo, je úlohou soudů přezkoumat skutkové okolnosti daného případu a přijmout nezbytné kroky k tomu, aby byla osvětlena pravda ohledně údajné provokace (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 775).
Posuzováno těmito hledisky, nemůže podle dovolatele závěr krajského soudu o nepřípustné ingerenci státní moci vůči jednání obviněného obstát. Krajský soud se nezabýval vyhodnocením, v jaký konkrétní okamžik do skutkového děje B. N. vstoupil. Přitom je patrné, že již na základě prvotního předstíraného převodu měl policejní orgán k dispozici relevantní poznatky, že obvinění se dopouští, či zamýšlí dopouštět prověřované trestné činnosti. Odvolací soud nevyhodnotil zjištění, že úmysl obviněného směřoval k nedovolenému nakládání s takovým množstvím psychotropní látky, jež by bylo možno považovat za značný rozsah ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Ze zprávy B. N. ze dne 9. 10. 2014 (č. l. 707), z níž přitom krajský soud vycházel, se totiž podle dovolatele podává, že poté, co B. N. uskutečnil nákup 30 gramů pervitinu, učinil k obviněnému H. X. H. a spoluobviněné P. T. L. dotaz „jaké mají možnosti, kdyby toho chtěl vzít více“. Na to reagoval obviněný H. X. H. prostřednictvím přítomné P. T. L. tak, že „kdyby vzal 100–200 gramů pervitinu, tak cena za 1 gram je 450 Kč a kdyby vzal 300–400 gramů pervitinu, tak cena za 1 gram je 400 Kč“. Na dotaz, „kolik dní dopředu potřebují dát vědět“, obdržel policista odpověď, že „stačí dva dny“. Nelze tedy souhlasit s tím, že by to byl právě policista B. N., kdo v obviněném vyvolal rozhodnutí spáchat trestný čin v daném rozsahu, neboť obviněný měl již předtím úmysl nabízet drogu v libovolném množství, čemuž odpovídá i jím stanovená cenová politika v závislosti na velikosti odběru. Navíc lze poukázat na fakt, že ani z hlediska obecných měřítek předmětné drogové trestné činnosti není nákup 687,7 g pervitinu svým objemem extrémní a nelze tak hovořit o tom, že činnost policie by byla jakkoli excesivní ve vztahu k množství drogy obvykle dostupné v případech obdobného druhu. Obviněný tak byl zjevně ke spáchání trestného činu již připraven, resp. rozhodnut, a to zjevně ve značném rozsahu. Jednání policie proto zůstalo pouze na úrovni projeveného zájmu o realizaci koupě pervitinu v předmětném množství, kterou však bylo reálné uskutečnit i bez přispění policie. Aktivita B. N. přitom zjevně nesměřovala k jakémusi „odčerpávání“ drogy z trhu státem, jak podle dovolatele poněkud svérázně dovozuje krajský soud, ale byla vedena legitimním zájmem na řádném rozkrytí celkového rozsahu nakládání obviněného s psychotropní látkou, vztahů mezi jednotlivými pachateli, popřípadě i k odhalení dalších vyšších článků distribučního řetězce. Uvedený legitimní cíl pro uskutečnění více předstíraných převodů však krajský soud nikterak nevyhodnotil, a toliko paušálně konstatoval, že aktivita policie směřovala ke „stahování drogy z oběhu“, aniž předestřel jakoukoliv skutečně relevantní pochybnost o okolnostech a zejména o časových souvislostech užití tohoto prostředku ve vztahu k jednání obviněného „ve značném rozsahu“ (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 291/03). Při náležitém vyhodnocení všech těchto skutečností lze přitom podle nejvyššího státního zástupce dospět k závěru, že se za daných okolností o reprobovanou policejní provokaci nejednalo.
K tomu dovolatel doplňuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je především dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Soudní praxe ovšem naplnění tohoto důvodu shledává i v případě, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize se základními postuláty spravedlivého procesu. Může se tak stát, pokud soud zcela chybně vyhodnotí ingerenci policejního orgánu do skutkového děje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 8 Tdo 839/2013). Dovoláním napadené rozhodnutí je tudíž zatíženo (mimo jiné) pochybením v podobě extrémního nesouladu relevantních zjištění a právních závěrů ve smyslu rozšířeného výkladu citovaného dovolacího důvodu.
Dále pak nejvyšší státní zástupce nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jednání obviněného je pokračujícím trestným činem rozpadajícím se na více dílčích útoků, ohledně kterých je třeba samostatně rozhodnout buď odsuzujícím, nebo zprošťujícím výrokem.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, jednání obviněného spočívající v distribuci drogy odběratelům obecně nelze pokládat za pokračující trestný čin ve smyslu §116 tr. zákoníku. Prodej drogy jednotlivým konzumentům totiž nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu vymezené osobami konkrétních konzumentů, o nichž by bylo možno rozhodnout rozdílným způsobem, tj. odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem, ale taková jednání tvoří z hlediska trestního práva hmotného jeden skutek. Citované usnesení Nejvyššího soudu pak odkazuje na četná předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 a sp. zn. 7 Tdo 1480/2006. Nověji pak lze podle dovolatele odkázat na další rozhodnutí zabývající se obdobnou problematikou, a to jednak rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, sp. zn. 11 Tdo 159/2016 a sp. zn. 11 Tdo 385/2016. Jak dále vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, za pokračování v trestném činu lze považovat jednání, které probíhá v delším časovém úseku a má povahu časově oddělených aktů, které nespojuje jiné kontinuálně probíhající jednání podřaditelné pod zákonné znaky téhož trestného činu. Pokud je pak trestný čin podle §283 tr. zákoníku páchán takovým způsobem, že pachatel drogou disponuje a tuto v závislosti na konkrétním požadavku jiným osobám prodává, pak se jeho jednání nerozpadá do časově oddělených aktů, neboť kromě naplnění zákonného znaku „prodá“ takový pachatel v mezidobí za tímto účelem drogu též pro jiného přechovává.
Ani z posledně citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu však podle dovolatele nevyplývá, že by předpoklad trvání trestného činu byl spojen s totožností konkrétní dodávky drogy od konkrétního dodavatele, jak uvádí krajský soud. Je tomu tak již proto, že v praxi lze zpravidla jen obtížně rozlišit, z jakého zdroje pocházela konkrétní dávka dále pachatelem distribuovaná. Pakliže by se v daném případě skutečně jednalo o jednorázové pořízení určitého množství drogy a její následnou distribuci z této jedinečné konkrétní dodávky zdroje, přičemž až po vyčerpání předchozí dodávky by pachatel následně pořídil další určité množství drogy, bylo by možno takové ryze hypotetické jednání, jež by bylo možno časově ohraničit jednotlivými pořízenými a spotřebovanými dodávkami drogy, skutečně považovat za oddělitelné dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Takový ideální případ však bude v praxi patrně pouze výjimečný. V nyní předkládané věci se přitom podle dovolatele o takovou situaci nejednalo, neboť konkrétní dodávky drogy pro další distribuci obviněným nebyly přesně zjištěny. Závěr krajského soudu, že obviněný získával drogy z více zdrojů, tudíž nemá na trvající charakter jeho jednání žádný vliv, pakliže nebylo zároveň zjištěno, že by takové dodávky drogy byly jednoznačně odděleny a časově se nepřekrývaly. Vzhledem k absenci zmíněného zjištění je proto podle dovolatele třeba vyjít z celkového časového určení jednání obviněného, v jehož rámci se jeho aktivity v různých formách prolínaly a tvořily tak jediný skutek i v procesním slova smyslu. Popsaný závěr lze přitom považovat za výhodný pro obviněného, neboť je-li obviněný odsouzen pro jednání vymezené konkrétním obdobím, je tak v jeho prospěch zároveň založena překážka věci rozhodnuté i pro případné jeho další jednání v témže období, které by případně vyšlo najevo později. V takovém případě by totiž již nebylo možno vést další řízení pro nově najevo vyšlou část již rozhodnutého jednání a aplikovat např. §45 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 159/2016 a sp. zn. 11 Tdo 385/2016).
Jednání obviněného spočívalo v distribuci drogy uvedeným uživatelům ve stejném období, které bylo soudem prvého stupně ve shodě s obžalobou vymezeno od listopadu 2013 do listopadu 2014. Na tom podle dovolatele nic nemění ani snaha krajského soudu rozdělit jednání obviněného na část od listopadu 2013 do doby označené jako „nejméně od června 2014“ a na část jednání od této doby do 19. 11. 2014, a to právě proto, že v jednání obviněného v jeho celistvosti (tj. od listopadu 2013 do listopadu 2014) nelze vysledovat žádné dělící momenty, na jejichž základě by bylo možno dovodit, že se časově rozpadalo do více procesně samostatných skutků, resp. dílčích útoků pokračujícího trestného činu. Naopak je zjevné, že distribuční činnost obviněného vůči jednotlivým odběratelům se prolínala celým původně žalovaným obdobím, a to jak v případě dílčích částí jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, tak ohledně těch částí, pro něž byl obviněný zproštěn obžaloby, ale rovněž ohledně těch částí, o kterých krajský soud rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Jednání obviněného zároveň nebylo nijak přerušeno ani procesně ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř. zahájením trestního stíhání. Pro drogovou trestnou činnost byl totiž obviněný stíhán až na základě usnesení ze dne 20. 11. 2014, které převzal téhož dne, tedy vydaného až po ukončení žalovaného skutku. Zcela v souladu s výše nastíněnou, a v současnosti již v podstatě ustálenou judikaturou proto bylo podle dovolatele namístě posoudit jednání obviněného jakožto jediný nedílný skutek, o kterém nelze rozhodnout dvěma samostatnými výroky, aniž by tím došlo k porušení zásady ne bis in idem. Proto i v případě, pokud by bylo možno souhlasit se závěrem, že prodej drogy B. N. [zprošťující výrok podle §226 písm. b) tr. ř.] byl produktem nedovolené policejní provokace, a prodej drogy Z. K. [zprošťující výrok podle §226 písm. c) tr. ř.] nebyl prokázán, bylo namístě takové případy z výroku o vině pouze tzv. vypustit. Skutkový závěr krajského soudu, že prodej Z. K. nebyl obviněnému prokázán, není dovoláním zpochybňován, neboť taková námitka by podle dovolatele vykročila z mezí uplatněného dovolacího důvodu.
Třebaže s ohledem na meze přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1, 2 tr. ř. lze podle dovolatele považovat za sporné, zda lze brojit proti výroku odvolacího soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, byť je součástí rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 písm. a) a b) tr. ř., přesto je podle něj vhodné poukázat i na další souvislosti rozhodnutí krajského soudu. S uvedenou problematikou jednoty skutku totiž neoddělitelně souvisí též úvaha krajského soudu ohledně zákonnosti, resp. úplnosti zahájení trestního stíhání obviněného H. X. H.
Pokud se totiž v případě obviněného jednalo o jediný skutek, jenž se nerozpadá do jednotlivých dílčích útoků, nelze považovat za oprávněný požadavek krajského soudu, aby po vrácení věci k došetření došlo k novému zahájení trestního stíhání pro krajským soudem vymezené dílčí části jeho jednání. Jak totiž vyplývá z předmětného usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, bylo jednání obviněného dostatečně určeno tak, že pokrývá jeho distribuční činnost v rámci vymezeného období od listopadu 2013 do listopadu 2014, třebaže v okamžiku zahájení trestního stíhání nebyla ještě dostatečně objasněna totožnost konkrétních odběratelů. Doplnění konkrétních odběratelů na podkladě výsledků přípravného řízení přitom nepředstavovalo vymezení nových dalších skutků, ale pouze upřesnění popisu jednání obviněného (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1480/2006). Odkaz krajského soudu na odlišnou konstrukci zahájení trestního stíhání pro dílčí útoky pokračujícího trestného činu po tzv. velké novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. tak podle dovolatele není případný, neboť je v rozporu s nosnými závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 a zároveň pomíjí, že se o dílčí útoky pokračujícího trestného činu nejedná. Z vymezení části jednání, jež byla krajským soudem vrácena státnímu zástupci k došetření, je přitom podle dovolatele zjevné, že se časově překrývá s tou částí jednání, pro niž byl obviněný uznán vinným. Zároveň krajský soud ani nijak nezdůvodnil, proč za samostatný dílčí útok považuje jednání obviněného vždy ve vztahu ke konkrétnímu odběrateli, ač i takové jednání se rozpadá na více dílčích distribučních aktů (konkrétních předání jednotlivých dávek). Svou povahou je tak nyní předkládaná situace bližší spíše tomu, kdy pachatel např. trestného činu krádeže odcizí větší soubor předmětů, přičemž teprve v průběhu trestního řízení jsou takové odcizené předměty ztotožněny a náležitě individualizovány. Ani po uvedené novele trestního řádu přitom rozhodně není třeba jakožto pro dílčí útok pokračujícího trestného činu zahajovat trestní stíhání samostatně pro každý odcizený předmět.
Třebaže uvedenou nesprávností trpí podle dovolatele napadený rozsudek i ve vztahu k obviněnému N. N. X., v jeho případě dovolání podáno není. V tomto směru by totiž bylo možno podle dovolatele za nesprávný považovat pouze samotný výrok o vrácení věci k došetření, proti němuž však samostatně patrně dovolání podat nelze (srov. §265a odst. 1, 2 tr. ř. a contrario).
Zvoleným postupem tak podle nejvyššího státního zástupce krajský soud nastolil stav, kdy ohledně téhož jediného skutku bylo rozhodnuto třemi různými způsoby, tedy jednak odsuzujícím výrokem, jednak zprošťujícím výrokem a jednak též výrokem o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Tento stav je přitom třeba považovat za rozporný s ústavně zaručeným právem obviněného nebýt stíhán pro totéž jednání dvakrát (zásada ne bis in idem). Dovolání je tak zaměřeno v tomto dílčím aspektu i ve prospěch obviněného, neboť existence dvou (resp. dokonce tří) protichůdných výroků ohledně jediného skutku je zde zjevně na újmu právního postavení obviněného, který je i nadále ohrožen trestním stíháním pro část jednání, o němž již bylo jinak pravomocně rozhodnuto.
Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 8 To 48/2016, ve vztahu k obviněnému H. X. H., dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný H. X. H. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Věry Nenutilové. Uvedl, že dovolání je nedůvodné v obou směrech. Argumentace je v rozporu s dokazováním, neboť obviněný nemohl ve S. prodávat drogy od listopadu 2013, protože se zde zdržoval až od jara 2014. Odvolací soud podle obviněného postupoval správně i ohledně hodnocení nákupů drogy ve dnech 22. 10. 2014 a 19. 11. 2014 jako policejní provokace. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Texeira de Castro proti Portugalsku z 9. 6. 1998 (44/1997/828/1034), rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 291/03 a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2014. odvolací soud podle obviněného správně vyhodnotil i míru zavinění. Dále je podle obviněného namístě „námitka litispendence“, kterou měl jistě na zřeteli i Krajský soud v Plzni, když rozhodoval o vrácení věci státnímu zástupci. Není nutné, aby věc řešil soud, když může být vyřešena jinak. Závěrem svého vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. Předně je třeba dát dovolateli za pravdu, že Krajský soud v Plzni v projednávané věci ohledně obviněného H. X. H. skutečně rozhodl o jednom (trvajícím) skutku, pro který byla podána obžaloba, třemi různými způsoby. Ačkoli si zřejmě byl vědom, že k dané otázce existuje relevantní judikatura (kterou přehledně citoval dovolatel), zjevně ji nevyhodnotil správně a nezohlednil její aktuální stav. Jednání popsané v obžalobě se mělo odehrávat ve vymezeném období, v němž nelze vysledovat žádné významné dělící momenty, jež by měly za následek nutnost toto jednání chápat jako samostatné útoky pokračujícího trestného činu. Nebyl proto dán ani důvod pro takové útoky samostatně zahajovat trestní stíhání. V podrobnostech lze odkázat na výše citovanou argumentaci dovolatele.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že o trvajícím deliktu by bylo možno uvažovat pouze tehdy, pokud by distributor nakoupil naráz velké množství drogy, a z ní pak postupně pravidelně bez větších přestávek předával drogu odběratelům. O takový případ podle odvolacího soudu v posuzované věci nejde, neboť obviněný obstarával drogy z různých zdrojů a netvrdí se, že to udělal naráz. Takový právní názor však mimo jiné pomíjí, že obviněný drogy nejen nakupoval, ale musel je v mezidobí, než došlo k jejich prodeji, také pro jiného přechovávat. Odvolací soud se navíc v duchu svého právního názoru nezabývá tím, z jakého konkrétního zdroje, jaké množství drogy a kdy obviněný obstaral a komu je prodal, tedy jestli by v důsledku nákupu konkrétního množství z jednoho zdroje neměly prodeje více odběratelům tvořit společně jeden útok pokračujícího trestného činu.
Pakliže bychom přistoupili na právní názor odvolacího soudu, museli bychom pak také jednání pachatele opatřujícího si omamné a psychotropní látky z více zdrojů, pokud by je v určitém okamžiku souběžně přechovával, posuzovat jako několik souběžně páchaných skutků, naplňujících tutéž skutkovou podstatu trestného činu. Do obtížně řešitelné situace bychom se pak dostali, pokud by pachatel drogy z více zdrojů smíchal a prodával současně. Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích kritizoval nelogičnost „třídění“ prodeje drog do jednotlivých útoků podle odběratelů pachatele bez ohledu na to, že jim byla droga prodávána opakovaně. Totéž by se pak muselo týkat vymezování útoků na základě dodavatelů pachatele. Veškeré tyto úvahy jsou však pouze teoretické a nutno říct, že v praxi se obtížně daří odhalit zdroj, z něhož si pachatel drogy opatřoval, tím méně je pak možné přesně zjistit, kolik drogy kdy zakoupil a komu a kdy toto množství rozprodal. V drtivé většině případů pak drogový dealer omamné a psychotropní látky nejen nakupuje a prodává, ale v mezidobí jednotlivých nákupů také pro jiného (víceméně kontinuálně) přechovává. Z toho důvodu je třeba trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku považovat za trvající. Výjimkou není ani jednání, pro které byl obžalován obviněný v nyní posuzované věci, neboť (jak již bylo vysvětleno) v něm nelze vysledovat dělící časové úseky, kdy by obviněný žádnou formou jednání nenaplňoval skutkovou podstatu trestného činu podle §283 tr. zákoníku. Postupem odvolacího soudu tak došlo k porušení zásady ne bis in idem a Nejvyšší soud musel jeho rozhodnutí zrušit.
Mimo uvedené vady nejvyšší státní zástupce odvolacímu soudu vytýká také pochybení, v jehož důsledku mělo dojít k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Ačkoli i v tomto směru Nejvyšší soud dává dovolateli za pravdu, je třeba podotknout, že pokud by bylo dovolání založeno pouze na argumentaci týkající se hodnocení nákupu drogy policistou vystupujícím pod jménem B. N., bylo by nutné zabývat se otázkou, zda je rozšíření dovolacího důvodu tímto způsobem na základě judikatury Ústavního soudu možné v neprospěch obviněného. Vzhledem k tomu, že však napadené rozhodnutí obsahuje vadu v právním posouzení, pro kterou muselo být zrušeno, je namístě, aby Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu i další zjištěné vady.
Stejně jako v případě vady v právním posouzení skutku, také při hodnocení předstíraného převodu odvolací soud konstruoval vlastní právní názor bez ohledu na relevantní judikaturu. S odůvodněním jeho rozhodnutí na str. 13-14 se tak v žádném případě nelze ztotožnit. Při posuzování, zda postup policie podle §158c tr. ř. nevybočil ze zákonných mezí ve smyslu tzv. policejní provokace a zda tak výpověď svědka předstíraný převod provádějícího lze využít v řízení jako důkaz, není stěžejní posouzení, zda policie prováděla tento převod opakovaně a zda se v souvislosti s tím jednání obviněného dostalo do přísnější právní kvalifikace, ale otázka, zda byl pachatel ke spáchání činu v daném rozsahu rozhodnut již před vstupem policejního orgánu do skutkového děje. V podrobnostech lze opět odkázat na výše uvedenou pasáž citující z dovolání nejvyššího státního zástupce, který podal přehledný rozbor relevantní judikatury, neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí naopak nevěnoval rozhodovací praxi ohledně této problematiky žádnou pozornost a hlubší rozbor na tomto místě by znamenal nahrazování jeho činnosti.
S ohledem na výše popsané vady tak Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v části týkající se obviněného H. X. H.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud rovněž další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Plzni znovu projedná tuto trestní věc. Vypořádá se s relevantní judikaturou týkající se tzv. policejní provokace a posoudí otázku viny obviněného v případě jednání vůči svědku vystupujícímu podle §102a tr. ř. pod jménem B. N. Dále v duchu aktuální rozhodovací praxe posoudí charakter jednání obviněného z hlediska jeho celistvosti jako jednoho nedělitelného skutku ve smyslu hmotného práva nebo pokračujícího trestného činu. Následně znovu ve věci rozhodne.
V novém řízení je Krajský soud v Plzni vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 2. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu